F113, aneb když je hlava blbá, trpí celý tělo

Za fotky děkuju Perrymu a Vencovi Fialkovi.

Forestojc závody sou legendární. Přátelská a rodinná atmosféra těchhle akcí se jinde nevidí, jak už sem tu hodněkrát zmiňoval. Dycinky sem rád, když se vocitnu mezi VIP lidma, kterejm přistane v mejlu pozvánka na závod s omezenou kapacitou. Vážim si toho, že i takovej tragéd a turista s číslem má možnost se dostat mezi závodníky. Už to je pro mě malý vítězství.

No a to mi takhlenc přišla do mejlu pozvánka na F113 – Forestovo půlironman Ilegal. Neváhal sem ani chvilku, protože letos měl bejt rok velkejch výzev a po absolvování Czechmana a 1000 Miles Adventure neměl bejt problém zdolat další ironmanskou půlku. Navíc v závodě, kde jde vo výsledek až v poslední řadě.

Nojo, jenže já už před Czechmanem dělal skrzevá pořádání závodů Seal’s RUN úplný hovno, po něm to bylo eště horší, protože sem se psychicky připravoval na Míle a po nich už to byl jenom zmar, nicnedělání, lenost a spuchlost. Pohrával sem si s myšlenkou, že závod zapeču a pudu jenom fandit. Dokonce sem Jirkovi Ciprojc psal, jestli má jako obvykle nějaký náhradníky, klidně přenecham místo na startu někomu připravenějšímu.

Neměl. Teda napsal, že nemá, ale určitě měl a chtěl, abych trpěl. Dobytek! Eště že ho po závodě počmárali fixou. To má za to.

Tejden před startem se teda du aspoň proběhnout. Tělo už moc neví, co po něm chci a tak po šesti kilometrech končim snažení vo nějaký sportovní výkony a radši si du lehnout před televizi. Zrovna dávali něco důležitýho, co sem potřeboval nutně vidět. Byl to Týden Jaromíra Soukupa s Jaromírem Soukupem. Moderoval to Jaromír Soukup a hodně se mluvilo vo Jaromíru Soukupovi. Supr to bylo. Něco jako novej druh porna. Většího čuráka sem totiž v životě neviděl. Vopravdu. Ani v zrcadle.

No nic, holt prostě závod nějak dopadne jako dycky. Ve čtvrtek sem se šel znova proběhnout a na pátek byla naplánovaná vyjížďka na kole do Černic do Purkmistra. Ne že bych se tam jel cíleně skydat jako radvánec hnoje, ale Zůzy brácha se v sobotu žení, tak sme jeli se svědkem Šimim vomrknout situaci, kde, jak a čim tomu nebožákovi zpříjemnit svatební veselici. Vzali sme si každej dvě kila, aby to nedopadlo jako posledně a plánovali si, jak budem nejdýl ve vosum doma.

Nad svatební problematikou sme jako čerstvý ženáčí debatovali dlouho a vášnivě. Měli sme co probírat. Bylo třeba vychválit naše ženy, vzájemně se přít vo to, která je lepší a vzájemně si pak pogratulovat ke šťastnýmu životu. No a to se samozřejmě nedá stihnout za pět minut a tak se stalo, že padla tma. A když padne tma, je už obvykle jedno, kolik piv eště ček polkne, kort když má sice v peněžence jenom dvě kila, ale platební kartu k tomu. Schodli sme se, že naše ženy si vod náma projevovaný lásky taky potřebujou trochu vodpočnout a vobjednali sme další rundu. Přised si k nám eště Lukáš Hirmanů, kterej šel čistě nááááhodou kolem restauračního zařízení, zakop vo futra a fkutálel se přímo ke stolu v Purkmistrovi. Po tomhle nemá vůbec cenu uvažovat nad zejtřejším startem na F113. Definitivní rozhodnutí bylo na světě.

Hospodu sme samozřejmě vopouštěli jako úplně poslední, byla nam zima jako kráva a čekala nás desetikilometrová štreka domů. Možná delší, protože to kličkování něco přidá.

Po návratu domů zhruba ve dvě v noci sem před vchodem zahlídnul, že se v ložnici pořád svítí.
„To je skvělý znamení, žena na mě čeká, chce se určitě pomazlit.“ pomyslel sem si a těšil se na náruč drahý polovičky.

Nu, zkrátim to, na mazlení ten večer nedošlo.

Ráno mě drahá a milovaná žena něžně vzbudila boucháním dveří a šeptáním do ouška na celej panelák:
„Zase se budeš akorát válet celej den s kocovinou a na závod nepudeš, žejo? To kdybych věděla, tak se ti na svačinu vyseru, ty jeden lumpe.“

Vona toho řekla mnohem víc a místo lumpa taky použila jiný slovo, ale fšechno si nepamatuju, protože nefiltr je nefiltr a ten se po ránu neptá. Spěšně sem několikrát vysvětil porcelán, odebral se do kuchyně pro vodu a tam spatřil dílo boží.

Vopíklý tousty se šunkou a sejrem, jesenka, horalky, tyčinka mars, kola… Naprosto perfektně připravená strava pro triatlonovej závod. Zamačknul sem slzu a zamyslel se, jestli sem ženušku v noci nechválil zbytečně málo.

Todle ale nemůžu sežrat v posteli, to by mě hamba fackovala. Přestože se cejtim jako kdyby mi někdo celou noc předčítal citáty z fejzbuku, nebylo jinýho řešení, než zabalit věci na závod,, znovu vysvětit porcelán a vyrazit from záchod to závod.

Na Bolevák sem přijel asi deset minut před startem a do neoprenu se navlík vobráceně. To u několika jedinců vzbudilo pozornost, u jiných dokonce soucit a další se samozřejmě smáli, že sem kretén, což bohugel nebylo možný nikterak vyvrátit. Nejvíc se smál Víťa Dvořák. Je to dobrá duše. Ale na druhou stranu je fakt, že měl jako jedinej voprávněný obavy, jestli sebou někde nejebnu.

„Tyvole, na to že je to ilegální závod, je tady nějak moc lidí.“ moudře prohlašuje Šůchin.

A má pravdu ten chlapec. Lidí je tady jako sraček. Sračky, sračky, co sem to jenom… Ááá nojo, na hajzl. Ale už neni čas, Cipřiš už svolává na rozpravu.

Stihnul sem se před startem akorát promazat vazelínou, dopít zbytek koly, nechat vod ajronmena Kuby Kolomičenka zapnout neopren a už sem musel skákat do studený vody. Zapomněl sem si v batohu plavací čepici, ale asi to ve finále nebylo na škodu, protože mě voda trochu probrala.

Jakmile se vodstartovalo, všichni nabrali směr Ostende na druhej straně Boleváku. Já začal jakoby plácat rukama ve vodě a hrnul se zpátky ke schodům na pláž.

„Co děláš, idiote? Plave se na druhou stranu! Makej a nepindej!“ nenechal mě dav fanoušků podvádět. Slova někdo stvrdil mrštěním kamene, kterej těsně minul mojí vyprasovanou postavu navlečenou v gumě.

Na to konto radši skáču do vln a mířim na druhou stranu.

Řeka Styx. Už je to tady. Na druhej břech je dálka jako debil a nemam kurva nic pro Chárona. Na vočích mam místo mincí plavecký brejle. Vezme si je, nebo budu věčně zatracenej? Štyřikrát to nedam, ani kdybych se posral.

Ajajaj, neměl sem vůbec myšlenky spojovat se sraním. Ve střevech se mi prapodivně hnulo, zaškrundalo a teď zapnutej v neoprenu, uprostřed Boleváku vůbec netušim, jak krizovou situaci vyřešit.
Nezbejvá, než zatnout svěrač, doufat, že to mazlavý mezi půlkama je furt jenom vazelína a hoblovat dál.

První kolo mam za sebou a du do druhýho. Naštěstí plavání v dobrým neoprenu tolik nebolí a ček v něm fakt leží jak na madračce. Perry mi v druhým kole dělá u bójky krásnou fotku a po motlitbě se vrham na poslední plaveckej úsek zpátky k Pointu.

Depo na klid, neni kam spěchat, beztak mi všichni ujeli. A ty prsaří za mnou mě stejně dojedou hned v kopci do Zruče.

Voda mě sice trochu probrala, ale na trať kola se vydávam eště s nějakou promilkou pod kůží. Hned za kruháčem na Bílou Horu šlapu na nejlehčí převody, tepy mam na hranici kolapsu a fkrku mi přeskakuje včerejší vyhulená krabka vembloudů.

„Musim se dostat do Žihle, tam je vobčerstvovačka u Vietnamce. Dam jedno na spravení chuti a pak vyrazim dál.“ fázuju si vejlet na jednotlivý části. Nojo, ale když já už sem úplně fprdeli na Býkově. To je asi čtyři pětky před Žihlí a zatim jedu furt do kopce. Navíc mě předjel i Zdenda Ondráček na rotopedu, nebo na čem to proboha jel a zmizel za horizontem.

Tyvole, po tomhle incidentu sem měl fakt velkou krizi. Já tady šlapu jako píčus na svym karbonovym Spešlu, v upnutým drezu, aerodynamickej helmě, pot ze mě stříká, chlast už sem všechen vypotil a předjede mě týpek na skládačce, s nosičem na nákup, pohvizduje si a křižuje silnicí jako Hanzlík na babetě ve Slavnostech sněženek. To sem šel upřímně do vývrtky a měl sto chutí kolo skopnout do pangejtu a na celej závod se vysrat. Zdenda si prostě jel to svoje jako by se nechumelilo a já byl v naprostým zmaru.

„To ne, todle ne ty krávo! To si kurva nemůžu nechat líbit! Přece nejsem takovej tragéd!“ burcuju v sobě závodního ducha a rázem přestávam na kole vejletit.

Plnej zdravýho nasrání se vopřu do pedálů co to de, nohy mi hoří, ale Zdeněk ujíždí. Snažim se mít ho aspoň na dohled, což se mi na rovinkách daří. Přecejen je znát, že mam silnici a von rotoped. Co chvilku se taháme vo pozici, začíná to mít grády a před Žihlí mu na dlouhej rovince dokonce ujedu. Tam smykem brzdim u večerky, kde stojí akorát Perry eště s někym. Než si stihnu koupit pivo, sou fprdeli. No tyvole, tak já se těšim do Žihle, jak si tady přiťukneme na zdraví, na krásnej závod a zážitek a vono hovno. Než stačim lachouta votevřít, mine mě i Zdenda, na kterýho se snažim mávnout, aby zastavil a férově sme si to rozdali na zbytku trasy.

Pozdě. Než sem zvednul pazouru, proletěl zatáčkou a zmizel v dálce.

Chtěl sem teda aspoň dolejt kolu do bidonu, ale jak sem chvátal, akorát vypěnila a celou sem jí vylil. Do bot, do převodů na řidítka, na sebe. Bezva tyvole. Dojedu ulepenej vod vazelíny, připosranej a eště politej kolou.

Skáču na Spešla a vyrážim na stíhací jízdu. Tříminutovej náskok drsně stahuju na nulu za pár kilometrů a Zdendu předjedu. Bohugel, kolem Manětína mě zase ve velkých stoupáních dojel a dával mi nafrak. Díky tomuhle přetahování sem byl nakonec v cíli zhruba vo půl hodiny rychlejš, než byl předzávodní předpoklad. Timhle bych teda Zdendovi Ondráčků eště jednou rád poděkoval za parádní cyklistiku. Super to bylo, chlape!

Když tak nad tim přemejšlim, cyklistická část závodu F113 se jmenuje „Peklo severu“ a jmenuje se tak oprávněně. Eště nikdy v životě sem totiž nejel vokruh, kterej by byl pořád do kopce.
Logicky, když vyrazim z bodu A a voklikou se do něj zase vrátim, měl bych nastoupaný metry zase sklesat. Ne tak Peklo severu. To je proti všem fyzikálním zákonům a jede se z bodu A zpět do bodu A pořád do kopce. Vobčas po rovince, ale jinak pořád do kopce. 1450 nastoupanejch metrů hovoří za vše.

Před Lozou sem Zdendu zase dojel a trochu ho trhnul. Jel sem bez mapy, jenom podle mapníku a názvů vesnic, takže v Loze, kde nemají na třech křižovatkách ukazatele vůbec na nic, natož na nějaký další vesnice, bylo hodně snadný zakufrovat. Měl sem kejdu a přes vyčerpáním zamlžený logický uvažování si fčas uvědomil, kudy se jezdí Forestí duatlon a po pár metrech se vrátil na správnej směr.

Nicméně sem se eště pro jistotu mrknul do mobilu na mapy, jestli vopravdu jedu na Bučí. V dálce sem zahlídnul postavu Zdendy, jak mizí směrem na Praskolesy, ale byl hrozně daleko, než by mě slyšel halekat a tak sem se vydal vstříc Záluží. Naštěstí nebloudil daleko a do depa přijel pár minut po mě. Vzhledem k tomu, že sem v depu hrozně dlouho přemejšlel, jestli se vůbec vydávat na trať F6, kterou budu muset absolovovat dokonce třikrát plus dýmka míru a pojídal tousty vod ženušky, vybíhal na trať dokonce přede mnou.

Agónie přišla hned v prvním kole. Úplně zničenej sem se dobelhal k vodbočce pod kopec, kde mi Jirka podal vodu a trochu oddálil úplný koma. Nějak sem se dostal nahoru, seběhnul k viaduktu v lese a votočil to tam zpátky. Přetrpěl sem i louku a dolů do depa se dopotácel s tim, že už na to asi seru. Dal sem si další toust a najednou slyšim:

„Nechceš doprovodit? Mam tu svý běžecký xandaly.“ nabízí nezávodící Lišák podporu.
„Tyvole, víš že jo?“ nepohrdnu nabízenou pomocnou rukou.

Máme podobný tempo a tak vyrážíme do druhýho vokruhu společně a kecáme. Přecházim v indiánskej běh, abych stíhal popadnout dech. Mineme Danu Císařů, která ani neheká a když jí pobídnu, aby zrychlila a hekla si, ani se nevotočí a jenom ukáže fakáče.

S Dejvem si parádně pokecáme vo Štubaji, vo Mílích a než se nadějeme, už zase sbíháme zpátky k depu. Tohle kolo uteklo famózně. Nebejt Lišákovo podpory, tak sem nedokončil, to sem si jistej. Takže druhej obrovskej dík! Bylo mi potěšením si společně nechat vopuchávat játra.

Poslední kolo už samozřejmě dam, i kdybych ho měl dojít. To už se nevzdává. Sice sem fakt těsně před kolapsem, ale když se nikam nepoženu, dam to.

„Pičo, vypadáš líp než na Čekmenovi, hobluj!“ povzbuzuje Kuba Kolomičenko. Pašerák se mi směje s pivem v ruce, Šůchin jakbysmet.

„Vy kurvy, ani nevíte, jak vam závidim!“ mumlam si pro sebe a vyrážim do posledního vokruhu.

„Dám si pivo, zlaté s pěnou, dej si taky jedno se mnou. Dám si pivo zlaté s pěnou, dej si taky jedno se mnou.“

Tadle debilita mi zní v hlavě třičtvrtě vokruhu. Po zbytek sem úplně vypnutej. Nemůžu ani jít. Na seběhu mě začal dohánět Milan Primas, chci se hecnout a tak vo posledního fleka bojuju ze všech sil. U křižovatky s vodou a hajzlpapírem mě dohnal, zeptal se na čas a vyrazil k cíli. Vydal sem se na stíhačku, ale po třech metrech sem jenom heknul, povytekla mi hněddá vazelína a vzdal sem veškerou snahu vo boj a sebevědomí. Holt neni každej den posvícení.

„Po šestnácti pivech moc posvícení nebejvá, debílku.“ praví hlava sama sobě. Musim ovšem uznat, že to je pravda pravdoucí a do cíle už se jenom tak volně plazim, potácim a šouram. Nevim jak je to možný, ale podařilo se mi protnout cílovou pásku. Nemam sílu si ani lehnout a umřít. Víťa mi ukazuje, jak do něj kopali. Je to veselá kopa. Asi deset lidí mi nabízí pivo ale musim s díky odmítnout. Nemam na něj nejmenší chuť. A přitom sem se na to jedno, dvě, před vyhlášením výsledků tak těšil!

OMFG WTF? Pich nemá chuť na pivo? LOL! To je KKT.

Přečkam vyhlášení, dojdu si pro zaslouženej diplom za poslední místo a tleskam všem dalším přede mnou, který přežili dnešní mordor. Štafetam teda tleskam míň, protože mě štafetáří srali tim, jak byli po závodě čerstvý, zatimco mě se vyčerpáním třás i řitní věnec.

No a pak už stačilo jenom sednout na kolo a doject s báglem na hrbu ze Záluží na Doubravku.

Bejval bych se v Záluží se všema vostatníma krásně sestřelil, ale po včerejším extempore nebylo úplně vhodný zařadit další večírek do programu. Hodná ženuška je moc hodná ženuška a za tu připravenou svačinu sem jí medaili musel dovézt hned po závodě a ne až za tejden.

Snad budu příští rok chytřejší, vykropim se kolektivně až po závodě a ne před nim. Inu, chybama se člověk učí.

Takže závěrem mam pro vás jednu malou radu:
Před závodama si nikdy nedávejte patnáct, nebo víc piv. Ze závodu se pak totiž snadno stane křížová cesta.

Tak zas někdy na viděnou na startu.

Na viděnou myslim, jakože doufam, že vás uvidim jenom jednou a ne dvojmo.

Pich