Část jedenáctá: Neznáte mapu, pane!

Že bude dnešek nevšední, naznačila už noc. Z izolace na střeše buňky lezly nějaký kousavý mrdky, něco jako skelná vata, ale projevily se až nad ránem. Určitě si dokážete představit, jak moc pohodlně se mi leželo. Taky prapodivný škrundání ve střevech jsem hrubě podcenil. Intuice velela, abych se zved a pozřel endiaron, ale přemluvil jsem jí a spal dál. Na druhou stranu bylo dobrý, že jsem moch ráno vylítnout ze spacáku jako střela. Hajzlpapír jsem taky vytrhnul z báglu ani nevim jak. Inu, ranní sráče dál doskáče. Naneštěstí se jednalo o první a poslední světlej okamžik dne.

Podle mapy měly bejt kousek od nocležiště trosky hradu Fagul Cetății. Včera mi přítel tý zvlhlý slečny řikal, že je to moc hezký místo a určitě stojí za vidění. Já důvěřivý hovado! Kretén blbej! Taky bych poslal do horoucí prdele mladýho, krásnýho, svalnatýho, opálenýho pitomu, ze kterýho by si drahá evidentně přicvrnkla gaťky. Ale vezmu události pěkně popořadě.

Vydal jsem se tedy s pocitem třídenní kocoviny hledat ruiny. I když mam spotřebu tekutin 2l/100m, sucho v hubě je příšerný. Něco jak po kvalitním brčku, kdy sehnat jednu slinu k polknutí je nadlidskej výkon. Z prdele kropáč, slunce si dává záležet aby vopravdu opejkalo, prostě nádhera. Jenže chci vidět trosky úplně neznámýho hradu, kam nechoděj davy turistů jako na Bran, mylně považovanej za hrad Vlada Țepeșe.

Cestu opět usnadňujou neznačený rozcestí na každým půlkilometru, který nejsou v mapě vedený, ale v civilizaci to tolik nebolí. Zeptam se místního sedláka, kterej bez mrknutí oka, navíc s úsměvem, poskytne pitnou vodu a ukáže směr. Jdu rovně. Jdu dlouho rovně. Až moc dlouho. Podle mapy už jsem to doprdele měl minout. Ptam se mládence a ten ukazuje zpátky. No tyvole, copa jsem slepej?

Jdu tedy zpátky trochu jinou cestou. Už ne tak dlouho, ale zase nic nevidim. Ptam se traktoristy a ten máchá rukou zpátky, odkud mě sem poslal mládenec. Dokonce ukazuje na stejnou cestu, kudy jsem šel poprvý. To už malinko nevěřim a ptam se ho pro jistotu ještě jednou. No nic, jdu tedy opět zpátky.

Když se ocitnu zhruba uprostřed pomyslný přímky (nebo úsečky, co já vim, z matematiky jsem taky propadal), někde v místech, kde by podle vrstevnic měly trosky hradu stát, volam na statkáře, kterej na záludnou otázku odpoví rozmáchlým gestem ruky a kejváním hlavou.

Musim se posadit a ptam se znova. Je bystrej, protože prstem dloubne do mapy přesně na hrad a znovu máchne zeširoka rukou a ukáže pod sebe.Takže dvě hodiny běham sem tam jako kretén, abych se pokochal loukou?? Dohajzlu, to je teda veledílo. Že jsem se na celý trosky nevys… no, dneska radši nevykašlal. Jediná troska jsem tu já.

Výhledy jaký svět neviděl, hrad jakej svět neviděl, nějak přestávam věřit rumunskejm mapám. Strašlivě hudram. Statkář se zubí vod ucha k uchu, evidentně mu moje vzezření a pocity absolutního zhroucení zvedly náladu. V duchu prokleju pičuse, co mi poradil, že je tu skvělý místo a radši se nachávam nasměrovat k Lazul de Decantare, kde svlažim tělo, uvařim a možná přečkam noc. Přidává cennou radu, abych si to namířil rovnou přes ohrady. Kupodivu nikdo nedrškuje, nehází vidlema, naopak domorodci vždycky ochotně ukážou kudy dál.

Nedaleko jezera jsem zaskočenej hlukem nákladních aut a hlídačem. Ukazuju v mapě na jezero, že tam musim, ale rezolutně vrtí hlavou. Ukážu na vesnici Sândominic, což pobere, ale nabádá, abych se vyhejbal cestě a šel radši přes louky. Samozřejmě neposlechnu a jdu prašnejma cestama, což se ukáže jako bezva volba. Projíždějící náklaďáky víří tuny prachu, kterej velice prospívá mýmu suchu v hubě. Naštěstí disponuju celým jednim hltem vody teplý jako chcanky.

Zanedlouho mi dochází, proč jsou všude vysázený stromy a proč nikde neni hladina. To hnusný jezero s nebeskou modří je nahrazený krásnou moderní skládkou. Kde jinde člověk po náročným dni osvěží tělo a ducha, než mezi hordou odpadků. Štěstím pláču, padam k zemi, sypu na sebe štěrk s kusama igelitu, tlející zeleninou a je mi fajn. Přítrž tichej meditaci učiní až rodina cikánů s koňským povozem, která si mě pravděpodobně splete s netříděným odpadem a naloží na žebřiňák. Bohugel Romulus odhodil batožinu na ruční žací nástroj a jak se řiká padla kosa na karimatku. Ale to zjistim až zejtra. Že jezero s krásnou nebeskou modří bylo něco jako odkaliště a zamořený, zjistim zanedlouho od zachránců.

Po pár minutách blouznění a divokýho skřehotání přicházim k sobě. Určitě jsem v pekle, protože slyšim klapot kopyt, kolem dokola čerti a je hroznej hic. V tom se otočí hlava rodiny. S kolozubým úsměvem a jednoduchým gestem loudí cigáro. Kdepak, v pekle se určitě nekouří, to by byl ráj.

Smějou se víceméně všichni a celou cestu. Pro tři malý dcerky jsem něco jako zjevení, zarostlej páchnoucí pokérovanej divnotvor ze skládky. Se zájmem si prohlížej malůvky na rukou a něco špitaj. Nejstarší, která furt kouká, jestli koukam a když koukam, dělá, že nekouká, nevydrží a začne se zajímat o rolničky na ruce. Pantomimou vysvětluju, že to je protimedvědí ochrana. Cinkam, medvěd slyší, zdrhá a nesežere mě. Sleduje je tak urputně, že sahnu do báglu, rozmotam kus šňůry a pověsim jí rolničky na krk. Tolik díků se neslyší ani na díkuvzdání. Sice jí fotr se smíchem hned spražil, že cinká jako kůň, ale nandala mu to vypláznutím jazyka. Divoška.

V Sândominicu jsem u slumu vykopnut a loučíme se dlouhým provoláváním ahoooj.

Nutno dodat, že větší ghetoid jsem nikdy v životě, ani předtim, neviděl. Jedna zeď chatrče rozervaná plachta, druhá ze dřeva, třetí z hlíny a čtvrtá stěna bylo pravděpodobně francouzský vokno i s dveřma. Několik takových ultrastaveb na sobě a mezi tim zvířectvo. Vůbec netušim, proč jsem to nevyfotil, ale pak už mi bylo blbý se vracet.

Po doplnění tekutin beru stopa na Izvoru Mureşului. Jako obvykle se do pár minut zadaří. Ve vsi má bejt podle mapy turistický centrum a spousta penzionů. Já dement, že jsem jí dávno nespálil. Ve skutečnosti se tu nejspíš už s pádem komunismu zastavil čas. Penziony rozestavěný, nebo vyrabovaný, chatky zarostlý, polovina vesnice na prodej a druhá polovina opuštěná. Proč doprdele staví rychlík na Baia Mare zrovna tady?

Nakonec najdu jeden funkční penzion – obsazenej. Protože slunce vrhá dlouhý stíny a já sotva pletu nohama, beru zavděk opuštěným staveništěm s nedalekou kadiboudou. Jaj, to byla krása nestarat se o to, jestli si náhodou nezeseru paty. K večeři piju džus, mý jediný dnešní jídlo. Pokoušim se o cigáro, ale pár šluků naznačí, že dneska rozhodně nebudu kouřit jednu za druhou. Totálně vyšťavenej jen tak volně upadnu na spacák a umíram.

Dno bylo hluboko.