Jak sem přežil maraton

Maraton – to slovo v sobě má něco nehmatatelně heskýho a zlýho zároveň. Zrozený z legendy vo Pheidippovi je chápaný i mezi neběžcema jakoby s posvátnou úctou a přemožitelům mety 42,195 kilometru už se dostane pochvaly buď uznalým zamručení: „Hmm, hmm, to si vole fakt dobrej.“, nebo soucitným: „Hmm, hmm, to si vole úplnej magor vylízanej.“ doprovázený klepáním si na čelo.

Buď jak buď, už je to fakt hrozná štreka na to, aby se jí člověk vydal běžet jen tak, páč má zrovna dlouhý vodpolende. Teda někdo možná jo, u takovýho Cipry si zrovna nejsem jistej, ale většina smrtelníků to tak prostě nemá. Teda aspoň doufam.

Souhrou náhod mi kdysi vyprávěl PAN běžec Honza Chroust vo tom, že nejhezčejší maraton běžel v Řecku. Už třikrát. Autentická trať z Maratónu do Atén, fantastická kulisa na trati, počasí většinou supr a dobíháš na Olympijskej stadion v slzách, řikal. Zjistil jsem si vo tom pár informací, viděl pár fotek, přečet pár článků a rozhod se, že todle je přesně závod, kterej chci absolovovat. Pokud někdy v životě maraton, tak ať je to rovnou ten autentickej, se fšim fšudy. Teda se fšim fšudy radši ne. Autenticky běžet v plnej zbroji a umřít po doběhu jako Pheidippes se mi úplně nechce, ale nesmrt bude záležet hodně na přípravě.

Zděluju todle rozhodnutí, který už je vlastně rozhodnutý, svojí nastávající ženě a navrhuju rovnou spojit příjemný s příjemným a svadební cestu naplánovat do Řecka na listopad. Viděl sem moc dobře, jak se děvče pralo s představama, kterak před maratonem nebude žádnej seks, abych se nevysílil a po něm taky ne, protože zas nebudu schopnej se pohnout, že památky uvidí akorát z pohledů u hotelu, jíst budeme jenom gely, aby si tělo navyklo, že budu po večerech nacvičovat přijímání ovací při dobíhání na stadion a vůbec se celá svadební cesta bude až moc točit kolem běhání.

Zlomila jí až přihláška na desetikilometrovou trať, která taky končila na olympijským stadionu jako maraton a moje opakovaný sliby, že běhu se budu v Aténach věnovat jenom v den závodu a po zbytek dní budu fungovat jako ukázkovej Roman Tik a Robert Ek dohromady.

Pak už stačilo jenom telefonicky zbombardovat Italiana, kterej závod absolovoval už třikrát a žebrat na něm doporučení, poznatky a skušenosti, vyřídit nam ubytování, sehnat někoho, kdo má větší zásobu anglických slovíček, než negramotná vopice, vyřídí nam registrace a letenky, a začít konečně trénovat.

Nejhorší bylo samozřejmě začít trénovat, protože pomoct někomu k neštěstí v podobě trápení se na závodě, to pomůže každej, ale tréninky za vás nikdo neabsolvuje. Naštěstí, co se tejče tréninku, já měl letos nabitej rok samejma zhovadilejma závodama, který sem chtěl stihnout eště před čtvrtým křížem v občance a který by se bez nějaký přípravy zvládnout nedaly, takže maraton měl teoreticky bejt taková třešnička na dortu za celoroční snahu. Teoreticky, podotýkam!

Vono jedna věc je vopravdu v přípravě makat a dávat tomu fšechno, nebo druhá se snažit furt bejt fotr a manža a vobčas si udělat čas na trénink a srát rodinu svejma sportovníma aktivitama co nejmíň. No a já sem varianta dvě. Teda snažim se. Zůza na to má určitě jinej názor, ale moc často mi ho neříká. Ví moc dobře, že lepší běh po lese, než chůze do restauračního zařízení.

Příprava teda probíhala už vod letošního ledna s tim, že prvním úkolem trenéra bylo dostat mě na květnovým půlmaratonu pod dvě hodiny. Další fáze byla červencovej štafetovej běh, kdy sem absolvoval čtyři desetikilometrový úseky. Mezi tim sem si vodskočil potupně zdechnout na Krále Šumavy. Pak měla bejt zářijová fáze polovičního Ironmana, ale z tý sešlo, neb celý léto bylo ve znamení kaleb, lenosti, natrénovanost šla úplně do prdele a podle aktuální formy bych nepřežil ani 1,8 kilometru plavání a utonul, což sem úplně nechtěl. V druhej půlce srpna už začalo jít do tuhýho a necelý tři měsíce před maratonem se pouštíme s Johnym do obnovy tréninků a nabíhání objemů. Za měsíc a půl ve mě probudil jarní kilometry a dostal mě do životní formy, ve kterej si přes zmenšenou pneumatiku dokonce vidim na pinďoura a běžim půlmaraton pod hodinu padesát, což je nečekanej bonus a prozatim taky vyvrcholení letošní snahy, neb jak záhy zjišťuju, tělo má svoje limity přes který nechce jít. A tim mým limitem je hranice třiceti kilometrů.

Ať se snažim sebevíc a pokoušíme se s Johnym vymyslet různý varianty běhu, který by mě přenesly přes tudle hranici smrti, nic nefunguje. Pomalý tempo, stupňovaný tempo, svižný tempo, nic nefunguje. Přiblíží se třicítka a nastává regulerní koma. Jednou sem se přehoupnul až na 33 ale pak sem se po doběhu nemoch ani protáhnout a brečel sem bolestí. Takže je sice hezký, že měsíc a půl před závodem běham z Doubravky do Touškova, nebo do Šťáhlav, ale furt to má do maratonský distance kurevsky daleko a moje pocity nejsou vůbec naplňující. Dá se dokonce říct, že se blíží depresi a zklamání. A co je nejhorší, běhání mě přestává bavit.

Ke fšemu se přidávají i problémy s tělesnou schránkou a rotátory a flexory, nebo jak se to prdelní svalstvo menuje, mi zřetelně dávají najevo, že tyhle dlouhý tratě se jim vůbec nelíbí. A nelíbí se ani pravýmu kotníku, kterej byl během pralesní fodbalový kariéry obránce asi zilijonkrát vyvrknutej a nikdy řádně léčenej.

Dva tejdny před vodletem už přes bolesti netrénuju, snažim se rehabilitovat, chodim na masáže a nutně musim uznat, že měl Johny pravdu když tvrdil, že příprava na půlmaraton a maraton je úplně něco jinýho a měl bych na něj tělo jako amatér připravovat mnohem, mnohem dýl. Inu, to už řikal Komenský: „Všelikeré to kvaltování dobré leda pro hovado jest!“. A to nebyl žádnej blbec, tendlecten Komenskej, to byl učitel národů, tak asi musel mít pravdu neasi tyvole.

Pár dní před vodletem tělo reflektuje na klidovej režim a dá se říct, že asi budu moct běžet, respektive se plnohodnotně zúčastnit závodu. Náladu mi strašně moc zvedaj výkony Forestí tlupy, která si v Třeboni na pro větši nu z nich prvním maratonu došla div ne na bednu a eště u toho některý jedincí stihli dělat humorný pózy pro fotografy, nebo přes neskutečný časy opakovaně srali na běh tu v lese, tu v toice.

No prostě padam do depky non plus ultra, protože ačkoli se mi zdálo, že mam jakoby natrénováno, vedle vostatních běžců budu ultralůzr, zoufalec, tragéd a opovrženíhodnej závodník, kterýho budou i přes zaplacený startovný minimálně škrtat ze startovní listiny, nebo bude běhat s číslem 00, budou po něm házet starý smradlavý tretry, nebo pukafce a smát se mu veřejně do vočí.

Todle zoufalství se mě drží čim dál víc. Po příletu do Atén se dokonce mnohonásobně prohlubuje, což už nevydrží moje skvělá ženuška a řekne:

„Že se na to nevysereš! Má to bejt hezkej zážitek, tak ne že se zřídíš jako blbeček a pak Tě tady budu dva dny vobskakovat. Na to zapomeň, pudeme na památky! Si přece na svadební cestě, taxi to užij i za cenu, že bys došel, ne?„

A má pravdu. Vysrat se na to můžu! Copa si Pichu úplně zapomněl na radost z běhu? Nebo doběhu aspoň?

Tydle slova ve mě přepnuli nastavení vo stovosumdesát stupňů a během závodu sem Zůze za její moudrost vopakovaně děkoval. Nebejt jí, tak závod rozhodně neproběhnul takhle hladce. Ale eště nepředbíhejme události.

Před závodem produkujeme řádnou svadební cestu a po Aténách naběháme každej den zhruba kolem patnácti kilometrů. Teda aspoň sem dycky večer vyřízenej jako by to bylo patnácet kiláků. V kondici se krom procházek udržuju eště poctivejma večeřema vo několika chodech a konzumací místního vína po litrech. Dá se říct, že je nám osud nakloněnej, fšechno vychází na výbornou a my si líbánky užíváme. Vo předstartovní nervozitě nemůže bejt ani řeč.

Teda až do předzávodního večera. Ulejháme do peřin už před devátou hodinou, abysme to brzský fstávání přežily. Nicméně eště fpůl jebný čumíme do stropu a nemůžeme ani jeden zabrat. Měli sme si dát večer víno na lepší spaní. Achjo.

V půl pátý zazvoní budík a cejtim se takovej trochu rozlámanej a nevyspalej, možná jako by mě někdo jebnul kladivem do hlavy a decentně znesvětil. Prostě sem celej rozmrdanej a vůbec nevim, jak se dam dokupy na dnešní maraton. Tyvole, to bude peklo. Naštěstí mi na mobilu svítí povzbuzující zpráva vod Fídi Bezděkovskejch: „Dej si deset.“ To v praxi znamená okamžitě si dát deset kliků. Proč? No, je to taková moc príma hra na zvýšení fyzický konvice, kdy vam osoba, se kterou hrajete může dvakrát denně nasolit deset kliků, stejně jako vy jí. Nejlepší je vyčkat třeba na frontu u pokladny, na zastávku autobusu, hospodu, policejní kontrolu, nebo nějaký veřejný místo, kde se klikující zaručeně stane středem pozornosti. Jako jasně, dvacet kliků denně neni moc, ale hrajte to pak třeba s deseti lidma. Dvěstě kliků za den už docela ujde.

Nicméně se Fíďa vodmlčel na pár tejdnů, kdy byl klikující mír a trefil se mi ten hajzl přímo na předmaratonskou rozcvičku. Fíďa buzerant 🙂 Odbyl sem si tudle estrádu, poděkoval mu za zvýšení fyzičky, voblík se do běžeckýho outfitu, nechal se vod manželky poflusat a vyrazil na metro.

Vzhledem k tomu, že bylo avizováno kolem 20 000 startujících, měl sem docela obavy, jak se takovejdle dav lidí přesune autobusama z jednoho města do druhýho a vyrazil na nejbližší zastávku už v pět ráno. Místo zběsilejch davů sem za celou cestu metrem potkal akorát jednu domácí běhnu, která de maraton taky poprvý, bojí se jako já, ale naštěstí s ní poběží boyfrend, takže jakoby dobrý. Hm, supr. Se mnou neběží nikdo, kromě mojí hlavy. A ta dokáže během běhu vypotit takový píčoviny, který nechceš poslouchat ani čtvrthodinu, natož čtyřiapůl holiny fkuse. Venku na stanici metra už čekaly kvanta autobusů a dobrovolníci nás směřovali do prázdnejch. V jednom z nich sem uzmul místo, vohnul nohy do polohy zlomenina v krčku a za chvilku sme vyrazili směr Maratón. Cesta tam po dálnici uběhla celkem rychle a se svítáním jsme vystoupili u sochy bohyně Niké. Šel sem jí hned poprosit, ať neblbne, slituje se se nade mnou a nechá mě dneska přežít. Stejně bych byl oběť úplně nahovno. Samý sádlo, smradlavá nožina, malej vocásek a tak.

Do startu zbejvá něco málo přes dvě a půl hodiny, fouká vítr a je zima jako svině. Navleču na sebe všechny vrstvy voblečení co mam sebou, navrch se zabalim do igelitovýho pytle, vopřu se u basketbalový šatny vo zeď a se zavřenýma vočima nasávam první paprsky slunce, který se už přehouplo přes vobzor.

Z repráků se line hudební průjem, ale v tom tam zazní jedna věc, která mě hrozně moc baví. Určitě přídu na to, jak se menuje, ale teď to fakt nevim. Přeběhne mi mráz po zádech a hlava začne promítat vlastní film, u kterýho se mi lechce zalesknou voči. Před pár lety lůzr, vypitej šulin, kterej se bál vlastního stínu a helemese tyvole, kdo to tady sedí v Maratónu a čeká na startovní výstřel. Ten samej šulin, jenom vo pár kilo lehčí, pár promile střízlivější s nejlepší ženskou světa po boku a s tisíci naběhanejma kilometrama za letošní rok. Ukápne mi slza, protože vim, že se do cíle klidně i doplazim na posledním místě a stejně budu vítěz. Dneska ukápne poprvý, ale rozhodně ne naposledy. Radši do sebe nacpu toust a dělam, že mi zaskočilo a vlítlo něco do voka a tak.

Po vosmej jdu odevzdat věci do dodáfky a trochu se protáhnout. Johny řikal, že mam jít na start mírně spocenej. Stadion se pomalu ale jistě zaplnil běžcema, až tu neni moc k hnutí a člověk aby si na rozběhání vybral toiky a skákal z jedný na druhou, nebo nevim. Při protahování cejtim, jak mě táhne pravá vnější strana stehna. Co to doprdele zase je?? Čim víc chci nohu abecedou rozklusat, tim víc je bolest nepříjemná. To se těsně před startem maratonu hrozně hodí. Holt rozcvičku končim a jdu radši vysypat přebytečnej náklad. U toiek sou moc pěkný fronty, takže mě začne polejvat studenej pot, že tíhu okamžiku nezvládnu a kakao ze mě vypadne na veřejným posranství. Naštěstí se přiblížila devátá hodina a oficiální start závodu, kterej většina účastníků nechtěla zmeškat. Já ho sice prosral, ale zato se mi dost ulevilo. S voroseným čelem sem se teda postavil do koridoru číslo devět a pomalu se posouval s vostatníma závodníkama vpřed ke startovní čáře. Bloky čítali zhruba dva tisíce závodníků a my tvořili ten předposlední, nejpomalejší. Za námi už startoval jenom jeden blok běžců a powerwolkeři, nebo jak se těm rychlochodcům nadávalo. Cestou je z davu cejtit spoustu smíšených emocí. Natěšení, respekt, obavy, radost, ale hlavně obrovská touha zdolat bájnou maratonskou metu 42,2 kilometru.

V 9:30 přišel náš čas. Tyvole, elita už má skoro 15 kilometrů za sebou a já teprve budu startovat. Japa asi dopadla Zůza na desítce? Přežiju? Bude to bolet? Budeme mít eště potomka? Co koupim mámě k Vánocům? Zmatený nervózní myšlenky utne někdo vedle mě přáním gudlak, zazní startovní výstřel a už se…… Moment…… Nic se neděje. Pořád stojíme….. Jakto kurva?

Už je to dobrý a tisícihlavej dav se dal do chůze, která postupně přechází v pomalej klus. Naštěstí neni moc prostoru zběsile prchat vpřed, takže jsem davem tlačenej nějakou konstantní rychlostí a ani s tim moc nebojuju. Času, kdy se budu moct předvést, bude eště spousta.

Ani se člověk skrzevá samý fandící davy nenadál a už míjíme pátej kilometr. V hlavě si přepočítam, kolik takhle dlouhých úseků eště musim uběhnout do cíle a pokusily se vo mě mdloby. Tyvole, eště sedumapůlkrát todle musim uběhnout. Kurva to je hroznej hektar. Radši se trochu poleju vodou, mrknu na tepofku a ploužim se dál. Slunce začíná připalovat a tepy lezou do čísel, kam se měly zvedat až po dvacátym kilometru. Nicméně spolejham na to, že za vysoký cifry může hic. Slyšim češtinu a tak malinko přidam, abych prohodil pár slov s někym cizím a nemusel si povídat furt jenom sám se sebou. Po chvilce si popřejeme hodně sil a zdaru a protože se mi zrovna běží fajn, trošičku natahuju krok k tempu pod šest minut a mizim jim z dohledu.

Atmosféra je naprosto úchvatná. Lidi nam podávaj olivový větvičky, buší železama do svodidel, z místních kaváren a taveren hraje hudba, divácí freneticky řvou „Bravo! Bravo!“, a mě to zase dojímá tak, až mi něco vlítne do voka a trochu poslzim. Někdo tam jede na hendbajku a dokonce sem minul týpka, kterej to dával na vozejčku!

Tsykrávo, tydle hustoří s hendikepem, co ten svuj hendikep prcaj a jedou krutopřísný bomby, maj muj velikánskej obdiv a respekt. Dycky si v tůtěch chvilkach řikam, že největší hendikep je lenost, protože jak vidno, všechno de, když se chce. A když to nejde, tak se to dojede na hendbajku třeba. A neřikam si to sám zřejmě, páč tůtěm jedincům tleskali i vostatní běžcí a divácí při jejich projetí mohutně přidávali na hlasitosti řevu.

Desátej kilometr krom stupňujícího se vedra a spotřeby vody furt klídek. Vlastně až do sedumnáctýho se nic zvláštního nedělo a všechno šlo až skoro běželo podle plánu v průměrným tempu kolem šesti minut na kilák. Pak přišel průser v podobě hladu. Na dvacátej kilometr k občerstvovačce to bylo poměrně daleko a kolem dvaceti minut běhu. Gel sem do sebe hrnout nechtěl, protože by mi akorát zalepil hubu. Do toho se mi začlo chtít chcát, takže sem nevědomky stupňoval tempo, abych byl honem honem na vobčerstvovačce. Když se vobjevila, bylo to jako spása. Vodskočil sem si za diváky, cestou zpátky na trať propadnul vodu, ionťák, banán, sušenku a běžel dál. Místo abych do sebe tendlecten suprfrupr svatomartinskej vobídek natlačil někde v koutku v sedě, pořád sem se snažil vo běh. Nezralej banán ve mě zmizel celej, protože prostě hlad jako kráva, sušenku, která chutnala jako když chroupete suchou větev, sem spořádal taky, neb sem jí zapíjel ionťákem, aby měla vůbec nějakou chuť a dala se spolknout. Hlad je prostě hlad a ten se neptá.

Velký špatný bylo, že sem se nenažral dřív než mě hlad přepad, takže i po tom, co sem zhltnul tydle chujky, se mě hlad zuby nechty držel a tak sem šahnul pro gel, abych se zaplác. Až vam ňákej chytrolín bude vykládat, že se maraton láme na třicátým šestým kilometru, pošlete ho do prdele. Maraton se láme kdy von uzná za vhodný a zlomí se ne maraton, ale běžec. Teda maraton zlomí běžce, aby bylo jasno.

Vod vosumnáctýho kilometru se běželo do pomalýho, ale dlouhýho kopce. Žádný zběsilý stoupání, že by člověk lez po čtyřech, ale po uběhnutým půlmaratonu už dává zabrat i rovina, natož mírný stoupání. Kolem mě tak trochu začal výjev jak z katastrofickýho filmu. Ozejvalo se čim dál víc hrozivý předsmrtný hekání, běžcí připomínali klátící se trosky, některý se začali skrzevá křeče ploužit po jednej noze a vobčas dokonce někdo upad na zem. Takhle se mi nechtělo končit. Mušim si to přece užít, řikala Zůza. Chtěje se vyhnout krizi, sahnul sem do štrozoku pro magnézium a vlil ho do sebe.

Nevim, jestli sem timdle krizi spíš nezažehnul. Začal mi kurefsky zlobit žaludek a úplně mi to přestalo běžet. A to byl teprve dvacátej čtvrtej kilometr. Dalších vosumnáct furt čekalo na zdolání. Přišlo, co přijít muselo. Po chvíli sem si vodskočil z trati a trochu si vodflusnul. Bohužel se stav moc nezlepšil a ke všemu začaly cepenět nohy. Vono, když člověk koukne před sebe a tam vidí vobrovskou masu lidí stoupající v tom vedru do nekonečnýho kopce, cepení nejenom v nohách, ale i na ušních boltcích.

Pocity začínají bejt všelijaký, jenom ne pozitivní. Furt je mi na blití, mam sevřenej žaludek, blbě se mi dejchá a pořád běžíme do skurvenýho kopce. Tyvole vlastně už hodinu běžíme do kopce a vůbec to nevypadá, že bysme někdy měli běžet z kopce. Podle mě běžíme do Atén minimálně přes Olymp nebo vyjebkaný Himaláje. Chválabohu akorát probíháme úsekem, kde sou divácí zase fantastický a trochu mi pomohlo, že sem na sebe vylil asi dvacet litrů vody na osvěžení, tak mě touha prokousnout si tepnu a tiše vykrvácet na chvilku vopouští.

Třicátej kilometr je jako spása. Uvědomuju si, že už sem daleko za půlkou, že mě vlastně čekaj už jenom čtyři vobčerstvovací stanice do cíle a mam to za sebou. Tyvole, pět dvouapůlkilometrovejch úseků a seš tam Pichu! Sice je mi šeredně blivno, ale křeče v nohou furt žádný, takže když dobře rozložim síly, zvládnu to.

Zvládnu!

Kurva!

Doprdele!

Já to fakt dam!

Dochází mi, jak moc dlouhou a náročnou cestu sem za poslední roky ušel, kam mě dovedla, kde se momentálně nacházim, čumim na tu starou pani, jak provolává „Bravo! Bravo!“, a dodává eště něco v řečtině, vedle ní pravděpodobně vnučka zase řeže trubkou do svodidel, za nima nemalej dav tleskajících diváků a já v tomhle všem na trati.

Regulérně řvu a je mi úplně u prdele, co si myslej lidi kolem. Tenhle nepopsatelnej pocit něhy a téměř hmatatelnýho štěstí už mi do smrti smrťoucí nikdo nevezme. Skoro zastavuju, abych si ten okamžik vryl do paměti. Kurevskej nádherňajs! (Jenom teď při vzpomínce z toho mam husinu i na předkožce).

Další vobčerstvovačku probíham bez povšimnutí, protože jenom z pomyšlení, že bych do sebe dostal hlt vody, se mi vobrací žaludek naruby. Posledních deset kilometrů do cíle. A hlava velí, že vod šestatřicátýho kilometru to zase pude. Nevim jak to ví, ale to je fuk. Hlava má v tomdle dycky pravdu. Už sem se naučil jí věřit a hlavně jí poslouchat.

Po hodině a půl se dokonce stane něco neuvěřitelnýho a my běžíme z kopce! Teda běžíme, tomu panoptiku co vidim kolem sebe se moc nedá řikat běh. No prostě se posouváme k cíli. S každým metrem se teď zvětšuje počet hekajících, stejně jako s křečema bojujících závodníků. Zdravotní služba má solidně na pilno a neviděl jsem jedno stanoviště, kde by někoho nevošetřovali. Mam vlastně vohromný štěstí, že furt jakoby trochu běžim. Sice s chodeckejma mezipauzama, ale bez křečí.

Pětatřicátej kilometr. Sedum do cíle. Beru dvě flašky s vodou a leju je na sebe, protože ten hic je fakt strašnej. Omylem polknu lok vody a rázem je mi moc krásně na zvracení. Popobíham eště půl kilometru, ale žaludek zavelí velmi rázně, že to co nese, dál nést nehodlá a náklad vyklopí okamžitě teď hned a tady. Jentaktak stihnu strčit hlavu do křoví mezi svodidlama v místě, kde naštěstí neni žádnej divák a spustim řev. Ale mohutnej řev. To bylo něco, jako když si pterodaktyl skřípne varle do zipu u kalhot a zároveň si pod nehet píchne třísku. Ukrutný skřeky prostě. Lidi kolem mě ublívali taky, ale to mi bylo v tu chvíli vopravdu jedno. Nikdy nechtějte dávit gel s banánem. Zlatý lečo.

Po absolovování tohodle vymítání ďábla se mi neskutečně ulevilo. Cejtil sem se najednou jako znovuzrozenej a běžel. Co běžel, já letěl jako vítr! Tyvole, to byla nádhera. Najednou mi bylo lehce i s těžkejma nohama.

Třicátej šestej kilometr, do cíle zbejvá zaběhnout F6 a je to doma! Do třičtvrtě hodiny sem tam. Úplně se mi roztáhla huba vod ucha k uchu, poprvý sem se podíval na čas a zjistil, že pokud máknu, pod čtyři a půl hodiny se dostanu. No vida, nakonec to nebude tak hrozný a třeba nebudu muset chodit kanálama. V ulicích živá hudba, bubeníci, úplně mě to žene a tlačí dopředu. Akorát že se blbec nechávam strhnout moc, tepovka vystřelí do výšin a za chvilku sem zase zpátky v mdlobách. Křeč v levej ruce se stupňuje a nechce se pustit, svině jedna. Předposlední občerstvení. Zase mi chutná pít. Pár loků vody a jedem dál. Necelá pětka. Povětšinou se mi daří předbíhat spoustu ploužících se trosek, který běžce nepřipomínají ani náhodou. Už mam v hlavě jenom blížící se cíl. Zalejvá mě pocit klidu a ukrajuju metr za metrem. Čim víc se blížíme cíli, tim víc se stupňuje fandění.

Čtyřicátej kilometr. Tyvole, čtyřicátej, to je strašný číslo. Doprdele, to je hustý. Strašně hustý. Vobčas musim přejít do chůze. Ani ne kvůli křečím, jenom sem prostě línej hajzl a nechce se mi běžet přes velkou bolest nohou. Mam si to přece užívat, řikala holka moje.

Poslední kilometr. Někdo vedle mě zařval bolestí a upad. Než sem se stačil votočit, byli u něj dobrovolníci. Lehce klušu a celkovej čas bych měl furt stihnout pod čtyřiapůl hodiny. Už to teda bolí jako svině. Křeče v levej ruce jsou nesnesitelný, ale nohy mě nesou. Kde je ten posranej stadion dohajzlu? Už bysme ho měli vidět přece.

Konečně se za zatáčkou vobjevila monstrózní stavba olympijskýho stadionu. Probíháme davem, kterej nam nadšeně tleská a provolává to je jich „Bravo! Bravo!“. Předemnou zastavujou dva týpci, začnou davům kynout jako vítězové a objímají se. No jasně tyvole! Maj pravdu! Zastavuju, seru na nějaký minuty a s rozesmátou drškou, bolavým tělem a duší v oblacích si plácam s divákama, tleskam jim, zvedam palec nahoru, děkuju jim za podporu a tydle poslední metry si užívam jako kdybych minimálně právě vyhrál mistrovství světa.

Před stadionem se úplně zastavuju a hledam v tom šíleným davu Zůzu. Neúspěšně samozřejmě. A to stojí pět metrů ode mě a huláká na mě z plnejch plic. Depa, nevidim nic. Právě sem král světa a du do cíle. Nějakej dobrovolník mě pobízí ať běžim, že tu nemůžu postávat.

„Didovoleprdele ty blbe, já si to chci užít.“ pomyslim si a vyrazim pomalu k cílovej čáře.

Neuvěřitelný návaly štěstí mnou lomcujou a já radostně vejskam na celej stadion duchaplný „Typíčooooo! Kurvaaaaa! Tykráááávoooo! Joooo!“ A tak různě.

Kolem mě se šinou další šťastný trosky, jeden pitoma dokonce sprintuje, ale vem to čert. Zdviham ruce k nebesům a děkuju. Děkuju z celýho srdce Zůze, že mě sem svojí čirou, neutuchající láskou donesla. Bez ní bych rozhodně nedokázal ani zlomek toho, co ve mě nevědomky probudila.

Cílovou čáru překonávam skokem metr do vejšky v čase 4:31:14. Jsem maratonec. Chodec maratonec, ale maratonec. I kdyby důchodec maratonec, dokončil sem v osobním rekordu, autenticky nezemřel a to je nejvíc nejlepší.

Hrnou nás koridorem dál pro medaile. Některý jedincí se po doběhu kácí k zemi a třesou se jak vosiky. Tyvole, to je mazec. Dostávam medaily za umístění v elitní tisícovce ve svej kategorii a najednou jako když kopne kobyla. Nohy se mi podlamujou a padam. Sesunu se podýl zábrany na zem a rozdejchávam situaci. Kousanec do medaile mě ujišťuje, že se mi to nezdá a tak se pokoušim nějak vstát a dopotácet se ven. Někdo tam píská do píšťalky a řve na lidi, ať vypadnou ven a uvolní místo dalším doběhnuvším. Jako chápu to, ale tyvole, tady se lidem chce umřít a ne pochodovat. Koridor vede asi dvěstě metrů za stadion. Připadá mi to jako šestnáct kilometrů. Na jeho konci mi skáče kolem krku Zůza a já sem moc rád, že jí nemusim nikde hledat. Vidim na ní, jak je na mě strašně hrdá a sem pro ní vítěz.

Už je svět zase v pořádku. I když je vo půl metru menší než já, je to ta největší opora na světě a přilehlým vesmíru. Vim, že mě dotáhne do hotelu a zajistí potřebnou péči, abych tendlecten nejkrásnější sportovní zážitek v životě fklidu fstřebal.

No a dál? Dál se uvidí. V první řadě to bude pivo, cigáro a relaxace. Ale je jasný, že je nutný na příští rok stanovit nějakou naprosto šílenou metu, která vypadá nedosažitelně.

5 úseků na Vltava RUN?

1000 mil?

Czechman?

F113?

Někde se určitě ukážu a třeba vo tom zase sesmolim naprosto zbytečný plytký plkání.

Díky fšem, co dočetli až sem a nechtěj mi rozbít hubu za ztrátu času.