Rovnou řikam, že tenhle díl bude k uzoufání nudnej, mnohem víc než všechny předchozí, protože dnešní den vyšlo všechno dokonale.
Vyspinkanej do růžova, budim se do zvuků rumunský dechovky ze sousední chatky. Poklidná noc s vědomím, že dneska nemusim tahat bágl, navodila dobrou náladu hned z rána. Čerstvý pečivo se sejrem a salámem k snídani ! Žiju si přePichově. Vejlet naplánovanej na chabejch 17km převážně po loukách rozhodně nemůže přivodit smrt medvědem, ani stres. Louky, seníky, statky, ovce, krávy, trocha lesů, řeka a nakonec asfalt mezi útesama. Prostě pestřejší trip na pohodu. Beru jenom foťák, hole a pití. Pohory obouvam nerad, neb mačkat v botě nohu s puchejřem velikosti nohy od cimbálu, je příšerně bolestivý. Asi jako poslech Michala Davida. Intuice ovšem velí xandal nechat v koutě.
Po včerejšku, kdy mě vytahla z náruče smrti smrťoucí, jí důvěřuju víc než kdy jindy. Za vesnici dorazim se slunečníma paprskama, vůně sena mnou prostupuje, v chodeckým terénu je radost se pohybovat. Pln nadšení si nevšimnu, že jsem minul odbočku a zhruba kilometr jdu jinam. Nevadí, mam spoustu času.
Vracim se zpět k vesnici a čuju zradu. Odbočka nikde žádná. Jak to doprdele ? Tady v zatáčce má bejt… Ahaaa, tak přes plöt něčí budu muset. Trochu jsem překvapenej, že turistická trasa vede přes soukromý pozemky, ale je tam značka, tak co. Ladnej skok přes ohradník a jde se dál. Vykračuju si jako mocipán, když mi dochází, že opět nikde nevidim značení, přestože jsou tu tři rozcestí. Hm, měl bych přejít potok, to nejde minout. Beru to rovnou dolů. Zkratka skrz trochu malin, kopřiv, bodláků a jeden držkopád ze dvoumetrový stráně neni nic, kvůli čemu bych znervózněl.
Značka je na dohled. Tady musí bejt most někde. Chvilku bloumam křáčím, abych samovolně poškrábal štípance od komárů, než sedlák zahvízdá na prsty a máchne rukou, aby ukázal směr k mostu. Jsem mile zaskočenej moderním pojetím stavby. Pružná klenba zvětšující se každým krokem, kotvení patek přímo na vzduch, zábradlí tvořený rovnováhou člověka. Takový věci se nevidí každej den.
Za timhle přírodním uměním číhá další překvapení v podobě větší pastviny, žádný značky a několika cest vyšlapaných dobytkem. Totiž jak pomalu zjišťuju, vona je značka vždycky na začátku pastviny, pak někde na kraji a na konci. Vzhledem k rozlehlosti neni úplně snadný strefit na první dobrou správnou stopu. Po jednej se tedy vydam a doufam, že nejdu blbě.
Z nedaleký zátočiny zaslechnu štěkot a v mžiku jsou u mě dva pastevecký psi. Naštěstí jsem na cestu dostal od Šimona spoustu petard minometný ráže. Jak ale zjišťuju, zabalený v batohu, kterej leží v chatce na zemi, nemaj na psy takovou účinnost, jakou bych teď potřeboval. Jasně, kdybych jim řek, že se musej petardy odhodit minimálně deset metrů, jinak dojde k odtržení končetiny střepinou, mohlo by to čokly vyděsit, ale nedali mi prostor ani se pohodlně usadit, natož začít vyprávět.
Musim tedy trochu zamáchat hůlkama, načež se ozve pískot pasáčka a halekání, že se nemam bát. Nojo, já se nebojim, ale řekni to taky hlídačům. Než tedy dojdu k místnímu cowmanagerovi, potrénuju trochu šerm. Pokouříme, zeptam se na cestu a šinu se dál. Psy evidentně muj trénink navnadil a loučí se se mnou skoro až u lesa. Inu, dobrý vědět, že se štěkání obejde bez oplácení petardama. Za lesempozoruju rodinku, kterak kvapně sklízí seno. Celá famílie jako jeden velkej balíkovač.
Synchronizace neuvěřitelně vypilovaná letama praxe a odříkání. Cesta vede přes jejich pozemek, tak se musim vsápat za nima do ohrady, přičemž jim při přelejzání vyrvu jeden kůl ze vrat. Očekávam nadávky, nebo vidle v zádech, ale spíš jsou pobaveni mou kolohnátí nemotorností. Ukazujou na nebe, abych se někam schoval, že bude pršet. Sice je skoro modrá obloha, ale vzpomenu si na první den v horách, kdy jsem byl takhle varovanej členem horský služby a přidam radši do kroku, abych se schoval třeba v nepoužívaným seníku. Než stihnu nějakej najít, přižene se bouřka a jsem nucenej zmizet v lese. Přece nebudu za bouřky pobíhat po louce jako blbec Zoubele.
Výsledná suchost oblečení je v podstatě stejná, jenže les je les, to mi nikdo nevymluví. Cestou na jakousi zarostlou skalní vyhlídku, odkud jsou vidět jenom stromy a skála, přestože mapa slibovala bezva místo k focení, zmoknu znova. Tentokrát jdu přímo lesem, tak neni kam se líp schovat. Za chvilku nemam nit suchou, ale je teplo, a na spálený ramena je lepší déšť než slunce. Pode mnou zurčí kaskády řeky Bicăjel, který prozatim nevidim.
Doklopýtam přes kořeny k místu, kde je mezi stromama konečně tok vidět a jsem uchvácen. Tolik balvanů, tolik vody, tolik peřejí, tolik kaskád a okulahodících sračiček.
Tam musim!
Kloužu dolů po prdeli s vědomím, že jestli nedobrzim vo padlý stromy v půlce srázu, parádně si rozbiju dršku. Ještěže mam pohory. Najednou stojim u hučící řeky, moknu a fotim. Opět mnou prostupuje naprostá uvolněnost a nemaje co víc namočit, stojim během pár vteřin na břehu řeky oblečenej jenom v koulích.
Euforická koupel v kaskádach, přelejzání kamenů, potápění v laguně pod vymletou skálou. Kam se sere moře, tohle je moje Goa! Rochnim se tam nekonečně dlouho a řičim jako domov důchodců při Receptáři. Jako správnej narcis pořizuju i pár selpyjí. Cudných samozřejmě. Nehodlam nikomu vysvětlovat, jak moc byla voda studená.
Modrý končetiny a drkotání zubama mě přimělo ukončit nekonečný žůžo labůžo a vyrazit směr skalní serpentýny. Zase chčije, což ničemu nevadí. Jenom musim častějc polykat, protože mi do huby roztažený vod ucha k uchu zatejká. V serpentýnach mi úsměv tuhne. Stánky, kýče, kukuřice na špejli, autobusy plný turistů, auta plný turistů, prostě sračky. Holt se vmísim s hudráním do davu.
Procházim s údivem kolem skalních stěn. Moc mi neni jasný, co by tady vytvářeli za estrádu dva kamiony jedoucí proti sobě. Už takhle má jeden co dělat vyhejbat se zastavujícím autům, kvantu lidí a skalním výčnělkům. Vyčkat na jeden záběr bez davů a aut těsně před objektivem chce trpělivost, ale času mam dost. Znovu chčije a to velmi.
Všichni prchaj do vozů, do stánků, pryč před vodou. Jsem jedinej, kdo nikam neprchá. Naopak, jdu dál poklidně lijákem a občas cviknu fotku. Pán bouře non plus ultra.
Za pět minut je po všem, jako pokaždý. Vyfoceno mam a intuice velí, abych šlápnul do podrážek ve vyšším rychlostním stupni. Nemam námitek a čtyři kilometry k hotelu zdolávam po asfaltu svižným tempem. Na recepci malinko pozdvižení, neb lokajík zrovna vytřel a za mnou se tahne blátivá pěšina i s malým potokem. Požaduju ještě jednu noc, ale karty neberou. Je na čase vytahnout tvrdou evropskou měnu. Podam mu umolousaný a natržený padesátiojro, který s tázavým pohledem, významně pozviženým obočím přijme, ale pár poznámek v mateřštině si neodpustí. Možná se ptal na počasí, nevim, zase abych mu nekřivdil. Pořád ještě nemam plynulou rumunštinu zažitou.
Ledva ze sebe strhnu promáčený věci a rozvěsim je po chatce, venku zahřmí. Pozoruju bouřku z verandy, kouříc jednu od druhý. Jako vždycky vlastně. V tom oblohu pročísne blesk trefující Suhardul Mic přímo na komoru. Okamžitě následuje hrom. Uaaauu ! Slovo hromburác nabylo opravdovýho významu.
Takovej rachot neudělá ani sqadra Redrum. Ještě v posteli při drásání deníku si dloubu zalehlý uši, abych slyšel něco rumunský hudby od sousedů.
Relaxaci bysme teda měli.
Komentujte