Část třetí: Křest ohníčkem

První noc proběhla navzdory veškerýmu strašení překvapivě klidně. Pravda, do skutečný divočiny má spaní za nádražím daleko asi jako fotbalová Slávie k zisku titulu. Stačilo se rozpomenout na d ́Artagnana, trochu zašermovat hůlkama a hafani rázem pochopili, že se se mnou budou muset o plácek za kolejema podělit. Spaní mělo i díky únavě z cesty poklidnej průběh.

Teda až na koně, kterej mi nad ránem přišel frknout do ucha, načež zaržál. Spíš si ale myslim, že zařechtal. A dal bych dokonce ruku do ohně za to, že se ten bastard řechtal mejm vykulenejm vočím a tepovej frekvenci. To zvíře je ztělesněním zla. Velký zuby, kopyta a tak vůbec. Jestli má Satan nějakou hlavu, určitě je koňská.

V šest ráno mi sice jel vlak do Bicazu, odkud se zdál bejt start do hor naprosto suprovej, ale ten jsem i přes buzení goněm zaspal. Další jel až ve čtyři odpoledne. Autobusy jsou něco pravděpodobnýho jako milionová výhra v A-Z kvízu, tak nezbejvá, než se kolem devátý ráno pokusit o pověstnýho rumunskýho stopa. Palec zvedam už ve městě, kde těžko může někdo tušit kam jedu, ale chytrej internet mi řek, že stopařům stavěj neoficiální taxíky o půlku levnější než taxíky oficiální. Po necelejch dvaceti minutach staví chasník a kam prej jedu. Anglicky umí hůř než já, což je na pováženou.

Abych objasnil situaci kolem rozhovorů. Anglicky umim akorát „ich heiße Zděněk Česněk, ich wohne in Praskolesy und panimáju němnožko“. Němčinu zvládam o trochu líp, ale ta je zase Rumunům cizí a odpovídaj tázavým pohledem. Takže se s tim taxikářem domlouvam maparukanoha kam by se mi líbilo dostat, ale překvapivě chápe. Jedem. Věřim mu, určitě nebude hajzl lačnící po zisku na nebohým turistovi, neb se při každým minutí kostela pokřižuje a něco zabrblá. Takovej Ned Flanders.

Cejtim se dobře a začnu mu vykládat, kam mam namířeno. Na to konto zastavuje a upozorňuje, že s mapou na čelním skle se mu fakt blbě řídí. Proběhne debata „hory, sám, problém, smrt medvědem“ a vysvětluje, že z Bicazu je do hor ještě slušná štreka a abych jel busem, nebo dál na stopa až do Izvoru Muntelui. Tamvocaď, že vede moc pěkná cesta, na níž nebude problém pošmajchlovat se s medvědem. On že mě tam teda nevodveze, jelikož by prodělal. Je městskej taxík, ne dálkovej. Ceny má vskutku přívětivý, tak se s nim dál zbytečně nedohaduju a beru zavděk přiblížením.

Jsa vyhozen v centru Bicazu, doplňuju pití a mířim na infocentrum ověřit informace. V bordelu by mi možná poradily taky, ale nejspíš bych měl kešeni lehčí o nějakou Leu. Dvě rozkošný dámy kolem šedesátky, vlhnoucí z horala dobrodruha, mě utvrdí v tom, že tajnej taxikář nekecal a mam rovnou zkusit stopa. Návdavkem dostanu oskenovanou, ručně kreslenou mapu národního parku Ceahlău, která jak se pozdějc ukáže, bude naprosto k hovnu.

Jdu tedy pomalu po cestě vstříc šílenství, nevim kam přesně, ale určitě do hor. Najednou za zatáčkou přehrada. Ale přehrada jako kráva. Nebylo v plánu jí navštívit, jenže je fakt vobrovská. No byl bych úplnej debil, abych si neskočil z útesu do neprozkoumanejch vod, že jo. Nahoru mířej davy turistů a já mezi nima. Oni v autech, já pěšky. Zastavuje mladej pár, se kterým probíhá konverzace „hory, sám, problém, smrt medvědem.“ Návdavkem mě učej správnou výslovnost rumunskejch slovíček. Na hrázi paráda, všude takový ty strmý věci, ze kterejch by se dalo bezvadně skákat do vody, žel jsou doprovázený spoustou zákazovejch cedulí o skákání ze strmejch věcí do vody. Jdu teda někam jakoby ze břehu si vlézt potupně jak cvičenej troglodyt v plavkach do vody, protože je fakt příšernej hic.

Po pár stech metrech prodírání se soukromejma pozemkama, kde čekam ránu bejzbolkou, jsem u břehu. Dochází mi, proč se u Lacul Bicaz nikdo nekoupe. Červený jezero prej, tam je to bezva. Plitvický jezera hadr, řikali klucí v autobusu. No ale co jako to smetiště? Abych se dostal do vody, musel bych se na břehu brodit padesát metrů odpadkama a ve vodě znova proplavat padesát metrů petkama, abych nerušeně omočil tělo a neměl pocit, že se nacházim na skládce. S hrdostí sobě vlastní odmítam a vracim se na hlavní tah vedoucí do horský stanice Izvoru Muntelui. Radši zemřu v náruči medvěda, než na utopení pod plastama vytvořenýma lidskou žumpou.

Následuje hodina marnosti, kdy skuhram na slunce, zátěž batohu a přežrání oringlema, kterejch je u cesty požehnaně. Pak zastaví chlápek s rodinou, jedoucí přímo do Izvoru Muntelui, kde je zaměstnanej jako záchranář. Proběhne opět obvyklá konverzace o smrti medvědem, ze který si pomalu, ale jistě přestávam dělat hlavu a dodává dobře míněnou radu, abych dneska do hor nechodil, protože bude určitě bouřka. „No jasně tyve, z modrý oblohy bude průtrž jak hovado.“ myslim si a vyrážim na zteč. Ještě jednou mě zastavuje a varuje, abych se radši ubytoval na hotelu.
„Tsovížejo, se necham poučovat vod zkušenýho domorodce záchranáře.“ Zamávam a mizim v lese.

Do kopců vyrážim nadrženej jako hřebec. Potkam sice pána, kterej dolů sprintuje úchvatným tempem. Při pohledu na něj by Usian Bolt pravděpodobně zahodil tretry a šel hrát radši vrchcáby. Ani tahle událost mě ale neodrazuje od úmyslu stoupat vzhůru. Během chvilky se nebe zatemní a poprvý zahřmí. Než stihnu rozbalit šňůru s celtou a přivázat jí mezi stromy, jsem promočenej na kost. Bouřka je vskutku hutná, ale jak přišla, tak zmizela a je možno pokračovat v cestě. Sice zapomínam oblíbenej kindžál bodnutej do stromu, dej mu Mackie Messer lehkou zem, ale pokračuju dál. Neni čas ztrácet čas, divočina volá a já chci vidět panorámata před usnutím.

Asi v půli cesty se znovu zatahne a přemejšlim (ano, i mít já chvilek slabá, kdy myslí), že kličkovat ve skalách mezi bleskama nebude úplně k potrhání smíchy. V dálce zahlídnu nouzový horský nocležiště a přes palouk si to zamířim rovnou k němu. No, rovnou ne, kličkuju mezi spoustou trusu, přemítajíc, jestli neni nááhodou medvědí. Myšlenky utne záblesk a do chatky doklušu.

Po bouřce vylejzam ven, abych porovnal realitu s mapou, vařim polívku, kouřim jednu za druhou a oplývam dobrým pocitem. Další šedej mrak definitivně rozhoduje o tom, že dneska už nikam dál nejdu. Čtyři stěny, děravá střecha nad hlavou, stůl a pryčna jsou naprosto vhodný k delšímu odpočinku. Po dvou dnech spaní v křečovitejch polohach potřebuju hodit tělo na kavalec. Všechno mě teprve čeká, tak kam se hrnout ?

Já tu, ty krávo, hurá !