Část desátá: Poslední tažení

V noci mě přišel nějakej čtverák ovčák vyděsit škrábáním na stěnu. Samozřejmě jsem se div nepřiposral leknutím, ale bylo slyšet dušenej smích. Nechal na památku ve dveřích bodnutý kavčí péro. Nebo péro z jinýho ptáka, co já vim, nejsem ornitolog. Na oplátku nechávam ve vyrabovanej lékárničce jednu polívku a cigára. Podle mýho nejlepší lék na votevřenou zlomeninu.

Ráno přijela chatu zkontrolovat policejní hlídka terénním autem. Nečekaně se strážci zákona podivovali, co dělam v těchhle končinách sám. Nechyběla obvyklá konverzace vo smrti medvědem, ale nakonec jenom zkontrolovali doklady a byli naprosto v pohodě.

Dneska bych rád v rámci nedělně – duchovní a jaksi děkovný nálady za přívětivost hor rád zakleknul u třech vrcholových křížů. Jako neznaboh a ďáblovo sémě bych je měl spíš vyvrátit, či zapálit, jenže na tohle už jsem moc línej a vyzrálej. (Hezký slovo vyzrálej, to si musim pamatovat. Zní mnohem líp než starej, spuchlej kokot. Taky si všímáte toho nenápadnýho, leč neoddiskutovatelnýho přínosu literatuře a světu vůbec?). Radši tedy u křížů zakleknu, stejně budu vyčerpanej.

Jako první bych měl dobýt Hășmașul Mare (1792m), nejvyšší vrchol pohoří Hășmaș. Trasa vede přes pastviny, kde se mezi opuštěnejma salašema volně prohání divokej hřebec s klisnou a hříbětem. Vlající hřívy, frkání, žádný stopy podkov, žádný otěže ani sedla, nic. Nejsem kdovíjakej milovník koní, koňskej salám mi moc nechutná, ale tenhle výjev naprostý svobody sleduju s pokleslou čelistí. V jednu chvíli mi dokonce bleskne hlavou představa, jak koně tryskem dohánim a ladně mu skáču na hřbet. Pak si vzpomenu na příhodu z mládí, kterak jsem byl zneškodněn záludným poníkem, kterej mě nakop a zdrhnul z otevřený ohrady. Parchant. Vědom si toho, že rozběhnu-li se, trysku rozhodně nedosáhnu a vymknutej kotník bude jistota stejná, jako že na hodnýho trotla z reklamy na Airbank, nikdy nic nespadne i když by mělo, zůstanu radši jenom u představ. Belhat se daleko od civilizace s výronem kotníku je jistě vzrušující, snad i vedoucí k výronu semene, ale slabošsky se takovýho zážitku vzdam a pokračuju na Hășmașul Mare.

Dle mapy bude cesta na samotnej vrchol pestrá. Hustej les a žádnej výhled. Po včerejším civění na mokrý větve v okruhu 360° vítaná změna. Jaký je ale překvapení, když narazim na vyšlapaný ovčí cestičky vedoucí těsně pod kleť a místy i v ní.

Počasí je náramný a výhledy už teď skvělý. Elánu mam víc než Jožo Ráž s celou jeho sqadrou, intuice navíc hlásí, že to na vrchol nebude daleko, tak se bezhlavě vrham do hustšího lesíka obklopujícího vrchol. Po jednom z ladně nekoordinovaných pádů se ocitnu na pěšince jasně vytvořenou lidskou nohou. Teď už mě nic nezastaví a vím, že dřív nebo pozdějc dobydu svuj cíl. Těsně pod vrcholem klasicky zhoustlo, ale cesta je stále viditelná. Stačí natahnout ruce s hůlkama před sebe a jít jako buldozer. Rozrazim poslední větve a přede mnou se objevuje holá pláň. K vrcholu tak sto metrů, který běžim, resp. rychlejc doklopýtam.

Inu, na to, že tady měl bejt minimálně prales je výhled dostačující, ba dokonce famózní. Ale hlavně – kolem dokola a ještě zpátky (pokolikátý už mi mapa lže?). V dálce se rýsuje Munti Ceahlău. Uvědomuju si, že už tejden prožívam v životě lidským celkem vzácnej jev – realita předčí snění. Ani nevim, kdy naposled se to stalo. Vlastně vim, ale na to bych zase nejradši zapomněl, protože mi to tehdá způsobilo komplikovanou zlomeninu.

Poddávam se mocnej atmosféře a jihnu. Neobnažuju se, neb je v blízkosti velkej kříž, ale pro změnu v tichosti poklekam. A kouřim jednu za druhou.

Z rozjímání o křehkosti přírody a nekonečnosti lidskýho podmaňování si jí jsem vytrženej tříčlenou skupinkou horalů podkolenkářů přicházející jakoby z druhý strany vrcholu. S dívčinou se dáváme do hovoru. Vyptává se na cestu do Lacul Roșu. Upozorňuju jí, že za den přechod celýho pohoří nemusí zvládnout a s pomocí mapy vysvětluju, kde narazí na dobrý spaní. Podělim se i vo informaci, proč se maj vyhnout Hăşmaşului Negru a jako důkaz předkládam pořízenou fotku. Na oplátku jsem zasvěcenej do mnohem lepší cesty na opačnou stranu hor, než kterou jsem chtěl jít.
Po pár pořízených fotkách pokračuju dál. Narážim na další dvě skupinky horalů, na pasoucí se stádo ovcí a baču, kterej netečně pozoruje, jak na mě dotíraj psi.

Zareaguje až na zdvořilou otázku: „Dohajzlu kurva vodvoláš ty zmrdy, nebo je mam, ty debile zasranej, utlouct?“

Jsa slušně vychován, podam mu ruku a nabídnu retko, kterým lámem barieru odtažitosti. Debata se opět nese v duchu „hory, sám, problém, smrt medvědem.“ Sledujeme se zájmem vzdálenou skupinu evidentně selfíčkářů, který se bráněj čtyřnohejm hlídačům. Děvčata s pisklavým řevem skáčou nejblíž stojícím jinochům do náručí, jenž pro změnu vrhaj zlý pohledy a kameny, což dorážející psy ještě víc nasere. Ovce mezitim prchaj div ne skočit z útesu. Řeklo by se komická situace, ale při pohledu na baču mi docvaklo, co asi zhruba cejtí. Na pantomimický představení o mnoho turistech odpoví jenom smutným povzdechem a kejvnutím hlavou. Na rozloučenou mu dam ještě pár cigaret, čimž ho rozhodně nezachránim, ale poprvý vidim, jak se pousmál. Loučíme se a teprve pak začne mohutně hvízdat na psy, aby nechali omladinu bejt. Stejně si spíš myslim, že to udělal kvůli mně, když jsem kolem nich musel projít. Zvláštní smutnej pocit jsem měl a bylo mi trapně za celej svět. Divný.

Dalším cílem je Piatra Singuratică (1587m), kde je horská chata s občerstvením. Chuť na nějakou specialitu mě přejde hned jak stanu pod skalním útvarem. Lidí jako sraček. I s dětma. Matky kejhaj, fotrové zmrděj a fakani řvou jak pominutý. Sunu se radši schovat za skálu, abych měl relativní klid.

A helemese, ferrata! Nikdy jsem žádnou nelez a tahle se jeví přímo jako znamení úniku. V jednom místě musim odhodit batoh, neb těžiště není tam, kde bych chtěl. Pro větrama komínářů ošlehanýho harcovníka neni dosažení vrcholu bez zátěže žádnej problém a tak brzy poklekam dneska podruhý. Moc se ale nedojímam, protože mě strašně serou lidi dole. Vyčkávam, jestli zmizí stín nad Moara Dracului a nečekaně kouřim jednu za druhou. Mraky se za půl hodiny ani nepohnou z místa, jenom mění tvar, tak mizim. Cestou na Ecem (1707m) stopa určitě nepotkam.
Po prudším stoupání lesem vidim cirka půl kilometru před sebou jenom pláň a na jejím konci třetí kříž. Nikde nikdo, zase jenom dva divoký koně. Zanedlouho naposledy poklekam a pojídam hnusnou čínskou polívku. Himlhergotdonerveterkrucajselement, krucifix, doprdelepsí, jak já se těšim na klasický český žrádlo jako francouzský brambory, maďarskej guláš, nebo španělskýho ptáčka.

V údolí se mi moc nepozdává vyblitá barva jezera, který mělo na gůglfotkach nebeskou modř a přímo vzývalo ke koupání. No nic, důvod objevim už zejtra. Teď je čas se posunout za Vf. Tarcău (1462 m), kde se definitivně rozloučim s horama a naberu směr vesnice Bălan.

Na velkej pastvině by mělo bejt něco jako křižovatka honáckých tras. Jednou z nich, samozřejmě neznačenou, se potřebuju vydat do vesnice. Ano, neznačenou trasou, jistě jste si už za těch pár řádků všimli, jak rád bloudim a zdrham před medvědím pachem.

Už ona křižovatka na louce naznačila, jaká pohoda bude následovat. Místo kupodivu přesně odpovídalo mapě, ale odbočka do údolí nikde. Ani na kraji srázu, ani pod nim. Mapu ihned muchlam, poprosim intuici o dobrou službu a vrham se do zalesněnýho srázu stejně divoce jako kamikadze na křižník Midway. Po několika bezchybných parakotoulech se ocitam na něčem, co vzdáleně připomíná pěšinu. Vede dolů, ale po pár metrech zase zmizí v houští. Nekoukam vlevo ani vpravo, zejména proto, že větve švihají přes oči, soustředim se jen na to, abych se dostal do údolí. Slyšim ševelení vody a deru se obřím bodláčím, maliním a kopřivama za zvukem. Cejtim medvěda. Zrychlí se mi tep, ale opět na pohodu zachovam paniku a nebojácně křičim třesoucím se hlasem něco jako „kšá bestie“. Popálenej a pošrábanej spatřim vodní tok. Vítězoslavně se jim řítim doslova sprintem. Ne že bych se tolik bál medvěda, nebo měl sil na rozdávání, to rozhodně ne, ale klesání je tak prudký a kolena zrasovaný, že odmítam brzdit.

Na hlavní cestu se vřítim přes travnatej plácek kolem rozpálenýho grilu takovou rychlostí, že kempující dvojice nestačí ani mrknout. Jako správnej gentleman po doskočení do telemarku zastavim, abych se omluvil, objasnil situaci, poptal se na zdraví rodičů, štěstí dětiček a na cestu. S lítostí odmítam pozvání mladý paní na pivo a flákotu, ale příhoda z Piatra Singuratică, kdy na mě sedla moucha a mrtvá spadla na zem, jasně naznačila, že ze všeho nejdřív potřebuju koupel.

Jdu k řece a v hlubším místě se nořim do vody. Je na mě vidět ze silnice, ale neprožívam to. Teda do doby, než kolem projdou dvě mladý slečny. Kejvaj hlavama mým směrem a hihňají se. Asi ledová voda, ne? Krávy blbý!

Osvěženej koupelí mířim přespat za vesnici. Znovu mě potkává dvojice, kterej jsem málem zničil piknik a nabízej mi přespání, nebo aspoň odvoz do hotelu. Kdepak, neoblomně tvrdim, že blůskáj is maj hotel. Mladá paní vlhne. V jejích očích jsem hrdina. Připadam si minimálně jako Bruce Willis a tak to má být, tak je to správné. Ještě se pána poptam, jak se má situace na Fagul Cetății, kterej bych rád zejtra navštívil a následně zmizim na prašnou cestu do polí.

S pocitem dobře odvedený práce a pohledem na zapadajícím sluncem ozářený vrcholky pohoří Hășmaș ulejham na opuštěnou stavební buňku. Tam medvěd nedosáhne.

Jsem pán hor. Skoro.