1000 MIL > kapitola 2 – Vagóny něhy

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Jakmile se zavřely dveře vlaku a skončilo dojemný loučení, při kterým nezůstalo jediný dívčí voko suchý (a pravděpodobně ani kalhotky, neb si holky určitě ucvrnkly blahem, že se nás na dva tejdny zbaví), ozvalo se známý cvaknutí a syknutí, značící votevření plechovky piva. Je třeba kvalitně zapít Chrtovo čtyřicátiny, který slaví. Měl bych teda s alkoholem zacházet vopatrně, páč sem před vodjezdem prodělal parádní úpal a krásný dva dny problil a prosral. Konečně se mi podařilo zhubnout pod 115 kilo, to je pravda, ale trochu mi chyběla energie a vopčas se mi zamotala hlava.
Ale co už, Míle sou boj a jestli se mam nevědomky motat z úpalu, nebo cíleně z chlastu…

„Tak na zdraví, ty stará pornografije. Šoumasgouan!“ zní zhruba přípitek.

Během popíjení eště musim zabalit kolo, aby se po naložení do přepravního vagónu nepomlátilo vo vostatní bajky. Chrťák vzal asi 60 metrů instalatérský izolace, tak můžu v pohodě zabalit úplně celý kolo, sebe, průvodčího i s lokomotivou a eště pár spolucestujících.

V Práglu na hlaváku sme i díky tejdle zábavnej balící činnost než bys řek „tisíc mil je velká legrace a Honza Kopka je bombarďák“. Vlezeme do podchodu a tam stojí týpek se zabaleným kolem. Je zcela evidentní, že se nechystá nam vnucovat bibli ani koupi samovarných hrnců a tak se dáváme do hovoru. Stejně jako my hledá nástupiště, ze kterýho pojede mílařskej Dezorientexpres. Do vodjezdu zbejvá spousta času, tak jde Chrťák koupit eště pivka na cestu. Můžu zatim pozorovat pár zápasů člověk a kolo vs igelit, papír a lepenka. Je hrozná prdel vidět někoho, jak si pracně vomotá zadní i přední kotouče bublinkatou fólijí, důkladně volepí, pak chce bajk tlačit a zjistí, že se kola netočí. Buďte v klidu, stalo se mi to samý, akorát sem si kotouče vomotal izolací a ne bublinkatou fólií.

Než se Chrt vrátil s pivama, na informační tabuli se vobjevilo číslo nástupiště, tak rovnou míříme vodhodit kola do vagónu a rozjet mejdan. Jakmile sou bezpečně uložený pod jinýma kolama, srkáme další piva.

„Tyvole, tys koupil na dvanáctihodinovou cestu z Prahy do Humenného tři piva pro každýho? Dyť jedno už sem skoro vypil.“ směju se a nevěřícně kroutim hlavou, ale rozhodnutí rozumim. Než se dneska totálně vykropit a zejtra umírat, je třeba se chovat trochu zodpovědně.

Na nástupišti se potácíme až do vodjezdu vlku, přičemž se nás spousta lidí fčetně Petra Ozogána ptá, jestli sme buzny. Dává to zabrat, ale ochotně vysvětlujeme, že nikolivěk, že jsme pouze dva heterosexuální idioti.

Někdo schání balící materiál a tak mu ochotně věnuju 46 metrů instalaterský izolace, kterou sebou furt taham, kdyby náááhodou byla eště třeba. Taky se nás kdosi z organizátorskýho týmu ptá, jestli nejsme tři, že by nás přeřadil do jinýho vagónu kvůli počtu míst.

„Sme dvá, ale sežeň psychopata, kterej s náma cestu vydrží a je nam jedno, kde budeme sedět.“ zní naše odpověď. Týpek se divně podívá, zavrtí hlavou a už se neptá vůbec na nic. Ani na to, jestli sme bukvice.

„Budíme snad dojem, jakože toho třetího voprcáme, nebo co?“ ptam se Chrta.

„Tyvole, se na nás podívej. Nastoupil bys k někomu takovýmu jako sme my dvá do kupíčka?“

„Asi ne, čoveče, to bych radši seděl celou cestu na voji.“ zamyšleně přitakávam a vlastně se přestávam čemukoli divit.

Naskočíme teda do vlaku a nastalou situaci s místem v kupíčku se rozhodujem řešit operativně. Ostatně jako dycky. Našim krédem je totiž tvrzení, že pokud budeme flexibilní a problémy dokážeme řešit operativně, nic se nemůže stát. Je to sice naprostá píčovina, ale zní to vo moc líp, než: „Je nam to úplně u prdele, vono to ňák dopadne.“

Volný šestimístný kupíčko pro dva nikde nenajdeme, tak se přiserem ke třem borcům, který vypadají sympaticky. I bych vam řek jak se jmenujou, protože sme se samozřejmě představovali, ale já sem normálně na jména kretén a eště ke fšemu mi Míle vypláchli kedlubnu, takže vim hovno. Hoši, sorry, je mi to líto. Tak apgrejd! Abysme nebyli za totální vagíny, Chrt si dal tu práci a jména dohledal. Seděl tam s náma Pavel Pfauser, Honza Valeš, Patrik Mach a cestou přistoupil Kamil Němec.

Borci nejenom že vypadají sympaticky, ale sou i naprosto v pohodě, je s nima prdel a naše homovizáž jim nevadí. Samozřejmě i tady proběhla otázka vo sexuální orientaci.

Zahajujeme brutální kalbu, ke kterej máme k dispozici každej jedno a půl až dvě piva. Co čert nechtěl, když sme v kupé zmiňovali, že má Chrťák dneska narozky, šla kolem Áňa Kopků a nadšeně prohlásila, že je to super, protože má někde u kol v batohu slivovičku. Patrik tahá rum, zjišťujeme, že ve vlaku funguje osvěžovna a situace se rázem v něhu vobrací. Teda až do zjištění, že v osvěžovně má posledních šest dvanáctek a eště teplejch jako chcanky a pak už jenom budvar v pokojovej teplotě sauny. I tak nam slivovička s rumem a pár pivama přivodila náladu a v kupé se zvesela debatuje na téma Míle. Jak taky jinak, žejo. Přidává se k nám eště jeden týpek, kterej musel zdrceně vopustit vlasní kupíčko, ve kterým chalani v jebenáct zatahli firhonky a hybaj spát. To je morálka tyvole. Majle přece začínají už ve vlaku!

Nálada je veselá, Áňa Kopků přichází se slivovicí, následuje společnej přípitek, focení a hurónskej řef, vypráví se zážitky z minulejch ročníků, my neznalí lačně posloucháme a než se nadějeme, půl druhý ráno už klepe na dveře. Je na čase sklopit lehátka a na chvilku taky zamhouřit voko, páč následující dva tejdny se stěží vyspinkáme do růžova, i když máme růžový drezy a květáky.

Vylejzáme z kupíčka, aby se mohly vyklopit lehátka a než se vrátim z hajzlu, kde sem na tajňačku kouřil, všichni už spí. Škoda, že mi při rozestýláni nikdo nehodil na pelest deku. Už nechci spáče votravovat hledáním něčeho, co nevim, kde je, tak sežeru další dva z deseti řízků, který mi moje nejskvělejší žena světa udělala na cestu, schoulim se do klubíčka a pokoušim se přikrejt si hlavu aspoň záclonkou u dveří. De mi to hrozně blbě, protože ležim až dole a musel bych záclonku utrhnout, abych se s ní přikryl aspoň ucho.

Holt se votočim na druhej bok drškou ke zdi a pomyslim si: „Jó vole, Majle holt začínaj už ve vlaku.“

Ráno mě budí vyčpělej pach chlastu a hluk v chodbičce. V kupé to vypadá jako po nějakým bukkake karaoke. Chci si hodit deku přes hlavu a spát dál, ale žádnou deku, ani jinou přikrývku nemam, tak musim zklamaně votevřít voči. Šest decentně popíjejících chlapů dokáže kupíčko přes noc moc pěkně vydejchat. Situaci s nedostatkem kyslíku eště někdo přitvrdil tichým, ale vo to víc zničujícím prdem. Hotovej skan Zen. Chca nechca musim votevřít dveře a vystrčit hlavu z kupíčka.

Stažený vokna, hurá, nádech. Ten příval kyslíku mě skoro složil. Vedle stojící Petr Ozogán nic neřiká, ale kouká takovym tim pohledem: „Chlapče, ty umřeš za dva dny.“ a moc se neplete.

Ranní zmar zlepšuje pohled z jedoucího vlaku na Tatry. Obraz něhoidního všehomíra mě naplňuje pocitem blaha. Ten ovšem nemam v hubě a po těch debilních cigárech tam mam jak v polepšovně. Kartáček a pastu ma samozřejmě v batohu na kole, takže smůla. Vlak naštěstí staví v Popradu, kde je víc jak půl hodiny na náfštěvu krámu, kde mají džusíček a kolu. Paráda, konečně se mi podařilo zahnat pachuť v hubě a můžu si zase zapálit.

Po cígu se du svalit do kupíčka, kde už dávno klucí zvedly lehátka. Tady se dá aspoň částečně uniknout tomu bezvadnýmu pařáku, kterej venku mění města v pouště. Pololežim tam jak úplná troska, jedno voko přivřený a funim jak prase v kukuřici, když se ve dveřích vobjeví kameraman a zákeřně se usmívá:

„Tady se fčera asi trošku voslavovalo, co?“
„Ne tyvole, hráli sme tady člobrdo a popíjeli meduňkovej čaj.“

To bych mu nejradši řek, když se takhle blbě ptá, ale je mi jasný, že dělá svou práci a snaží se bejt důslednej a věrohodnej, tak volim tisíckrát vomletý klišé: „Tovíš, Míle začínaj už ve vlaku.“ a přitom dělam jakoby se nechumelilo, zrovna sem rozjímal nad problematikou deštnejch pralesů a trochu meditoval.

Zaplaťpandu už se přiblížilo Humenné a bude se přestupovat. Z vlaku se vyndavají kola, nějaký popadnu a vleču ho k náklaďáku. Beztak je to jedno. Důležitý bude najít to svoje až v Novej Sedlici.
Po uložení kol se hrneme do autobusu a sotva vlezem na schody, zdraví nás Petr Ozogán: „Zdar buzny!“ Paráda, už si nás pamatuje i legenda Mílí.

Sotva dopadnu na sedačku, pot ze mě chčíje na všechny strany. Takhle tu fčerejší lechkou vopičku vypotim eště před startem. Autobus se dal konečně do pohybu a můžu začít polykat další řízek s kolou. Po vydatným obědě si dokonce dáchnu a budim se těsně před Novou Sedlicí. Hurá, cestovatelský utrpení máme za sebou.

Kola se k nám dostaly ve stavu, v jakým sme je nakládali do vlaku, což je velmi pozitivní. Zbejvá je vodizolovat, vyzvednout registrace, vychytat volný místo na jediným hajzlíku, kde je fronta jak před kauflandem v období slev a můžeme směle vyrazit.

Na registracích nás váží, měří tuk v těle, fotí ze všech stran jak trestance, poučujou vo tom co máme a nemáme dělat, fasujeme protimedvědí rolničky na červeným provázku, kartičku s důležitejma údajema a samolebku na kolo. Du si ho vodstrojit, abych měl ten fešnej vobrázek kam nalepit. Kolo přesunu ke kontejnerům do stínu a v klidu strhávam veškerý izolace, lepim samolebku a instaluju číslo na řídítka. Chrt přines piváky, aby se líp pracovalo a drobet sme zapomněli na pařák, kterej do nás nemilosrdně rubal. Vmísil se mezi nás nějakej týpek, kterej skrzevá přízvuk poznal, že sme plzeňácí. Japa tůto moch asi poznat?

Menuje se Pavel Přibyl a řikaj mu Bob. Dáme se do řeči a vyleze z něj, že už jednou Míle absolovoval, ale letos jede „jenom“ do půlky. Do startu je furt času dost a tak du pro další piva do stánku. No, pivo, to co tam ty dvá umělcí čepovali nebylo ani pivo a styl kterým čepovali byl votřesnej. Za to by jim kdejakej hospodskej urazil pazoury.

Jak tak plkáme, přemejšlim, jak vodstranit přebytečný šlahouny z bindrů na čísle. Sem línej rozbalovat batoh, protože nůž mam až na dně. Vedle stojící maník na mě chvilku kouká a pak mi podá svuj. Řežu první šlahoun a najednou fik, šmik a prst na tři půlky. Chrt se směje jako debil a týpek nevěřícně kroutí hlavou. Bleskově řežu další tři šlahouny a zakrvácenej nůž vracim majiteli. Nedá se nic dělat a batoh musim sundat, protože náplasti mam úplně vespod hned vedle nože.

Typíčo, půl hodiny před startem a mam vod krve voblečení, kolo, batoh, boty… možná nějaký znamení zhůry, nebo co. Du si radši pro další jakobypivo, tim snad nic nezkazim. Maximálně se znova poseru. U laviček se vozejvá velikej hlahol a já čumim, že je na startu někdo eště víc namletej než já. Tomáš Zuzaňák alijas Balů alijas Špiritus vo sobě dává poprvý vědět a já si řikam, že tendle kluk to nemůže nikdy doject. A jako obvykle na Mílích, i tentokrát sem se pořádně splet. Jeho raketový nohy se sice pod tlakem pár piv na startu drobet motaly, ale jakmile se dostal do tempa, byl k nezastavení. Ale k tomu se eště dostanem v dalších kapitolách.

Jako poslední věc je třeba jít se před startem vysypat, protože vézt přebytečnou hněddou zátěž se mi nechce. Na hajzlech je situace dlouhodobě neměnná a čekam jako pátej v pořadí. Na dámach nikdo neni, ale je nam blbý tam lézt, furt sme džentlmeni. Když ale vyleze jedna z mála přítomných dam a zeptá se, proč místo přešlapování nejdeme prostě na ženský hajzly, když tu je děvčat jenom pár a sou tolerantní, dveře se najednou netrhnou.

Kalhoty letí dolů rychlostí světla a sotva dosednu na porcelán, ozve se zvenku: „No to si děláte srandu? To jako myslíte vážně, že okupujete dámský záchody? A neni vám to blbý? To snad neni možný. No a kam teď jako mam jít?“

Snažim se srát co nejrychlejš a co nejvíc potichu je to možný a hledam vokýnko, kudy pak uteču nespatřen ven. Podaří se mi vyklouznout ve chvíli, kdy je hudrující žena zamčená v kabince. Dělam jakože se nic nestalo a místo smradu tu všude voní duha z tančících jednorožců.

Blíží se třetí hodina a už se udílí první pokyny před startem. Ještě se jdeme podepsat na banner, proběhne hromadný focení a může vypuknout nervozita. Všechno na mě najednou nějak dolehlo a naplno si uvědomuju, že teď už neni cesty zpět a budu muset zažít několik nepříjemnejch chvil, abych se dostal do cíle. V krku se mi usadil knedlík, ruce se potěj a tep se zrychlil.

„Kurva, doprdele psí, co tady já hovado dělam? Dyť určitě někde zhebnu na medvědí uštknutí, nebo se zřítim ze srázu, nebo pojdu jen tak vyčerpáním. A jestli nepojdu, určitě mi za tři dny na kole vyhřezne kloaka a moje prdel pozná středověk.“ honí se mi hlavou.

Další pozitivní myšlenky utne startovní siréna a už se pohybuju vpřed.
Fšechno je dobrý, když to neni špatný.

Jedem!