1000 MIL > kapitola 8 – Gou Štyby gou

Za parádní fotky děkuju Anna Kopková Photography a Tomáš Srb Photography. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Všude voněl letní les, pomalu a velmi, velmi líně jsem se prodíral stínem borovicovýho háje, kterým občas mezi stromama prosvěcovaly hřejivý paprsky slunce. V dálce jsem zahlídnul tři skotačící koloušky. Zvědavě zkoumali vzrostlou trávu, která jim šolíchala čumáčky. Za nima majestátní jelen se svou družkou poklidně sledovali potomstvo. Nebylo třeba nikam spěchat, zastavil jsem se, tiše se kochal nekonečnou silou přírody a vesmíru, když vedle mě najednou vybouchnul granát a všechno rozerval na lítající hromadu střev, krve a sraček.

„Kurvaaa, co to jeeee?“ řvu za letu a snažim se výbuchem vymrštěnej dopadnout na zem v pozici, ve kterej si nezlámu všechny kosti v těle. Další výbuch a znova letim. Všechno mě bolí. Asi střepiny rozervaly moje tělo a nastává konec.

„Neee, takhle sem umřít nechtěl! Ne teď a tady!“ Další rána přímo na žebra a jakoby z dálky slyšim volání.
„Pichuuuuuuu.“
„Někdo potřebuje pomoct, musim se vzchopit.“ bleskne mi hlavou.
„Pichuuuuuuu.“

Z posledních sil se snažim přetočit na bok, rozlepit krví zalepený voko a zahlídnout volajícího.

„Pichuuuuuuu. Ty hovado vožralý, fstávej! Fšichni už zase jeli.“ haleká Chrt na celou pergolu, přičemž samozřejmě kašle jak v posledním tažení a navrch přidává další kopanec na probuzení.

„Hruuaaaaarchrchleeuuuuááárr!“ vylítne mi z krku kus hmoty a s rachotem zlomí nohu vod židle. Nerozumim tomu, kam se poděli hebounký koloušcí. Že by vůně lesa byl ten vodpornej puch borovičky, kterým smrdim jako kdybych se v ní koupal? Že by granáty byly Chrtovo kopance a zalepený voko krví bylo prostě jenom zalepený voko půltunovým vospalkem? Cejtim se ale jako kdybych fakt přežil výbuch granátem a chyběla mi půlka těla.

„Tyvole, ten je eště úplně na hadry.“ znalecky pokyvuje hlavou Jirka Sládků někdy kolem půl vosmý ráno. Zatimco ty dvá nademnou filozofujou za zvuků Chrtovo dávivýho kašle, snažim se ze všech sil probrat z agónije.

„Hele, Pichu, my jedem a pak nás dožeň.“ rozhoduje Chrťák situaci, když nejsem ani po dvaceti minutách schopnej přepnout z komatu aspoň do režimu samochod a začít fungovat. Je mi úplně jedno co řiká, tak mu to vodkejvu. Akorát zkontroluju, jestli neležim v blitkach a okamžitě spim dál.

Před desátou hodinou mě budí kravál, kterej vytváří hospodskej úklidem včerejší spouště. Tři litry koniferky a deset piv k tomu nebylo nic, co by ho rozhodilo, nebo je ukrutnej masochista, jinak si nedokážu představit jedinej rozumnej důvod, proč by pouštěl hned ráno rádio. Mě se div nerozskočí hlava a u džinglů na reklamy se mi tvoří ve zvukovodech krvavý puchejře. Ke všemu do pergoly odporně pere slunce, tak už neni moc na výběr a ve snaze co nejdřív zmizet do ticha konečně fstávam.

Rozhlížim se místem pohromy a nevěřícně koukam, jak se části brzdovejch systémů válí na stolech, na zemi, potažmo i na lustru. Hlavně že pan brzdár v noci každýmu důrazně vopakoval:
„Opatrně na toto chalan, stojí to vela euro.“

Pod stolem se válí kus psem vokousaný Chrtovo picy a ve zbytcích alobalu zase nějaká součástka.

Hospodskej na mě zahaleká něco vo dobrym ránu a usmívá se. Nabízí snídani a pivo. Blázen. Tyvole, jak to dělá? Dyť ani nemá rudý voči a vůbec nevypadá jako vyvrženej vorvaň přejetej parním válcem a protaženej katrem. Já nejenom že takhle vypadam, ale i se tak cejtim. Dost mě v tom mínění utvrdil pohled do zrcadla během čištění zubů, při kterým sem leknutím zařval, mrštil kartáček po vodrazu v zrcadle, uskočil metr vod umyvadla, zakop a upad.

Když se mi podařilo trochu sebrat, zabalit věci a nachystat k vodjezdu, doplnil sem zásoby vody, vdechnul snídani a vyrazil. Vroucně sme se s kamarátem loučili. Na tohodle člověka a vůbec celou vesnici jen tak nezapomenu.

Vzhledem k pokročilej hodině už ale nebyl moc čas se bratříčkovat. Budu muset kluky někde dohonit. Do zákazu za Tužinou se mi samotnýmu nechce, prej je tam dle posledních informací privel´a medveďou.

Pot ze mě stříká už po nasednutí na kolo, který je nějaký vratký a podle kličkování po asfaltce to vypadá, že bych potřeboval zadní podpůrný kolečka. Jednu litrapůl petku vody sem fcucnul hned na prvním kilometru.

„Dneska to bude dlouhá a suchá štreka Zdendo.“ pomyslim si trefně.

Kopec střídá kopec. Ne, moment, nestřídá, furt se jede do kopce.

Tak teda menší kopec střídá větší kopec, pot ze mě regulerně chlístá jak z urvanýho hydrantu, vodkašlávam borovicový šišky s dehtem a šlapu. Furt šlapu. Nohy mě nebolej, protože přes trojku v žíle necejtim bolest. Jako Roky Balboa. Neznáš bolest, rozumíš, neznáš bolest! Tak teda neznam bolest a šlapu. Hovno Roky, Štyby vole!

První tři kilometry za mnou a eště sem nezastavil. Před sebou zahlídnu Ivana Pelikánů a dřív než se rozmyslim, jestli pojedu chvilku s nim, nebo ne, sem u něj.

Zase vypadá jako kdyby byl v úplně posledním tažení a prosí mě, jestli bych mu na sebe nedal číslo. To mu samozřejmě dam, ale v duchu úplně vidim, jak se případně z Križný vracim zpátky sem někam do sraček, šescet vejškovejch metrů dolů, abych Ivanovi pomoch v nesnázích. Velmi intenzivně doufam, že číslo potřebovat nebude a po pár prohozených větach opět usedam do sedla a rotuju pedálama. Šestej kilometr vod startu a furt jedu ukrutný bomby jako Štybar. Holt jmenovec Zdenda. My to prostě máme v krvi, ject kopce na krev. Akorát nevim, jestli von den předtim dokáže vychlastat to co já. Pot řinoucí se zpod helmy mě šíleně pálí do vočí. Bodejť by ne, když je koncentrovanej tak jedna k jedný s lihem.

Vosmej kilometr, prudká vodbočka vlevo, eště kousek se snažim šlápnout, ale už to nejde. Slejzam z kola, funim jak kráva, na jeden hlt polknu druhou petku a vopíram se do řídítek. Ne, todle neni jetelná cesta a kdo řiká že jo, je vůl. Tlačil sem tady já, tlačili tady jiný borcí a tlačil tady i Honza Kopka s Milanem Hanykem, takže jestli mi někdo chce poslat video, jak jede na kole celou Križnou (1574m.n.m.) z Vyšnej Revůce (670m.n.m), prosim. Ale ať si dotyčnej nejdřív střihne 500km švih s 15km+ vejškovejma přes Nízký Tatry a pak se teprv vydá na zteč. Tolik k neustálýmu dohadování, jesi sou nebo nejsou tydlencty kopce jetelný. Hanyk tam tlačil, stačí? Howgh.

Zhruba dva kilometry vod vrcholu mi volá Chrt, kde sem. Oni prej nahoře a počkaj kousek pod vrcholem ve sjezdu u hotelu Král’ova Studňa.

Čekali nahoře zhruba půl hodiny a já sem tam za další půlhodinu. To neni velkej skluz, na to v jakým stavu a v kolik hodin sem vyrážel na trasu. Fakt sem to rval jak Štyby v top formě. Poslední dva kilometry zdolam rychlochůzí a nahoře se zaseknu s focením, vodpočinkem a kocháním. K jídlu zhltnu akorát tatranku a frčim dolů. Zrovna se zvedá Katastrofák* Pavel Kropáček s Verčou Gondžálů a mam dojem že s nima byl i Petr Duchoslav, který sem v tisícihlavým davu turistů vůbec neviděl a dostávam od nich vynadáno, že se nekamarádim a hrnu to jak magor. Je teda pravda, že voproti vostatním setkáním fakt dneska hrnu kudlu a sotva nasednu na kolo, už se jim vzdaluju. Prostě standartně na Štybyho. Jak řikam.

* Přezdívku Katastrofák Pavlovi vymyslel Chrt, protože 38x píchnul, dokázal ztratil 16 drátů z předního kola, 7 ze zadního, urval přehazovačku, dojebal brzdu a brácha mu ujel hned druhej den závodu. I přes tydle problémy dokončil aspoň 500Mil.

Sjezd brutálně vymletým korytem mi dělá velký problémy a skrzevá dojebaný karpály vidim šance na drškopád značně zvýšený. V jednu chvíli si se mnou koryto dělá co chce, musim se jenom nechat vézt a džampovat vejmoly větší než Vémolovo kecy před zápasem. Při jednom takovým mě to koplo do haldy vyplavenejch šutrů, ve kterejch sem okamžitě cejtil, jak mi brzdí přední kolo, zadní se setrvačností i přes zátěž pod sedlem a na něm zvedá, tak sem akorát vykopnul haxny z nášlapů, při vhodnej příležitosti překročil řidítka, který už byly tou dobou níž než kolena a svižným poklusem minul uřícenou dvojici s trekovejma hůlkama mířící na Križnou vod západu.

Nestalo se mi vůbec nic. Ani žádná vodřenina! Ustál sem tendle průserem zavánějící drškopád zahozením kola v poklusu s nevídanou bravurou trénovanýho kaskadéra, vrátil se dvacet metrů nahoru zpátky pro kolo, znovu nasednul jakoby nic a pokračoval v nekontrolovatelnej krasojízdě směrem dolů. Zase na Štybara. Tyvole, ten mi dneska asi držel palce jako já tenkrát při MČR na Doubravce u Jiřího, nebo nevim.

U Král’ovej Studni sem přes dav lobotomickejch kokotů na vymrdanejch elektrokolech buzerant roztaženejch přes celou cestu přehlídnul vodbočku a ve smyku to znova poslal k zemi. Opět kontrolovanej pád a jediný co bylo, tak drobnej šrám na lejtku, který přikrytý kolem chvilku hoblovalo kamení. Levá rukavice vodsrala zbytek. Ledva sem zvednul kolo ze země, prohodil něco nepěkných, ba i vulgárních slov směrem k čuráckejm elektrokolům a jejich uživatelům v horách, už sem na terase zaslech Chrtovo smrtelný kašlání, respektive dávení a chropot. Jo, vidim, že zase telefonuje ženě.

„V kolik si vstával? Dyť si ráno vypadal dost na kaši eště.“ ptá se někdo z Mílařskýho davu.
„Před desátou asi, vyjížděl sem ve čtvrt na jebenáct.“ řikam.
„Tos to docelas hnals ne?“
„Hele na vrcholu Križný sem byl za dvě hodiny a dvě minuty přesně.“
„Tak to si magor. Asi budu muset taky začít jezdit na koniferku.“ řiká ten někdo.

Chtěl sem si dát polífku, ale byla asi drškovka, což stačilo jenom přečíst a dělalo se mi blivno. Vystačil sem si s kofolou, kterou mi pro změnu znechutila vobsluha buzerant. Tyvole ten kluk se tvářil jako kdyby měl hemeroida vyhřezlýho až mezi lopatkama a klovala mu do něj tasemnice s bradavicí ve voku. Vo umění šíření lásky a něhy věděl tendle dement úplný hovno. Až po chvilce sem si fšimnul smutnýho Pavla Portů, kterej toho směrem k nám moc nenamluvil a jenom operoval s telefonem.

„Copa se stalo, ňákej problém?“ pídim se.
„Jojo, v plášti díra jako doprdele, nejde zalepit a furt se trhá.“ hlásí za něj Jirka Mašků.
„Blbý je, že tady nikdo žádnej plášť nemá, nechce pučit, do vsi daleko, dneska svátek, zejtra sobota, pak neděle a všude votvírají až v pondělí.“ dodává vzápětí.

„Kurva, to je mordor. Tady to nemůže zapíchnout přece!“ sem najednou nasranej na situaci.
„Zkoušel volat i tomu klukovi, co vam přivez destičky, ale nezvedá to. Asi vyspává kocovinu, kterou si mu způsobil.“ přidává se bratr Jirka Sládek.
„Jak způsobil? Von chlastal sám!“ snažim se hájit.
„Hovnoooooruáááárchrrrchleúúúú, prostěéééééuhuááááchrchleeee si Pavloviiuhrrrrchrchleeee skurvil chrááááhuebléééchrrrrch závod, uhuhuhchrchůůůůůfrksopl vole.“ tepe do mě Chrťák. I přes projev Lobotomíka Retarduse mu rozumim, že sem skurvil Pavlovi závod.

Svědomí ve mě hlodá fest a tak se snažim přemluvit kolemjedoucí náhodný cyklisty k zapučení pláště. Nikdo kupodivu nechce sundat přední kolo, věnovat plášť nebohýmu mílařovi a sám se pak trmácet minimálně patnáct kilometrů pěšky s bajkem na hrbu.

Naděje svitla při oslovení mladýho páru s dětma. Místňáci a eště znají kluka, kterej provozuje cykloservis v Banskej Bystrici. Žel, telefon opět nikdo nezved a Pavel už volal domů, aby pro něj přijeli, protože tři dny tady čekat kvůli plášti nechtěl.

My už taky pomalu museli vyrazit, pokud sme chtěli dojet za světla aspoň před další zákaz. Rozloučili jsme se a bylo jasný, že letos už se na trati nepotkáme.

„Tyvole, Pichu, tak ty si na Hrešnej všem skurvil snídani tim, že si vožral kuchaře, Pavlovi si dneska ukončil závod tim, že si vožral brzdaře… Možná by ses nad sebou měl zamyslet.“ rubou do mě klucí a servítky si rozhodně neberou.

Cestou z Král’ovej Studni sem nasranej jak žumpa a Pavla je mi hrozně líto. Celá situace mě fakt mrdá, protože na ní chca nechca nesu svuj díl viny. Na neuvařenou snídani na Hrešnej sere pes, holt sem to podojil, spoustu lidí mě nenávidělo, ale zas tolik se nestalo. Kvůli hladu nikdo ze závodu tenkrát neodstoupil. Abych unik výčitkám a plkům vod kluků, mydlim to dolů z kopce střemhlav. Mydlim to tak rychle a zahloubanej do svejch myšlenek, že si ani nevšimnu zmizelý fialový čáry z navigace. A nevšimnu si jí kilometr a půl, dokud mi nezačne vibrovat v kapse telefon.

Mohutný „Dopíííííííííííííííííččččččiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!!!!!!“ Zatřáslo stromama v širokým vokolí, spadlo pár větví a telefon přestal zvonit, protože kluci pochopili, že já sem pochopil, že sem mimo trasu. Po čtvrthodině strašlivýho klení cestou vzhůru sem se s nima opět setkal. Vodbočka z hlavní cesty kamsi do křoví byla neviditelná a nevést tudy navigace, ztěží byste trasu hladali. Tudy bych se dolů po srázu dobrovolně nikdy nevydal ani s lanem a cepínem, natož abych takovou mrtkou jel na kole. Ale tady nejsme dobrovolně, tady se jedou Míle. Chrt z toho srázu přestal dokonce kašlat. Schválně se mrkněte na video na konci článku, jak se tudy jelo Ádovi Götzů. Kluci byli tou dobou daleko před náma, ale stopu tu zanechali nesmazatelnou.

Po zdolání týdle zhovadilosti zas následovala chvilku jakás takás lesní cesta na Šturec. Projeli sme kolem větrací šachty tunelu Čremošné, mimochodem nejdelšího tunelu na Slovensku. Ale to vidim teď na mapě, když sleduju, kudy sme jeli. Během cesty sme samozřejmě věděli hovno. A i kdybysme věděli, kde sme, bylo by nam to úplně u prdele. To jenom tak zbytečná informace pro čtenáře vlastně. Mnohem zbytečnější, než celý vyprávění.

Pak následovala delší jízda po asfaltu až před Turčianske Teplice. Dohodli sme se, že by bylo fajn něco pojíst a dát pauzu. Na začátku městečka sme potkali Katastrofáka s Ivanem, jak jedli kebab, kterej vypadal hnusně už ze stometrový vzdálenosti. Hned nad hlavou měli obří ceduli Koliba Zuzanka. Zuzanka je dobrá, když neni špatná a tak sme se vydali do Zuzanky. Knajpa výborná, jídlo taky, porce veliký, vobsluha v naprostým pořádku, normálně bych dal deset z deseti bodů, ale co ten hajzl?? Tyvole s mejma dvoumetrovejma nohama sem musel srát s votevřenejma dveřma a to nechceš vidět. Nechceš to tuplem, když se někdo přijde vychcat a ty tam vypuzuješ strašlivý pivní hovno a teď na sebe čumíte. To sou zážitky, kterejm bych se příště rád vyhnul. A stačilo by jenom mít hajzlík vo kousek větší, žejo. Takže Zuzanka bezva, ale srát radši medvědovi do brlohu.

Po vydatným občerstvení, odpočinku a šestnáctým prochrchlaným Chrtovo telefonátu domů sme vyrazili dál. Už v kopci za nádražím byli kluci pomalejší a tak sem to zase narval podle sebe a jel si Štybara. Před Budiší byla vodbočka do lesa, kde sem se vyvalil na palouku a čekal na kluky. Tam nás dojel i Katastrofák s Verčou a Ivan a jeli sme chvilku ve větší skupince. Jistý bylo to, že nás pro dnešek čekalo maximálně mírný stoupání, takovej kopec buzíček jenom, téměř bisexuál, a po něm pojezdy mezi vesnicema. Všechno už se vobešlo bez nějakejch zásadních zaznamenáníhodnejch událostí. Poklidně sme projeli kolem Malinové a nepozorovaně vnikli do Nitrianského Pravna, kde na nás z restauračního zařízení mával Petr Duchoslav. Rádi sme vyslyšeli jeho volání a přisedli k němu na terásku. Za chvilku dorazila Verča s Pavlem, Jirka Maškojc už bez Pavla Portů, myslim že i Ivan a nejsem si jistej, jestli se nemihnul i Zdenda Martínků. Veru už chodila dost zeširoka a bolest jí působilo jenom sednout na židli. Bylo nam blbý se ptát, kterej otvor má víc rozedřenej, ale podle náznaků na tom byly voba úplně stejně.

Vdechli sme nějaký jídlo, Chrt vyřídil další tři telefonáty domů, vysosli pár piv, pobavili servírku, která měla podobně trapnej smysl pro humor jako my a probrali možnosti spánku. Ubytování se sprchou by nebylo vod věci, na tom sme se všichni schodli. Situace, kdy ke mě přiletěla moucha a než stačila dosednout na ruku, umřela smrady a spadla na zem naznačovala, že bych měl špínu aspoň vomlátit řemdihem. Pavel Kropáčků se vydal zjistit situaci do třech penzionů na náměstí, ale dostál pověsti Katastrofáka a ani v jednom nepochodil. Hotel měl taky plno, tak to vypadalo na další pohodovou noc pod širákem a bez komárů, který se nedokážou prokousat vrstvou tělesnýho smradu.

Chvilku sme eště zvažovali co a jak, ale nakonec zvítězila touha nespat na náměstí, kde hlaholila skupinka romských cikánů. Tři kiláky do Tužiny sme zdolali jako nic a rozestlali si na hřišti kousek vod kiosku. Nikdo neměl nápad jít se tam kamarádit a ani mě se moc nechtělo votvírat záklopku. Po včerejší noci bych uvítal trochu spánku, namísto bujarý veselice. Pak si pamatuju, že sme se eště dohadovali, kdo bude spát v dětským domečku, aby na něj ráno nepadla rosa. Vyhrál sem já, ale když sem zalehnul, z domečku mi čouhaly palce u nohou. Vod pupíku níž. To bylo vlastně víc těla venku než uvnitř, taxem spaní pod střechou vzdal.

Ve čtveřici Jirka „Budvar“ Mašek, Jirka „Bratr“ Sládek, spojař Chrťák a voslí hlava Pich, ulejháme pod smrčky těsně po setmění. Verča s Katastrofákem, Ivanem a Petrem spali někde jinde.

Během chvilky je slyšet hlasitý vodychování vobou Jiříků a Chrtovo posmrtný kašlání.

Dneska klapne víc než vosum hodin spánku? No nekecej.
Taaag zasráno.