Část osmá: Pes který kouše, neštěká

Noc v naprostým klidu. Aby taky ne. Prej kolem běhal medvěd, ale stopy okovanýho koně dávaj tušit, kdo byl nezvaným hostem. Neni šelma jako šelma.

Už od rána byly mračna poněkud těžší, šedivější a takový hutnější než obvykle, což nevěstilo nic dobrýho. Jenže civilizovanýho zevlingu už mam tak akorát a kdoví, jak bude zejtra. Za pár dní už bych měl bejt na severu Rumunska v Baia Mare. Sotva jsem vrátil klíč do recepce a hodil bágl na záda, začalo pršet. Sláva, konečně pořádně otestuju nepromokavost celty. Viditelnost už tak bídná, se pomalu a jistě začala zhoršovat. Trasa naplánovaná hustým lesem, v horách, za špatný viditelnosti o skupince čítající jednoho člena – nemůže bejt nic bezpečnějšího.

Připadam si jako slepec a to vidim zhruba na krásný tři metry před sebe. Cesta by měla bejt značená dobře, jde přece o hlavní přechod pohoří Hăşmaş. Což o to, lesem vede povětšinou jedna pěšina. Pokud náhodou minu křižovatku a do půl kilometru nenarazim na značku, obracim kroky zpět k tej poslední, kde začnu hledat chybu. Horší je situace na paloukach.

Díky neustálýmu bloumání, hledání neviditelnejch značek a uvažování ve stylu „jestli se nepletu, měl bych jít tudy“, si připadam jako Sam Hawkens.

Akorát bez onoho „hihihi“. Courat se v dešti metrovou trávou sem tam, hledat náznakcestičky, značku na kameni, na stromě, na uhynulej zvěři, na čemkoli, je do jistý míry zábavný, ale mam obavu, abych se takovou celodenní činností neumlátil smíchy k smrti. Hihihi.

Dobytí prvního vrcholu Ghilcosului (1379m) zaregistruju až podle toho, že se div nezřítim ze srázu. Výhled luxusní. Tolik mlhy přede mnou, vedle mě, nade mnou, za mnou a dokonce i pode mnou jsem dlouho neviděl. Jsem dojatej. Doufam, že na Hăşmaşului Negru (1773 m) bude pokochání obdobnýho rázu. Sice tam nevede turistická trasa, ale mapa slibuje senzační výhled. Počasí se třeba umoudří.

No, neumoudřuje. Naopak se spustil takovej lijavec, že by měl Jára Cimrman svoji hru přejmenovat na Mrholení. Provazce deště bičujou dávno propustnou celtu, batoh, mě, mlhu, všechno. Na druhou stranu, abych si furt nestěžoval – když se spustí prudkej déšť, zlepší se viditelnost dokonce na pět až šest metrů. Což mě možná zachránilo od prokousnutí nohy, protože jsem na útočícího psa stačil vytahnout zpod celty hůl. Tak určitě, kdybych nestich vytasit hůl, nabízela se možnost chrstnout mu do ksichtu vařicí kafe, protože petardy byly opět pečlivě zabalený v batohu, ale nebyl poblíž žádnej automat na kafe.

Ono se čoklů nakonec objevilo pět a tak nějak zlehka jsem se ocitnul v obklíčení. Svištění holí a bojovný provolávání „jedeš pryč zmetku!“ bačovi zřejmě naznačilo, že nejsem medvěd na koho psi štěkaj a přišel si je vodehnat. Sprintem teda úplně neběžel a skoro bych řek, že než přišel, stihnul jsem se zapotit. V tom dešti jeden neví.

Na důkaz díků záchrany života nabízim bačovi cigára. Hulíme a při tom rukamanohama komunikujem co a jak. Pravděpodobně mi řikal, jakou měl dojivost za loňskej rok, že mu tenhle tejden vůbec nevychází horoskop a že s Tibetem je to furt na hovno. Nevim, nerozumněl jsem ani zbla.Když se vypovídal, šli jsme každej svou cestou. Já teda chvíli blbou, protože zapomenu sledovat značky. Naštěstí se mi podařilo zabloudit do prudkýho kopce, takže dolů k poslednímu značení jsem se díky proudům vody a klouzajícímu terénu dostal poměrně snadno a rychle. Nevěřim vlastním vočím, kde se dá špatně odbočit. Představte si něco jako hlavní cestu v lese.

Dva páry vedle sebe na ní můžou tančit Paso doble. Jdete po ní, přičemž minete strom, u kterýho je cestička jakoby od zvěře. Do houštin, křoví a určitě i do jeskyně s medvědem. Značka žádná. No tak asi logicky furt pudete po tej zasranej dálnici do kopce, žejo. Eemmmm… Ne, špatně ! Značka na tom stromě byla, ale jaksi schovaná pod větví a trochu z boku. Do Naučnýho citoslovníku opět přibylo pár výrazů.

Znovu se spustil hutnější ceďák, ale brodim se zrovna vysokou trávou, takže i kdyby svítilo slunce, budu pořád dál vlhnout. Na hovno je, že mi začíná zatejkat i do batohu, z čehož vopravdu nemam radost. Automatickou myčku nohou v pohorách s průtokem litr za vteřinu ještě překousnu, ale jestli se nebudu moct převlíct do suchýho, pudu asi natruc spát bez Večerníčka.

Na dalším palouku za lesem má bejt nouzový nocležiště, což kvituju. K popukání bude ho v hustej mlze hledat. Neni zase vidět na dva metry, ale jsem si stoprocentně jistej, kde se zrovna nacházim. Dokonce i intuice se mnou souhlasí.

Poklidný rozdýmávání mokrý cigarety pokazí štěkot psů. Okamžitě volam do mlhy na baču, kterej odpovídá řevem a hvízdáním. Kdepak, už přede mnou stojí trojice baskervillů. Za mnou další čtyři. Všichni maj epesní protimedvědí obojky s hrotama. Na petardy není čas a stejně mam mokrej zapalovač. Jeden hajzl vypadá fakt vostře a mam co dělat udržet ho na vzdálenost hole. Evidentně je nasranej skrzevá hnusný počasí a hodlá mi dát blbou náladu sežrat. Na ty za mnou stačí máchnout a malinko se stáhnou, ale ten bastard vepředu má fakt kuráž. Vyloženě si padnem do voka. Ceníme na sebe zuby, situace se vyhrocuje a všechno nasvědčuje legendárnímu souboji na život a na smrt ve stylu Tyson vs Holyfield.

Probouzí se ve mě Harapes. Hole svištěj, já se točim a mocně řvu, psi dorážej a štěkaj jak pominutý. Choreografie jenom pro silný nátury. Nevim, asi bych zápas prohrál na body, ale naštěstí všemu učinil přítrž bača metající kameny a klacky. Vlítnul do vřavy a začal psiska řezat hlava nehlava. Pak se zadejchaně omlouval. Dobrý šéfe, ale tamten, přičemž ukazuju na krutora, cenícího na mě pořád zuby, tamten je fakt drsnej, co? Dostává se mi vysvětlení, že se jmenuje Django, je vůdce smečky a rozenej rozparovač.

Mam docela kliku, že se mi podařilo všechny udržet dostatečně daleko od lejtek. (Ještě furt někdo nechápe, proč je lepší bejt v horách ve dvou? Bingo, jeden z důvodů je, že si třeba můžete krejt záda.) Apropos, kdo řiká, že je kočka chytřejší psa, měl by vidět pastevecký mazlíky, jak dokážou hezky organizovaně bez povelů obklíčit a udělat v mžiku člověku z anusu ořezávátko na pastelky. To smečka koček nedokáže ani kdyby jela Rambovo tankem. Taky se mi dostane rady k nezaplacení, že jsem úplnej magor, když chodim v horách a v tomhle počasí sám, protože po okolí běhá zlej medvěd.

„Fakt ? No nepovídej. Že bych to už někde slyšel ?“

Bača je hodně sdílnej, než dokouříme cigáro, jako zázrakem se rozjasní a on mi může ukázat cestu k místu, kde můžu „šlaufn“. Prvotřídní luxus. Nová bouda i s klikou. Palác hadr. Nemluvě o ohništi, u kterýho můžu osušit věci. Nejsem sice Míra Dušínů, ani jinej podobnej šulin, ale vatra za chvilku s pomocí papíru plápolá. Sušim všechno včetně bot, trika, fuseklí a sebe. Oheň se ovšem ukáže jako zlej sluha, jen co si odskočim.

Když mazáckým švihem dostávam předposlední kapku ven, všimnu si, že se poněkud zvětšil (oheň se zvětšil, tak dlouho jsem nešvihal). Jazyky plamenů olizujou jazyky bot. Láska vzplanula. Tolik něhy mne dojímá, ale proč zrovna boty ? Goretexový ? A skoro nepromokavý ? Proč jen takhle plápolaj ? V čem jako pudu dál ? Skluzem ve stylu legendárního Řepy zabraňuju dalším kontaktům plamenů s botama a musim se smát. Představa, kterak si šňůrou na prádlo přivazuju k noze vohořelý podrážky byla jedinečná. Oblečení, včetně fuseklí přestalo smrdět jako zdechlina a voní kouřem.

Kolem se prožene stádo ovcí s kamarádem Djangem, tak si přátelsky procvičíme choreografii. S bačou dáme cigáro a hovoříme. Začíná zase pršet, tak zaleju ohniště a chystam se pomalu ke spánku.

Dnešek byl výživnej.