Část pátá: Vyvrcholení

V noci celkem vydatně sprchlo, ale protože začínam poslouchat intuici, byl jsem připravenej a dospal v suchu pod večer upevněnou celtou. Dveřma bohugel lehce profukovalo. Vítr je dokonce vytrhnul z pantů a prachsprostě povalil na zem, čimž mě teda malinko nasral, ale byl jsem moc línej a ospalej na to, abych šel vyřizovat reklamaci. Termoprádlo odvedlo dobrou službu a v červenci postačily pouhý dvě vrstvy k tomu, abych neumrznul. Ráno vítr o rychlosti vopravdu velkýho až ještě většího větru, mlha hutná tak, že by se dala krájet leda funglovou husqarnou a viditelnost tim pádem sotva na… no žádná prostě. Nějak jsem ale v kostech tušil, že vítr zapracuje a bude azůro.

Po lahodnej čínskej polívce s příchutí krávy, kterážto byla o moc fajnovější než sejrová, jsem vyrazil na nejvyšší dostupnej vrchol pohoří Ceahlău – Vârful Toaca (1904m). Cestou přemejšlim, jak se asi dá za blbýho počasí v horach velmi snadno zabloudit. Velmi snadno.

Nicméně cesta je hodně dobře značená, po rozcestích ani památky, medvěd by takhle vysoko taky bejt nemusel, tak netřeba stahovat smyčku, když smrd je ještě daleko. Měl bych minout horskou chatu, kde je cosi jako restaurace. V nejhorším případě v ní dam gábl a přečkam nečas. Nebo budu šmírovat v dámskejch sprchach a přečkam nečas. Ani jedno neni třeba, neb do mlhy tu a tam vykoukne mozol. Zpočátku spíš jakoby pomrkává jednim vokem a poněkud šilhavým, ale netrvá dlouho a mračna tvořej nejhezčí panorámata, který jsem kdy viděl.

Dochází mi, že jsem se ocitnul v nebi. Krásu přírody je marný popisovat, tak fotim, seč baterka s paměťovkou stačí. Pomalu přestávam chtít, aby nebe nebylo modrý, aby voda nebyla mokrá a abych konečně přestal… no to je jedno. Prostě je mi famózně.

Z duševní onanie mě vytrhne v dálce se tahnoucí velkej černej mrak. Tančit na nejvyšším vrcholku pohoří za bouřky může bejt velká taškařice, neřku-li zážitek do konce života, ale kdo by pak psal tyhle bláboly? Balim aparáty a vyrážim dál. Společnost mi dělá potulnej hafan, loudící kus žvance. Za meteostanicí začíná zkouška pevnosti obuvi a nervů. Podle mapy tu měly bejt schody, ale jaksi dosloužily ještě před vládou Nicolae Ceaușesca. Vyšlapaný cesty podemlela voda, takže se po kamenech dá leda tak plazit kolmo vzhůru. Tu a tam se nějakej ten tunovej kamejček s rachotem zřítí dolů, ale co naplat. O kus dál jsou zas vidět pěšinky. Je jasný, že lidská noha už sem tedy vkročila. Nemůžu prostě znovu zaváhat a nestanout na vrcholu. Sípu a sápu se. Neměl bych furt hulit jednu od druhý.

Nahoře sedim a s úsměvem duševně chorýho jedince hulim jednu od druhý. Není totiž nad pořádný vychutnání svěžího horskýho vzduchu. Zhruba za půl hodinky se přiřítěj dvá ruskojazyčný floutcí v teniskach a tričkach se třema pruhama, udělaj dvacetsedum selpyjí a zase zmizej. Na pohodu. Tyvole, to bylo všechno ? Fakt ? No asi přísnej folklór tam na východě. Nic jako, co mi neni, po tom hovno, žejo. Přicházej nějaký tři domorodkyně. Ruch jak na Staromáku při Nagánu mě neláká a beru kramle.

Cestou dolů jsem zastavenej rumunskou botaničkou a nevěří, že jsem zdolal kopec s batohem. Odměnou za utrpení mi ukazuje nějakou moc vzácnou chráněnou květinu, za jejíž poškození prej pudu za katr. Že jich moc neroste a mam velký štěstí jí vidět kvést, nebo co řikala. Dobrý, ale co já negramotný hovado s tim? To je jako kdyby slepci ukazovala duhu, nebo polární záři.

Po květinovej příhodě mířim místo k poslednímu vrcholu Ceahlău Piatra Lată (1732m) na Ocolasul Mare z druhý strany. Zdá se, že by to mohlo jít, ale sotva vkročim za zákazový cedule hrozící strašlivou pokutou, potkam strážce parku. Kouká prapodivně, situaci ovšem brilantně zachraňuju trháním borůvek. Nakonec neřiká nic, ale vyprazdňovat zbytečně peněženku nechci, tak stáčim kroky k vodopádu Duruitoarea, kterej snad nebude v šíleným obležení osmihlavýho davu turistů. Ještě zastavuju na rozloučenou uvařit ke Gardul Stănilelor oběd a pak už jenom z kopce.

Cestou ke zmíněnejm vodopádům potkam tříčlenou skupinku. Pán se po obvyklým začátku rozhovoru „hory, sám, problém, smrt medvědem“ ptá, jak dlouho ještě pudou do cíle. Odhaduju to na hodinku, ale že cesta dost do kopce řikam. Kleje a já se směju. Tovíš, cizí neštěstí. Následně ze sebe pán vysouká, že jdou až na Piatra Lată, což obdivně ohodnotim všudezdejším výrazem „oušit!“ a začnu se smát mnohem, mnohem víc.

Obě dámy se křižujou, pán něco brebentí rumunsky, ale taky se směje. Uklidňuju je, že počasí přeje a výhledy jsou fakt náramný. Nakonec mě taky trochu usadí, protože cesta dolů je prej „very very kriminl“ a bágl mam radši skopnout dolů hned tady, než se budu co nevidět kutálet i s nim. Po pár stech metrech mu musim dát za pravdu. Tady by si rozbil dršku i kamzík. Několikrát zvesela podklouznu, jsem nucen brzdit loktama a trháním kořenů. Žádný velký dramata, kvůli pár odřeninám ještě nikdo neumřel.
U vodopádu zájezd Jedličkova ústavu. Řvou jak hovada. Mam hroznou chuť je rozprášit petardama, nebo kasrem. Nebo aspoň vyloktit. Všechny, do jednoho. Nemam rád lidi. Nejvíc toho nevychovanýho kozomrda, co nekonečně dlouho vysírá v záběrech pod kaskádama a ještě u toho všemožně pózuje. Bez lahve, s lahví vody, jak nabírá vodu z vodopádu, jak nabírá vodu z tůňky, jak pije vodu z dlaní. Nápadů má vskutku mnoho. Já mam jeden. Šlápnout mu na krk a nechat ho chvilku pít jen tak pod hladinou tůňky.

Zanechávam vražedný myšlenky i s báglem dole u lavičky a jdu radši popolézt do prvního přepadu, kde nikdo neni. Cesta po skále neni pro vytrénovanýho, svalnatýho, zkušenýho a duševně vyspělýho jedince nikterak náročná a během chvilky jsem trochu dál davu.

Ryk chovanců ústavu ovšem nabyl na intenzitě. Bohugel nevim, jestli na mě řvou, že si mam podklouznutím přivodit otevřenou zlomeninu, nebo skokem dolů nechat vyhřeznout vnitřnosti a rovnou se zabít, nebo že mam vypadnout ze záběru, nebo že jsem hrdina a mam zapózovat, nebo každej něco jinýho. Jsa značně nervózní, pořizuju sotva pár snímků a jdu dolů na cigáro.
Kozomrd okažitě startuje po skále nahoru. Zkouší dokonce roztleskat chovance pod sebou, aby mu dopomohli k lepšímu výkonu. Zbytečně. Mam z jeho marnosti nevýslovnou radost a dokonce mu přeju, aby za potlesku zavalil to kvičící podsvinče, co se pokouší dostat za nim k padlýmu stromu. To bych pak samým štěstím rozběhnul mexickou vlnu.

Nic se neděje, tak mizim směr Durău, kam je to ještě tři hodiny cesty z kopce. Kolena o sobě daly vědět dávno před vodopádama, tak pudu možná i dýl a podle slunce odbyla dvanáctá už dávno. Tamvocuď bych se měl jakkoli dostat do Lacul Roșu, kde hodlam den dva pobejt skrzevá moc pěkný serpentýny. Potkávam davy turistů a slibuju si, že takhle frekventovanej stezce se pro příště vyhnu. Na informacích mi sličná slečna po obvyklým udivení „hory, sám, problém, smrt medvědem“ sděluje, že jestli nemam auto, jsem dost v háji, možná i v prdeli.

Do Lacul Roșu je to totiž strašlivá štreka kolem hor a se stopem tady nepochodim, protože turisti jednoduše nestavěj. Zpátky vede rozumná cesta jedině přes kopce, odkud jsem přišel, nebo po místních svážnicích, který ale nejsou moc dobře značený, nikdo tudy nechodí a jsou dost nebezpečný. Senzace, druhá varianta pěší tůry mi naprosto vyhovuje. Žádný lidi, jenom les, zvěř a já. Odhadujem dýlku pochodu kolem pětadvaceti kilometrů, což neni za den nemožný. Ještě jednou mě slečna varuje, že cesta neni moc dobře značená. Vidí, že je jakýkoli rozmlouvání marný, tak jenom pokrčí ramenama s výrazem „já tě, ty blbe, varovala“.

Drobnej rozkol mezi mapou a značením začne už ve vsi, neb jsou značky vopravdu špatně vidět. Zejména proto, že žádný nikde nejsou. Jsem trochu zaskočenej, ale intuitivně odbočuju proti proudu říčky, což je správně. Jdu prašnou cestou podýl statků, pastvin a rozpadlejch chalup. To nebude složitej přechod. Dlouhej možná, ale složitej určitě ne. Značek na takovejhle dálnici netřeba. Za hodinku parkuju v nouzovej chajdě, vařim večeři, kocham se šuměním říčky, vánkem ve stromech a ševelením trávy. Všechno zní jako rajská hudba, nebo aspoň Vltava od Bedřicha Smetany. S příchodem šera ulejham na kavalci vystlaným čerstvě posekanou trávou. Krása až nádhera.

V tom se za chatkou ozve zamručení medvěda. Jak vim, že to byl medvěd? Srnec, kůň, pes, ještěrka, ba ani kolibřík nedokážou vydat takovej mručivej zvuk a nesmrděj jako medvěd. Kdo byl někdy v zoo, nebo zachraňoval z cirkusu tejraný zvířata, ví, jak takovej medvěd smrdí. Ovce, včela, ropucha, každý zvíře nějak smrdí. A tohle smrdělo jako medvěd, to jsem si kurvajistej. Slyšim sbíječku. V noci. V lese. Moment, to je tlukot mýho srdce …

Tedy dobrou noc ?