1000 MIL > kapitola 4 – Urrrráááá na Hrešnou

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

„Bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz.“
„Ježiš, to je zmrd! Teď vole, teď v noci si na mě zasedne.“ potichu kleju a mácham při tom rukou.
„Bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz.“
„Kurva, kolik tady těch kryplů je?“ kleju už vcelku nahlas na celou vesnici a rozhazuju rukama jak epileptik.
„Bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz, bzzzzzzzzzz.“ hučí mi kolem hlavy nálety desetitisíců komárů.

Snažim se celej vakuově zabalit do spacáku, ale v mžiku sem úplně propocenej a ty svině si stejně sedli všichni na jedno místo a systematicky začali prokousávat díru do spacáku. Zbytek nocležníků se ani nehne. Sem jedinej, kdo šustí do tichý noci spacákem.

„Mi poser, že dou ty hajzlové jenom na mě. To neni možný tykrávo.“ mácham nad sebou spacákem a pokoušim se aspoň částečně hejno zahubit zběsilým rotováním kolem vlastní osy se spacošem nad hlavou.
„Bzzzzzzzzzzzzzzzz… Ďob! Ďob! Ďob!“

Koordinovaná komáří letka slaví vítězství, já se opět vakuuju do spacáku a umíram na propocení a udušení. Konečně slyšim, že někdo šustí taky. Sdílený utrpení bolí vo trochu míň. Pavel Port s Jirkou Maškem přijížděj na hřiště a chystaj si spaní.

Kéž by komáři šli na ně, přeju si nekolegiálně a vzpomínam, jak Jirka Sládek smutně mluvil vo tom, že zapomněl doma moskytiéru. To sem se bodře smál, že je vůl, takovej zbytečnej nesmysl sebou tahat. Co bych teď dal aspoň za malou moskytiéru. Takovou úplně mini mrňavou moskytiérku aspoň.

Po hodině a půl marnýho boje zkusim na komáry malou lest. Vylezu ze spacáku a přesunu se sprintem na nedalekou louku vedle koňský pastviny. Pět minut nic. Ticho.

„Tyvole, já na ně snad vyzrál!“
„Bzzzzzzzzzzzzzzzz! Ďob!“
„Kurvaauuuuu!“
Půl jedný. Paráda.

Někdo si přijel autem vychutnat špeka. Koho doprdele napadne se ject po půlnoci zhulit ke hřbitovu na hřiště plný komárů? Co to může bejt za hovado? Jirka Sládek zkouší stejnou lest a přesouvá se taky na louku k pastvině.

„To sou neuvěřitelný svině votravný, co?“ řiká.

Ani jeden z nás pořád nezamhouřil voko. Je na výběr buď bejt úplně seštípanej, nebo zdechnout na přehřátí organizmu zamotanej do kokonu ve spacáku. Ve dvě v noci vodtáhne zhulenec a s nim i polovina sjetejch a zmatenejch komárů. Únava nakonec přemůže mě i druhou půlku komárů a nastává čas nočního klidu. Konečně! Sotva mi sklapnou víčka k sobě a já cejtim příchod tvrdýho spánku, zazvoní budík.

„Cože? WTkurvaF? Teď sem doprdele zavřel voči!“

Kluci taky pronesou pár vulgarismů, ale vstávají.

„Pičo, mam nějaký bolavý záda. V noci mi obří hejno komárů prošláplo spacák a už sem se nemoch ani votočit, jak bylo těžký.“ haleká při protahování Chrt.

Během keců svižně balíme, Pavel s Budvarem (Druhýho Jirku sme překřtili na Budvara, podle dresu). To aby se nám klucí nepletli) už sou dávno v trapu. Neni čas ztrácet čas, ruka do sudokrému, promáznout pinďoura až mezi lopatky a jedem na nákup. Před krámem potkáváme Ríšu Štěpánka, kterej právě vodjíždí a Verču Gondžálovou se kterou se dáváme se do řeči. Ta holka má pro strach uděláno. Kolo i s batožinou váží víc než vona sama, nasranej medvěd by si jí dal jako jednohupku, na Míle trénovala akorát na spiningu… No, dost dobrý prostě.

Při slovech tykrávo, doprdele, herdek filek, hymbajs krutojar a tak podobně, dycky stydlivě sklopí hlavu, jakože ty vulgarismy neslyší. Holt slušný děfče. Rozloučíme se s tim, že nejspíš na viděnou na Hrešnej a vyrážíme přes Zbudzu kamsi do křovin brodit Laborec.

Cesta je prašná ale i tak celkem přívětivá, horko už je jako kráva, eště rafička hodinek nepřelezla devítku a tak se na brod celkem těšíme. Jak si tak jedeme, navigace nás vede do pole ječmene. Moc to nechápeme, ale prašná cesta se stáčí vlevo, zatimco navigace sveřepě ukazuje směr ječmen.

„No tyvole, přece nepojedeme vobhospodařeným lánem, ne?“

Samozřejmě, že pojedeme, protože vyjetá cestička v poli a navigace sou dost přesvědčivý argumenty. Něžně nam klasy ječmínku vyřezávají do lejtek šrámy na památku a my svorně plačtivě pindáme na traséra, že jenom blbec vede cyklistickej závod polem. Jaaaj, my bláhoví, Mílí neznalí zelenáčí! Za tuhle nádhernou cestu bysme zpětně líbali trasérovi pedály!

Naše drncavý kombajnování obilovin zastaví až křoví, za kterým šumí Laborec. Moc to nechceme přehánět s hledáním místa na suchej brod, když je takový horko a tak šupem, voblečenej jen tak v koulích, skáču do vody. S dvoumetrovou postavou nemam problém vystačit po krk, beru kolo a štráduju to na druhej břeh řeky. Klucí sou z hloubky špatný a běhají po břehu sem a tam. Malinko se mi jich zželelo, tak beru jejich kola taky, aby měli klid na koupel a nehledali stroje někde  v Michalovcích. Já dobračisko starý, blbý. Jako bych nevěděl, že každej dobrej skutek bude po zásluze potrestanej! Chrt se místo povzbuzování a snahy pomoct chopil telefonu a začal mě fotit. No co vam budu povídat, měl sem z něj strašnou radost a chtěl mu vynadat. Žel, měl sem plný ruce bicyklu a tak sem jenom skřípal zubama. Ale jenom decentně, aby mi nenatekla voda do huby.

Jenže karma funguje a jeho posměšky a focení kamaráda v nouzi mu dneska vrací i s úrokama. Ta fotka kterou právě na Laborci pořídil, totiž vede hlasování v Mílařskej fotosoutěži a vypadá to vypadá, že Chrt dostane startovný na další rok zdarma.

Chachacha! Tyvole, směju se hrozně škodolibě, až se plácam do stehen. Ten, kterej prohlašoval, že už ho na žádnejch vymrdanejch Mílích neuvidí a do konce života bude na horským kole jezdit jenom v Polabskej nížině, vyhraje startovný na Míle! Chachacha! Plácam se strašně škodolibě a fakt smíchy ronim slzy 😀

Inu, kdo jiného tonutí, sám po roce na start. Jo a jestli ste mu v tej soutěži eště nedali hlas, dejte mu ho. Bude hrozně rád.

No nic, zpátky k pondělnímu dopoledni.

Z druhýho břehu nás pozoruje Ivan Pelikán. Taky se s broděním prej moc nepáral. Prostě šup do vody a hurá na druhej břeh. Dojel nás Richard, kterej bloumá křovinama sem a tam a hledá nejschůdnější cestu. Nabízíme mu pomoc, ale s díky odmítá, že tu přece musí bejt ten mělkej brod. Nejede Míle poprvý a tak ví kudy tudy na mělčinu. Než se voblečeme, je na druhej straně a skoro suchou nohou. Čekáme ještě chvilku na Verču, ale dlouho nikde nikdo, před náma ukrutná štreka a tak šlápneme do pedálů.

Terén zase vobstojnej, takže to jakoby vodsejpá, nicméně už mi přijde, že se pořád jede do mírnýho kopce, i když jedeme po vrstevnicích. U brodu přes Ondavu Chrt potřeboval vysypat velký hněddý a než vylez z křoví, dojel nás Ivan Pelikán a předjel nás.

Pak přišlo varování vod Jirky, kterej se rozvzpomněl, že v Banské neni dobrý se moc zdržovat, protože gheto. Aby se nam jako nestalo, že jedeme na kole, furt jedeme a najednou koukáme, že běžíme. Bez bot, peněženky a nahý. To by druhej den závodu nebylo fajn. Gheto bylo slyšet už na míle hony daleko a čim víc sme se blížili, tim rychlejš sme mlčky dupali do pedálů. V čem se dá bydlet, to by jeden nevěřil. V tomhle u nás nežijou ani bezdomovci, ale tamní indiáni v těch ruinách poklidně vegetili i s dobytkem.

V půlce vesničky už obydlí měli zase všechny čtyři stěny, střechy a dokonce i zasklený vokna, tak sme mohli zvolnit. To nejvíc uvítal Chrt, kterýho slunce trochu víc sežehlo a byl malátnej. Zastavili sme u rodinky, která právě vobědvala a žadonili u nich vo vodu. Paní domácí nám s úsměvem a slovy: „Veď pojďitě vnu chuapci.“ votevřela vrata, ukázala na kohoutek se studenou vodou a zasedla zpátky k vobědu, aniž by si nás dál fšímala. Naplnili sme bidony vodou, polili hlavy i těla, slušně poděkovali plynulou slovenštinou: „Ďakujem vel´mi pekně“ a vyrazili dál.

Nemůžu si pomoct, ale přišlo mi, že zhruba vod týdle vesnice už nebyl Chrt krvelačným Chrtem, ale pouhym stínem svýho já. Slunce mu nandalo co proto, přehřál organismus a trpěl. Bylo to na něm vidět, ale snažil se nedávat nic najevo.

Na konci Banské, která leží v nadmořskej vejšce 330m n.m., sem si všim na asfaltu značky 8km. Pak následovala další 7km a další 6km a tak dál. A furt se jelo do kopce. Po asfaltu, ale do kopce. Do velkýho kopce. Páč sem měl na Czechmana natrénováno na silničce, tendle úsek mi problém nedělal, klukům sem odjížděl, ukrajoval značky jednu za druhou a stoupal serepentýnama Herlianského sedla ke kótě 680m n.m.

4km, ha, Ivan, tlačí, (tlačí kolo, ne hovno), je šance ho předjet. Představuju si, že sem někde na horskej etapě Tour de France, která mimochodem tenkrát začínala za pár dní, Tourmalet mě trápí, ale já vedu čelo pelotonu. Vincenzo Nibali ani Nairo Quintana nestíhají mýmu tempu. Břídilové!

2km, laktát stříká ze všech pórů těla, ale co vede nahoru, musí se sject dolů, řikam si a zběsile rotuju klikama.

1km, 500 metrů, poď vole Pichu, vrchařská prémie je tvoje!

200 metrů, přede mě se dere Nibali, ale v drsnym souboji loket na loket srazim toho imaginárního zmrda z kola a už zvedam ruce vítězně nad hlavu.

Ne, nezvedam, to bych si rozbil hubu, ale mam takovou tu dětskou radost z dílčího úspěchu, že se mi povedlo 350metrů převýšení zdolat. Nohy hoří jako papír, ale dal sem to. Zalehnul sem na štěrk k pangejtu a při čekání na kluky se začal protahovat, aby ze mě nebyl skrčenec a pálení v nohou trochu povolilo. Za chvilku vousyboys dorazili i s fotografama za zády. Dokonce sme udělali nějakej krutopřísnej stokilovej Mílařskej humor na kameru, ale nebyl zapnutej mikrofon. Naštěstí. Jinak by se lidi dozvěděli, že sme během závodu všichní tří dohromady vážili skoro 350 kilo. Bez kol a batohů.

Po vobčerstvení sme se těšili na sjezd, protože navigace ukazovala směr po silnici dolů z kopce.

„Tyvole, paráda, to si užijeme. Konečně pořádná jízda. Teď se hezky svezeme a ukrojíme nějakej kilometřík.“ znělo lesem radostný juchání.

Nahrbili sme se na řidítka, roztočili pedály a krouhaly zatáčky. První, druhá, tře……..

„Brzdi kurvaa! Brzdiiii!!“

Fialová čára na navigaci vostře uhnula vlevo, zatimco silnice vedla vpravo. Málem sme přejeli vodbočku. Beeezva, takže místo svezeníčka budem pro změnu drncat po lesní vymletej cestě do kopce. Pohrávam si s myšlenkou, že trasér je sadistickej úchyl a todle plánoval přesně tak, aby nejednoho zelenáče nasral.

Nutno podotknout, že se mu to povedlo dokonale.

Eště chvilku sme se svezli lesem a pak nastala anabáze zemědělec. Kromě spousty kilometrů po loukách nás trasa vedla i přes pole řepy, kukuřice, žita, vojtěšky, ječmene a co si tak matně vybavuju podle drncání, jeli sme určitě i přes pole brambor. Jako zážitek to byl nezapomenutelnej, to zas jo. Obzvlášť když si hezky jedete po cestě a najednou vodbočíte kolmo přímo do vzrostlý kukuřice, protože přece trasu Majlí je nejlepší vést prostředkem pole. Ne hezky při kraji, podýl lesa, jako obvykle vedou vobyčejný normální cestičky, to ne, to by bylo moc nóbl. Pěkně šup doprostřed pole a jeď blbečku.

Vlastně takhle zpětně můžeme bejt rádi, že nepršelo, protože potácet se rozbláceným polem, to fakt nechce nikdo. I když… Takhle nás mlelo slunce a Chrťák to snášel nejhůř. Bylo to zvláštní, protože jako tesař, pokrejvač, kterej celý dni běhá po střechách, by měl bejt nejvíc vodolnej. Chvílema to dokonce vypadalo na úpal, což by znamenalo konec závodu a tak sme vyhledávali stín jak Vontové Stínadla.

Abych trochu vobjasnil situaci, Chrt neni žádná plačka a neumírá při prvním popálení kopřivou jako já. Má v sobě víc železa než Terminátor a stehy na bandasce si kdysivá štupoval sám. Zlomenina pro něj neni důvod chodit k doktorovi, takže když se v poli svalí na zem, sedí, funí a šeptá, že je v krizi, tak je vopravdu v krizi a možná trochu fprdeli. Bylo tedy třeba častějš zastavovat, zvolnit tempo a operativně řešit první vážnější problém.

Jirka vytahnul svoje triatlonový bombónky, solný tablety a Chrta vopečoval. Po jídle a vodpočinku se situace trochu zlepšila a tak sme mohli ukrojit dalších pár kilometrů přes Buzimír a Kostol’any nad Hornádom, který ležej zhruba 200m n.m. Vodtud sme se museli vydrápat přes Kavečany na Hrešnou, která leží v šesti stech metrech.

Hodili sme respekt ke kopci hned na začátku a na Predné pece už se nam nasednout nepodařilo. Komentovaný mistrovství světa v buzerantským tlačení naloženejch horskejch kol do vymrdanejch kopců právě začalo.

Kopec buzerant, hej. Kopka tiež buzerant, hej. Slnko mega buzerant, hej. Bicygel najvetší buzerant, hej. Žízeň buzerant, hej. Komári rovnako buzerant, hej. Hlad buzerant, hej. Celý svet naozaj buzerant, hej a tak dál. Jak si můžete povšimnout, snažili jsme se zapadnout mezi místní a mluvit plynule slovensky. Neříkali jsme ani saprlote, ale dopiče, když bylo něco špatně, bylo to naozaj na kokot, když sme si chtěli pořádně ulevit, místo himbajs krutojar se řeklo jebem tvoju mať ty chuj zahovnený a tak podobně Prostě žádný český křupaní, hej?

Nahoře na Pecích se nam sice votevřely nádherný panorámata, ale už nebyla moc nálada se kochat. Únava sešrotovala naše těla i hlavy a nad vodou nás držela jenom vidina piva na Hrešnej. Chrt nastalou situaci dokonale vystihnul třema slovama:
„Mrdam ňáký výhledy, hej.“

Místní zemědělec nás ubezpečil, že už je to na Hrešnů „enem kůsok“, což nam zvedlo na chvilku náladu. Ale jenom na chvilku. Tyvole, nevim jak na Slovensku, ale v Čechách se pod pojmem kousek myslí třeba kilometr maximálně. Na Hrešnou to bylo eště asi tak 27 kůsoků, nicméně aspoň do Kavečan sme se svezli z kopečka. Pak samozřejmě přišel opět kopec buzerant, respekt k němu a sesednutí z kola.

Už nebyla vůle kroutit nohama a směrová cedule ukazovala číslo tři, takže zhruba hodinku cesty.

Půl kiláku před chatou sem se nakonec vodpoutal vod kluků a s příslibem vobjednání piv se hecnul k jízdě. Těšil sem se na chmelomok jako kráva a bejvval bych snad vypil i Starobrno. Hmmmm, moment…. Ne, to bych nevypil. Tak velká bída, abych lemtal chcanky zas nebyla. To bych si dal radši kofolu. Sotva sem vyfuněl sem nahoru, vlítnul na pozemek a upad z kola na zem, okamžitě ke mě přiběhnul paparaci a začal klást všetečný votázky.

„Jak se ti jelo?“
„Naozaj na kokot, hej!“
„Proč?“
„Všetko je tuná hore do kopca, hej.“
„A líbí se ti závod?“
„Nie, hej. A teraz choď do riti, hej. Iděm chalanom pro pivo, hej.“

Jak vidíte, se slovenštinou sme se velmi kvalitně zžili a úplně zapomněli na mateřskej jazyk.

V chodbičce sem vobjednal tři pivka, tři kofoly, tři borovičky, vobhlídnul nabídku na grilu a šel se zase protáhnout. Mezitim dojeli klucí a moch započít hodokvas. Pokecali sme s Pavlem Portů, Jirkou Maškem a dalšíma borcema, jejichž identitu si skrzevá další sled večerních, nočních, potažmo ranních událostí nepamatuju.

Jak sme tak popíjeli, přijížděli další a další účastnící estrády jménem 1000 Mil. Bylo hezký, jak popíjející povzbuzovali přijíždějící, naplnilo to moje očekávání ducha závodu. Družná debata a popíjení přátelskou atmosféru jenom podtrhovali. Všichni se vezli na podobnej vlně a dokonale to dokazovala debata točící se kolem nahatý, sprchující se Verči.

„Hele, vona se sprchuje.“ utrousí kdosi.
„No a co?“
„Je nahá.“

Nikdo nehne ani brvou.

„Tak voblečená se těžko bude sprchovat.“ zní rozumná vodpověď. Zacinkají kořalky, následuje záklon hlav a borovicovej odér pročísne vzduch.

„Tyvole, i kdyby tancovala nahá tady na stole kolem tyče vod slunečníku, tak je mi to jedno.“
„Přesně, tu kožní řasu, co mam teď místo ptáka, k životu jen tak něco neprobere.“ dodává Chrťák.

Kolektivní souhlasný mručení potvrzuje pravdivost slov a téma hovoru se stáčí k tomu, jestli sou s Jirkou Sládkem bráchové, nebo aspoň vzdálený příbuzný, když maj vobá dlouhý fousy smotaný do copánku.

Chrťák vopustil dejchánek jako první po asi třech pivech. Nebylo divu, na Hrešnou dorazil jako troska a bylo dobrý, aby se dal do druhýho dne drobet do kupy. Následoval fousatej bratr Jirka Sládek, za nim další a další, až nás zůstalo jen pár statečnejch a já se přesunul přes Jirku Vlacha až ke stolu dobrovolníků k Liborovi Čadovi. Zůstal s náma sedět kuchař, číšník a šéf Hrešný Tomi Eichler, kterej se vo nás prvotřídně staral. Eště za světla všem slíbil na ráno snídani v podobě obřího kotle míchanejch vajíček a kafe, což osazenstvo vítalo s jásotem.

Libor měl jako bejvalej učitel spoustu zajímavejch zážitků a názorů, dokonce mi vysvětlil pdefinici absolutní pravdy, z čehož sem byl dost nadšenej. Dneska vim samozřejmě hovno, ale tam na Herešnej, po těch pěti litrech kořalky, mělo vysvětlení duši a naprosto mě uchvátilo.

Vedle seděla holčina, která nám naprosto učarovala. Vydala se s přítelem a snoubencem na předsvatební cestu pěšky po Slovenskejch horách, během který zjistila, že ten lempl stojí za hovno, nepřežíje jednu noc v lese a vůbec je to prostě ten typ extralůzr. Rozešla se s nim, dala mu pohorky (rozumněj kopačky – třeskutej humor, chápeš) a pokračovala v naplánovanej cestě sama. Takový příběhy píše jenom sám život a tak sme napjatě poslouchali a fandili lesní víle z celýho srdce, aby vše dobře dopadlo a našla svýho prince. Mezi náma třema ideálně. Ale tak se nestalo samozřejmě. Já jako šťastně ženatej vypad ze hry dobrovolně, Tomi byl moc nalitej a Libor moc zkušenej.

Seděli sme potom už jenom ve třech a moudře debatovali nad koniferkou, borovičkou, slivovičkou a pivem. Čim moudřejší sme byli, tim víc nás bylo slyšet. A slyšet nás bylo až na předměstí Košic, bych tak tipnul.

Občasný zvolání:
„Držte už huby vy čůrácí zasraný!“ nebo „Děte už kurva do prdele, kreténí, tady chtěj lidi spát!“ to jenom potvrzovali.

Neni nad to bejt v kolektivu voblíbenej.

Znáte to přísloví „Ráno moudřejší večera“? No tak my sme byli hodně Ajnštajnové už, protože sme šli spát kolem třetí ráno. Osobně si moc jistej nejsem, protože po půlnoci mě uneslo UFO a nic si nepamatuju, ale klucí druhej den řikali, že řev utichnul kolem třetí. Pak se prej eště někdo poblil a nastal klid.

Takže víc Vam toho už nepovim, ale oběma pánům Liborovi i Tomimu bych chtěl za ten skvělej večer moc poděkovat a osazenstvu, který trpělo naší vášnivou debatou, bych se pro změnu rád vomluvil. Ale tak zážitky nemusej bejt pozitivní, hlavně že sou intenzivní, ne?

Aspoň tak mi to na Hrešněj někdo řikal.

Míle s námi a zlé pryž!