Jak sem trhal asfalt

Dneska se s váma podělim vo čirou radost, která mě včera pohltila po protnutí cílový pásky půlmaratonu.

Než začnou přicházet výsledky v běhu, chvilku to trvá a dokáže to leckoho znechutit, vodradit a na běch jako takovej zanevře. Nejsem výjimka, ba spíš navopak. Trvá mi dycky všechno mnohem dýl, páč sem poloviční negramot a navíc netrpělivej, takže mam kolikrát chuť se na všechno vysrat sotva začnu. A to je u běhu problém. Trvalo mi hodnou chvilku, než sem pochopil, že musim běhat tak, aby mě to bavilo a jediný co mam vod každýho jednotlivýho tréningu, nebo závodu vočekávat je dobrej pocit. Takže v klídku, pomalu, žádný honění a místo cigár a kořalek nasávat radost z pohybu.

A přesně s takhle naladěnou hlavou sem se letos postavil na start Škoda FIT půlmaratonu. Žádný vočekávání, žádný výsledky, jenom pokyn vod trenéra, v jakejch tepech se přibližně pohybovat, abych plnil tréningovej plán na letošní vyvrcholení sezony v Aténách. Cejtil sem se vážně dobře, protože žádný očekávání = neexistuje špatnej výsledek, počasí bylo naprosto luxusní a trať bez velkejch kopců. Co víc chtít?

Po startu se nikdy nikam nehrnu, vod toho sou jiný borcí. Já volim vyčkávací taktiku. Vyčkávam, kdy mi dojdou síly a pak už se jenom modlim, aby byl cíl. Tempo mě nezajímá, na hodinkách mam jenom tepovku, i když už celkem obstojně dokážu odhadnout, v jakej fázi se pohybuju.

Mam to rozdělený na několik částí:

• pohodička
• svižný tempo
• závodní tempo
• zlosemismějedovočí
• totální mordor
• hořim v plamenech, přičemž umíram hrozně pomalu v třeskutých bolestech

Poslední tři tepovky mě vůbec nerajcujou a pokud možno se jim vyhejbam. Nejsem masochista, ale sváteční běžec. Trenér na to má vobčas jinej názor a tomu jinýmu názoru řiká laktát. Nicméně půlmaraton mam běžet v „závodním tempu“ a posledních pět kiláků vytlačit na „zlosemismějedovočí“.

U Štruncáku mam furt na dohled vodiče s časomírou 1:50 a trochu se děsim, jestli hned zkráje neblbnu s tempem, ale běží se mi skvěle. Při kroužení Škodovkou si všimnu, že vedle vodiče běží nějakej zkušenější ročník a povídaj si spolu. Timto před pánem z Domažlickýho klubu z kategorie M60 vzávam hold a smekam až k zemi! Přeju si jediný – bejt v jeho letech takhle vitální a zdravej. Než se naděju, míjim ceduli s desátym kilometrem a štrádujem si to kolem věznice do Borčáku. Jesipa by někdo z chalanů za zdí radši běžel, než seděl?

U Tyršáku ve stoupání přijde lehčí krize, tak zpomalim a snažim se srovnat dech, přecejen, jestli mam do poslední čvtrtiny závodu eště zrychlit, musim se nejdřív k poslední vobčerstvovačce bez úhony dostat.

Vim, že mam za letošek naběháno tolik kilometrů, jako nemam za celej život naježděno nakole, takže zůstávam fklidu. Vobjemový trenály se projeví, po chvilce se tělo srovná a můžu zase trošičku zrychlit. Ne moc, ale trochu jo. Za Homolkou znovu dobíham vodiče s časem 1:50 a chytam druhej dech. Hlava zavelela, že teď přejdu do tempa „zlosemismějedovočí“ a div netrham asfalt, jakej cejtim v nohách náboj. Vědomí toho, že pár kiláků před cílem furt vidim prapor 1:50, mě neuvěřitelně nabíjí a začínam závodit. Každej krok najednou jedu s jistotou stroje, rukama ukázkově (já si teda myslim, že ukázkově, kouč by měl určitě výhrady) šviham dopředu, prodlužuju krok a začínam předbíhat závodníky. Předbíham vodiče a letim jako střela na vlně euforie. Najednou mi dojde, že jedu v tempu „totální mordor“ a musim se krotit, abych do cíle vůbec vydržel.

Hlas v hlavě rázně velí: „Kurva vole, neposer to, zmákneš to v osobáku, ale neblbni.“

Na poslední vobčerstvovačce obsluze vytrhnu z ruky kelímek, loknu ionťák, vohazuju zbytek kamsi do davu řičících diváků a pádim dál. U Pechtů, Papírna, U Ježíška, už se blíží cíl.. Hovno! Doprdele, tady se eště musí do podchodu u vlakáče a kolem Prioru zpátky na Wilsonův most. Minimálně půl kiláku navíc než sem čekal. U muzea na mě křičí Johny čas 1:47 a pár drobnejch, což mě vybičuje ještě víc. Totiž představa, že mi po tak hladkým a nečekaným průběhu vo pár sekund uteče neuvěřitelnej čas 1:49:cokoli, byla děsivá. Špekparkem se řítim kolem vylitejch zevláků, probleskne mi hlavou existence Picha před pár lety a furt předbíham další závodníky. Je mezi nima i onen zkušenej pán. Zatáčka, náměstí a přecházim ve sprint. Slyšim Olu Ciprů, jak mě povzbuzuje. Místo dejchání už hekam a řvu jak tur. Poslední metry a sem tam. Zastavuju hodinky a na nich se vobjevuje 1:49:41.

Ta vlna, která mnou projela se nedá slovama popsat. Je mi do breku, ale sem tak šťastnej, že skáču jako magor a řvu na celý kolo víc než Milan Barošů po červenej kartě na rozhodčího. Slovník máme podobnej, ale já řvu radostí. Nejvíc nejlepší na celej situaci je, že mi na krk skáče to nejlepší děvče na světě a vo tu radost se se mnou dělí. I synek vypadá, že je asi trochu pyšnej na fotra.

V návalu vítěznejch pocitů se schánim po tužce a chci rozdávat autogramy, ale nikdo vo ně nestojí. Nevadí, von už si Kipchoge moje jméno zjistí vodjinud. Konkurenci je třeba hlídat.

Abyste totiž rozuměli, vloni jsem v koutku duše záviděl všem, který doběhnou půlmaraton pod 2 hodiny. Řikal sem si, že by bylo někdy fajn vidět na výsledkovej listině u svýho jména čas 1:59:59.
Sny se jak vidno plněj, jenom jim ček musí jít naproti. A nepotřebuje k tomu zas tak moc. Stačí začít pravidelně porážet největšího soupeře – vlastní lenost. A bejt trochu trpělivej.

A abyste věděli že neplkam hovna, pro srovnání nabízim výsledky loňskýho a letošního závodu.

Tag zdarecpalec třeba někde na startu.