Část devátá: Výhledy, jaký svět neviděl

V přePichovej boudě nemohla bejt noc klidnější, stejně jsem spal jako mrtvola. Před usnutím bylo zajímavý poslouchat štěkot psů, který hráli po pastvinách na honěnou s nějakou zvěří. Včera se počasí moc nevyvedlo, tak neni zbytí a na Hăşmaşului Negru, druhej nejvyšší vrchol pohoří Hăşmaş, se musim vrátit zpět.

Je mi trochu divný, že tam nevede turistická trasa, ba ani neznačená trasa, když mapa slibuje výhledy 360° a dechberoucí místo k focení. Selským rozumem vytyčuju kudy tudy k vrcholu a jdu. Chvilku stejnýma pěšinama jako včera. Louky zalitý sluncem vypadaj docela jinak, než za mlhy a deště. Hlavně jsou vidět. Intuitivně odbočuju do lesa v místech, kde by cesta na vrchol mohla bejt nejschůdnější. Pár metrů jo, jenže pak musim ohnout hřbet a nakonec se lesem hustším než Řáholec šinu div ne v kleče. Ani kamzičí stezky tudy nevedou a to se držim pořád při srázu. Po chvíli narazim na místo s pěkným výhledem. Teda byl by určitě dobrej výhled, kdyby se přes kopce zrovinka nevalily mračna.

Po chvilce trmácení, kdy mi větvičky jemně pročesávaly hustý kadeře, sem tam švihly přes oko, nebo propíchly ušní boltec zřim nade mnou skálu a taky kamzičí stezku. Odhazuju batoh, beru foťák a hurá vzhůru. Po vydrápání se na skaliska kleju, protože rozhodně nestojim na vrcholu hory. Nechávam pod sebou bágl báglem a vrham se do mokrejch houštin. Následuje kleť. Spousta svinsky mokrý kletě. Tak nějak celkově vlhnu. Asi blahem. Během chvilky v botách šplouchá Dunaj, oblečení postrádá známky celovečerního sušení, ovšem touha nafotit mlhu v necelejch osmnácti stech metrech je veliká. Nekompromisně se řítim vpřed. Taky mi hlavou bleskne vzpomínka na slova kamaráda Chrta: „Neboj, nahoru medvědi nechoděj, držej se spíš v kleti.“ No ty krávo, ale kdyby se pořádalo mistrovství světa v kleťování, tak neni vhodnějšího místa na planetě než tady.

Najednou se ocitnu na mýtině, kde konečně můžu pořídit pár fotek. Super, ale pořád nestojim na vrcholu s výhledem 360°, musim dál. V kleče lesem. Nejednou před sebou zřim prostor 3×3 metry, na němž je vyznačenej vrcholovej bod. Obklopenej kolem dokola vysokýma stromama.

To přece není možný, někde tu kurva musí bejt výhledy jaký svět neviděl. Skáču do křovin na všechny světový strany, ale nic. V návalu zoufalství dokonce nadzvedávam pár kamenů, ale tam výhled taky neni. Drbu se ve vousu a uvažuju, kde se stala chyba. No nic, tady ti bratře Pichu, pšenka nepokvete. Fotim les jako důkaz, že jsem nebyl předávkovanej borůvkama a neviděl jinčí věci, než skýtala realita.

Cestou zpátky i přes podporu hůlkama několikrát upadnu skrzevá mokrej terén tlamou do kletě. Musim říct, že bezvadně škrábe. V houštinách definitivně ztrácim orientaci. Jsem nucenej jít na kraj skály, abych určil nějakej záchytnej bod. Bílý kameny a stromy. No panečku, to jsem se vopravdu zorientoval. Po půlhodince bloudění od srázu do lesa a zpět, zahlídnu jakejsi výčnělek. Intuice hlásí, že by se mohlo jednat o místo, který hledam. Po chvíli už u batohu ždímam triko a vylejvam z bot vodu. Její proud podemele kus skály a ta se s rachotem zřítí do údolí. S ležérním pohvizdováním nenápadně odcházim pryč.

Chtěl bych se vydat na Ciofroncu (1607m), ale už z dálky vidim, že se jedná o skalní útvar, kterej se dá obejít, nicméně na vrchol trasa pravděpodobně nepovede. Určitě by bylo fajn jít promáčenej, za čvachtavýho zvuku v botách někam ke skále a tu si vyfotit, ale nějak se mi taková taškařice nechce podnikat a vyspuchnu. Možná i proto, že je Ciofronca úplně mimo mojí trasu a musel bych jít pár kilometrů tam a zase se vracet zpátky. Hlavně jsem línej dacan, co si budem nalhávat.

Místo toho se pokusim zdolat Piatra Podcoavei (1627m) po neznačenej stezce. Už asi hodinu jsem si hezky nepobloudil a stejně to mam skoro cestou, tak jakýpa cavyky. Snaha je, dokonce velká, ale jako obvykle neznačená cesta náhle zmizí před očima a místo ní hustý křoviny.

Zkoušim se ještě pár desítek metrů plazit a narazim na jakousi pěšinu. Už už chci jásat, kterak je mi osud nakloněnej, když spatřim voloupanou kůru na několika stromech. Intuice rozbliká výstražný světlo a z paměti vytanou fotky z internetů a popisky o tom, jak poznat medvědí trasu. To by odpovídalo. Dloubu do kůry, hledam chlupy divoký šelmy, ale nakonec mi zvědavost nedá a jdu dál. Najednou mi přeběhne mráz po zádech a v nose zašimrá známej odér. Okamžitě vo sebe klepu hůlkama jak Ringo Starr a prcham daleko odsud. Do Steva Irwina mam stále daleko.

Potkávam starýho dobráka Djanga, kterej se cejtí ve formě. Já ovšem taky a po odhození báglu předvádim div ne Šavlový tanec Arama Chačaturjana. Improvizovaný ochotnický vystoupení utne vysmátej sheepmanager a loudí cigaretu. Během debaty se mimo jiný dozvídam užitečnou informaci, že „šlaufn“ pod Kicsi-Bitka (1581m) nestojej za nic a mam radši spát v tej bezvadnej chajdě co včera. Pro jistotu vypráví pantomimickej příběh o tom, jak mu medvěd napad ovce. Ukecal mě.

Mam spoustu času, kterej využívam k vaření, sušení věcí a válení se v trávě. Z nicnedělání jsem v podvečer vytržen až Djangem. Asi cejtí, že se vidíme naposled, tak předvádíme mnohem synchronizovanější číslo než kdy jindy. Krása. Lepšíme se, jen co je pravda. Jsem na nás pyšnej. Za odměnu bych ho nejradši pohladil, ale vypadá, že by mi samou radostí amputoval ruku v lokti.
S páníčkem dáváme obligátní cigáro. Ponouká mě, jestli si nechci s nima jít pro kozí mlíko, nebo ovčí sejra.

Jsem nadmíru potěšen, ale kozí mlíko považuju za větší zlo než Ostravar, dřívějším jménem Gutalax, tak s díky odmítam. Vyzvídá, jestli nefandim Alláhovi, přičemž ukazuje na muj delší vous. Tomu se musim s chutí zasmát a je vidět, že se mu ulevilo. Loučíme se vřele, div nemačkáme slzu v oku a máváme si, dokud nezmizí za obzorem. Jsem dojat.

Před usnutím mě ještě přijdou zkontrolovat členové smečky a dokonce se jeden z nich nechá podrbat. Mam možnost si osahat protimedvědí obojek. Neuvěřitelný ostny, fakt neuvěřitelný. Ulejham za zvuků falešnýho zpěvu ze salaše, kterej se v horách nese tak zvláštně, až to bere za srdce.

Kurva, tady by se mi líbilo existovat.