FAQ4

Za parádní fotky děkuju Kristýně a Mirkovi Bendojc. Snad se nebudou zlobit, že sem je použil do blogu k dotvoření atmosféry. Díííg moc.

Foresťáckej Aquatlon pro spoustu lidí votvírá sezónu. Přesně řečeno pro 50 lidí votvírá sezónu. Moment, eště než začnem, musim Vás upozornit, že to bude plytký čtení. Jelikož sme začli pracovat na utišení pterodaktyla, děsí lidi akorát moje vzezření, nikoli verbální projevy při aktivitě, takže bude fakt velký nůďo. Aby bylo jasno.

Taaagže foresťáckej Aquatlon pro spoustu lidí votvírá sezónu. Přesně řečeno pro 50 lidí votvírá sezónu. Jelikož už se jedná vo čtvrtej ročník a věhlas závodu stoupá, bejvá celkem brzo vyprodanej. U mě nebezpečí pozdní přihlášky nehrozilo, stejně jako u tréninkovýho kolegy Honzy Motlíka, páč sme se hlásili hned po spuštění registrací. Našeho kouče Plojhyho sme k účasti museli trochu postrčit, ale nakonec řek, že na nás aspoň dohlídne a přihlásil se taky, což znamenalo první společnej závod nově vzniknuvší party TP Training, která se specializuje na triatlonový tréninky vyžilejch alkoholiků. (TP training je zkratka Triatlonist Pijan training).

Asi ste teda pochopili, že se voproti loňsku netrápim při tréninku sám, ale že je nás povícero. To znamená jedinou věc – snáz se hecuje, víc se maká, k tréniku se přistupuje poctivějš, aby ček stíhal vostatním a nevypadal jak úplnej tragéd. Taky se utužuje týmovej duch trapnohumorem, kterýmu rozumíme jenom my, vostří TP hoši, a tak celkově má příprava úplně jinej náboj. Tim pádem bych měl bejt ve větší fyzickej konvici a mnohem líp připravenej než vloni, ale po běhu Borským parkem víme svý. I když, ten vlastně proběhnul eště vloni.

První ročník Aquatlonu sem z obav utonutí vynechal, druhej šel přežít, na třetím si trochu zlepšit čas a letos, při čtvrtým ročníku, sem šel poprvý závodit. Ani ne tak se soupeřema, protože ty bejvaj furt dost daleko předemnou, ale s loňským časem, kdy sem si udělal vosobák jak na pětce při běhu, tak na pětistovce v bazénu.

Z běhu sem měl po zážitku v Borčáku celkem vobavy, protože sem chcípal při tempu 5:15 a vloni FAQ běžel pod pět minut na kilák. Abych se vyhnul předzávodnímu stresu, jel sem si fsobotu večer provětrat hlavu do Zruče, kde nam Tony v jeho nově zrekonstruovanej osvěžovně připravil moc dobrej chmelomok domácí výroby. Krom degustace sem se dozvěděl vod čtyřech přítomných sládků nejenom spoustu informací vo výrobě piva, ale i jedno obrovský moudro, že nejlepší zaměstnání na světě je bejt svobodnej sládek ve vlastním pivovaru.

Můžeš si nosit práci domů, aniž bys musel někam chodit, ráno se probudíš a si v práci, nemůžeš do práce zaspat, když spíš v pivovaru. Když degustuješ, pracuješ, když si našrot, už máš osobní volno, jíst máš pořád co, protože hlad je převlečená žížeň a tak dál. Výhod svobodnýho sládkovství ve vlastním pivovaru je vskutku mnoho. Něco na tom bude, protože kdyby byl Kory svobodnej sládek v domácím pivovaru, určitě by po návratu domů nedostal pět plus do konce utkání za zakázaný uvolnění.

Todle téma vytěsnilo myšlenky na závod naprosto dokonale a večer se mi povedlo usnout i bez většího množství piv jako obvykle. Ráno na mě dcerunka byla hodná a chrněla skoro do osmi hodin, pročež sem teda málem závod zaspal.

Skrzevá večerní mecheche u Tonyho sem samozřejmě neměl připravený věci, takže sem lítal jak hadr na holi, mezitim se snažil nasnídat, vystolicovat a dojet na Locháč včas, abych nedostal týmovou pokutu za pozdní příchod. Jo, máme pokuty za pozdní příchody, ale zatim nikdo nic neplatil, protože furt fšichní chodíme pozdě.

Dorazil sem teda s dvacetiminutovým spožděním před čtvrt na deset stejně jako Plojhy, kterej si mě nedůvěřivě prohlížel. Večer totiž vode mě obdržel přes messendžr fotku z Tonyho doupěte, se kopcem žrádla a spoustou piv na stole, což ho trochu vyvedlo z míry a napsal mi vyděšenou zprávu: HLAVNĚ VOPATRNĚ.

Se mu vlastně nedivim, protože už mě dobře zná a ví, že si umim i před půlželezným mužem řádně roztáhnout cévy tak, až mam ráno bělma jako krevní sraženinu a soupeře nacházející se do vzdálenosti dvou metrů nemilosrdně kosim lihovým dechem.

Uklidňuju ho, že sem z jednoho malýho pivka zodpovědně přesedlal přes nealko pivo na vodu s citrónem. Svědomí by mi nedovolilo kalit, protože Tomáš bere trénování zodpovědně a dělá všechno pro náš sportovní růst, tak by bylo fakt blbý jeho snahu podkopávat bezhlavým přdzávodním litím. Trénování bere dokonce tak zodpovědně, že nam doporučoval tři dny před závodem nekoitovat, ale řek to pozdě a stejně bych ho neposlech. Za ty dvě minuty brutální lásky se přece nemůžu unavit ne?

Motlajz už seděl na bazénu vod třičtvrtě na devět úplně sám a čekal na vostatní.
„Kde ste hovada? Řeklo se ve třičtvrtě.” snaží se vypadat nasraně, ale nejde mu to. Honza je dobrák a neumí se hněvat.
„Klídek, stejně tady nikdo neni.” chlácholim ho.

Teprve těsně před půl desátou se vobjevili úplně na klid Ciprojc a začali připravovat startovní prostory.
„Vidíte, volové? Já vam řikal, že scházet se víc jak hodinu před závodem je debilita.” vohrazuju se proti plánovanýmu srazu skoro na půl devátou.
„Prej abysme se stihli rozklusat. Za hodinu a půl se rozklušu do úplnýho vyčerpání. Mě stačí deset minut abecedy a sem vyřízenej.” dávam hlasitě najevo nespokojenost, aby bylo pro příště jasný, jak dlouho se sejdeme před závodem.

Po kolektivním přivítání s ostatníma nás Plojhy směruje k rozklusání. Dáme si jedno pomalý kolečko, během kterýho nam vysvětluje, kde jak běžet.
„Tady to pude zadarmo, natáhni nohy.”
„Tady pozor, zjemni krok ale nezpomaluj. Hlavně si tu do toho nesedni. Jakmile povolíš střed těla, si v prdeli. Vytepej to hezky technicky aspoň sem ke koši.” ukazuje na poznávací znamení.
„Pichu, hlavně nepřepal začátek, znáš se. Klidně si kontroluj tempo na hodinkach.”

Radí nam tak, jako bysme měli běžet mezi prvníma pěti nejlepšíma, tak se zodpovědně snažíme s Honzou nedělat kokotiny a radši poslouchat. Po voběhnutí kola už si du jako obvykle povídat do chumlu, ale Plojhy mě razantně utne, že si eště střihnem abecedu. Za chvilku sem úplně uřícenej a musim se jít vysvlíct, pročež sem se do chumlu lidí vnořil necelou minutu před startem. Dáme placák s Plojhym a Honzou, zařadim se na konec startovního pole, abych neposral začátek jako v Borčáku a můžem vyrazit.

Po startu se klasicky utrhne skupina bezmozků, která letí v tempu tak 2:10 a drží ho skoro až do cíle. Za nima se drží skupinka, která vodpadne po prvním kole, pak sou normální běžcí, pak kecačí a pak já. V klidu si držim standart a za zatáčkou natahuju z kopce krok. Hodinky ukazujou 4:25.

A dohajzlu, musim se krotit. Ale tady máme natahnout nohy až dolů k zatáčce, tak to zkusim a uvidíme.

Při těchdle myšlenkach předbíham Olu s Vlaďkou Peroutků, která letos nechtěla poslouchat pterodaktylí řev, radši vsadila na jistotu a místo závodění si vybrala pohodový tempo. Za vobrátkou beru Lišáka a taky Máru Chválů, kterej mi dycky utíkal. Trochu se děsim toho, že zas vykejsnu, ale běží se mi dobře. První kolo v tempu 4:34.

Kurvafix, todle nevydržim celej závod. Druhý kolo pro jistotu zvolňuju, než mi dojde samo. Všechno jde hladce, snažim se běžet podle Plojhyho instrukcí, vnímam povzbuzování Jirky Bretšnajdra a už vbíham do třetího kola. Zpomalení na 4:53 mi přijde jako trochu velký a cejtim, že bych malinko, ale jenom malinko moch přidat. Utvrzuje mě v tom i fandící Kuba Kolomičenko, kterej na mě volá:

„Dobře ti to de, eště nehekáš, přidej!”
„Když nehekáš, přidej víc, tak si zařvi z plnejch plic…” napadá mě okamžitě text do trapnoskladby vod Mirai.
„Hmmm, pán má čas dělat humor. Koukej natahnout krok, dřeváku.” vozve se ten debílek v mojí hlavě, ale hned vzápětí vidí že sem se zase splašil a zkouší to na mě mírnějc.
„Pozitivní split, zkus na konci pozitivní split vole. Musí ti zbejt síly, tak zase úplně nejanči.”

Povede se mi úplně vodstřihnout vod vokolí a běžim si plně podle sebe. Zaregistruju zase tleskajícího Jirku a fandícího Kubu. 4:51 je akurátní čas a furt se cejtim parádně. No, to je blbost. parádně ne, ale neni to úplná tragédie. Bejvávalo hůř. Čtvrtý kolo a předbíhají mě první dvá běžcí vo jedno kolo. Doslova kolem mě proletí, ale neni čas studovat jejich techniku a běžecký schopnosti. Předposlední stoupání. Vybavuje se mi Plojhyho rada, kterak nesedat. Cejtim únavu, ale ze všech sil se snažim střed těla držet a běžet do kopečka technicky správně. Najednou Toma slyšim za zády, jak mě povzbuzuje. Kolo mi naštěstí nenadělil, ale jenom vo pár metrů.

Seběh do cíle a už to začíná bejt pocitově na hraně. Poslední vokruh a při troše dobrý vůle tempo vydržim. Za spodní zatáčkou vim, že pokud se v kopci neposeru, po jeho výběhu trhnu Markétu Šantínovou, která mi celou dobu ukazovala záda. Naprosto přesně vidim už dvěstě metrů dopředu, kde začnu zrychlovat, kde vypálim na bomby, jak moc můžu natahnout krok. Z toho, že mam eště síly kočírovat tempo a nejsem jenom vlající kus usoplenýho hadru mam fakt velkou radost. Plojhy mi do cíle chtěl dopomoct hecováním, ale poslal sem ho posunkama trochu sobecky doprdele, že vo to nestojim. Je to zvláštní, leckomu by taková nabídnutá pomoc nejspíš pomohla, ale mě by spíš rozhodila. Kort když už sem si rozvrhnul síly.

Přesně jak sem si zamanul, tak se stalo a chudáka Markétku, která mě defakto vodtáhla, sem za kopečkem předběhnul, trochu jí povzbudil a následně přešel do sprintu.

24:32 byl cílovej čas na pět kiláků a kousek. Tempo 4:46 znamenalo vosobák! A ve stylu, kdy mi po doběhu eště zbejvaly síly. Nevýslovná radost z nečekanýho výsledku nebrala konce a při tom, jak sem si věřil na plavání, bylo zlepšení voproti loňsku na dosah ruky. Nicméně heslo „Neřikej hop, dokud ses nepotopil“ v sobě ukrejvá nemalou pravdu, ale k tomu se dostaneme pozdějc.

Honza doběhnul v parádním čase 23:32 přesně minutu předemnou, Plojhy jako čtvrtej v čase 19:47, takže dobrej základ sme měli položenej. Po vyklusání sme se přesunuli do bazénu a začali se připravovat na plavbu průběžným rozcvičováním. Měli sme gumy, váleli sme se při plankach a různě skotačili, zatimco si z nás vostatní dělali prdel, že sme buzícký profíci a tak podobně. Málem se mi podařilo zašlápnou Renatu Benčů, která mě už počtvrtý zdravila, ale já jí nějak přehlíd nebo cože. Pohovořili sme na téma hubnutí a hned mi srazila sebevědomí, že schodit ze stovosumnácti tři kila dolů jde samo, ale ze šedesáti schodit jedno kilo je problém. Holt sem furt tlustá bukvice.

Radost mi udělal Šůchin, ze kterýho vypadlo, že máme naprosto stejnou triatlonovou průpravu. Teda až na to, že aspoň do patnácti závodně plaval, kdežto já nic, protože na nějaký sportovní kroužky rodiče zvysoka srali. Ale vod puberty to máme hodně podobný. Někdy to budem muset detajlnějc probrat 🙂

Motlajz vyplul jako první. Žádný velký rekordy se vod něj nečekali, páč eště na podzim při pokusech vo kraul připomínal spíš potápěče kterýmu došel kyslík, než plavce. Ve finále se ale popral s deseti padesátkama víc než vobstojně a čas stlačil pod jedenáct minut. To je na první absolovovanej plaveckej závod víc než slušnej výsledek.

Plojhy skočil do vody chvilku po něm, rozčeřil hladinu, sotva mu stačili votáčet cedulky s číslama a za sedum a čtvrt minuty už lez zase ven, magor. Z TP squadry sem zbejval jenom já. Věřil sem si na čas kolem devíti minut a podmínky mi hrály do karet. Danuš Císařů na poslední chvíli cukla z rozplavby v dráze se mnou ze strachu, že bych jí umlátil. Tssss.

Plavat sám beru jako výhodu. Nebudu s nikym potkávat a nenecham se vyhecovat k rychlýmu začátku. Po startu sem se hezky na vodu položil, při první vobrátce ani nekontroloval čas, páč teprve po první stovce dojde na zpomalení do odpovídajícího tempa. Přišlo mi, že se krásně vezu a takhle to pude až do konce. Po třech padesátkach na mě Plojhy řval, že sem moc rychlej, nebo co, tak sem zpomalil a snažil se šetřit dech. Vono už mi stejně nic jinýho nezbejvalo, páč sem cejtil, jak se mi hůř natahuje pro záběr. Na dvoustovce už to bylo blbý a čul sem průser. Ten přišel zhruba na třístovce, kdy mi úplně došlo, začal sem dejchat na jednu stranu a všechno bylo fprdeli. Začal sem ve vodě hrabat krátkejma záběrama jako křeček a nohy sem šoupal po dně. Na břehu se prej lidi ptaly, jestli nechci hodit záchranej kruh a Víťa Dvořák sázel na variantu, že celou pětistovku ani nedoplavu. Agonie trvala hrozně dlouho a předposlední padesátka bylo vyloženě utrpení. Poslední už sem jel na krev a hekal do vody. Neptejte se mě, jak je možný hekat do vody, ale de to.

Dohmat v čase 9:33 zůstal dvě vteřiny za osobákem, což vlastně neni tak votřesný, ale moje představa vo čase byla úplně jiná. Lezu z bazénu úplně vyždímanej a vtípky vo tonutí ani nevnímam. Poprvý vod doby co se zúčastňuju běžeckejch závodů sem nasranej na vlastní výkon. Ale jakože fakt nasranej. Nejraši bych něco rozkopal a vyřval pár kurev, sráčů, hoven a mrdek na celej bazén. Holt asi pozůstatky fotbalový kariéry, kdy se po debilně prohraným zápase v kabině kolektivně vyřvalo a mančaft se hádal skoro až do prvního piva. A taky sem trochu egoistickej hysterák. Poprvý vod doby co se hejbu mě sere čas. Mě, kterej sportuje pro radost a výsledky sou mu u prdele. Ne, tentokrát je to jiný. Věřil sem si, měl sem bejt lepší, ale nebyl. U triatlonu si ale můžete bejt jistý, že za váš blbej výsledek nikdo nemůže. Nikdo, kromě vás samotných. V hlavě mi šrotuje, co sem udělal blbě. Dyť se mi ze začátku plavalo tak hezky. Proč sem v půlce kurva úplně vyčíchnul? Plojhy se mě snaží uklidnit, že dvě sekundy za osobákem neni vůbec špatný, Víťa zas povzbuzuje, že si myslel, že muj čas tonutí bude kolem čtvrt hodiny, ale určitě ne 9:33. Je to hovno platný. To mi ani U Přeška nebude chutnat tykrávo.

Du se vosprchnout, převlíct a hodit věci do auta. Klotyldy už na mě čekají před bazénem a Valinka mi hned potřebuje ukázat, jak umí skákat z betonovýho soklu. To mě uklidní a rázem zapomínam na nějaký nepodařený plavání. Venku se motá Kuba Kolomičenko, kterej hledá svoje krůty. Vyjeveně kouká na zásoby regeneračního sypání, který mi Plojhy akorát mixuje. Komentuje to stylem, že u mě by něco takovýho nečekal, ale vyslechne muj pohled na celou situaci a nakonec chápe proč to dělam a proč neliju. Korunu tomu nasadí poslední větou před vodchodem:

„Hlavně se neporovnávej se svobodnejma, nebo rozvedenejma. To by nedopadlo dobře. Rodina je dycky před sportem.” Toudle větou mě utvrzuje, že triatlon v Linzi si užijeme a pravědpodobně si budem mít vo čem povídat. Už se těšim, Kubo!

Pak přichází vyhlášení výsledků a můžeme jet. S Honzou sme se vešli do první desítky, teda aspoň v nejsilnější kategorii zkušenejch mužů, Plojhy svojí kategorii cucáků vyhrál, tak by se snad dalo říct, že sme jako TP Training vostudu neudělali. Každopádně sme na trati nechali všechno a to je důležitý.

Pak už zbejval jenom slavnostní voběd U Přeška, kam mě pozvala báječná ženuška se slovy, že se taky může projednou na celý nedělní vaření vysrat. Dopřál sem si lahodnou svíci s pěti, Kiliána a dezert. Hele, nebudu Vam tady vyprávět vo tom, jak voběd chutnal, protože to byla nepopsatelná něha, takže doporučuju, abyste si tam zajeli narvat pupky sami. Chybu rozhodně neuděláte.

Jirkovi Ciprojc patří poděkování za skvěle zorganizovanej závod s atmosférou, která fakt jinde k vidění neni, Kubovi a Jirkovi za fandění při běhu, mojí ženě Filomeně za pozvání na voběd a pivovaru Přešek za gastroorgasmus.

No a to je konec trapárny.
Tak nejdýl na F6 na viděnou.

Těpich