1000 MIL > kapitola 12 – Když nemůžeš, chlastej víc

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Na louce to nad ránem muselo vypadat jak po bombovym náletu dvouplošníka. Minimálně Rudýho Barona bych řek. Chaoticky rozházený lidi na zemi, vedle ledabyle ležící jejich aluminioví oři, mrtvolnej zápach doprovázenej bolestným sténáním individua ležícího na marách, kterýmu spánek přetrhlo chcaní a donutilo ho zvednout se z lože. Praskání kloubů a hekání vysvobodilo z bezesnýho spánku i vostatní a tak postupně to bitevní pole začlo vožívat.

Ačkoli nenávist ke kolu ihned po probuzení nevodezněla, ani se nikterak nezmenšila, blížící se konec utrpení a vidina světlejších zejtřků nam vlejvala krev do žil, takže se dá při troše dobrý vůle říct, že den začal poklidně. Zbejvalo dojet pouhejch 145km , což se za dva dny zdolat fakt dá. I v tom čůráckým terénu, kterým nás traséří voblažovali. Samozřejmě pokud teda nepřijde nějaká vylomenina v podobě technický závady. To bych se pak asi neudržel, zaklel trochu neslušně, rozdupal kolo úplně na miniaturní sračky, zapálil a popel rozkopnul až na voběžnou dráhu. Ale na takový věci nebylo radno ani myslet, neb deprese ze spařenejch koulí a prdelí bylo habaděj. Nač stahovat kalhoty, když brod mě stejně strhne a utopí. Jako na Váhu, žejo.

Po snídani sme se z louky trousili tak nějak postupně samovolně, jak to na koho přišlo. Kluci Götzojc chtěli mít zbytek cesty asi co nejrychlejc za sebou, nebo už měli plný zuby našich kydů, tak šlápli do pedálů a zmizeli v dáli. Pak sme vyrazili my. Já jel zase sám trochu vepředu, za mnou fousatý duo Chrt a Jirka, ve vleku za náma Jirka Mašků a předemnou smrtka. Jakože fakt smrtka tykrávo ale. Trochu mě samozřejmě postava s kosou na rameni vyděsila a tak sem se snažil zapříst rozhovor.

„Hej, Mrtko!“ oslovuju humorně osobu s kápí na hlavě. Nic. Nezájem. Ani to s ní nehnulo.
„Teda pardon, Smrtko!“ vomlouvam se upřímně za nemístnej ftípek a doufam, že během rozhovoru nepadne kosa na kámen, natož na muj krk.
„Nevíš kolik je hodin?“ jdu na to vod lesa.
„Nejvyšší čas umřít, blbečku.“ voplatila mi smrdka stejnou mincí. A kurva… Že bych se plácal do stehen, to nikolivěk.

„Hele, do cíle 500Mil už to neni daleko, počkej eště tak dva dny.“ snažim se usmlouvat funus aspoň v bílym trikotu finišera pětistovky.
„Tak jo.“ řiká vosoba bez většího rozmejšlení. Došlo jí, že by pro mě smrt v tuhle chvíli byla vysvobozením a tak mě nechává s úsměvem dál trpět v sedle. Děláme si eště společnou fotku na památku, páč todle mi určitě nikdo neuvěří, a mažu dál.

Za několik málo kiláků na mě smrtka bafla znova, ale tentokrát už to taková prdel nebyla. Přes celou cestu stál vypíčenej kamion, kterej lesácí nakládali těženým dřívím, nikde nebylo nic značeno, ani žádnej trojúhelník, takže sem profičel těsně kolem návěsu, pod nakladačovo kleštěma plnejma klád. Sotva sem tu změť prolít, zastavil tlukot srdce a kolo, okamžitě sem volal klukům, ať dávaj bacha, ale než sme se spojili, stáli vedle mě.

„Hrchleuchbleeeááá to byla prdel, chrchlááááá co?“ (Asi nemusim řikat, že se rozhovořil Chrt. To už ste podle zvuku kašle určitě poznali sami.)

„Hrauchrchrrrchlééééémálem sem měl tu kláduhuuuuchlááá vhuběěééééágruuááá.“ smál se na celý kolo.

„Ale zaseeeáááchrchchrch se mi kurvuáááeeeghu doprdele už nic nestalööööůůšššhfrtk.“ vysoukal ze sebe po deseti minutach kašle třetí větu.

Pak sme zas jeli chvilku pospolu, kroutili to kolem Odry, Budišovky a jinejch toků až do Svatoňovic, kde to vypadalo, že bysme mohli dobře posnídat. Na návsi se vyloupnul krámek a hodlali sme ho vzít útokem. Ale chyba lávky tyvole. Von měl krámek votevřeno akorát vod vosmi do půl desátý a to eště jenom druhej tejden v červenci v lichý roky. My trefili fšechno. I ten červenec a lichej rok. Akorát holt teda bylo už deset hodin místo půl desátý. V tu chvíli sem na návsi zařval tak mohutně, až to poplašilo husy i v sousední vesnici, krávy kvůli tomu dodneška dojí zkažený mlíko a paňmáma eště níčkonc stojí s hubou dokořán ve votevřenym vokně. Krámek buzerant tyvole, vopravdu. Celý Svatoňovice mi můžou vylízat prdel.

Byly dvě varianty – buď ject do Budišova nad Budišovkou, což už jenom podle názvu znamená Budišzkázu nad Budišzmarem, nebo se vydat hladoví a polomrtví dál po trase. Jelikož už sme disponovali datama v telefonech, mohli sme si ověřit, že se po trase nebude hodně dlouho vyskytovat žádný vobčerstvení. Po dlouhým a nelehkým rozhodování sme zvolili míň bolestivou variantu smrti vyhladověním. Zajíždět si deset kiláků se nechtělo vůbec nikomu a tak sme radši riskli nějaký velkolepý gesto vesmíru a doufali, že nezdechnem hlady hned u přehrady Kružberk. Trpěli sme ale dlouho, vesmír nam žádný nenadálý pozitivum nenachystal. Přehradu sme minuli s prázdnejma žaludkama a pokračovali v dietní krasojízdě přes Dvorce a Nový Valteřice. Ledva sme minuly jakousi hájenku po levej straně, ztratila se cesta v něčem, co kurevsky připomínalo Mars. Ten parchant kůrovec si rozhodně servítky nebere, to se musí nechat.

Všude kolem rezavý smrky, nebo vykácený zpustošený pláně a vyvrácený pařezy s kořenama hrozivě trčícíma k nebesům. Jedinym náznakem života v tomdle postapokalyptickým vobraze byl zvuk hardvestoru, kterej v pravidelných rytmech zpracovával eště stojící stromy a zvětšoval planinu. Cesta samozřejmě vedla prostředkem planiny, přes větve, kořeny a koleje hardvestoru, ale nebyli sme si tim jistý. Jestli tam totiž kdysi cesta byla, tak dneska určitě ne. Kluci Götzojc udělali jedinou moudrou věc, která se udělat dala a vobjeli ty sračky po asfaltce. My ne, my debilové prostě nadávali a nesli kola na ramenou přes hovna. Tak trochu sem si připadal jako Atrej. Hlavně nikam neuhejbat, i kdybysme měli lézt přes močály a bažiny. Důležitý je jít furt rovně podle červený čáry v navigaci, jen tak se dá chránit před Nicotou, respektive penalizací a nepropadnout temnotě. Když sem začal řvát:

„Artexi, neumírej, si můj přítel!“, dávalo to sice smysl, ale kluci mi do hlavy neviděli, tak si akorát poklepali na čelo s tim, že mi zas jebe.

Z hladu sem přestal blekotat až v Novej Pláni nedaleko vodní nádrže Slezská Harta, kam sme dojeli už zase společně s Ádou a Honzou. Na tamním koupališti sme natrefili na výborný párky v rohlíku, skvělý pivko a sympatickýho mlaďase za výdejním vokýnkem. Chtěli sme se i vykoupat, počasí docela přálo, ale bez plavek bysme nejspíš vyděsili hosty a taky sme eště měli v živej paměti mastný kola v siřičitejch lázních v Liptovským Jánu a rozhodli se neucpat filtraci vodpučelou špínou. Domluvili sme se hromadně, že dojedem aspoň do Václavova a tam buď zapíchneme v dobrej hospodě, nebo dle uvážení eště ukrojíme kousek cesty.

Jenže Václavov je prdel světa, kterou nezbylo než projet bez zastavení a do večera eště zbejvalo dost času, tak sme jeli furt dál. Přišli krásný kopce buzerant na Solnej vrch, V Javořinách a podobný další, takže sme se všichni měli báječně a šířili lásku. Někde v těchdle stoupáních se Áda ukázal jako rozenej Tarantino a natočil všeříkající krátkometrážní snímek „Ze života Mílaře“, vypovídající vo urputným a nelítostným boji na chvostu startovního pole, kterej sme s Honzíkem v kopcích za Václavovem svedli. Dílo hodný Oskara a zlatejch glóbů si samozřejmě nemůžu nechat jenom pro sebe a tak ho máte na konci pod článkem.

Nahoře nad sjezdovkama Karlov pod Pradědem sme prozkoumali na mobilech trasu a moudře usoudili, že pokud chceme přenocovat v posteli, musíme zakotvit v Karlově, neb další náznak civilizace je až v Koutech nad Desnou a to je setsakramentsky daleko.

Podle map bylo kolem nás spousta hotelů a restaurací, tak by neměl bejt problém se navečeřet, vosprchovat a dát pivko. Nojo, jenže čim níž sme jeli do údolí, tim víc na nás padala beznaděj. Všechny tydle hotely byly přes léto zavřený a domorodci nás posílali do Malý Morávky, která byla asi tři kilometry vzdálená. Už už sme se smiřovali s osudem, že nás zejtra hned po ránu bude čekat stoupání s kolem po sjezdovce, když sme natrefili na picerii U Praděda. Taky byla pod sjezdovkou, ale furt vo dost vejš než Malá Morávka, kterej sme se vyhnuli. Neváhali sme ani vteřinu a zapluli dovnitř. Trefili sme do černýho, neb sice kuchyně za půl hodiny zavírala, ale když prej vobjednáme rychle, ani nam moc nenaplivou do jídla. Vobjednali sme bleskově zase každej tři chody s polívkou a paní hospodská si mnula ruce. Jídlo výborný, pivko taky ušlo, všechno super, dokonce sme mohli oživit vybitý telefony a zjistili, že lanovka jezdí vod devíti ráno.

„Typíčoooo, my se nahoru vyvezeme lanovkou i s kolama a nebudeme muset tlačit! Hurá! Velikánský hurá!“

To hromadný nadšení se nedá moc popsat, ale mě skoro ukápla slza. Hlavně se nejednalo vo porušení pravidel, pokud vim. No, co si budem povídat, i kdyby jednalo, už by nam to bylo u prdele a svezli bysme se nahoru tak jako tak. Jedinej, kdo měl smůlu byl Jirka Mašků. Sice nás po sedumdesátiosmi telefonátech zase bezproblémově našel, ale vzal to právě přes Malou Morávku, takže ráno musel na kopce po svejch a eště voklikou.

Paní hostinská nam nakonec poradila, že kousek níž, v restauraci U Kazmarky, se dá ubytovat za rozumnej peníz, když U Praděda momentálně probíhala rekonstrukce pokojů a mušeli bysme spát maximálně na zápraží.

Kvalitně občerstvený, s trochou alkoholu v žíle a s dobrou náladou sme se přesunuli ke Kazmarce, kde už na nás čekali. Po důkladnej očistě v teplej sprše, kdy se mi na těle zase vobjevila světlá kůže, sem dostal chuť eště na jedno před spaním. Nelenil sem a než se vykoupali i vostatní, seběhnul se zeptat dolů do hospody, jestli bysme mohli na chvilku zaskočit. Slečna výčepní teda trošku votráveně kejvla, že teda jo, když uděláme trochu tržbu. No a to my umíme, dělat tržbu. V tom sme dobrý. Kdyby byl 1000 Mil závod v tom, kdo cestou udělá největší útratu v hospodě, pravděpodobně by nás vítězství neminulo. Timhle sem ale slečnu děsit nechtěl, tak sem akorát slušně řek, že nás přijde víc a nějaký to pivínko vypijem. S báječnou novinou sem voběhnul kluky a za chvilku už sme všichni družně debatovali u výčepu.

Vzhledem k tomu, že hospoda měla votvíračku do desíti a bylo po devátej, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl večírek zvrhnout. Jenže slečnu výčepní zajímalo naše rozšafný vyprávění vo Mílích a tak se rozhodla dobrovolně si prodloužit pracovní dobu.

„Já stejně spim tady na hotelu.“ zněla ta úplně neviná věta, která některejm z nás trošičku znepříjemnila ráno blinkáním.

Taková blbost a mě s Adamem to úplně zničilo.