Debilní nápad

Normálně sem zjistil, že moje inteligence je na úrovni prvoka, nebo ventilku u kola.

Jak může asi dopadnout situace, když trenérovi řeknu: „Hele Johny, vo víkendu mam víc času a nemam žádný plány, krom jednoho závodu na vosum kiláčků.“ Todle může říct jenom naprostej debil.

Samozřejmě, že na mě šly mdloby, když sem pak kouknul do tréninkovýho plánu a viděl ten masakr, kterej mě čeká. Už zase mi bylo do pláče a to sem neudělal ani krok. Pátek rozklus, sprinty na zahřátí, pak čtyři kiláky v tempu smrtnajazyku, pak výklus. Celkem zhruba 15kiláků. Sobota dopoledne závod kolem Boleváku na vosum kiláků, vodpoledne objem na 23,5 kilimetrů a neděle fártleky na 16,5kiláků. Tyvole, tydle víkendový cifry znam jenom co se počtu zkonzumovanejch piv týče, ale že bych to měl naběhat, to se mi nezdá.

No, ale naběhal. Fpátek to eště takňák šlo, krom čtyrkilometrový smrti na tepech před infarktem. Sobota už byla horší. Závod měl začít v deset, sem si teda myslel, ale chlapi odstartovali až kolem čtvrt na jednu. Nohy sem měl po pátku vytvrdlý na beton a do kopce mě předbíhal nějakej starší pán, vo kterým sem v cíly zjistil, že mu je sedum pětek. Sedumdesátiletej týpek mi to prostě solidně nandaval zhruba po kilometru. Paráda tykrávo, todle dycinky zahřeje u srdíčka. Nakonec sem ho s vypětím všech sil z kopce zase setřás, páč šetřil klouby, zatimco já natahoval krok co to šlo. V cíly teda velká spokojenost s výsledným tempem. Pánovi sem gratuloval k neuvěřitelnej vitalitě a běžeckejm kvalitám. Vodpoledne přišlo utrpeníčko v podobě vobjemu. Běžel sem podýl řeky, abych se vyhnul kopcům, ale beztak sem vod dvacátýho kiláku chcípal a těšil se na konec. Po doběhu sem si jenom lehnul, sípal a vůbec netušil, jak přežíju neděli.

To teprve nastal vočistec. Nohy připomínaly dva žulový kvádry se kterejma se vůbec nedalo pohybovat. Sebemenší kopeček připomínal Himaláje a vydrápat se pod Chlum bylo něco votřesnýho. Johnyho sem začal z hloubi duše nenávidět a rychlý úseky na něj v duchu nadával. Nadával bych i nahlas, ale nedostávalo se mi dechu.

Nějak jsem to celý přežil, fakt nevim jak, neptejte se mě na to. Nohy mi pálely jako když hoří čurák, ale byl sem doma. A tyvole šťastnej, že sem takovej hovaďák a ten krutomor zvládnul vodběhat. I Johnyho sem zase začal mít rád.

Prostě hepyend jako v Boratovi.