Bez čelovky boss, natloukl si rypák

Dneska se mi stalo, že sem měl díky svojí demenci pěknej zážitek.

To je tak, když víš, že večer v rámci tréninku poběžíš z práce domů lesem, bude tma tmoucí a přesto si nevezmeš čelofku, je jasný, že bude vo zábavu postaráno. No ale řikal sem si, že je blbost jezdit domů v běžeckým voblečení sockou a prostě to nějak doběhnu. Vyběhnul sem z práce na cyklostezku, po pár metrech se zastavil a začal mžourat do černočerný tmy. V lese z Třemošný na Plzeň je fakt hovno vidět, tam neni ani světýlko a les je celkem hustej, takže nehrozí, že by měsíc byť jen trochu vosvětlil cestu. Ne. Ani paprsek. Když mě někdo pošle doprdele, taxi představuju, že je tam takovádle tma. Akorát že neni černá, ale hnědá. Po chvilce bezvýslednýho mžourání do tý tmy se odhodlam, že přecejenom vyběhnu, ale švihance větviček přes hubu, popálený nohy vod kopřiv a pád kamsi do roští mě přesvědčujou, že po asfaltovej cyklostezce asi neběžim.

Urazil jsem zhruba třista metrů a musim to votočit. Holt poběžim delší cestou na Zruč. Za křižovatkou eště potkávam Frantu, kerej mi anbízí vodvoz autem. Ani netuší, jak rád bych se s nim svez, ale trenál za mě nikdo nevodběhne a bez něj se neposunu a vůbec nebudu šam pyj on. Vydávam se teda směrem někam na Praskolesy po osvětlenej cestě. Po cestě do Zruče se najednou votevře hvězdný nebe. Ale jakože zilijarda hvězd! To vam byla taková krása, až sem se začal úplně usmívat a řikat si, že je celkem fajn bejt sklerotickej debil a zapomínat důležitý věci jako je čelofka. Úplně sem během tohodle přemejšlení zapomněl, jakou to mam domů eště štreku a užíval si něhu, která mě vobklopovala. Tma, hvězdy, večerní, pozdně letní vánek, ticho, pot ve vočích…

Někdy sou ty tréninky prostě super, i když to úplně nevočekávam.
Ale todle běžec neběžci nevysvětlí.