Znáte ten den, kdy se všechno na co šahnete zhroutí, schoří, vybouchne, potažmo vás to v lepším případě pořeže, nebo rovnou vyvrhne? Tak přesně takovej sem měl neska běžeckej trénink.
Měl sem volnou ruku, nemusel běžet žádný kilometrový dávky, nebo sledovat tepofku, takže sem se na ten dnešní pohodovej výklus těšil. Naplánoval sem si proběhnout Malochovo stezku, kterážto podle mapy slibovala příjemnej běh po lesních cestach ve stínu. Slabou desítku v langzám tempu, aby se neřeklo.
Aby to fakt bylo deset, musel sem se dopravit na Bílou Horu autem, což se ukázalo jako průser, páč Jateční ulice se v největší špičce mění na moc krásný parkoviště, kterýmu dodává šmrnc odér z čističky vod. Tendle odér při dobrej konstalaci způsobuje dávení, svrab, vředy, zánět spojivek a možná má na svědomí i několik lidskejch životů, protože ten smrad je vopravdu brutální.
Nechtělo se mi sedět v autě tři hodiny, tak sem hodil zpátečku a vyběhnul rovnou vod Svatýho Jiří, čimž se mi chca nechca trasa vo tři kiláky prodloužila. A tim to podle mě fšechno začalo. Na Bílou Horu sem musel přes Pecihrádek, kerej fakt nemam rád, protože je to kopec jako kráva a dycky mě úplně rozbíje. Dál sem pokračoval eště kilák a půl po vyprahlým asfaltu do lesa na Malochovo naučnou stezku. Hyc, dusno jako debil, blbě se mi dejchalo a vůbec mi nešlo běžet.
Když už sem se dostal do lesa, situace s hycem se vo moc nezlepšila, páč se nehnul ani lísteček. Takže se zbrocenej potem šinu po kamzičích stezkach značených žlutou turistickou značkou a co chvíli mě do hlavy praští žalud. Ne ten muj, takovou klobásu nemam, abych se sní za běhu mlátil do čela, ale ty padající ze stromu mě mlátěj. I proto si plánuju trasu za Malochovo skalkou trochu zkrátit, abych nebyl užaludován xmrti.
Ale co čert nechtěl, vodbočku sem minul, nebo jí v mrákotách nějak neviděl, takže se najednou vynořim až v Háji. Víc než v Háji sem úplně v prdeli a to mam to nejlepší před sebou. Kleju, že pod žaludí palbou poběžim minimálně půlmaraton jako ondydoj na mrkvi (vodkaz na článek s mrkví), když vtom si jednou nohou přišlápnu klacek, druhou nohou vo něj bravurně zakopnu a letim po dršce ze srázu dolů. Brzdim loktama, kolenama, rukama, všim co de použít jako brzda, páč skutálet se až do Berounky a dát si domů plavání proti proudu úplně nechci. Jako byl by to hezkej swimrun, ale nemam plavecký brejle.
Po pár metrech a šrámech úspěšně zastavuju a kontroluju tělesnou schránku. Strašlivě u toho nadávam a hrabu se nahoru do stráně. Páč sem spocenej jako kráva, veškerá hlína a prach se na mě perfektně lepí a vypadam jak chachar z dolu. No, nezbejvá, než běžet dál, nic jinýho se dělat nedá. Ani ne po půl kilometru mi do voka vlítla muška. Ta svině! Jak jí mam doprdele asi těma špinavejma pazourama vylovit? Pálí to jako hovado, znova kleju a se slzícím vokem běžim na Žižku dál, neb za deset minut odcházíme se ženou na návštěvu a já eště bloudim zraněnej v lese. Když se mi jakýmsi způsobem dostala muška z pravýho voka, co bys řek, že se stalo?
No jasně, vlítla mi další do levýho. No tyvole, tůto nevymyslíš, ani kdybys chtěl. To už sem byl úplně nepříčetnej a nejradši bych se na všechno vysral. Žel, k autu to byly eště pěkný tři kiláky, který sem si senzačně protrpěl. No a to je zaplaťpandu všechno, co mě potkalo. Eště mě vlastně moch kousnout nějakej čokl, to je pravda. Ale tak třeba příště.
Víte co z toho všeho plyne? Nic. Vůbec nic. Jenom to, že se mi dneska běželo fakt úplně napíču.
Komentujte