Forestovo 6 kýblů něhy

Forestovo šestka je nejvíc nejlepší závod v západočeským kraji a troufam si říct, že i mnohem dál. Sejdou se na něm dycinky i lidi, co jinak během div nevopovrhujou, ale na start je dotahne právě domácí atmosféra a pohodička, kterou má F6 naprosto neopakovatelnou. Nebo je tam dotáhne vidina alkoholu podávaného zdarma po závodě. Buď jak buď, ignorovat tendle suprfrupr závod jako obyvatel plzeňskýho kraje snad ani nejde.

Jo, já vim, zní to až moc jako rektální Ciprolezba, ale von je to fakt skvělej závod, jinak by se tam ty lidi neslejzali, to dá rozum. Stačí se na podzim přesvědčit na vlastní voči, žejo.
Prostě považuju za povinnost stanout na startu a poměřit síly s vostatníma svátečníma běžcema, který rádi trejl a les a kopečky a bolest.

Závod je sice pojímanej velmi svátečně a potkáte na něm i běžce v košilích a kravatách a vůbec všelijakejch roztodivnejch kostümech, ale já na sváteční náladu letos trochu kakal. Čekaj mě velký pekla a chtěl sem testovat aktuální formu zátěžovou zkouškou časem pod půl hodiny.

V den závodu dítě po půl šestý usoudilo, že už je ráno a začalo rodičům metat kozelce po břiše, hlavě a vejskat u toho státní hymnu Sierra Leone, nebo co to bylo za zvuky. Krom novýho dne ve mě ta malá hyperaktivní opice probudila i únavu z předchozího dne, kdy sme s Fíďou káceli asi šedesátimetrovej smrk a šel sem spát se smolou i za předkožkou a úplně zdecimovanej fyzickou prací.
Ne, fyzická práce neni muj kamarád.

Každopádně vzbudit se takto nemohoucí do dne, kdych chcete měřit běžecký síly s kymkoli, krom plžů, neni dobrá předzvěst.
Trochu mě celá tadle situace nasrala a v duchu kokotí nálady se neslo celý dopoledne. Mnohokráte tímto děkuju ženušce, kterážto je fakt nejlepší na světě a veškerý mý pohnutky, cukání ve voku a lobotomický poznámky, přecházela téměř v tichosti, nebo jenom s hlasitým povzdechnutím. Lavjů bejby.

Na registrace tak dorážíme v bezva rozpoložení, kdy bych cestou nejradši někoho přejel dodávkou, protože sem si ke vší dokonalosti doma zapomněl hrudní pás, bez kterýho nezměřim tepy a samozřejmě nemůžu podat stoprocentní výkon. Celá situace se ale záhy mění, páč veselý lidi na debilní náladu kašlou a akorát si ze mě dělaj prdel. Dobře mi tak, sem kretén a dostávam co zasluhuju.

Nasranost přechází pozvolna do klidu. Umocňujou to Chrtojc, který mi přijdou kondolovat k senilitam s megabalíčkem čekulády a chlastu. No komu by todle nezvedlo náladu? Pazourou mi přijde krom členů Seal’s RUN crew potřást i Jirka s Radkem, což mě mile překvapilo a lehce dojalo.

Před startem se vodbíham rozehřát klusem, páč v trentýrkach je mi celkem kosa a nechci si skrzevá blbý číslo v rodnym listu přivodit nějakej úraz utržením čehokoli. Taky eště poctivě vobcházim seřazený lidi, abych si je prohlíd zepředu, protože jakmile zazní startovní výstřel, budu skoro všem koukat jenom na záda. S Petrem Spálenkou žadoníme v davu běžců, aby důchodce pustili soucitně dopředu, ale něčí vostrej loket naší snahu utne.

„Měls přijít na startovní čáru včas, blbečku.“

Achjo, tak nic. Asi nejsem sám, kdo dneska bude svádět souboj s časem. Startovní výstřel zazněl a dav se vrhnul střemhlav kupředu. Já blbec, že sem nezůstal vzadu jako dycky. Vybíhat z předních pozic se mi krutě nevyplácí, protože se ocitam ve smrtícím tempu sprintu. Ne že bych chtěl udávat tempo závodu, ale někdo do mě furt strká a pořvává:

„Uhni, debile, kam se sereš, když se sotva ploužíš?“

Kdybych se moch trochu nadechnout, tak mu vodpovim, že právě sprintuju, ale fakt sem nemoch popadnout dech. Za mostkem uhejbam ke kraji a nechávam rychlonožky proběhnout kolem mě.

„Tyvole, takhle to nepude, šetři síly. Dyť je to eště dva kilometry do kopce.“ pomyslim si a tempo razantně zvolňuju.

Pod viaduktem a kolem chatek ze mě pot stříká na všechny strany. Zuby nechty se snažim držet Bagety, kterej má ale v nohou Norbiho Krkavec z předchozího dne, takže ho za chvilku předběhnu. Začínam hekat. Celkem brzo, natože sem neuběhnul eště ani kilák. Koukam na tepy a hodinky ukazujou 108 tepů/minutu. Takovýdle čísla nemá ani Vabroch, tykrávo. Vzhledem k tomu, jak mi tepe žíla na čele, která naběhla tak, až se skoro převažuju, dá se hrubě odhadnout, že skutečný tepy mam kolem 190+.

Holt poběžim na pocit. Jenomže pocit mam víceméně tragickej a utvrdí mě v něm Ráďa Švajcr povzbuzováním:

„Tyvole, poběž trochu, dyť funíš jak stará bába u porodu.“

Já hobluju na plnej výkon, řvu, hekam a von se mi to hovado skoro vysměje do vočí a eště do toho skurvenýho kopce běží pozpátku. Todle povzbuzování trápících se závodníků by se mělo trestat penalizací, nebo nevim.

Konečně přichází Johny doleva a s nim konec největšího stoupání. V lese se mi cestou k vysílači a následnýmu seběhu podařilo trochu vydejchat a lehounce snížit tepovku. Právě u vysílače mi hodinky bůhvíproč nastavený na 3km okruh zapípali a ukázali tempo 5:22.

„Kurva, takhle se do cíle pod půl hodiny nedostanu.“

Zbylý tři kilometry bych musel narvat hodně za hranou v tempu minimálně 4:38, což sem nikdy předtim neběžel dál než půl kilometru. Po rovině na Štruncáku a eště sem si následně hezky zazvracel.

Hovno! Dneska to prostě dam! Buď po cestě zhebnu a nebo to dam. A já to dneska kurva dam!

Během pár vteřin se místo zvolnění a zklamání z výkonu rozhoduju jít do rizika a z kopce ke kolejím natahuju dvoumetrový haxny do dlouhejch kroků. V zatáčce u viaduktu dobíham nějakýho týpka, za kterým se vytáhnu do mírnýho kopečka k louce Hořících lejtek. Tam ho předběhnu a vidim před sebou Máru Chvála. Hekam mu na paty jako divej, když v tom najednou, kde se vzala, tu se vzala Tea. Marek rudej, já rudej, žíly na čele připomínají ropovod Družba, hekáme vobá jako německý pornohercí a Tea na pohodičku s telefonem v ruce, natáčí nás, povzbuzuje, pak vodběhne dopředu natočit někoho jinýho a zase se vrací. Jindy bych se asi zastavil, zahodil tretry a propuknul v usedavej pláč, ale Tea se nedá brát jako rovnocennej soupeř. Navíc povzbuzuje vopravdu fantasticky a vlejvá nam kvapem ubejvající síly do žil.

U chatek Máru trhnu a dostávam se před něj. Druhej viadukt probíham jako v mdlobách. Necelej kilák do cíle a už ty zvuky nejsou ani tak nemohoucí hekání, ale řev pterodaktyla, kterýmu právě levý varle přejela tramvaj. Podle toho mě poznala Dana Císařů a viditelně přidala do kroku. Ani nevim jak, pravděpodobně musela někde asi tak dvacetsedumkrát klopýtnout, ale podařilo se mi nakonec dostat i před ní. Přitom běžela tak ladně a krásně si dejchala do rytmu. Nerozumim tomu doteď, co se při doběhu stalo.

Sto metrů do cíle . Vidim jenom rozmazaný šmouhy a soustředim se hlavně na proběhnutí časomírou.

Sem tam. Finito, hotovo, Ende šlus.

Nohy se mi třesou, ruce se mi třesou, pneumatika se mi třese, ale časomíra ukazuje něco naprosto neuvěřitelnýho. 29:37. Tyvoleeee, já si zlepšil osobák skoro vo dvě minuty! Veliký hurá! Ave Já! Za mnou se ozve Dana:

„Končim s běháním, předběhnul mě i Pterodaktyl.“

To bych nedělal. Jeden povedenej závod běžecký tabulky naruby neobrací. Mam teda ohromnou radost z druhý části závodu a z toho, že sem se v půlce nepoložil, ale kousnul to i za cenu bolesti a kýženej čas si vydřel. Po kokotí náladě ani stopa a juchajdá může začít.

Velice nekolegiálně se s pivem v ruce směju Skleníkovi, kterýho mladej Lukyn nadrbal skoro vo minutu. Asi budem muset změnit obsazení týmu na Vltava RUN 🙂 Tvoříme hloučky, kecáme, hyperaktivní opice skáče v nafukovacím hradu, což je naprosto úchvatný bavítko pro děti, a tak všelijak po různu užíváme podoběhovou seanci před vyhlášením vítězů.

Bohugel musíme vzhledem k okolnostem zmizet ještě před vyhlášením, neb malej motýlý Admirál Babočka se rozhodla, že už se jí chce spát. No bodejť by ne, žejo, když madam vstává v čase hluboký noci. Příště jí asi uvážeme před panelákem ke stromu a vyzvedneme jí až cestou domů.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům závodu za fantastickou atmosféru, Forest Gump týmu za dokonale připravený zázemí, skvělý značení trati, lahodný pochutiny a kvalitně vychlazený lihoviny. Skákací hrad a malování na gezicht rulez nejvíc.

Díky a na podzim zas!
Pich

(foto manželé Bendovi)