1000 MIL > kapitola 1 – Skvělej nápad

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Prosimvás, já ten závod vlastně ject nechtěl, ale schoda okolností a hrátky osudu nás s Chrtem dovedli až na start, tak by bylo srabácký se vymlouvat na uříznutej prst, úpal, nebo nedejbože náběch na zápal plic. Prostě sme závod absolovovali, byť jenom do půlky a já se Vam teď velmi plačtivě a vulgárně vynasnažim přiblížit jak. Četba bude samozřejmě útrpná a bolestivá stejně jako závod a vodnesete si z ní trauma do konce života, jako my z Majlí. Tak se nepohodlně usaďte, ať je ten zmar intenzivnější.

To se mi takle jednou v práci zeptal Karel Bajerů, cože budu teď absolovovat za závody, když už sem si postupem času zvedáním výkonostní laťky střihnul půlmaraton, maraton, Krále Šumavy a další jiný zvrhlosti. Jestli mam fplánu Spartatlon, ultratraily, nebo cože vlastně bude další překonaná meta. Zmínil se vo závodě 1000 Miles Adventure, kterej prej jel jeho kamarád Pavel Přibyl z Chotiný (zdař Bobe!) téměř rovnou vod výčepu a že to byla hrozná sranda a že chce jet příští ročník.

„Tyvole, tisíc mil je ale štreka jako debil i autem, natož jakkoli po vlastní ose, todle neni možný na kole ujet.“ řikam mu.

No, stejně mi to nedalo, mrknul sem na stránky, na různý povídání trpících závodníků a dost mě závod zaujal, co si budem povídat. Cestou někde sám umírat a bát se medvědů se mi před lety v Rumunsku hrozně líbilo. Takhlenc zpětně na ten pošahanej vejlet vzpomínam celkem rád. Dokonce knížka vo tom vyšla, tak rád sem na to vzpomínal. (Kdyby někdo neměl na záchodě fpráci co číst, tak tady je votkas: https://www.trempich.cz/plky-z-cest/rumunsko/ ).

Jen tak mezi řečí sem vo Majlích povyprávěl Chrtovi, kterýho to dost zaujalo a schodli sme se, že by bylo fajn si tudlenctu taškařici někdy vyzkoušet. Někdy v dalekej budoucnosti samozřejmě. Až pořádně natrénujeme, neb pokoušet se ujet 1629 kulometrů bez vosezený prdele a něco málo zkušeností je sebevražda, to je nad slunce jasný. Jednoho krásnýho večera mi Chrťák volal, abych si zapnul ČT, že tam zrovna vo Mílích běží dokument.

Po pár minutách mi spadla spodní čelist a cejtil sem takový zvláštní mrazení. Lidi tam totiž s kolem tonuli, nebo ho tlačili a nebo tahali někam na skálu s cepínem. Některý závodnící se smáli. Bohužel se smáli spíš jako šílenec, kterej se právě chystá zaútočit zubním kartáčkem na neviditelnej vraždící mop.

„Tykrávo, todle asi bude dost náročnej cyklistickej závod.“ řikal sem si.

Zavolali sme si s Chrtem dojmy, zhodnotili naše možnosti a schopnosti a řekli si, že s úderem Silvestrovský půlnoci zkusíme vyplnit přihlášku, abysme pro ten suprfrupr zážitek něco udělali.

Abych pro neznalý trochu vobjasnil situaci kolem přihlašování – sou jedincí, který se na Míle hlásej třeba čtyři roky a furt se jim to nepovedlo. Jedincí, kapišto? My sme dvá, takže šance, že se přihlásíme do závodu hned napoprvý vobá je mizivá jako výhra ve sportce. Letos bylo kupříkladu startovný vyprodáno za minutu a půl, jestli se nepletu a byl kolem toho hroznej humbuk, protože padal servr pod tlakem závoduchtivých nadšenců. Navíc sem silvestra slavil v Kakejcově u Praskoles pod Řitkou, kde je internetovej signál na úrovni doby kamený. Prostě sme dvojitýmu přihlášení nedávali ani tu nejmenší šanci, ale abysme měli jakože čistý svědomí, že sme pro účast udělali maximum, dohodli sme se, že registraci vyplníme a pak pojedeme za ušetřený peníze na Island.

Bez nějakýho většího vzrušení utek podzim, přišel Silvestr a s nim půlnoční šílení. Fšichni bouchali rachejtle, šampáňa, hlavama vo zem pod vlivem alkoholu a tak různě, zatímco já seděl v koutě, kde byl náznak signálu a datloval do mobilu přihlášku na Majle. Telefon má takovej zvláštní špijonskej dar, že si pamatuje lecjaký údaje, takže se stalo, že jakmile sem začal psát jméno, všechny políčka se mi v přihlášce vyplnily. Změnil sem jenom pár údajů a v klídku potvrdil tlačítko odeslat, načež se na displeji roztočilo takový to kolečko, který značí, že než se stránka načte, můžete si v pohodě třikrát poleštit Dařbujána.

S klidným svědomím sem položil telefon někam na stůl a zapojil se do oslav. Za chvilku mi přišla zpráva, že mam do sedmi dnů uhradit startovný, jinak moje místo na startovní listině propadne. Pamětliv podobných akcí, kde se přihlašovalo mnoho lidí a následně došlo ke zklamání některých přihlášených, zůstávam v klidu. Přesto napíšu Chrtovi, že mi přišla zpráva vo zaplacení startovnýho.

Blesková odpověď: „Mě taky.“ už mě trochu vyděsila, protože ke zprávě přišel i potvrzující e-mail. Všichni kolem se radovali a na mojí tváři se zračilo vopravdický zděšení. Přišel ke mě smějící se Vojta Čáp a řiká:

„Tobě se, vole, podle smutnýho výrazu povedlo do závodu přihlásit, žejo?“
„Jo.“

Na vobsáhlejší odpověď se nezmůžu a rozjíždim komunikaci s Chrtem, která vypadá asi takhle:

„Tyvole, já sem tam asi.“
„Jsem tam taky. No tyvole. Já tě zabiju kreténe?“
„Dopíči, kurva, co sme to vyvedli?“
„Buď tě zabiju hned, nebo druhýho července, ti řikam!“
„Asi se du hned project na kole.“
„Já taky, za světel rachejtlí si dam aspoň třicet. Nesnášim tě, víš to?“

V nastalej panice se Chrt rozvzpomene na našeho kamaráda z vojny Vencu Baťka, kterej jel Míle třikrát a určitě by nám moch s lecčims poradit. Netušil sem, že je Vena takhle akční a těšim se, že aspoň uvidim po dlouhej době ten jeho voslí gezicht, když už nic.

Sotva sme teda zacálovali startovný, přišel únor a zjevili sme se v Losinej zrovna ve chvíli, kdy seděla celá tamní bajkerská sqadra v restauračním zařízení, kde regenerovala po dlouhej vyjížďce. Jezdil někdy někdo z vás na kole v únoru? Na sněhu a blátě? Já nikdy v životě ani předtim a ani nebudu nikdy v životě ani potom. Ale klucí jedou jinou ligu.

Venca se upřímně směje vod srdce, že prej sme idiotí, protože vůbec nevíme, do čeho se pouštíme, ale že nam strašně fandí a bude nás sledovat. Rady sou prej zbytečný, protože po pár dnech nás bude zajímat jenom kde se najíst, vysrat a vyspat, jinak budem jenom šlapat, nebo tlačit. Pokud prej budeme mít dostatek respektu ke kopcům a v hůř sjízdnejch místech slezeme místo šlapání na kašpárka z kola, ušetříme prdel vod bolesti a protahneme nohy.

Vedle sedící vítěz Mílí z roku 2014 Martin Vít se moc nesmál a snažil se nějaký cenný rady udělit:

• Žádnej batoh na záda proboha, hlavně všechno na kolo.
• Nežerte gely, to je k hovnu. Jídlo sebou maximálně dva rohlíky, paštiku a tatranku.
• Karimatku nevozte, spěte na zemi.
• Když je možnost, jezte, klidně dvě porce. Však uvidíte.
• Baterky berte lithiový.
• Na kolo jenom volej, multiklíč a destičky, jinak nic. I kdybyste vezli celý náhradní kolo, posere se jediná součástka, kterou mít nebudete.
• Návleky na kolena a na ruce navlíct před každým sjezdem, jinak dojebete klouby za tři dny.
• Hřejivý náplasti a tejpy vemte, budou se hodit.
• A hlavně hodně jezděte a trénujte, jinak se z toho poserete po čtyřech dnech.
• Atakdál atakdál.
• Poznámek sem měl víc než na taháku k maturitě, co Vam budu povídat a doma na to čuměl jak spařená mílařovo prdel z roští. Inu, bylo vo čem přemejšlet.

Jaxem předeslal, s účastí a startem na Mílích sme vůbec nepočítali, takže měsíc před závodem na mě čeká úplně jiná výzva na kterou sem přihlášenej už půl roku – poloviční Ironman u Hradce Králové alijas Czechman.

Dycky bylo mým snem dokončit aspoň půlželezňáka, takže veškerá příprava se točí kolem triatlonu a Míle holt nějak dopadnou.
V zimě na trenažéru, na jaře na silnici sem najezdil celkem dost kulometrů, taxem trochu doufal, že z nich pak budu trochu těžit i na Majlích. Kolo jako kolo, ne? Fšak vono to ňák dopadne.

No samozřejmě že ne, ale to už teď vim taky tyvole.

Chrt je trochu zodpovědnější a jezdí terény. Bez batohů. Což teď víme, že je taky úplně něco jinýho a skoro zbytečnýho. Holt chybama se člověk učí.

Mnohem důležitější než nějaká fyzická příprava je samozřejmě imič. Schodujeme se, že na speciální závod to chce speciální dresy. Téma máme hned – vemena na kole, protože jenom vemeno se vydá na extrémní závod bez přípravy. Parádní návrh nam udělá Petr Spálenka a graficky ho pak dotáhne Tomáš Treybal aka Dr. Online, kterej se mi stará vo web, na kterým můžete číst tydle bláboly, vo veškerý grafický návrhy, potisky voblečení a tak všelijak. Je fakt šikovnej ten kluk, tak si u něj nechte vyrobit stránky, nebo něco potisknout, ať může nasytit hladovějící děti. Konec reklamního bloku.

Pak už zbejvá jenom někde najít krásnej dres, nejlíp ve stylu Maglio Rosso, páč vemena sou přece růžový, žejo a ten pak potisknout. Chrt našel někde něco na netu a nutí mě to vobjednat. Nerozumim dodneška, proč je nevobjednal sám, ale byl sem dost v pracovním presu, taxem nad píčovinama nepřemejšlel a tupě jednal.

Nemam moc rád tydlencty nákupy z Číny přes šop v Botswaně, doručovaný společností sídlící v Guatemale, ale Chrt je nevoblomnej, protože sou drezy asi za tři kila. Každopádně se stalo, že sem je vobjednal. Chtěli po mě při vyplnění objednávky vědět krom čísla kreditky, hesla k ní a dalších nezvyklých údajů i velikost bot a penisu, jinak zboží nebylo možný zakoupit. K ceně samozřejmě přiskočilo kurevský poštovný, takže drezy už tak laciný nebyly, ale co bysme pro malý pracující číňánky nevobětovali nějakou grešli navíc.

Balíček samosebou vodchytila i česká celnice, takže k bezvadně nízkej ceně přiskočilo eště clo a rázem jeden drezík vyšel asi na patnácet vočí. A to eště nebyl potištěnej. Když po měsíci a půl trikoty slavně dorazily domů, ukázalo se, že čínský XXL neni úplně stejný jako evropský XXL a mohli sme si drezíkama za 1500 leda vytřít prdel, protože sem ho nedokázal ani zapnout.

Naštěstí taková částka v celkovejch nákladech na závod zmizí jako nic, tak vobjednáváme drezy přímo na zakázku. Vyjdou podstatně levnějš a sublimace lepší sítotisku. Akorát teda sportovní velikost XXXL taky neni úplně na dvoumetrovou postavu a z upnutýho dresu mi leze bandaska. Měli sme asi místo sportovní upnutý varianty zvolit model hoby, kterej by sice plandal, ale nelezla by mi z něj drška. No nic, eště že mam kalhoty s kšandama a cejchu zakreju spoďárama.

Po úspěšným absolvování Czechmana se konečně můžu plně soustředit na Majle a jdeme s Chrtem vobjednat batožinu na kola. Něco si vyhlídnul na netu, ale já chci zboží vidět na prodejně. Po anabázi s drezama už ničemu nevěřim. Naštěstí na prodejně Spoke v Třemošnej makaj hrozně vochotný klucí a s výběrem čehokoli dokážou poradit. U příležitosti koupi nepromokavejch batohů pořizuju i nový křusky vod Northwave. Jako jediný mají velikost 49, která mě netlačí přes palce a na noze sedí naprosto skvěle. To se během turistickýho závodu s kolem ukáže jako naprosto zásadní.

Už chybí jenom poviná výbava, balíček kosmetiky na cestu, depilační sada, kulma na vlasy, obří dildo a můžeme vyrazit.

Chrťák si bere na starosti lékárničku. Ta bude rozhodně potřeba, protože kdykoli sme někam spolu vyrazili, skončilo to úrazem. A jelikož má v sobě Chrt víc spojovacího materiálu než Mandrage a jejich Šrouby a matice, nebude na škodu bejt v tomhle směru dobře vybavenej.

Neponechává nic náhodě a bere fakt spoustu věcí. Fáče, tejpy, šití, rovný jehly, zahnutý jehly, mezokain, tramal, tralgit, injekční stříkačky, pudr na zastavení krvácení, dlahy, morfium, rajskej plyn, náplasti, skalpel…. Chybí nám už jenom heroin.

Vypadá to, že se chystáme do pásma Gazy jako červenej kříž, ale na Majlích se může stát cokoliv. Jeden drškopád a decka mezokainu na umrtvení jako když najdeš.
Tejden před Mílema se v sobotu deme projet v plnej výbavě na Krajskýho Cyklofanatika. Berem jenom krátkou trasu 62km, protože mě v neděli čeká eště Forestovo teréní triatlon a nechci tam umřít. Má to bejt taková tréningová vyjížďka, abysme věděli, co jeden vod druhýho očekávat, vomrknout vzájemný tempo a tak všelijak.

Nainstalujeme na kola batohy, naplníme je výbavou a míříme na start. Po čtyřech kulometrech Chrtovi ukazuju bezva prolejzačku na dětským hřišti, široce rozmachuju rukou, přičemž mi Chrt nečekaně zkříží cestu, já mu štrejchnu vo zadní kolo a už se válim po asfaltu. Sedřenej jak vagína Týnuš Třešničkový, v koleni vytetovanej šroub i s detailem imbusu, rozbitý fungl nový cyklobrejle, to je začátek jak z říše snů typíčo. Nepsaný pravidlo, že co je pod pět stehů, to se nepočítá, neumožňuje dlouho hudrovat, tak holt se situaci zasmějem a jedeme dál. Brejle letí do koše, prodřenej dres se zašíje a imbus v koleni snad zmizí.

Na startu cyklofanatika se zapíšeme a vyrazíme na trať. Po třech kilometrech přijde takovej krkolomnější sjezd, kde si nechci rozbít dršku, tak pro jistotu zastavuju, ale nedaří se mi vykopnout nohu z nášlapu, tak opět padam k zemi, du do kotoulu i s kolem a vodřu si pro jistotu i druhej bok. Chrt řve smíchy na celej les a fšechno fotí. Hovado. Vrazil bych mu pumpičku do prdele, ale sem zaklesnutej v rámu a nemůžu se vymotat. Jestli budu padat každý čtyři kilometry, bude těch 1000 mil kurevsky dlouhejch. Eštěže máme morfium. Asi si trochu šlehnu hned na startu, jen tak pro jistotu.

V půlce trasy na čekpointu v Krašovicích chceme dát pivo a jídlo. Naneštěstí se rozprší, ale všichni jezdci ujišťujou, že ten brutální slejvák za pár minut přejde. No, nepřešel, naopak zesiloval a zesiloval, takže z jednoho piva se jich stalo pět. Je to hrozná smůla, co Vam budu povídat. Jeden by se v tom restauračním zařízení hezky rozseděl a na pokračování v jízdě se z vysoka vysral, ale nemá nás kdo odvézt, tak po dešti nasedáme na kola a za mírnýho mrholení a falešnýho zpěvu vyrážíme k domovům. Už to nejede tak svižně, ale zato nam je jedno, že voda a bláto cáká na všechny strany. Batohy se ukážou bejt jako totálně nepromokavý, protože na ně pršelo celou dobu a uvnitř je všechno suchý. To je pozitivní zjištění, stejně jako to, že prdel zátěž zvládá dobře, nohy se točí a sjezdy jdou zvládnout i s baťohama. Po dojezdu se rozloučíme a těšíme se na viděnou v sobotu v podvečer v plnej polní na vlakovým nádraží v Plzni.

V neděli si eště naprosto dokonale neužíju teréní triatlon plnej singltreků, kořenů, sraček a mrdek, který po dešti kloužou jedna dáseň. Nechci se tejden před Mílema zrakvit a tak se po trati ploužim výletním tempem. Mam co dělat, aby se přede mě nedostal týpek, kterej urval přehazovačku a s kolem běží. Začínam silně pochybovat vo svejch schopnostech v těžkým terénu, ale neházim bajka do žita, když Laborec je eště daleko. Kdybych jenom tušil, že tendle těžkej terén je voproti Majlím vlastně nově položenej koberec na okruhu F1…

Zbejvá si nechat vobarvit číro a fousy, abysme dokonale ladili k drezům a můžeme vyrazit dělat alotria.

Tejden uteče jako voda ve Váhu a v sobotu před vosmou večer se setkáváme na vlakáči. Ženy naše brečí jako kdybysme vodjížděli do války, ale nás drsňáky to nerozhází a hned po nastoupení do vlaku votvíráme piváky, připíjíme na úspěch akce a taky na Chrťákovo narozky, který naneštěstí přesně v den vodjezdu slaví.

Akce „Vonvástenhumorbrzopřejde“ právě začala. Kdybysme my vemena aspoň trochu tušili, co všechno zažíjeme, možná bysme zatáhli za záchranou brzdu eště před Rokycanama, ale takhle sme plni lásky a něhy jeli nic netuše vstříc přímo pekelnýmu chřtánu.