Rok uběch docela rychle a z běhání mezitim sešlo, protože nepřicházela ta správná motivace. Nebo sem se zase utápěl v chlastu. Gdoví. Prostě tu zase bylo téměř jaro, respektive jarní počasí, a mě popadla chuť běžet. Teda vona mě nepopadla jen tak. Já hovado se předáfkoval mrkví a paxe děli věci.
No vopravdu, sám sem ten svinskej karotenovej trip zažil na vlastní kůži. A přitom to začalo tak nevinně, když jsem byl fčera nakoupit.
To bylo tak, du teda fčera nakoupit, střízlivej podotýkam, sluchátka v uších, abych nemusel používat mozek alébrž přepnul na autopilota, poberu co chci, i co nechci, nad sušenkama ještě teda mávnu rukou a du k pokladně. Tupě vyndavam zboží na pás, a najednou třímam v ruce svazek mrkve. Znáte to, takový oranžový ovoce, co roste v hlíně. Krályci to furt žerou. A taky vegetariáni. Ale oba tvorové to žerou dobrovolně, na to pozor.
No asi vosum nebo deset voranžovejch mrkví ftom svazku bylo a krásně zelená nať. Civim do košíku, na pás, do košíku, na pás, na pána za mnou, na paní přede mnou, chviličku, ale jenom krátkou chviličku přemejšlim, kde je chyba v metrixu a kdo mi podstrčil cizí košík. Usuzuju, že mam to zlo v košíku jenom proto, že sem plánoval udělat polyfku a mrkev vzal automaticky. Pokrčim teda ramenama, pochválim autopilota a situaci zbytečně nehrotim, neb už na mě přišla řada. S úsměvem vobětuju 15 vočí za mrkef a štráduju si to domů.
Tady je svět eště fpořádku, mrkef do polyfky patří, obzvlášť do vývaru z uzenýho, nebo z jinýho dobrýho prasátka. Má to pak takovej šmrnc a co by pro svoje zdraví člověk neudělal, žejo. Tedy přídu domů stále v režimu autopilota, vyndavam nákup, rozkrojim bagetu, pomažu máslem, šunčičkou vobložim a goudu jemně nanesu. Při tom, vůbec nevim jak se to semlelo, třímam v ruce umytou mrkev (jo, mluvim vo tom debilním voranžovým vovoci!) a chroupu jí! Jako krályk tyvole! No proč jako? Dyť mam k mrkvi vodmalička odpor. Už vod školky, kdy mě hodná paní čarodejnice učitelka nutila žrát vařenou mrkev, dokud jsem jí nepoblil vod hlavy k patě. Taky mrkvovej salát sem musel žrát a se stejným výsledkem. Eště ta skvělá věta dycky: „Papej mrkvičku Negramůtku, budeš mít zdravý vočíčka.“ Hovno bábo! Radši budu nosit lupy, ty krávo stará plesnivá, myslil sem si, ale vzhledem k věkovýmu rozdílu todle nebylo možný čarodejnici tehdá říct. No prostě mrkev do huby nikdy. Krom polyfky, tam totiž bejt může. Ba dokonce musí.
No a jak chroupu mrkev jako krályk, podivuju se, nevěřícně kroutim hlavou, ale žeru jí dál. A blbec si vomeju další a zase jí sežeru. A udělam to i do třetice. Já vůůůl, hovado nemyslící!!
Zandam teda bagetu na pozdější jednohubku, mezi druhou svačinou a vobědem třeba, a dostávam nápad. Nejzhovadilejší nápad, jakej jsem kdy dostal. Pudu si zase zaběhat. No tyvole, copa mě někdo honí, abych utíkal? Ne. Přesto sem se nasoukal do termoprádla a vyrazil podýl Berounky. Vono to zpočátku bylo dobrý, dokonce i zábavný skoro. Slunce svítilo, lidí jako sraček venku, všichni se usmívali, protože slunce po dlouhej době, no prostě takový prímový. Cestičky štramácký, ouzký tak na jednoho člověka. Potkat se tam dvá, tak jeden se musí skutálet do Berounky a zbatek trasy doplavat, páč by se nevyhnuli. Najednou sem se vocitnul u Dolanskýho mostu, což je štreka i na kole, natož pěšky. Myslim, že ta štreka je dlouhá asi 7,5kiláku, což sem najednou vživotě neuběch. Selskej rozum velel: brzdi vole, mazej domů, ale mrkvový karciogeny, halucinogeny, degeny, nebo co já vim, mi dočista zatemnili mozek, takže jsem se vydal na druhej břeh řeky. No a tady nastal problém.
Zmrkvovanej jak kretén, nevnímaje realitu, seběhnul sem k řece, úplně mimo stezky a radoval se, jak je tam napíču cesta. A slovo napíču neni dost výstižný pro skaliska, příkrý srázy, hustej les, haldy suchýho klestí a zmrzlýho bláta, kterejma sem klopýtal. Teda, já poskakoval čile jako kamzík normálně a radostně výskal, ovšem pouze do doby, kdy fungoval karoten. Hele najednou jako když utne. Mrkev přestala fungovat, rozbolely mě nohy, zjistil sem, že se nacházim zilion kilometrů vod domova, v lese, slunce vrhá dlouhý stíny a chytaj mě křeče. Vyplazil sem se do strmýho kopce na cestu, kde chválabohu stála bodrá stařena, která poradila cestu. Opět sbíham ze stezky a potácim se na hranici života a smrti směrem nevim kam. Najednou si uvědomuju, že běžim po proudu řeky a né proti, což mě logicky vzdaluje vod domova.
Hurónský KURVAAAA! muselo bejt slyšet až na Borech počítam. Nohama sotva pletu a votáčim směr. V Bukovci sem se ocitnul nevim jak, ale zaplaťpandu se orientuju a poznávam cestu. V návalu radosti, že mě tma nepotká v lese, karoten opět funguje na plný obrátky. Flešbek jak hovado. Křeče nejsou, jenom vostrý pálení lejtek a tempo se zrychluje. Myšlenka na mrkev mě žene tak, že letim jako střela. Za chvilku jsem doma, schody beru po dvou, vrham se k lednici a sápu se po mrkvi. Lahoda!
Pln energie se naložim do vany, třímaje mrkev v ruce a lebedim si. Pak, protože nemam takovou tu běhací aplikaci, co vam ukáže, kolik ste uběhli, kolik tuku spálili, kolik vody vypotili a jak vam smrděj nohy, koukam do mapy, kolik sem asi teda uběhnul kiláků. Teda já tu aplikaci mam, ale neumim s ní zacházet. Na internetech najdu jenom porno a komíny, to mi stačí.
Mno a nestačim se divit, co je mrkev za nadupanou svini vzteklou. Takovej krosovej půlmaratónek neni na netrénovanýho strusa po třech mrkvích úplně špatnej.
Takže závěrem bych chtěl říct: „Milé děti, nežerte mrkev, je to ohavné a zdraví škodlivé ovoce a budete běhat i když vás nikdo nehoní!“
Váš létající Čest Mír
Komentujte