Tvojebábamámalejpenis

Když Marcipánek přišel s tim, že začal před tejdnem běhat a chtěl by dát štafetu Škoda fit půlmaratonu, začal sem se smát tak, až mi zaskočila svačina, zrudly mi líce a naběhla žíla na krku. Byl ale nevoblomnej jak žula, že už mluvil s Aladinem a ten by do toho šel. Stačí prej oslovit Bruna, nebo Petra a sme čtyří. Teda když pudu i já. Ftu chvíli sem suše polknul a pomyslel si klasický: „A kurva.“

Naštěstí Bruno vodmítnul, že ho bolí kolena a nemá naběháno a je teď skoro přeceda fodbalistů v Kozomrdech, musí dělat támleto a když nedělá támleto, musí dělat tůdlencto a nebo eště něco jinýho. No prostě klasický srabácký plky. Petr měl na víkend jinej, akceptovatelnej plán, takže sme byli furt tří.

Ale to už sem byl lechce načnutej a vnitřně cejtil, že bych se snad díky kolektivní vostudě zase donutil trochu hejbat. Pokusil sem se Marcipánkovi pomoct a lámal Winkiho. Ten se mi vysmál, že krom volejbalu už leta páně neběhá a nehodlá na tom nic měnit. Je teda pravda, že už mu čouhá parte z kapsy, volovi, takže by byl ftýmu nejstarší a čelil by výsměchu nás mladých. (Sme vod sebe sice rok a čtvrt, ale i to stačí jako důvod se mu smát, že je starej senilak.) Vo Packovi se dá říct to samý – běhat ho člověk uvidí akorát s průjmem a to si eště dobře rozmyslí každej rychlej krok. A Pepa Vodopád? Ten umí vo sportu akorát vyprávět.

Když už nebylo kam sáhnout, dostal Marcipánek spásnej nápad, že David hraje hokejbal a tim pádem by moch něco uběhnout. Spočátku vůbec nevim, vo jakýho Davida se jedná, ale kejvu, že jo. Hlavně ať sme štyrý a nemusim běžet dva úseky. To bych tyvole nepřežil ani s pomocí defibrilátoru a doktora Hauze.

Je nejvyšší čas založit skupinu na mesendžru, abysme domluvili fšechno podstatný. Zejména stejnokroj a názef týmu. Názef týmu totiž přidá závodníkům tak 15% běžeckých schopností a kvalitní stejnokrojový trika dalších 10%. Ihned padají názvy jako „Jádro drým tým“ „Nejhorší tým kterej svět spatřil“, což je zavrženo hned v zárodku. Názef týmu musí vyjadřovat naší osobitost, kouzlo, nadšení pro sport. Chce to prostě něco údernýho, veselýho, něco co neurazí, ale lidi si to budou navždy spojovat s našima xichtama. „Veselý vocasy“ už je trochu lepší, ale nemá to drajv.

„Omakalamuhopotajmu“ má taky šmrnc, ale naše ženy a dívky by si pak mohly myslet, že nás, krásný, mladý, seksy, skromný a svalnatý jinochy, po cestě naháněly nějaký běhny. A vědomě nasrat vlastní děvče, potažmo ženu, to nechce žádnej rozumně uvažující muž.

„Tvojebábamámalejpenis“ je přesně to co hledáme! Názef se setkává s bujarým nadšením a je rozhodnuto. No, s bujarým nadšením… Marcipánek se sice názvu smál nejvíc, ale ihned prohlásil něco ve stylu: „Na todle vam vy kokotí seru a přihlašte si štafetu sami.“

Tim přehodil kapitánskou funkci a s tim i administrativu na mě (pokolikátý to dělam a pokolikátý si řikam, že už nikdy). Zběhlej ve funkci nelenim a okamžitě využívam skušeností. Je třeba vymyslet stejnokroj. Takový to triko s koulema u krku a velikej nápis Tvojebábamámalejpenis bude hodně ftopu. Marcipánek je dost proti a plká něco vo tom, že nechce bejt za úplnýho čůráka. To budem tak jako tak. Smůla chlapče, první rána kapitána padla hned na úrodnou půdu a je jasno. Žel doba výroby a dodání triček se neslučuje s termínem závodu, kterej je asi za deset dní. Ano, přesně takovou dobu máme na trénink. To, že se byl Aladin minulej měsíc jednou proběhnout, Marcipánek začal minulej tejden a já skončil s běháním vloni, se nedá nazývat jakýmkoli tréninkem. Jedinej Pasta má výhodu, páč vrcholovej hokejbal se bez tréninku nevobejde, ale ten zase pro změnu tvrdí, že běhá strašně pomalu. Inu, na vostudu máme hesky zaděláno.

Někdo tu červenou lucernu nést musí. Marcipánek je ale plnej sebevědomí a hlásá něco vo první desítce a že nejsme žádný zoufalcí a hned sype na mesendžr skrýnšoty zaběhnutých tras a časů. No, jako neběhá vlastně vůbec špatně, ale co my zbylí tragédi? Já budu dítě štěstěny, když prolomim hranici 6min na kilometr. Aladin prej taky, takže budem rádi, že stihnem dvouhodinovej čas, což je poklidnej střed výsledkový listiny. Aladin do konverzace taky vypotí nějaký hausnumera a je to lechce pod šest minut.

Kurva, poběžim nejpomalejš. Neveřim Pastovi, že by neuměl běhat. Něco mi řiká, že lže a poletí bomby jak kretén. Dohajzlu, je to tady. Budu platit pivo. Dacan s nejpomalejším časem totiž platí zbytku týmu pivo a vzhledem k průměrnej spotřebě 6l/5km to nebude vůbec levná záležitost. Z deprese mě vytrhne až přepsání přezdívek na mesendžru. Ondra Jirsa je jasnej, sám si na Marcipánka naběhnul vloni na Moravě ve sklípku a naštěstí někdo nedavno tudle báječnou fspomínku oživil a přezdífka se opět a navždy ujala. Láďa Malý už se taky smířil s tim, že mu nikdo neřekne jinak, než Arab, nebo Aladin, potažmo Bin Ládin. Vlastně podle mě spousta lidí na dílně ani neví, jaxe dovopravdy jmenuje, ale znají ho pod přezdífkou Aladin. Máme druhýho. U mě je jasnej Negramot, tady neni pochyb. Nebo býv. Sparťan, ale to se blbě pamatuje a taky zapisuje. David Štípek furt nevim, že se jmenuje Štípek a tak mu píšu do kolonky Pastrňák. S hokejkou to umí, tak co.

Protože neni co dalšího pro tým udělat, musim se taky pokusit rozvzpomenout na běch. Posílam tam krásnejch šest kiláků v sedmiminutovým tempu. Jsem suveréně nejpomalejší, ale při běhu sem cejtil takový to příjemný šimrání na koulích. Ne, nelochtala mě tam vysoká tráva, vysvětlení je mnohem prostší. Já totiž nemam hrudní pás. Natekla mi do něj voda (světě dif se, při sportovní aktivitě) a přestal fungovat, takže sem běžel jen tak a nečuměl furt na hodinky, jesi nejsem mimo tepový zóny, jesi držim správný tempo a neřešil takový ty nesmyslný píčoviny, co úplně kazí požitek z běhu. Řek bych, že ačkoli sem se sotva plazil, měl sem z běhu dobrej pocit. Co na tom, že budu platit hektolitry piva, když mam radost z pohybu.

Marcipánek se vypíná k výkonům, kdy brousí hranici pěti minut na kilák. No, bude finišovat, chlapec. Já to poseru hned na začátku, kdy eště nebude moc poznat, že mě fšichní předběhli a pak už začnou klucí slabší kusy dohánět. Pro jistotu se domlouváme, že předam Aladinovi i štafetu, když už mu předávam fpráci směnu a na Pastu tak zbejvá třetí úsek. Tři dny před závodem se du podruhý proběhnout, ale už jenom tak regeneračně a s Malinou, která mi dělá doprovod na kole. Zrovna se naučila jezdit, takže nepředpokládam nějaký zběsilosti.

Dal sem si s ní heskýho bůra fártlekem v průměru 7:40. Marcipánek je z toho úplně na mrtvici, že prej pomalejší než já už je jenom Forest (pozor, neplést si s Ciproušem. Tůto je úplně jinej Forest se zhruba dvojnásobnou váhou a tříčtvrteční vejškou). Uklidňuju ho starou známou běžeckou mantrou – Když chceš zrychlit, zpomal. Neveří mi ani písmeno, kleje a je v depresi. Ta ho přejde až ve chvíli, kdy si uvědomí, že se nebude mít cestou kde vysypat a nasere si do gatí. To upadne do hněddý deprese a konečně přestane votravovat s první desítkou.

Fpátek se pro jistotu Aladin s Marcipánkem sestřelí na firemní akci a blekotají něco vo doplnění cukrů a vo jonťákach před závodem. Fsobotu večer kopaná s tragickym průběhem a výsledkem (já blbec tajně věřil, že Spartička zlomí prokletí s tou skurvenou Plzní, ale to sem se splet). Vůbec z toho nemůžu usnout a jako obvykle očekávam výsměch vod debílků, co před deseti lety nevěděli, kde je ve Štruncákach stadijon, ale teď sou největší srdcaří a svý děti a zvířata pojmenovávají Viktorka, i když sou mužskýho pohlaví.

No nic, to sem vodbočil, pojďme radši na nedělní ráno.

Nevim proč mě během snídaně napadá taková kokotina, že bych moch ject na start na kole, nechat si ho u Techmánije na předáfce, po doběhu na něj nasednout a jet povzbuzovat kluky na trase. Tyvole, dyť budu rád, že nezkolabuju, natož abych eště někam jel na bajku. Každopádně kolo proti jakejkoli logice věci beru a jedu na start. Marcipánek nadšeně hlásí, že se krásně vykakal a svět je nádhernej. Jakmile přijedu na náměstí, ihned potkávam známý tváře – Michala Drahozalů, Barunku Šturmojc s dětmama, část Forestího týmu s velitelem Jirkou a Olu fčele a taky kouzelníka s totografickým fotoaparátem Venu Fialkojc. Sotva vyzvednu startovní balíčky, už je tu Aladin. Než se rozkouká, frknu mu do ruky igelitky, čip a jedu vodvézt kolo k Techmániji. Zpátky se přibližuju indijánským během – sto metrů du a sto metrů du eště pomalejc. Na náměstí na sebe chlístnu drobet vody z kašny a rozběhnu se. To abych moch před kolegama sekat patky a zmrdat je, že se eště hovada nerozklusali. Jenže mě na těch sto metrech klusu třikrát bodlo v kyčli a dvakrát v koleni, tak sem radši nic neřikal, aby po mě eště ty volové nechtěli předvést třeba běžeckou abecedu. Chvíli zevlujem před autobuzama pro štafetový běžce, sledujem rozcvičující se individua pod hlavní stejdží a řešíme fšechno kromě závodu.

Před vodjezdem autobuzů na stanoviště a posledním pomazáním před startem ze mě vypadne naprosto nesmyslná a lživá běžecká hláška: „Musíš se chytit nějaký vysportovaný prdelky a držet její tempo.“

Nikdo na to naštěstí moc nereaguje, zasyčí dveře a hoši zmizí v dáli. Ciprolini si de eště voběhnout kostel, zatimco já to beru do koridoru skratkou. Musim se nacpat co nejvíc dopředu. Každá fteřina dobrá. Sice budu brzdit celý startovní pole, ale to vůbec nevadí.

Koutkem voka zahlídnu Pepu Hasla, jaxe protahuje kousek vodě mě, taxe k němu eště protáhnu davem a krátíme si poslední minuty před startem kecáním vo Skleníkovo spuchlosti. Žel, z majkrofounu se vozejvá ohlušující frenetickej řef:

„Zvedneme ruce nahoru třidvajedna teď! Je tady někdo? Jste tu? Neslyšim vás! Poďme fšichni znova!“
„Kdybys do toho neřval furt jak hovado, možná bys ty lidi slyšel.“ myslim si vo hecováním svý a začíná se mi svírat hrdlo.
„A vodpočítáme si start fšichni společne! Deset devět osm sedm….“
„Kurva tak už vystřell!“
START

Vostrý lokty se rozjížděj, Pepovi ihned ukazuju záda, seběh z náměstí je v přísným tempu, který nezvládnu držet už ani fteřinu, ale dav mě nelítostně hrne před sebou. V setrvačnosti proběhnu kolem Olu a Zusky Kláskojc, ale sem totálně bez dechu a nemam sílu jim ani heknout na pozdraf. Za stadionem u řeky pípne první kilák. WTkurvaF? Mrknu na holinky – tempo 4:52. Pichu, ty si hroznej čůrák, takhle vykysneš eště tady u stadijonu. Nicméně nepolevuju, jenom přidávam na intenzitě hekotu a funění. Druhej kilák pípne eště před mostem přes řeku Mžounku. 4:57.

„Ty kreténe blbej, dyť fakt skapeš a posereš celou štafetu!“ rozehraje se dialog v dutině lebeční.
„Ale hovno, dneska si ve formě, poď.“

Vůbec nevim, jesi mam věřit rozumu, nebo vesmírnýmu kojotovi a už vůbec nevim, co znamená slovo forma. Než se stinu rozhodnout, znovu překračuju Mžounku na pravej břech k Plaze a hrnu se do prvního mordůrku na trati. Stoupák na Amfíku kouše jako divej, zpomaluju a pohrávam si s přechodem do chůze.

„Vidíš debílku, já ti řikal, že skapeš.“
„Poď kurva, dyť to těm hovadům neposereš hned na začátku.“

Vesmírnej kojot má pravdu – nemůžu skurvit štafetu hned na prvním úseku. Dyť mě pak zlynčujou a fpráci budu terčem posměchu. Zase.

„Ruce! Zapoj ty ruce, švihni s nima.“ slyšim rady trenéra a trochu přidávam do kroku. Nemůžu popadnout dech, ale jedu jako stroj. Hekání a funění zase přidalo na intenzitě, ačkoli tempo evidentně polevuje. Za Plazou třetí kilák 5:24. To se na kopečku dalo čekat, ale furt dobrý. Tempo pod šest je prostě dobrý. Skvrňanská je taky do kopce. Ne tak prudkýho, ale totálně zakyselený tělo ho cejtí. Přestane ho cejtit až v podchodu u třetí brány. Odér chcanek a blitků přehluší veškerej cit i bezednou bolest a schody tak beru po dvou. Ledva se s vypětím fšech sil vypotácim na čerstvej vzduch, pípne čtvrtej kilometr. 5:28. Na to že běžim furt do kopce… Co bych asi tak po tělesnej schránce chtěl?

„Poslední kilák, narvi to tam, Pichu! Si borec, nikdo na tebe nemá!“ hecuje vesmírnej kojot, seč mu síly stačej. Dva rychlý kroky postačí ke zjištění, že víc už to nejde. Prách bolesti už je překonanej asi tak dvacetsedumkrát.

Před první bránou mě předbíhá liliput. To si děláš prdel ne? Dyť v poměru mejch a tvejch nohou musíš běžet tempo tak 2:45.

„To sou výhledy, to sou výhledy.“ šeptá si pro sebe a běží.

No tak to potom jo, to bych taky běžel jak Jusejn Bolt… Jenže já ve dvou metrech vidim místo upnutejch legín maximálně upnutý vlasy. Posledních vosumset metrů.

Hekání, sýpání a pterodaktylí řef se rozlejhá celou Škodofkou. Tolik decibelů, jaký vytváří moje momentální utrpení, nedokázala vytvořit ani velká klovárna v dobách svý nejvěčí slávy.

„Drž se týdle prdelky.“ zazní mi v hlavě a zrak se upře na šortky krátký tak, že z nich skoro plandaj řízky. Jako dobrý, zadeček jak vystřiženej ze žurnálu, ale místo chtíče mě přepadá infarkt, což se s myšlenkama na koitální představy neslučuje. Mnohem větší radost, než poloobnaženej zadek by mi teď udělal defibrilátor, nebo aspoň rána z milosti a mělkej hrob.

Nesnášim ten zasranej most k Techmániji. Dycky ho proklínam, naprosto pokaždý. Až se tady zase někdy vocitnu, pochčiju ho! Du do plnejch. Vnímam jenom jak asi deset minut řvu bolestí a pohybuju se fpřed. (ve skutečnosti cesta na vrchol mostu trvala asi minutu a půl, ale mě se zastavil čas a stihnul se mi promítnout před vočima celej život a několik minulých životů). Setrvačností se dokutálim k předáfce, zakopnu vo Aladina a padam k zemi, respektive na smrtelný lože, přičemž si samozřejmě jako správnej běžec nezapomenu zastavit hodinky, aby se mi nenačet do aktivity převoz na ARO.

„Uhni debile!“ probere mě z cesty za světlem na konci tunelu kopanec jednoho z běžců. Ležim přímo v prostoru předáfky a závodnící mě musejí vobíhat. Vodplazim se za autobuz, kde hodlam tiše ve strašných bolestech zemřít, ale spatřim kolo.

„Kurva, musim za klukama, dyť sem jim chtěl dělat suport.“ fspomenu si na naprosto dementní ranní nápad. Ale co, aspoň upustim trochu laktátu. Eště vomrknu svuj celkovej čas. Velice překvapen a nadmíru spokojen průměrným tempem 5:16 na pětce se stočtyrma nastoupanýma metrama okamžitě posílam chlubivou fotku na skupinovou konverzaci. Marcipánek nevěří vlastním vočím a Pasta pláče, že bude mít určitě nejpomalejší čas.

Stará známá pravda – když chceš zrychlit, zpomal – se opět potvrdila.

Pozitivní odezvy na výkon mě nakoply a rázem sem jako poblitej živou vodou. Měnim kecky za cyklotretry, kterejma roztáčim pedály naproti Aladinovi. Ten by se měl teoreticky eště motat po Škodofce, ale jeden nikdy neví, jak dlouho si bezvládně poležel v agóniji. Po chvilce potácení se mezi lidma ho v dálce zahlídnu. Vono teda takovýho Usámu Bin Ládina mezi bílejma běžcema těško přehlídnout. Sípe něco vo tom, že je to strašný a že to nepřežíje a podle běžeckýho projevu mu to i věřim. Nebudem si lhát, já vypadam eště hůř a Aladin aspoň neheká. Trochu ho povzbudim a jedu kolem Škodofky na Karlov. Cestou potkávam Honzu Motlíka, kterej běží celou půlku. Haleká na mě něco vo línejch hovadech a směje se. Na Karlově vyčkam na správnej fotografickej okamžik a musim pro sebe konstatovat, že už Láďa vypadá líp, než na začátku. Sice ho na těch třech kilometrech předběhnul liliput asi vo štyry minuty, ale vem to čert. U nejzkušenějšího člena týmu se takový situace čekaly.

Na Borskejch polích potkam Pepu Vůcha. Nam je todle území asi souzený, páč sem se potřetí zúčastnil Škodováckýho půlmaratonu a dycky sme se s Pepou potkali na druhým pětikilometru trasy. Sice tentokrát jako suportéří, ale i tak zasejc na Borech.

Cestou k univerzitě potkam na křižovatce Barču, s velikou radostí kvitujeme, že nikam nemusíme utíkat, povzbudíme pár běžců a já mizim zase hecnout Aladina. Mířim s Vůchičem rovnou na předáfku, páč sme se trochu zakecali. Akorát houknu na Pastu, že se Láďa blíží a ať je nachystanej. Sotva sem slez z kola, už je po předáfce. Pasta vlítnul do třetího úseku jak mastnej papír do průjezdu a už sem ho neviděl. Aladin nakonec asi použil lítací koberec nebo co, protože průměrný tempo úseku natlačil na 5:41.

Velice slušnej výkon na talibánce, co nerozezná plus a mínus na baterce. Eště ho doprovodim k vopčerstvovačce, předam mu Davidovo batoh a kvapíkem letim k Tyršovo mostu. Tam se akorát fčas, abych Pastovi pořídil fotku. Žel, telefon sem nastavil, až když probíhal těsně kolem mě, takže sem mu vyblejsk akorát chlupy na nohou. Co mě teda zarazilo, nebo spíš nepřekvapilo, abych byl přesnější, Pastovo tempo a výraz. Von ten blbec zdolával stoupání z Českýho údolí k mostu, tvářil se sice neutrálně, jakože ani radost, ani smrt, ale tempo měl vražedný a vůbec nebyl spocenej, přestože měl za sebou dva kiláky. Protože nevyšla fotka, skočil sem na kolo, fofrem se přemístil k Meditační zahradě a čekal na Davida, abych mu udělal fotku. Minuta, nic. Dvě minuty, nic. Tři minuty, nic. Pět minut a furt nic. Tyvole, von si snad zlomil nohu, nebo co? Dyť přece nemoch bejt rychlejší, než já na kole.

Jedu spátky k Tyršáku, ale Pasta nikde. Zato Jenda Motlíků se vobjevil. Už se nesmál, že sem líná svině. Už se nesmál vůbec. Vypadal, jako by se na něm vyřádilo pár sfetovanejch negrů s letlampama a jeho prdel poznala fšechny věky vod pravěku až po středověk. Na moje „Honzíku makej, makej!“ odpověděl jenom votočením hlavy a ftu chvíli sem v jeho vočích viděl fšechno. Tam bylo tolik zmaru, bolesti a utrpení, kolik jenom dokáže lidská bytost snést. Jeho výraz ve tváři přímo křičel „Zabte mě! Zabte mě proboha živýho!“ Naprosto přesně vim jak mu je, protože ve vopačnejch rolích sme se ocitli před pár tejdnama na legendárním Losinským triatlonu. Ale já se vlastně ftůtej agóniji ocitam při každej sportovní aktivitě, co si budem nalhávat. Ale tehdá Jendovi bylo do skoku.

Po tomhle extatickým výjevu koukam na hodinky a úplně se vyděsim. Jesi Pasta držel tempo k pěti minutam, už bude na poslední předáfce. Sprintem to hrnu do Škodaparku, kde na zmiňovaným firemním soustředění Marcipánek „prej“ vyloktil jednoho z ředitelů. Ale spíš to byl jenom nějakej blbej šponař v pučeným sáčku, protože Ondra furt chodí do práce.

Už z dálky halekam do davu, že se Pasta qapem blíží. Marcipánkovo hlava vykoukne a sklamaně odvětí, že už proběhlo asi dvěstědvacetsedum štafet. Mezi inlajnistama, který jeli fšichní v protisměru, blbečkové, se vymotam na kole k lezeckej stěně a vyhlížim Davida, abych mu konečně udělal fotku. Když přibíhá, foťák nechce zavostřit a vyfotí něco rozmazanýho. Při troše fantazie by to moch bejt velmi vydařenej abstraktní kubistickej vobraz, ale určitě ne Pastrňákovo fotka. Prostitutek a pohlavních orgánů je rázem plnej Škodapark. Sprintuju na předáfku, kde cvaknu životní snímek přímo ve chvíli, kdy si klucí plácli. Pasta je debil. Úplně přesně sem věděl, že bude mít čas jak hovado, hned jak začal s pláčem vo nejpomalejším čase. Průměrný tempo 5:02 je z říše snů a zatim suveréně nejlepší. To my dědkové už ze sebe těžko vyždímem.

Marcipánek rozvířil napadaný listí a zmizel na cyklostezce směr Papírna. Vyrážim za nim, ale stíham ho marně. U Pechtů potkam znovu Pepu Vůcha, kterej na mě volá, že Ondra už dávno proběhnul. Tyvole, dyť je závodní panic! Ten blb to přepálil a pak mu dojde dech. Dojíždim ho až někde naproti Plovárně, kdy už má za sebou kilák a půl. Vypadá furt fpohodě, tak na něj akorát houknu, že má dobrý tempo a ať ho drží. Šlápnu do pedálů s tim, že mu povodjedu a udělam fotku. Když za třista metrů sáhnu na brzdy, ten magor je na mojí zadní galusce. Po závodě z něj vypadlo, že přes sluchátka pochopil, že se mě má držet. No, dal si heskej sprintík asi 😀 Fotka pod Papírnou neprošla, tak to směřuju k Ježíškovi. Cestou míjim nějaký křehký, sličný děvče, který už jenom jde. Páč sem dobrák vod kosti a taky trochu úchyla, využívam situace, abych si jí v těch elasťákach trochu víc prohlídnul a zpomaluju u ní. No co co, nemusí se kochat jenom liliputí. I dvoumetrový úchylácí maj nárok trochu polahodit voku.

„Poď, poď, do cíle už je to jenom kousek, nevzdávej to!“ snažim se jí povzbuzovat a přitom v duchu hodnotim křifky. Slečna přemůže bolest a rozbíhá se.
.
„DOPÍČI!“
.
„KURVA!“
.
„DOPÍČI!“
.

Trochu se zarazim, protože si nejsem úplně jistej, co těma výkřikama během hekání chtěla slečna říct, ale pohlavní styk s prostitutkou si myslim nepřicházel v úvahu.

„Nemáš prosimtě pití?“ je konečně trochu konkrétnější.
„Tovížejo, tumáš.“ podávam jí flašku s vodou.
„Nejsi nemocnej?“ pokládá divnou otázku a než stačim vydat hlásku, už má půl bidonu v sobě.
„Myslim, že kromě hlavy je fšechno fpořátku.“ vodpovídam s trochu vytřeštěnýma vočima.
„Fajn. Díky moc.“ praví a podává mi skoro prázdnou flašku, načež dostane brutální záchvat kašle. Hele, ale to nebyl vobyčejněj kašel, to bylo jak ranní orchestr tuberáka na plicním.
„Tak ahoj.“ rozloučim se a radši se snažim bidonu moc nedotýkat.
„Ahoj a chrleeeůůůůůůůůááááááááárrrgh díky flus!“ odhodilo děfče děkovnýho půlkilovýho kedra do trávy.
„AU DOPÍČI!“ rozloučila se se mnou.

No nic, snad abych šlápnul do pedálů. Bidon vykopávam vodhazuju do koše a hrnu se na Wilsonův most. Cvaknu fotku a řvu na Marcipánka, ať se vyždíme, že má poslední kilák. Nečekal bych, že nějak zrychlí, protože utíkal jak Kajínek z Mírova, ale von fakt eště dokázal přidat. U Spejbla eště hodim poslední info, že je pár metrů před nim štafeta a ať to nabombí co nejvíc může, že jí dá. Ten magor přešel nějakejch půl kilometru před cílem do sprintu a během chviličky dotyčný předběhnul. Než sem stačil na kole dojet ten kousek na náměstí a protlačit se davem k cíli, už držel v ruce medajle. Koutkem voka sem stihnul mrknout na čas a 1:51:něco naznačovalo, že to takovej průser nebyl.

Konečně se setkáváme za koridorem, vyžíráme tatranky na vopčerstvovačce a plácáme se po zádech, jaxme dobrý. Čekáme na Pastu, kterej čeká na autobus, kterej čeká na posledního závodníka. Trochu začarovanej kruch, ale co naplat. Chceme si udělat společnou fotku.

„Doufam, že mi David vezme ten batoh, co sem nechal na předáfce.“ vypadne z Marcipánka.

Ajajaj, tady se asi stala drobná chybička. Uvědomuju si, jak na mě Ondra křičel, abysme mu vzali batoh. Jenže já měl na zádech svuj a Pastrňákovi sem informaci nepředal. Ajajaj, velký špatný. Batoh bude hodně někde.

Černý myšlenky zapudíme kontrolou oficijálních výsledků. Po zadání startovního čísla na nás vyskočí konečnej čas 1:50:32, což znamenalo desátej flek z jednapadesáti štafet. Propukáme v jásot, jakobysme celej půlmaraton vyhráli ve světovým rekordu. To bych si spíš fsadil na to, že se Ričrd Krajčo konečně přizná k homosexualitě, než na to, že naše uskupení Tvojebábamámalejpenis skončí v první desítce. Sem dojatej. Takový věci se nestávaj každej den, abych byl v první desítce. Nestává se mi to ani při počtu devíti a míň závodníků, takovej sem já tragéd. Jenže dneska se země zachvěla a svět poznal kdo je Negramot, Aladin, Pasta a Marcipánek. Tudle čtveřici si zapamatujte, neslyšíte vo ní totiž naposledy, to Vam slibuju. Tvojebábamámalejpenis, je to jasný?

Radovánky trochu pokazil Pastovo návrat, protože samozřejmě batožinu nevzal, takže Aladin musel vézt nebohýho Marcipánka do Škodaparku, kde už batoh samozřejmě taky nebyl. Naštěstí fšechno dobře dopadlo, bágl se našel i s dokladama, telefonem, peněženkou (prej mam napsat, že bez peněz) a klíčema vod auta.

Příště musíme líp vyřešit logistiku, protože čekat hodinu na třetího štafeťáka je zhouba a člověk během toho čekání zahořkne tak, že úplně zapomene jít na pivo a místo toho de vod šesti na noční. Todle do příště rozhodně musíme vypilovat.

No a to je tak fšechno, co bych Vám k letošnímu půlmaratonu řek.

Sem neskutečně hrdej, že sem moch bejt součástí tohodle týmu. Štafety maj svoje nevopakovatelný kouzlo, protože když přijde chvíle zmaru, při níž má běžec sto chutí se na to vysrat, ten pocit nebejt zmrd a nepohnojit výkon parťákům, ten dokáže posunout práh bolesti zase vo kousek dál a vyždímat z člověka poslední zbytky sil.