Czechman aneb bolavý splnění snu

Necelý dva kilometry uplavat? To neni moc, za hodinu to dá přece prsama každej. Na pohodu, na paní Radovou.
Devadesát kiláků na kole? Jo, to by mělo bejt zvládnutelný. Hlavně na silničce topřece fakt jede, úplně jinej level než na horáku, řikali klucí. Tři a půl hodinky maximálně a je vyřízeno.
Půlmaraton? To taky dá dneska každej, kdo trochu rychlejš šoupe nohama. Za dvě a půl hodiny musí bejt slabě trénovanej člověk v cíli.
Tyvole, takhle rozdělenej na tři úseky nevypadá ten poloviční Ironman ani nikterak náročně, to prostě musim dát.

„Nevypadá nikterak náročně… Tyvole, jak mě takovádle píčovina vůbec mohla napadnout?“ bleskne mi uvařenou hlavou jedna z mála konkrétních myšlenek.
Jsem necelejch pět hodin na trati, zhruba na šestým kilometru půlmaratonu, bolí mě každej sval v těle a cejtim, že tohle bude eště kurevsky dlouhej závod.
A přitom sem z kola slejzal relativně v pohodě. Najezenej, hezky vytočený nohy, krásně sem se rozběhnul bez ňákejch křečí. Dokonce jsem při vbíhání do druhýho depa měl Radka Švajrů zhruba čtvrt hodinky před sebou, což neni moc. Martin Menza dokonce zůstal po cyklistice za mnou, ale teď je všechno jinak. Patnáct kilometrů do cíle a já se zřejmě poseru. A možná i pobliju a trochu pochčiju.

Abych zas tolik nekecal, moc dobře jsem před Czechmanem věděl, že jednoduchej nebude. Pár pouťáků už jsem měl za sebou a teoreticky tušil, vo čem distance železnýho půlmuže bude. Ale že to bude takovej Mordor, to sem vopravdu nečekal.
Možná to bylo nedotaženou přípravou, pneumatikou kolem pasu, co sem neschodil, nebo tim, že sem zase začal hulit a chlastat. Buď jak buď, do cíle je eště moře času, tak Vám můžu povyprávět, jak sem se na tudle něhyplnou cestu dostal.

Triatlon mě nadchnul hned po účasti na prvním pouťáku v Plzni na Boleváku, kterej jsem absolovoval ve slipíkovejch plavkach s dírou, v keckach do tělocvičny a na synovo horskym kole velikosti L, což při mej 204cm postavě vypadalo nejspíš dost komicky. Všechno jenom kvůli hecu s dalšíma dvouma magorama Chrtem a Skleníkem. Ani jsme se tenkrát nevsadili vo pivo, který moch zaplatit nejpomalejší z nás.
Vemena.
400 metrů prsama, 12 kiláků na dětským kole a 5km běh, kterej připomínal spíš chůzi Terryho Foxe s vyvrknutým kotníkem a natrženou achylovkou. Po závodě sem sotva lapal po dechu, stěží udržel kelímek s pivem a cigárem si div nevydloubnul voko, jak se mi třásla ruka vyčerpáním, ale duše zažívala takovej zvláštní pocit, úplně jinej, než na klasickejch běžeckejch závodech. Triatlon se mi dostal pod kůži.
A přitom sem vo něm do tý doby věděl úplný hovno. Možná akorát to, že se soutěží nejspíš ve třech disciplínach, Vabroušek že je asi dobrej a Řehula že přivez placku z olympijády. Jinak kulový.
Ale znáte to, věci, který se vam mají stávat, si vás dycky najdou, ať chcete nebo ne.
Čas vod prvního závodu plynul a nic zvláštního se nedělo, krom toho, že sem se přihlásil na plavecký kurzy pro dospělý. Sám dodneška nevim proč, ale stalo se.
Taky sem víceméně omylem viděl pár dokumentů s Petrem Vabrouškem, vo sedmi maratonech v sedmi dnech na sedmi kontinentech, ultramanech, přebězích pouště a jiných šílenostech, který tendle ocelovej chasník zvládal s úsměvem.
No a mě takňák tendle borec začal zajímat. Proč dělá co dělá, jak to dělá ve sportovně důchodovym věku a co z toho má.
Každým dalším absolovovaným závodem jsem byl do triatlonu větší magor. Přestal mě bavit repre hokej a dokonce i fotbal. Mě, kovanýho Sparťana, kterej na letenskou krev nedal dopustit a trpěl s každou prohrou.
Všechno šlo najednou mimo mě a začal jsem sledovat úplně jiný věci. Najednou jsem věděl, kdo je Řezáč, Ospalý, Kotopulu, Frintová, Zemanová, Soukup, Čelůstka, Švajcr atd..
Taky jsem zjistil, že to chce lepší kolo, ideálně na mojí vejšku, plavky bez díry na ohanbí, plavecký brejle do kterejch neteče, neopren na kytovce a dalších milijon chujek (nemůžu všechno vyjmenovávat, žena by si to mohla přečíst a zabila by mě, kdyby zjistila pravdu, co všechno si na triatlon člověk musí pořídit).
Hlavně jsem potřeboval nějakýho trenéra, se kterým budu moct zamakat na kole, protože kolo ne že nebyla moje silná stránka. Kolo nebyla ani slabá stránka, ba ani jednovrstvej hajzlpapír z Teska.
A při tom všem jsem si právě vypočítával možnosti a vytvořil v hlavě kokotí větu, že takhle rozdělenej na tři úseky nevypadá ta poloviční ironmanská distance ani nikterak náročně.

Desátej kilometr, jedenáct do konce. Už střídam běh s chůzí. Nemůžu stabilně udržet ani tempo rychlochůze. Eště že trať vede po osmikilometrovým vokruhu, takže se míjíme s Kubou Čamkem, Ráďou Švajcrem, Jirkou Ciprojc, Martinem Menzou a povzbuzujeme se navzájem. Je tu někde i Renča Benčů a Janice, ale ty přes mlhu nepoznávam.
Teda já už na slova povzbuzování:
„Poď poď Pichu, dáme to, makej!“ vodpovídam jenom zachrčením a hlasitějším heknutím, ale todle vzájemný povzbuzování tady, kdy je člověk fyzicky totálně fprdeli, dostává úplně jinej rozměr.
Po každým minutí a hecnutí cejtim, že mi nohy pár chvilek jdou líp. Kolem depa a na občerstvovačkach zas zafandí fantastický divácí a dobrovolnící, tak se koušu přes bolest o trochu snáz. Snažim se si tendle naprosto famózní závod aspoň trochu užít.
Za zábradlím fandí holky moje milovaný a Valinka křičí:
„Tatínkuuu! Běheeeej“ a tleská těma jejíma malejma tlapičkama.
„To je muj táta! Muj! Velikej!“ dává všem jasně najevo, že žádný jiný dítě si tohodle borce nebude nárokovat. Fifinka moje milovaná.
Dam to! Dam! Nedřel sem třičtvrtě roku jak zmrd, abych teď vzdal! I kdybych měl jít, na běhu a kole sem si udělal časovej polštář dost velkej na to, abych limit stihnul. Tu medaili jí dneska ke dni dětí na krk pověsim. Hlavně nedostat křeče. To by bylo všechno v hajzlu.

Jako trenér se mě na podzim ujímá Tomáš Plojhar, kterej pochopil, že jsem patřičně vodhlodanej a tak na trénování amatérský lankvary kejvnul. Zaplaťpandu. Protože i díky němu a jeho individuálnímu přístupu mě začala bavit ta samotná cesta k Czechmanovi. Pochopil jsem, proč Vabroch s úsměvem dělá to co dělá a je živoucí legenda. Všechno mi došlo a já začal mít z tréninků vopravdickou radost. Z tý pestrosti, kterou nabízej. Plavání, běh, kolo, fitko… Cokoli se dá dělat. Nebaví Tě jedno? Dělej druhý. Nebo třetí. Velká něha todle.
Navíc tréninky nebyly jenom vo nudným nabírání vobjemů, který by mě dřív nebo pozdějc začlo srát, ale jejich složení mi hodně sedělo. Taky je Plojhy dost tolerantní a v případě kašlíčku, bolavejch, špatně protaženejch svalů, mi nestřádá dávky na pozdějc, aby mě pak uvařil. Vzájemná komunikace funguje na výbornou.
Jak tak probíhá příprava, zlepšuju plavání vo 20 sekund na stovce na 1:50, zaběhnu si dokonce první pětku v tempu pod pět minut a kolo mě hrozně baví. S váhou 114 kilo to z mírnejch kopečků fakt letí. Do kopců samozřejmě běs, ale ty na Czechmanovi nebudou přece, takže něha jako svině.
Vod dubna to je s tréninkama horší, protože začla sezóna melouchů.
Vodmakat vosum hodin v Kolbence u stroje, pak si navlíct sedák a jít dělat vejškovky, aby bylo na výbavu a večer jít eště trénovat, to je napíču. Kort když má člověk doma skvělou ženu a živelnou dcerku, kterejm se musí věnovat. Rodina na prvním místě, přes to nejede vlak, takže trenál v tutěch případech vypouštíme úplně. A je to pěkně nahovno, protože po jednom až dvou tejdnech pauzy se vracet do tréninku v mejch letech neni vůbec žádná prdel. Každej vynechanej den je znát.
Ale radši budu podstupovat dvě práce a vracet se do tréninku po pauze, než abych plakal na gauči, že nemam čas, že to nejde a hledal výmluvy. A to sem mistr výspuchu, línej jak cikánská veš. Ale pak si řeknu takovou hezkou motivační větu:
„Nasrat! Di se hejbat ty líný hovado!“
Každej trénink tak mam jako malý osobní vítězství nad vlastní leností. A tydle malý vítězství mě právě bavěj asi nejvíc ze všeho.

Začátek května je pak ve znamení Seal’s RUN, což je úplně konečná pro tréninky. Už třetím rokem pořádáme s Čermym a Skleníkem překážkovej závod, kterej sežere moře času. Tejden před Czechmanem je náš závod. Na přípravě se eště jakš takš podílim, ale místo úklidu trati se pokoušim tejden před Czechmanem dohnat měsíc bez tréninku. Kluci tak odserou úklid s plnou parádou a nejsou vůbec rádi. Pochopitelně.
Možná jsem měl jít radši uklízet trať, protože mě tejden ty ladící tréninky dost vyděsily, stejně jako čísla na váze. Schodil jsem tak možná kilo a půl a to eště jenom díky kvalitní stolici, tuk na břiše se mi chvěje už při mrknutí a zadejchávam se i při sledování televize.
14kilometrů cvičnýho běhu v AEP eště jakš takš ujde, byť téměř jdu, ale plavání je naprostá katastrofa, protože na hladině ležim asi jako žulovej kvádr s traverzou dohromady. Na kole je to eště horší. Předjela mě paní na skládačce s nákupem v košíčku. Tři dny před závodem tyvole… Propad sem totální depresi a žena se chce odstěhovat, protože se mnou neni k vydržení.
Přemejšlim, že bych se dokonce vodhlásil, nebo na poslední chvíli registraci prodal. Takhle fprdeli sem nebyl ani před maratonem.

Do Bohdanče nakonec dorazíme celá rodina, ale bylo to vo fous. Byl sem vopravdu na přesdršku. Procházíme si stánky s vybavením, smějem se šestimístnej cenovce u vystavenýho kola, který má sedačku širokou sotva na prdelní rejhu. Pokukuju po cyklistickej helmě a brejlích, ale musel bych prodat auto, abych si tu hezkou silniční moch dovolit, takže nic.
Valina chce na skákací hrad. Tam jít můžeme, ten je zadarmo. Nějaká maminka tam zrovna vykládá dítěti:
„Prosimtě poď pryč. Zejtra tady budeš skákat šest hodin v kuse, než táta přijede.“
Začneme se se Zůzou smát. U nás to bude podobný.
Na registraci dostaneme skvělej batoh, kterej vypadá vopravdu luxusně. Todle se jen tak nevidí, že by organizátor ze startovnýho věnoval něco zpátky závodníkům. Ale Czechmenům klobou dolů. Batoh, finišerský triko a medaile, který teda budu muset eště vybojovat a vobčerstvovačky úplně v TOP provedení.
Najednou tak mezi stánkama koutkem voka zahlídnu postavu a úplně se mi roztřesou kolena.
„Tyvole, čum, čum, to je von!“ dloubu prstem do Zůzy.
„Kdo, kde?“ nechápe.
„Tady, tady, vedle nás. Vabroch!“ neslušně ukazuju prstem na Petra Vabrouška a celej z toho vlhnu jak třináctka z Džastina Bíbra.
„Kdo to je?“ ptá se Zůza.
„Ježišmarjá, radši nic neřikej, tady máš telefon a vyfoť mě s nim.“ dou na mě mdloby.
Petr ochotně pozdraví, popřeje hodně štěstí a vůbec netuší, že von je tim hlavním důvodem, proč jsem tady a třesu si s nim pazourou. Že právě von mě inspiroval k věnování se nejhezčímu sportu světa.
Chvějícím se hlasem poděkuju za fotku a asi tisíckrát si jí musim prohlídnout. Živoucí legenda, král triatlonu, automat na stupně vítězů. A já s nim tyvole mam fotku. Můžu ject domů 🙂
Zůza ze mě má samozřejmě hroznou prdel, protože sem prej vypadal jak hysterická fanynka.

Žijící legenda a král triatlonu Petr Vabroušek

Vabroch už je určitě dávno v cíli, vykoupanej, najezenej, protaženej a ze mě tady chčíje pot. Třináctej kilometr a sil nepřibejvá. A co hůř, jde na mě hlad, ale stoprocentně do sebe nic nedostanu. Žaludek je dávno rozbouřenej a poslat do sebe teďkonc gel, tak vrhnu eště než ho polknu. Musim pít aspoň tu posranou kolu. Vobčerstvovačky nabízej ledacos – gely, proteinový tyčinky, kolu, redbula, ionťáky, vodu, na co si vzpomeneš, ale na nic nemam chuť.
„Pichu, vidim Tě, moc hezky deš!“ volá na mě Ráďa a tleská. Z jeho hlasu cejtim, že to myslí vážně, ale zmůžu se jenom na to heknutí místo odpovědi. Vosum kiláků. To už je jako doběhnout na Bolevák a tam dvě kolečka, vymejšlim si matematický úkoly, který by mě přesvědčily vo tom, že vzdálenost do cíle neni tak strašná.
Lejtka sou v jednom vohni a počty nepomáhají. Je to furt eště štreka dlouhá jak péro africkýho bubeníka.
Hekání raněnýho pterodaktyla opět započalo a neni cesty zpět.
Kuba, Martin, Jirka a každý kolo pravidelně i moje Fifinky a Simča Škabradojc. Všichni fanděj naprosto famózně a ženou mě do cíle.

V předvečer závodu zaplujeme s Forestama do hospody, kde je asi stopadesát tisíc lidí a jeden číšník, kterej nemá šanci stíhat vobsluhovat.
Olu, Zůza, Jirka, Radek, Kuba, Martin, já a naše malá Dorotka u večeře probíráme možnosti, taktiku a vůbec věci, co se budou druhej den hodit. Teda Zůza s Olu probírají úplně jiný věci, protože nezávodí. A malá Klotylda probírá hlínu v květináči.
Taky se dozvídam báječnou zprávu, že limit pro dokončení je 7,5 hodiny. Lepší informaci před spaním sem se snad ani nemoch dozvědět.
Humor přidává do placu i číšník.
Když vodcházíme, prohodí Ráďa k obsluze:
„Ten stejk byl moc dobrej.“ načež mu pingl odpoví: „Hm, to je divný teda.“
Druhej den už tam radši nejdeme, i když pivo špatný nebylo.
„Hlavně se všichni dostatečně vyspěte.“ radí na rozloučenou Jirka.

Hej, Ježíšku, tůto chci prosimtě, slyšíš!

Den D, ráno, 6:02.
Dorotka skáče po posteli salta a vejská na celej penzion:
„Táto, je ráno, vstávej. Tatínku, nespinkej!“
Kurva, to sem se zas dostatečně vyspal jako nikdy v životě. Zase mam mnohem víc času na přípravu než soupeři, to se určitě bude hodit.
zamykam se a hajzlu a v klidu si pouštim Soukyho dokument „226 na krev“. Úplně z toho mam husinu, jak je těsně před startem na měko tyvole, to je mazec. Naprosto ho chápu! Ten kluk je strašnej krutor.
Vyndavam z tašek sušenky, magnesia, gely, pásek na číslo, polepuju helmu, kolo a tak různě, když na mě Zůza vybafne:
„Nekoukej na záclonu! Hlavně se nekoukej na záclonu!“
No samozřejmě se tam podívam, protože když na vás někdo zařve nedívej se tam, je logický, že se tam podíváte, abyste viděli, na co že se to nemáte dívat, ale to sem neměl dělat.
Těsně pod garnýží je uvelebenej pabouk velikosti dinosaura, chystá se na mě skočit a zamotat mě do kokonu. Zmrd jeden!
Se nesměj tyvole! Víš, co je pabouk za xindla? Ten hajzl je dycky redy někoho sežrat. Viděls ho někdy ležet flegmaticky na boku? Ne! Tygr, puma, lev, tydle zabijáci mají v píči a ležej si v klídku i když se k nim někdo přiblíží. Ale pabouk? Furt připravenej se vodrazit, skočit ti do xichtu a zamotat do kokonu. Bastard!
No vůbec nevim, jak se teď dostanu ke skříni pro neopren. Blíž než na tři metry k tomu hajzlovi nejdu.
Naštěstí mam spoustu času na přípravu díky včasnýmu budíčku, takže se nehybně půl hodiny sunu ke skříni tak, abych byl co nejmíň nápadnej a ten osminohej krypl na mě neskočil.
A nezamotal do kokonu.
Naštěstí se povedlo a na stranu pokoje u vokna už nemusim. Všechno je namačkaný u dveří, sbalený a já nachystanej v případě sebemenšího pohybu toho parchanta pokoj okamžitě polejt benzínem, zapálit a zdrhnout.

Teď bych nezdrhnul nikam. Nechal bych se vohlodat kusadlama a vůbec bych se nebránil. Ani křikem.
Šest kilometrů do cíle. Kroužim poslední vokruh. Už sotva lezu. Čim dál víc závodníků se vzájemně povzbuzuje. Nebo mi to aspoň tak přijde a už zbyli na trati jenom vzájemně se povzbuzující trosky. Někdo kolem mě profrčí a snaží se mě přemluvit k běhu. Ten hajzl! Samozřejmě se přemůžu, zařvu, heknu, uchčiju si do kombinézy, ale vyběhnu. Týpek je fakt borec, čeká na mě, hecuje, pomáhá, je zlatej, ale já mu prostě nejsem schopnej stíhat a po dvěstě metrech už zase jdu. Nikdy v životě jsem se necítil tak vyčerpanej. Mam strašnej hlad, ale už nemůžu ani pít, jinak bych se poblil. Žaludek je úplně sešrotovanej a převrácenej naruby. Naposledy míjim Martina Menzu a Kubu Čamka. Kluci díky za všechno!
„Teď už to kurva dam i kdybych se měl doplazit!“ zařvu z plnejch plic jak William Wallace na smrtelným loži.
Teď! Teď cejtim, co to znamená, když jde hlava!
Najednou jedu strojově, omezil sem příjem informací a soustředim se jenom na ukrojení každýho následujícího metru. I ta bolest už neni tak hrozná. Šest kiláků jako nic. Forestovka. Něha vole, radost!

Z pokoje naproti vylejzá týpek a je stejně nervózní jak já. Milan Bezstarosti vůbec nevypadá bezstarostně. Dáváme se do řeči a taky jede svou první půlku. Časy máme zhruba podobný a vypadá to, že se na trati budeme hodně potkávat.
Na parkoviště v zázemí přijíždíme kupodivu včas, vyndavam kolo, všechny věci, jdu se pozdravit se Simčou a Honzou Škabradojc, kterej jako každej rok hodlá šlapat na paty Vabrochovi a jdeme se mrknout k Forestům, protože sem chuj a vůbec mě nenapadlo si vzít vopalovací krém. Hlavně že mam návleky na kolena a na ruce, kdyby byla kosa.
„Máš namazaný koule?“ ptá se Kuba.
„Nemam.“ přiznam barvu.
„Nešetři, nebo umřeš.“ řiká a podává mi vazelínu.
Důkladně mastim vercajk a vtom se ke mě otáčí Janice.
„Ahoj, my se vlastně eště ani pořádně neseznámily, viď?“ natahuje ruku.
Vyndavam svojí mastnou z trikombinézy z podkulčí a tak nějak nevim jak se vyhnout trapnej situaci.
„V pohodě, já se teď mazala taky.“ se smíchem dodává a mě se ulevuje.
Třeseme si mastnýma rukama a svět je v pořádku.
Ciproušovi eště ukradnu krém na vopalování, celej se krásně namažu a zbytek stopí Zůza. Chudák Jirka se už pak k vopalováku nedostal a zanechalo to na něm krásnou rudou stopu. Jiříku, sory vole, máš u mě pivo!
Z karavanu eště vykukuje Renáta Benčová, ale neni čas, musíme k autu pro věci a frčet do depa.
„Hele, hele, támhle naproti nám je Souky!“
„Kdo zase?“ nechápe Zůza.
Marjápano, ta holka je úplnej analfabet!
„Souky! Petr Soukup! Držitel českýho rekordu v ajronmenu na Hawaji!“ objasňuju mojí neznalej ženě situaci a v duchu se Soukymu vomlouvam.
Zase se celej třesu a musim pro fotku.
Blekotam něco vo tom, že první a poslední člověk v cíli mají společnou fotku. Hahaha, humor jako svině, úplný plácání do stehen samozřejmě.
Petr k fotce přidává radu, ať hodně piju, že dneska bude peklo.
To je jedno, seru na peklo, mam fotku s Vabrouškem a Soukupem. Neni víc šťastnýho blba na planetě, než mě. A co si budeme povídat, mě zajímám jenom já.
Cestou do depa mi Jirka eště pomůže nainstalovat tousty na štangli a zalepí mi hrazdu špuntama. Tyvole, eštěže tam byl, jinak bych byl fprdeli a po DNF čuměl jak sůva z nudlí.

Držitel českýho rekordu v Ironmanu na Hawai. Né já tyvole, Petr Soukup!

Takhle můžu bejt pěkně fprdeli na trati. Míjim předposlední kužel a blížim se k vobčerstvovačce.
„Pět kiláků. Pět! Jenom pět!“ mumlam si pro sebe a snažim se povzbuzovat aspoň potleskem vostatní závodníky, který se stejně jako já eště trápí na trati.
Zkoušim do sebe nahrnout kolu a rozhoupat se k běhu. Diváci furt povzbuzujou, to neni možný, jak sou skvělý.
Kuba vodbočuje do cíle a eště na mě stačí houknout, ať zamakam, že cíl je blízko.
Je blízko, ale taky je furt hrozně daleko.
Vzpomenu si na toho týpka, kterýho sme křísili padesát metrů před cílem na pražskej půlce. Hlavně takhle nedopadnout. Radši síly pošetřim, než nedokončit.

Kolo je v depu, knedlík v krku zmizel, já se voblíkam do neoprénu a doufam, že v něm budu eště umět plavat. Letos jsem ho samozřejmě na sobě neměl ani jednou. Jakmile se vobleču, začne se mi chtít chcát. Znova ven, vyrvat pinďoura z kombinézy a zase voblíct. Neni mi po chuti chcát si do neoprenu, na to sem zatim měkej.
Rozplavba v pohodě, teplota i čistota vody vynikající a už se vše chystá ke startu.
Zazněl startovní výstřel a hlavou mi zní hlas:
„Tak ty dvoumetrová vagínko, užij si splnění životního snu. Makals jako šroub a dáš to. Limit je tvuj, nema problema, hlavně to nepřepal hned ve vodě a šetří síly, konec bude krutej.“
Tohle mě definitivně uklidňuje a nořim se do rozbouřený hladiny, kde už víří tisícovka rukou a nohou.
Po lehčí strkanici se sunu víc ke kraji, abych měl klid. Blueseventy mě krásně nese a plavbu si vod první bójky doslova užívam. Držim se stranou, nikam se neženu a pomalu ukrajuju metry. Všechno jde hladce a ani moc nekličkuju. Teda snad, to nevidim.
Na břeh vybíham v rozumným čase 42 minut. Horší varianta počítala s 50ti minutama, takže cajk.
První depo. Sušim se tam a voblíkam jako na přehlídkový molo. Samozřejmě si beru fusekle a cyklorukavice a piju z bidonu eště v depu, takže se ven dostávam skoro po sedmi minutách.
Po nasednutí na kolo jedu velmi vlažně, protože se mi do pravýho lejtka pokouší kousnout křeč. Tyvole z čeho jako? Že by ta chladnější voda?
Každopádně to nemůžu nikam hrnout, abych neskončil hned na začátku.
Postupem času si všechno sedá a začínam točit nohy do výkonu.

Do výkonu. Teď bych do výkonu nevytočil ani telefoní číslo, natož svoje nohy. Že bude běh nejhorší disciplínou, budu prošitej jak deka, chcát magi v kosodélníkach, to sem správně s obavama předpokládal, ale že budu trpět až takhle, to mě ani v nejstrašidelnějších snech nenapadlo. Čtyři kilometry, poslední úsek ke kuželu. Bude to eště tuhej boj, ale času na dokončení mam dost. Už moc nikam neženu, pod šest hodin to nedam a do limitu zbejvá dost. Čtyři kiláky neni ani vod Lobezský střelnice domů, to je paráda, to ujdu za třičtvrtě hodiny jako nic.

Po pár kilometrech na kole do sebe tlačim první toust. Sice byly hezky zabalený v kapesníčkach, ale ten hic ho trochu připek a teď mam plnou hubu suchých drobků s trochou nějaký divnohmoty. Příště tou šunkou vobložim kostku másla, aby to líp klouzalo.
Trať je fakt celkem rovinatá, sem tam mírnej kopeček a jede se mi skvěle. Sice mě vobčas předjede někdo na kole dražším než mý auto, ale tak co. Já bych svýho spešla za pár pětek nevyměnil, přirost mi k srdci, kocour jeden rudej, karbonovej.
V obci Plch se fandí úplně neskutečně. Trombón, bubny, trumpety, tyvole, to je atmoška! Úplně mě to nakoplo a nechal sem se vybláznit. Tyvole, kde sem se to vocitnul? Todle je úplně jiná liga. Dyť já tady hobluju ve startovním poli s českejma esama triatlonu! Huba se mi roztahuje úsměvem a dochází mi, že to plnění snu probíhá přímo skvěle.
Potkáváme se s Milanem Bezstarosti, vypadá v pohodě a chvilku se taháme vo fleka. Do druhýho vokruhu furt vjíždim plnej sil, Milanovi pak někde zdrhnu a dokonce mam dojem, že sem předjel i Martina Menzu. Opět průjezd vesnicí Plch, kde zpomalim, poděkuju za jízdy fandícím divákům, užiju husinu a slastnej pocit a pomalu přemejšlim, kde zvolnit a začít nohy připravovat na běh a kde se najíst. Vůbec mi nepřijde, že je ta vzdálenost 90km nějak dlouhá. Za půl roku jsem se se silničkou skamarádil hodně a všechno probíhá překvapivě hladce.

Hladce, hladce…. na běhu vůbec. Víc než hladce to probíhá drsně jak brusnej kotouč.
Ploužim se k poslední votočce a tempo vyvrženýho Plejtváka na souši vodpovídá stavu tělesný schránky. Hlava je naladěná v pohodě, lidi se furt povzbuzujou. I dobrovolníci. Ten na poslední votočce aby měl na rukou mozoly, jak furt tleská. Možná se mě snaží vyplašit, nebo zahnat na útěk, protože už půl hodiny při běhu řvu jak pterodaktyl, kterýmu tramvaj najela na Kajetána a jezdí sem, tam, sem tam a zase zpátky a zase tam a zase zpátky a tak dál.
K tomu všemu ten muj dres v tělovej barvě, kterej působí dojmem, jako když sem nahej. Řev, nahá nestvůra, jež se podivně kymácí a slintá… scéna jak z béčkovýho hororu.
Ciprouš mě míjí a znalej těchhle výjevů se smíchem povzbuzuje:
„Tři, tři poslední kilometry vole, poď!“

Do druhýho depa dorazim čerstvej, najezenej a s nohama relativně v pohodě. Jasně že v nich cejtim ujetejch 90km na kole, ale neni to zas tak strašný. Depem projdu na pohodu, hrcnu do sebe ještě ionťák, podělim se vo vodu s trpícím kolegou vedle na lavičce a už věšim tašku na háček a vyrážim kroužit půlmaraton. Slyšim moderátora, jak do mikrofonu hlásí, že se čeká, jestli někdo stihne dokončit pod čtyři hodiny.
„Cože? Tykrávo, já mam kolo za sebou, vybíham z depa a eště nejsou čtyři hodiny závodu za mnou?“
Moc nechápu, jak mi to frčí a v duchu počítam, že když se mi podaří na běhu hodit dobrý tempo a dát půlmaraton kolem dvou hodin, stihnu svojí první ironmanskou půlku pod šest hodin! Tyvole, ale to bych byl suprstár jak svině.
Nohy mi kupodivu krásně šlapou a nemam ani problém s přechodem kolo – běh. Potkávam na votočce kluky těsně přede mnou a čumim jak vejvrat, kde se jim beru tak blízko na dosah. Třetí, čtvrtej kilometr, furt to krásně vodsejpá. Takhle by to šlo.
Pátej už je horší, protože se rapidně zhoršil stav únavy. Šestej nastává problém. Dělá se mi blbě, bolest je skoro hmatatelná, chci si lehnout na asfalt a zhebnout. Než zvládnu dokončit první vokruh tykrávo. Peklo právě začalo. Poznávam, co je železnej půlmuž zač a jak umí kousat.
Jsem necelejch pět hodin na trati, zhruba na šestým kilometru půlmaratonu, bolí mě každej sval v těle a cejtim, že tohle bude eště kurevsky dlouhej závod.
„Takhle rozdělenej na tři úseky nevypadá ten poloviční Ironman ani nikterak náročně.“ Jak mě taková píčovina mohla napadnout….

Minu kužel a dva zbejvaj už jenom dva kilometry do cíle. Začíná se stupňovat euforie. Vopatrně, protože se eště může stát cokoli, ale už cejtim pozitivní brnění v podbřišku.
Poslední vobčerstvovačka a zhruba kilometr do konce. Už bych se i usmíval, ale přes ten řev a hekání mi to nejde.
Vidim Milana. Má plný nohy práce a má před sebou eště cestu ke kuželu. Tyvole, to mu nezávidim.
Zatáčka do uličky k cíli. Davy fandí a tleskají. Sice už trochu prořídly, ale jsem zvyklej dobíhat, když už je všechno sbaleno, takže běh špalírem lidí je veliká něha.
Posledních padesát metrů a najednou úplná bomba! Skáču dva metry vysoko, zatínam pěsti, chci kousat do zábran a řvu. Ale to už neni řev pterodaktyla s raněným pyjem, to je vítězoslavnej hrdelní řev válečníka, kterej právě vyhrál nad smrtí a směje se zubatej do xichtu.
Já to kurva dokázal!! Dopíčiiii! Je to tam!!! Sem vole Pich borec půlironmanec!!!
Ta euforie a pocity se moc popsat nedaj, protože v tom je všechno. Všechen ten čas strávenej na tréninkach, všechna bolest, kilometry dřiny, litry potu, tisíckrát přemožená nechuť jít se hejbat a taky podpora mý vopravdický rodiny. Veškerá bolest prožitá na závodě, kdy sem fakt mlel z posledních rezerv. Tohle všechno v jednom totálním orgastickým okamžiku. Okamžiku vítězství.

Ne tyvole, samozřejmě sem nevyhrál nad žádnou hvězdou ve startovním poli, ale já vyhrál nad sebou, nad spuchlostí a leností.
A to mi stačí. 6:13:43 neni na první pokus vůbec marný. Si myslim teda. Sem schopnej se dostat na 5:50, to vim jistě, při troše dobrý vůle i na 5:45, ale furt je pro mě přednější dobrej pocit ze závodu, než čas.

Vod listopadu, kdy začala příprava na Czechmana jsem
naplaval 72,5km
najezdil 1314km
naběhal 560km
což neni ani málo, ale ani moc. Na Ironmana to bude chtít mnohem, mnohem víc 🙂

A co bylo dál?
Nic moc. Dcerka dostala medaili, ženuška polibek, já masáž a nakonec i toho osminohýho zmrda na pokoji sem po třech večerních pivech zabil a druhej den se jelo domů.
Neni přece čas ztrácet čas. Míle volají.

Děkuju zilionkrát ležatá osmička na entou mojí ženě, že je mojí ženou a že je tak báječně mojí ženou, protože je fakt nejbáječnějš mojí ženou, jak někdo může mojí ženou bejt.
Díky organizátorům za naprosto špičkovej závod. Byl sem velmi příjemně překvapenej.
Díky dobrovolníkům, divákům i závodníkům za fandění.
A taky díky všem, který dočetli až sem a nemají tendence mě ukamenovat xmrti.

Váš Triatlonich!