Část šestá: Šest medvědů bez Cibulky, aneb přechod smrti

Takže máme večer. Medvěd venku, já v chatce. Copa to zvíře pitomý na internetech nečetlo, že ho má odpuzovat lidskej pach? Je fakt, že pátej den bez koupele už možná zatoucham docela jinak než člověk, ale přece nesmrdim jako mršina. Snad teda, nejsem si jistej. Improvizuju, na cirkusový představení s rukama nad hlavou neni čas. Navíc jsem v chatce a on venku, tudíž by z vystoupení mnoho neměl.

Taky by nemusel poznat, že mu při tom nekoukam do vočí. Halasnější zakašlání a decentní poklepání do zdi nezvanýho hosta vyleká a zmizí. Jak by ne, když odkašlání vyděsilo k smrti i mě. Takový zvuky nevydává ani plicní sanatorium po ránu.

Blbý je, že vykopnutejma fošnama ze stěny foukalo na záda a onou dírou by prolez i Nandu pampový. Nebudu lhát, nejsem hrdina bez bázně a hany, jenž by po návštěvě chlupáče o sebe v klidu celou noc cinkal pletacíma jehlicema, štrikoval svetr s medvídkem Pů, žral gumový medvídky a broukal si u toho třeba Medvídka z Bogoty. Jít ven sebrat prkna a přitlouct je zpátky, mi přišlo jako jasná sebevražda. Díru improvizovaně ucpu kopou sena.

Kouřim jednu od druhý, dlouho do noci nasloucham šumění říčky, vánku ve stromech a ševelení trávy, přičemž nic nezní jako Vltava, ale jako medvědí kroky kolem chajdy zavřený na vohnutej hřebíček. Kontroluju, co mi teče nohavicí. Je krev hnědá? Před svítáním ani neseberu odvahu jít na malou a radši trpim. Nejsem Steve Irwin. Ještě ne.

S krásnejma vakama pod vočma a bělmem barvy sparťanskýho dresu vítam východ slunce. Že vyrazim na dlouhou štreku hned s prvníma paprskama mě ani ve snu nenapadlo. Inu, neni spánek, neni sen. Kolik třešní, tolik višní. Jak se do lesa kvoká, tak se z lesa kokrhá. Beran v mechu sedí, může být i dvacet, ale v přilbě hledí, je i tři a půl z rána (vim, tydlencty přísloví maj s nočním příběhem pramálo společnýho, ale vycejtil jsem prostor blejsknout se sečtělostí a taky trochu odlehčit napětí).

Jdu tedy hned z rána a snažim se brát věci sportovně. Nebudu se muset cestou nikterak hnát, nebo budu dřív v cíli. Obojí je pozitivní. Podle mapy bych měl jít ještě chvilku po prašnej cestě, ta se změní ve svážnici, ta v lesní stezku, po kterej přejdu dva kilometry opět na svážnici a jsem v suchu. Pak už jenom z kopce dolů, směrem k civilizaci.

Zní to jednoduše, já vim, ale jakmile jsem dorazil na místo, kde se svážnice měnila v lesní pěšiny, nastal druhej drobnej rozkol mezi mapou a realitou. Jednak jsem za předchozích zhruba šest kilometrů zpět neviděl ani jednu značku a tahle křižovatka nebyla výjimkou. Cesta se měla rozdvojovat a ne rozčtverovat, potoky taky vidim dva místo jednoho.

Doteď jsem si byl jistej, že jdu správně, všechno souhlasilo, včetně klikatění cesty s říčkou. Ale tady? Jsem tak trochu v hajzlu a neni podle čeho se rozhodnout. Nevadí, zachovávam paniku. Podle mapy bych se měl držet vlevo. V první cestě zleva teče potok, druhá zleva je do strašnýho kopce. Beru druhou zleva, stejně musim zdolat pár vrstevnic a brodit potokem se mi nechce. Jaký je však překvapení, když cesta po pár stech metrech končí. Ale jako úplně. Nikde nic, jenom houští, maliny a křáky, co škrábou do nohou. Čim víc se těmahle sračkama brodim, tim víc chápu turistiku v podkolenkach. Po chvíli narazim na zarostlou svážnici. Intuitivně odbočuju zase vlevo. Furt civim do mapy, ale čim víc do ní civim, tim víc si nejsem jistej, kde vlastně jsem.

Žjóva, čerstvý stopy v blátě! Jasně že ne krahulčí, nýbrž medvědí. A zřetelný. Velký jak noha vod cimbálu. Chci vytahnout foťák, abych měl pro vyprávění i důkazy, ale odér šelmy mě praštil do nosu takovou silou, že vim, že on ví, že jsem tady. V mžiku mam batoh na zádech, ruce i s hůlkama nad hlavou a s halasným zpěvem hitu Ivana Mládka – Medvědi nevědí, sprintuju daleko odtud. Chlupáče zdá se tadle exhibice zaskočila natolik, že mě nedoprovodil, ani nezprovodil ze světa.

Svážnice se sice najednou klikatí nějak moc na západ, ale že bych se vracel přes stezky smrti a hledal jinou cestu, tož to kurva ani omylem. Konečně stavení, kde se doptam, v jakejch končinach se nacházim. Pantáta bodne prst do mapy a na mě jdou mdloby. Jakej Pintic doprdele ?? Proč ?? Dyť to je ve stejnej úrovni, kde jsem ráno vyšel, jenom mnohem víc na západ a já potřebuju na jih!

Kouřim, sklidňuju tep i mysl. Marně. Takže když si to shrnu – ušel jsem patnáct kilometrů k hovnu. Je poledne zhruba. Do cíle štreka a musim přes kopce. Veliký kopce. Nadšením nehýřim a musim si vybrat jednu ze dvou možností.

Buď umřu v lese na medvědí nemoc, nebo umřu v lese na medvědí nemoc. Nic jinýho nepřichází v úvahu. Pantáta nedokáže v mapě určit, na jakej cestě se přesně nacházíme a kudy mam jít dál, což přidává na veselej náladě. Jdu tedy ještě směrem do vsi a potkávam nějakýho lesáka. Mapě sice taky nerozumí, ale tvrdí, že na Bistru mam uhnout na dalším rozcestí vlevo. Bezva. Na něm vedou vlevo dvě cesty, z nichž jedna se ještě rozdvojuje.

Zmar, prázdno a odevzdání se prohlubuje každym krokem. Kolem jde strejc s kosou. Přeju si, ať je to smrťák. Bohugel neni. Mapu drží vzhůru nohama, ale směr na Bistru ukazuje velmi rozhodně. Stejně jako u pantáty a lesáka následuje rozhovor „hory, sám, problém, smrt medvědem.“

Vyzvídá odkud jsem. „Čekoslovak dobra.“ řiká a při loučení mi tiskne ruku div jí nerozmačká. Pak dlouho se zájmem pozoruje moje klopýtání kamsi do hlubokejch lesů. Situace s neznačenejma rozcestíma se několikrát opakuje, ale to už na nějaký sledování mapy rezignuju. Nechávam volnou ruku intuici a snažim se jít pořád na jihovýchod. Klidně i zvířecí stezkou.

Chůzi značně usnadňuje cesta do strmýho svahu, vymletá vodním tokem a lehce podmáčená. Dokonce tak, že se po kotníky bořim, podkluzuju a občas upadnu hubou do bláta. Tempo deset metrů za půl hodiny neni světoborný, ale víc fakt nezvládam. Vrstevnice jsou záludný. Kolena dávaj jasně najevo, že stárnu, na patě puchejř velikosti kvajávy, spálený ramena odmítaj dřít tunovej batoh. Jsem bez špetky sil, optimismu, vody a vůle jít dál.

Nejradši bych bágl položil vedle sebe, pustil si žilou a v klidu vyčkal na smrt. Zlo se mi vyloženě směje do vočí. Nedaleko slyšim hlasy pastevců doprovázený bimbáním zvonců. Na malinkej okamžik ožiju, aby mě vzápětí na samotný dno srazilo volání „Ursuuuuss!! Ursuuuuss!!!! Medveeeeď!! Medveeeeď!!!!“. No senza, jestli jsem chtěl vidět chlupáče zblízka, tak teď mam jedinečnou šanci, protože ho jejich řev nažene skrz houštiny určitě přímo na mě. Vono by stačilo udělat otočku o 180°, předklonit se do kotoulu a rázem bych byl v bezpečí o kilometr níž, jenže štrachat se zpátky do tohohle krpálu fakt nechci. Volim variantu řev.

Mohutný „kurvaaaaaaaa!!!!“ se muselo rozlehnout až v Tatrach, kde skrzevá hřmot horská služba nepochybně vyhlásila letní lavinový nebezpečí. Prchli pasáci, ovce i medvěd. Zhruba dvě hodiny se pak dál naprosto zdecimovanej potácim hustým lesem, padam ze srázů do kopřiv, ostružin, pláču a kutálim se s maniakálním smíchem blátem. Ještě jednou během tohohle martyria cejtim medvědí pyžmo, ale protože nemam sílu zrychlit krok, mažu si na krk vepřovou konzervu, doufajíc, že šelma bude milosrdná a prohryzne mi krkavici hned napoprvý. Pak teprve narazim na turistickou značku.

Po značenej cestě zbejvá jít cirka hodinku, než dorazim do vesničky. Při první známce civilizace a ujištění, že jdu vopravdu dobře, poklekam na zem, líbam prach na cestě a vstřebávam neuvěřitelnou, ale neuvěřitelnou úlevu. Silně podnapilej pasák krav všechno sleduje se smíchem. Jeho neustálý zubení mi zvedne náladu, samou radostí na něj skáču a objímam ho. Před další cestou lezu osvěžit tělo a mysl do ledový řeky. Řeže do slabin, ale furt lepší než pot ve vočích na rozblácenejch vrstevnicích.

Taky by bylo dobrý ze sebe před stopováním omejt pětidení pyžmo, abych třeba nebyl odvezenej na kafilerii. Smrad už je skoro hmatatelnej. Jakmile minu několik stavení, zastavuje chlápek v džípu. Ačkoli jel opačným směrem, bez zbytečnejch otázek nakládá batoh i mě do auta a zastavuje až na hlavním tahu na Lacul Roșu. Popřeje mnoho zdaru a frčí zase zpátky do hor. To si necham líbit. Děkuju nebesům za jeho dobrou duši, protože mam poslední minihlt vody. Po doplnění zásob a vcucnutí nanuka zvedam palec u krajnice. Za pár minut zastavuje miss Rumunsko. Nádherná žena, vskutku. Za normálních okolností bych rozbalil svuj neodolatelnej šarm doplněnej vrozenou galantností, ale i přes provizorní koupel cejtim, že se dost cejtim, což plusový body rozhodně nepřidává. Spokojim se tedy s odvozem. Miss mne možná taky trochu cejtí, protože šlape na plyn jako Colin McRae v nejlepší formě.

Za chvilku jsme na místě a já mam jasno – dneska spim v civilizaci. Potřebuju sprchu, nabít baterku do foťáku a jednu klidnou noc. Navíc nejsem na kurzu přežití, ale na dovolenej, žejo. Do hotelu nechci. Vyrážim do kopce po modrej, v mapě je tam značenej kemping pod skálama. Po kilometru najdu sice skalní útes, ale pod nim, tyvole, jenom vybagrovanou díru. Možná tu kdysi stál, nebo bude stát zasranej penzion i s Globonickym Ulhorfem, ale teď tu kurva neni vůbec, ale vůbec nic. Nemam sil a tak se dolů k hotelu se skautskejma chatkama kutálim.

Po ubytování přemejšlim co dál. Slunce je pořád dost vysoko. Taková pětikilometrová procházka po značenej trase mě jistě rozveselí. Obouvam xandal, beru foťák a vyrážim vychutnat západ slunce na Suhardul Mic (1345m). Neobtěžkanej batožinou, pohorama a smrtkou na rameni, letim do kopce jako střela. Za slabou hodinku jsem na vrcholu, kde posedávaj dva mladý páry. Jedna z děvčat zkouší jakýmsi pisklavým „uuááááá“ ozvěnu skal. Jelikož nikdo z nich mou přítomnost nevnímá, udělam ještě dva kroky a napodobim její zvuk poněkud hlasitějc a hrubším hlasem. Směju se tomuhle bezvadnýmu fórku sám, ale zato velmi srdečně. Způsobit čtyři infarkty naráz je dobrý skóre. K chatce dorážim za soumraku, provozuju sprchu, kouřim jednu od druhý a dopisuju deník.

Ráno temnější večera.