Část dvanáctá: Město duchů

V noci mě vzbudí hrozná zima. Nafouknu matraci, zalezu do spacáku a okamžitě spim dál. Ráno značně rozlámanej pátram po příčině bolavých kostí. Stáří vylučuju, jasně totiž vim, že jsem vyzrálej. Hmm, prázdná karimatka, to by mohlo bejt vono. Díra velikosti vagíny Ester Ládový naznačuje, že dlouho nafouknutá nevydrží, potažmo vůbec nafouknout nepude. Rozhodnuto, dneska spim v penzionu. I kdybych měl osobně některej z těch rozestastavěnejch zkolaudovat.

To nakonec není třeba, neb v zapadlej uličce je jeden takovej příjemnej s rodinnou atmosférou a má poslední volnej pokoj. Paní domácí se navíc hned mezi dveřma nabízí, jestli nechci vyprat. Chápu, atomovej bordel nikdo doma mít nechce. Přihazuje ještě dvě osušky a mejdlo. Oujé! Po vyzutí z pohorek mi začnou slzet oči a pálit v nose. Taky si trochu vrknu, ale ještě netušim, kde je záchod, tak zvratky spolknu.

Po ucpání odpadu sprchovýho koutu směsí jehličí a bláta konečně nevypadam jako santus, ale povýšim na socku. Taky nejsem až tak opálenej, jak se původně zdálo. Civilizačně vytuněnej mířim do centra koupit pohledy. Z informací jsem odeslán do suvenýrů, ale ani tam pohledy nespatřim. Jedinej pohled, krásně nenávistnej, na mě vrhla postarší obsuhující paní, která musela zvednout zrak od hraní hry na telefonu, čimž se přihodilo, že hru pokazila a chuděra musela začít kolo od začátku. Poznal jsem to podle zvuku. On by to poznal i hluchej podle vibrací vzduchu, neb takovou hlasitost si na přístroji volí jenom fachman v kovárně. Sice při odchodu s úsměvem slušně pozdravim: „Tak di do prdele, ty kundo spuchlá“, ale odpovědí je mi pouze kvíkot telefonu.

Určitě přijdu do pekla, protože tej pizdě přeju, aby se jí přihodilo něco otřesnýho, strašnýho, něco, co jí bude děsit ve snech tak dlouho, dokud si neuvědomí, kde udělala osudovou chybu. Něco fakt hodně moc brutálního. Třeba aby si večer nanesla na tvář denní omlazující krém, místo nočního zvláčňujícího. To by jí naučilo chovat se k lidem slušně.

Zkoušim štěstí v krámu, ale prodavačka mě odkáže na poštu do sousední vesnice. Času dost, tak jdu stopovat. Během chvilky ždímam v Sândominicu bankomat. Pro jistotu se na čumkarty ptam na benzínce i v krámu, ale v obou případech jsem odeslán na poštu. Jaký je však překvapení, když ani na poště nic jako pohledy nevedou. Na poště! Paní poštmistrová sice prapodivně krčí ramenama, že by mi v padesát kilometrů vzdáleným Gheorgeni možná mohli s problémem pomoct, ale na takovej vejlet nemam morál. Je tedy zřejmý, že bude snazší sehnat v Ostravě dobrý čepovaný pivo, než v tomhle kraji pohled.

Vracim se zpátky do Izvoru Mureşului na penzion, kde na mě ze sousedního pokoje vybafne mladý děvče s úsměvem od ucha k uchu, Okamžitě začne brebentit anglicky, seznamovat se a jakmile zjistí, že jsem tu poprvý, ujímá se role průvodkyně. Bloumáme vesnicí, Ioana (mimochodem jediný rumunský jméno, který si pamatuju a to jenom díky tomu, že mi ho napsala do sešitu) vypráví, že sem jezdí už čtvrtým rokem na kurz Qigong, což je něco hrozně duchovního. Shaolin hadr.

Cezar Culda, mistr svýho oboru, sem jednou za rok přijede z Německa rozdávat blaho a ona zjistila, že jí to hrozně baví a nalejzá skutečnej vnitřní klid. Vyzvídá, jestli jsem ho na svej pouti po horach taky našel. No copa já vim? Vejlet byl hezkej, dokonce moc hezkej, ale nemyslim si, že když duševně chorej jedinec vyrazí z důvodů který nechápe, na místo který nezná, mezi lidi kterým nerozumí, aby se tam většinu času bál, že je to přesně situace, kdy lze nalézt vnitřní klid.

Jako poděkování za průvodcovský služby zvu Ioanu na večeři. Taky mi přišlo dobrý, že by mohla bejt u jídla chvilku zticha. Odmítla s tim, že je vegetariánka a v místním restauračním zařízení dělaj jenom jeden zeleninovej salát, kterýho už je přesycená. Vyrazil jsem tedy na nějaký tradiční rumunský jídlo sám.

Domluva s číšníkem poněkud vázla, protože neuměl ani písmeno anglicky a já nechal kapesní slovník na pokoji. Polívku jsem vybral náhodně, protože Ciorbu neměli. Na hlavním chodu jsme se domlouvali asi pět minut, než pochopil, že chci oridžinlromejnijenfůd. Zeleninová polívka výborná, lžíce v ní stála a něco pálivýho nakysatělýho jí dávalo zvláštní, ale lahodnou chuť. Ovšem hlavní chod, to bylo terno. Přines něco jako čevapčiči s hranolkama a vostrou hořčicí. Mno, nevim, kukuřičná placka asi vypadá jinak. Poživatelný to bylo, ale kulinářskou soutěž u mistra Petra Ocknechta by rozhodně nevyhrál. Jak se pozdějc ukázalo, tyhlencty masový šišky jsou fakt nějakej oblíbenej pokrm, neb je maj ve městech u každýho stánku. Asi jako u nás párek v rohlíku.

Po návratu na penzion se rozvaluju na lavičce v podvečerním slunci a dopisuju něco plků do deníku. Tok myšlenek (haha, tok myšlenek prej, to je vůůl!) přeruší svým příchodem Ioana. Přinesla popkorn, džus a jestli prej neruší. Tak jsme seděli a tlachali. Teda já spíš mlčel a kejval, co taky jinýho se slovní zásobou kvasinky, kterou vládnu. Stihnul jsem říct jenom, že bylo bezva vyrazit znenadání od výčepu rovnou do Rumunskejch hor, což považovala za náramně romantický. Dozvěděl jsem se, že její jméno v češtině znamená Jana, je jí dvaadvacet, je budoucí doktorka, bydlí v Bukurešti, nemá psa, v horách by nespala ani jednu noc, taky dala pár tipů na vopravdu dobrý rumunský jídla a lákala mě na ranní cvičení Qigongu, dokud jsem neslíbil, že určitě přijdu. Po jednom z popůlnočních hlasitých zasmání, jsme okřiknuti paní domácí a musíme jít spát.

Za normálních okolností by tohle všechno poposedávání blíž, dlouhý pohledy do očí a nechtěný doteky bylo zakončený nočním zaklepáním na dveře s prosbou o kleštičky na nehty, ale jsem slušně vychovanej. Ne, teď kecam, takovej kretén nejsem, ale Ioana je ukázková Rumunka. Roztomilá, usměvavá, milá, příjemná, štíhlý snědý tělo, dlouhý havraní vlasy, zarostlý podpaží, černý chlupatý ruce i nohy a bezva knír. Trochu jsem se děsil překvapení několik palců pod pupíkem. Vysvětlovat do trapnýho ticha, že nejsem skalní fanoušek porostu styl Boubín, ale tak trochu inklinuju ke křovinořezu, potažmo žiletkám, na to už jsem vážně starej. Ne vyzrálej, ale starej. To jsem radši udělal slušně vychovanýho blba. A bál se, aby nezaklepala ona.

Ráno jsem samozřejmě chrápal skoro do oběda, takže návštěva duchovního kroužku neproběhla podle plánu, což Janu zklamalo, ale taktně jsem se vymluvil na únavu po náročným pochodu horama. To jí rozveselilo natolik, že začala hned zase brebentit (šmarjá, ta holka by dokázala mluvit snad i při Deep Throat), na což jsem popravdě vůbec neměl náladu. Popadnul jsem xandal, foťák, vodu a zbaběle prchnul na vejlet.

Mapa (ano, stále slepě důvěřuju mapě) nabízí všehovšudy dvě trasy. Jednu tak dvouhodinovou pod lanovkou na Gretes pravděpodobně, to už si nepamatuju, a druhou čtyřhodinovou na Muntelui Negru (1538m) přes Fagul Mures (1109m). Beru samozřejmě tu podstatně delší. Aspoň se do nočního odjezdu vlaku nějak zabavim. Navíc, maj tam bejt senza rozhledy 360°.

Převýšení je chvílema fakt krutý a nemaje hůlky, musim se důchodcovsky opírat o kolena, ale výhledy z pastvin jsou parádní. Po pár kilometrech zmizim v lese, kde jsou tuny borůvčí s plodama velikosti třešní. Chca nechca sejdu ze stezky a přežíram se jima. Vtom zacejtim starej známej medvědí odér. Pouze znovu nasaju, abych se přesvědčil, je-li to vskutku pach medvědí a po drobným pokejvnutí si hlavou na intuitivní znamení souhlasu, jenom dvakrát tlesknu fialovýma rukama a nerušeně hltam dál. Po několika vteřinách mi reakce dojde a musim se poplácat po ramenou. Před tejdnem bych v takovej situaci prchal s řevem daleko z místa činu, předváděje mozkovou příhodu smutnýho cirkusovýho klauna a dneska takhle. Holt Steve Irwin, kámo…

Zhruba dvě hodinky se šouram lesem, než dojdu na vrchol, kde světe div se, je les. Kolem dokola zasranej les. Trham mapu, smrkam do ní a vytíram si s ní prdel. Vyfotim stromy a s úsměvem na tváři jdu zpátky. Kdepak už mě nic nerozhází, za pár hodin se setkam s českejma komínářema.

Na penzionu dam ještě sprchu, rozloučim se s paní domáci, slíbim Janě návštěvu podvečerního kurzu Qigongu a zmizim ve vsi. Nevěří mi, že se ukážu a klepe se jí bradka. Takhle si loučení určitě nepředstavovala.

Na seanci dorazim s předstihem a překvapeně sleduju, kdo všechno se zúčastní. Od dětí až po důchodce obého pohlaví, ve značkovým oblečení, v roztrhanejch teplákach. Všichni se na sebe mile usmívaj, protahujou se a čekaj na mistra Culdu. Že by to fakt fungovalo?

Po chvíli se situace trochu změnila. Podle mě k lepšímu. Mezi meditujícíma pobíhaj dva ratlíci a zběsile štěkaj, cvičenci je marně odháněj, naproti hrajou děcka fotbal a halekaj jak Anfield Road při gólu domácích, za plotem koleje po kterých projíždí houkající nákladní vlak a do toho mistr Cezar Culda ševelí něco o plutí kolem země, slunce, celý galaxie a vesmíru vůbec. No atmosféra, že bych se vyzenoval raz dva střík.

Nevim co navykládala Ioana v kroužku úlevy, ale pár cvičenců mi po skončení meditace přichází podat pravici a popřát hodně štěstí. S Janou se loučim až nakonec a při objetí jí ukápne slza. Srdceryvný drámo utnu odkašláním, políbením na tváře, šáteček a sbohem.

Vlak jede až v jednu v noci, tak mam tři hodiny k rozjímání. Do nočního klidu se od kiosku ozejvá hádka třech totálně sešrotovaných štamgastů. Rumunská svahilština zní moc pěkně. Popíjim litry džusíčku a naprosto nečekaně hulim jednu za druhou. Pak už následuje jenom vlak, brutální smrad z hajzlů, nerušenej spánek po celou cestu (ani průvodčí si nedovolil mě budit) a v osum ráno příjezd do Baia Mare. Okradení se nekonalo, protože ve vagónu byly kamery.

Zapískal průvodčí a vejletu je konec.