Část druhá: Autobuzem za dobrodružstvím

Po dokonale zvládnutej přípravě nastal čas odjezdu. Asi dvacetsedumkrát za deset minut kontroluju jízdenku a pas. Hodinu v kuse. Přesně od poslední sprchy do doby, než nasednu do trolejbusu. Jsem totiž naprostej dement a dokážu obé nenávratně ztratit na krychlovým metru vzduchoprázdna.

Určitě si dokážete představit, jak takový hledání ztracenejch věcí pozvedne v posledních minutách před odjezdem náladu. Samou radostí pak pokaždý ztratim ještě peněženku, cigára, klíče, mobil a dokonce i lehký drogy z tajný kapsičky. Kupodivu vždycky tak perfektně, že ani zkušení harcovníci z Kobry 11 s pomocí komisaře Rexe by při hledání neuspěli. Nechci rozdávat sluníčkovou náladu na všechny strany sotva vylezu z bytu, tak radši občas hmátnu na balíček na stole, jestli se nejedná o hologram, nebo podobnou nachytávku a mam opravdu nezbytný doklady připravený. U mě doma jsou totiž možný různý ledacosi, i hologram. Hlavně před odjezdem na dovolenou.

Jakmile přemístim pas s jízdenkou do batohu, zapnu zip, ten zamknu minizámkem, klíček spolknu a vyrazim na trolejbus, panika ustává. Do matky měst mířim osvědčeným žluťákem a nečekam žádný velký vzrůšo, krom nových hlášek Dr. Sheldona Lee Coopera. Intenzivnost zážitku z jízdy studenťákem se však začíná stupňovat přímou úměrou přibližováním se sedačce, kterou mam rezervovanou. Místo vedle mě si zamluvil mladík, jenž obsadil celý dvousedadlo, půl uličky a snad i kávovar. Marně stevardku prosim v kleče a se slzama na krajíčku o zakoupení jízdenky v zavazadlovým prostoru, bez přívodu kyslíku a světla, kde bych si cestu užil mnohem pohodlnějc. Nic naplat, musim na svoje místo.

Pán pravda neměl krk, zato měl krásných čtrnáct brad, po kterejch se klikatily čůrky potu. Potěšující na tom všem bylo, že jakmile jsem někde v polovině cesty pohodlně vmačkal dvoumetrový tělo na sedadlo, pot spolucestujícího mě obtek i se sádlem a mohli jsme se na sebe hezky lepit. (Víte, že u Hořovic je obec Tlustice?) Když pak sahnul po stevardkou nabízenejch sluchátkach, musel jsem prudkým nádechem vrátit hrudní koš propletenej s páteří do původní polohy. Tentýž přátelský štulec jsem obdržel ještě při roznášení novin. Kapučínko maestro chválabohu zmeškal, protože mu do uší řvala Petra Janů a dychtivě hltal článek o manželskej krizi Dády a Felixe. Nicméně si toto zmeškání vynahradil, když mu stevardka přišla na Rudnej odebrat sluchátka.

Rozzlobil se tak, až bych skoro přísahal, že se mi v tej haldě tuku na čele podařilo zahlídnout naběhlou žílu. Jasně totiž tej neschopnej krávě při nastupování řikal vo kapučínko a takhle věci rozhodně nenechá, protože nedostal kapučínko, na který má nárok. Co naplat, že se ho neschopná kráva při roznášení teplých nápojů dvakrát ptala, jestli si dá Kopi Luwak. Je prostě neschopná kráva a má si psát rovnou u vchodu, kdo si co objednal.

Škoda, že kávu nepiju, asi bych jeho trápení a rozhořčení nad nespravedlností celýho světa pochopil mnohem líp. Takhle jsem jako kávovej analfabet jenom přemejšlel, kterak vyndam zlomenou ruku zpod jeho faldíku a vlepim mu facku. Ale mam dojem, že bych panu Hulkovi svou ručkou leda tak otřel pot z tváře. Neni nad to, začít osumadvacet hodin cestování v příjemnej společnosti.

V Praze jsem s předstihem, takže máme ještě čas s Kabim jako správný komínáří vylézt u nádru na komín. To komínáří dělaj, že lezou jen tak z plezíru na komíny. Poslední člověk, se kterým držim kramli v ruce a když se zadaří, jak nesmírně doufam, za třináct dní zas držet budu. Ještě potkávám Selinku s Kusovkou a And.rewem a rozebíráme možnosti úmrtí. Seli se směje váze batohu a má nemístný poznámky ohledně mýho stylu balení zavazadel. Taky opovržlivě až nadřazeně hodnotí přítomnost petard a slzáku.

Seli: „S takovouhle výbavou jsme tam nebyli ani před deseti lety.” Já: „Nojo, ale kolik jelo vás a kolik jede mě?“
Seli: „Cože? Jakej je rozdíl mezi jednim nebo čtyřma? Tak jedeš sám. No a co!“

Přemejšlim, jestli prubnu kasr hned. Loučíme se a mířim k autobusu Eurolines. Tam nastává první větší překvapení. Řidič mi pravděpodobně říká, co mam dělat, ale protože plynulou rumunštinu ještě neovládam dokonale, čumim na něj jako kretén. Jde mi to celkem dobře, neb po chvilce spustí anglicky. To se drobet chytam a při čumění jako kretén aspoň zavřu hubu. Dostávam pásku se stejným číslem jako bágl a můžem vyrazit.

Bus je nacpanej rumunskejma makáčema mířícíma z Německa na dovolenou domů, vzadu na pětce sedí skupinka Čechů a vepředu další čtyři, včetně mě.

Jsou to bodří lidé tihle Rumuni. Alkohol do sebe lijou po hektolitrech a vesele si prozpěvujou. Partička Čechů z pětky se nebojácně přidává a podnapilá Mici, jak pojmenovali jedinou českou zástupkyni něžnýho pohlaví rumunští jinoši, předvádí sexy taneček. Martin otec vytahuje fernet a Martin syn statečně zaklání. Už od pohledu je Martin syn sváteční pijan. Mou domněnku zanedlouho potvrzuje komatickým spánkem. Při jednej pauze na benzínce Mici vlní tělem do rytmu hudby jako po zásahu elektrickým proudem. Mohutnej aplaus jí zvedá sebevědomí a zkouší twerk. Padá na zem a je hrozně sexy. Už jí chybí jenom zvratky ve vlasech.

Krásnej rumunskej folklór bezhlavýho lití, zpěvu a tance má jednu malinkatou nevýhodu. Nedá se při něm spát. Je nesmírně zajímavý a poučný celou noc střízlivým vokem sledovat, jak s přibejvající promilí mizí jazykový bariéry, ale nad ránem jsem bohugel pln dojmů odpadnul a v pohodlnej poloze přejetýho mloka dokonce na chvilku usnul.
Ne, že bych snad měl něco proti družbě a nechtěl se vylejt jako váza se všema ostatníma, v tomhle sportovním odvětví jsem naopak pravidelnej účastník Ligy mistrů, ale moc dobře vim, že ve svejch letech druhej den trpim biozátěží na stupni 27, kdy člověka příšerně unavuje i mrkat a tlukot vlastního srdce způsobuje seismický otřesy, což před vstupem do hor úplně nepotřebuju.

Dopoledne se projevily drobný národnostní rozdíly. Zatimco Rumuni stále kropí pálenku hlava nehlava, Mici brejlema přes celou hlavu marně kryje opuchlost s kocovinou a vůbec netančí. Ani nereaguje na volání: „Mici Mici, fajčimikoko“. Sobotní cesta ubíhala celkem svižně, neb jsem jí zdárně proklimbal. Stačilo trochu přimhouřit oči, jebnout se hlavou do skla a nastalo koma. Změna přišla až v podvečer. To jsem během mikrospánku mrdnul hlavou do skla takovou silou, až se na něm vytvořila pabučina. Bravurně jsem jí zamaskoval zatažením záclonky, ale celou dobu mě sledoval soused řvoucí smíchy.

Tato veselá příhoda stala se počátkem našeho přátelství. Vypadlo z něj, že maká po českejch elektrárnach a češtinu tim pádem trochu zvládá. Ptal se co já, proč Rumunsko a s kym tam. Když jsem mu pravdivě vylíčil odvážnej plán, moch se potrhat smíchy. A protože byl fakt veselá kopa, podělil se o novou informaci s celým autobusem. Řvali všichni. Je hrozně prima, když se lidi smějou. Padaly názory, že pokud nejsem nějakej „Stýv z Diskaveryčenl“ a nebo nemam flintu, určitě umřu na medvědí nemoc, protože jedu do oblasti s největším výskytem medvědů. Senzace tohle vědět. Vzpomněl jsem si na Selindy posměšný plky o přehnanej výbavě s petardama a pomyslil si svý.

Cesta tedy uběhla příjemně a když se se mnou Romanescu loučil, vroucně mne objal a s vážnou tváří mi nutil svuj žabikuch. Musel jsem mu ukázat kindžál, jakože něco na sebevraždu mam. Pak se teprve uklidnil, vlil do sebe půllitr samohonky na moje zdraví a zmizel.

Lidi postupně vysedali, přesedali a do Piatra Neamț jsme dorazili ve třech. Já a nějaká Češka s rumunským přítelem. Rozhovor o konzumaci medvědem se opakoval. Na rozloučenou dodal, abych byl hoodně opatrnej. Je fajn se cestou dozvědět, že vycházející slunce už nikdy nespatřim. Co víc si přát?

Ve dvě ráno odcházim znavenej ulehnout na palouk za nádražím mezi divoký psy. Třeba nebudu muset čekat na medvěda do hor a rozsápou mne oni, hned a tady.

Světlu vstříc !