Jak sme se kulturně vobohatili

Fposlední době se můžete fšude na internetech dočíst a ftelevizi se zhrozit nad tim, jak sou přes zákaz vycházení, zákaz srocování víc jak dvou lidí, zákaz restaurací, zákaz pití na veřejnosti, zákaz jezení na veřejnosti a zákaz radosti z existence, zejména na veřejnosti, no prostě jak sou přes veškerý tajný spiknutí Bila Gejce plný hory vysmátejch lidí. Nebo eště líp podchlazenejch polonahejch pitomů, co si myslí, že sou Wim Hof. No a já Vam teď zdovolením povyprávim vo tom, jaxme jeli voblečený jako trapný vidlácí do liduprázdný Prahy vočumovat památky. Teda my sme hlavně potřebovali nutně vyzvednout nějaký chujoviny v IKEE, ale to nezní tak oduševněle.

A tak sem den před vodjezdem, což taky neni úplně zvykem, páč věčinou vymejšlim trasu v autě při řízení, naplánoval procházku z Václaváku na Čertofku a přes Kadlovo most zase spátky. Počasí vyloženě přálo, protože mínus šest stupňů v Praze nebylo asi tak dvacet let.

„To nebude nigde ani živáčka.“ liboval sem si v duchu. Nu, nebylo, nebudu Vam lhát, vono totiž eště hezky foukalo. Do takový skurvený zimy nevylezli ani turistí, ani žebrácí, ani apoštolové na Vorloji, ani nigdo.

V neděli po vobědě sme vyrazili. Než bys řek „Koupim ti legíny a udělám do nich díru kolem vagíny, protože sem trendsettr“, parkovali sme u hlaváku.

Cestu na nějakej chodník sme z parkoviště hledali jenom dvacet minut, protože zkratka přes budovu hlavního nádraží a kolejiště se ukázala špatnou volbou. Zejména manévry dvou policejních aut po trávě kolem kočárku nás trochu vyděsili, ale pravděpodobně si dělali prdel z buranů, protože po dvou kolečkách zase vodjeli. Zusku tadle akce vyděsila natolik, že vyndala roušku z kapsy a navlíkla si jí třesoucí se rukou na předloktí. Prej aby nedostala pokutu. Je vidět, že má pod čepicí.

Přes počáteční peripetie sme se dokodrcali na Václavák k pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce. Tam sem chytil světlou chvilku zodpovědnýho fotra a jal se poučovat starší dítko vo tom, jaký byli komouší kurvy zasraný prolhaný fšivý, zavírali lidi bezdůvodně do lágrů, mučili je, vraždili, zabavovali jim majetek a tak dál. Rozvášnil sem se natolik, až sem Malině dovolil řikat, že komuší sou svině. Nejsem si jistej, jesi měla moje přednáška vo rudejch bolševickejch nokach úspěch, ale nadšení ze slova „svině“ neznalo mezí.

Pak sme se posunuli ke svatýmu Václavovi, abych plynule přešel vod zla k dobru a nevoddělal si chlopeň, která mě už začínala brát.

Tady sem opět začal na nebohou Malinu trousit moudra, jakej že to byl Vena podle legend študovanej a moudrej panovník, že sjednocoval lid, stavěl kostely, vykupoval votroky a vůbec byl takovej dobroser tehdejší doby, pročež ho měli lidi rádi a je dneska považovanej za hlavního patrona českýho národa.

Dítko pozorně poslouchalo a na konci přednášky ukázalo prstíkem na výlohu mekdonalda a proneslo:
„Tati, hele, hambunkr. Ten bych si dala.“

Super, fakt. Že se na to nevyseru, takle si tady plácat játra. Nicméně sem nevzdal vzdělávání potomka tak snadno a cestou na Čertofku se snažil stále vést plynulej monolog na téma historie český země, potažmo pohnutej osud Národního divadla, který bylo na dohled.

Když mě přerušila u výlohy Koh-i-nooru, kde byla z pastelek vytvořená vopice, dalo se to eště pochopit, páč ta gorila byla vopravdu mistrovsky vyvedená a dokonce se mračila, ale když mě přerušila podruhý s křikem, že chce stejnou moc krásnou zlatou bundu, jakou má ta paní naproti nám a že má hlad na ten růžovej koláček ve výloze Big Donut, začala mě zase brát chlopeň a přidával se tik do voka. Poslední hřebíček do rakve vzdělávání přišel na Střeláku, kde začala honit racky a smát se tomu jak magor. To sem si sednul na bobek, tiše usrkával čaj z kalíšku a po tváři se mi koulely slzy zmaru. Vyroste z ní fretka divoká a bude maximálně vystupovat v cirkuse jako přerostlej trpaslík.

Apropos, když sme míjeli tu paní ve zlatej bundě, hrozně sem litoval, že nemam mrtkovid. Zřejmě jí hrozně smrděla mošna rybinou, jinak si nedokážu vysvětlit, proč by na sebe kdokoli dobrovolně vylil tři litry parfému. No, parfému, to byl spíš sirovodík, podle pálení vočí a nosu.

Čertofka potěšila rodiče i Malinu, která začla hledat chobotničky. Vysvětlení, že se bojí lidí a sou schovaný pod mlýnským kolem vzalo za svý, jakmile ňákej vobejda zvednul stavidlo a kolo roztočil.

„A kde sou teď?“ ptala se zvědavě.
„Fprdeli!!“ dralo se mi z hrdla, ale udržel sem se a po hlubokým nádechu pravil:
„Nejspíš někde v teple, miláčku.“

Doufal sem, že fteple budem taky co nevidět, jelikož přituhlo tak, až mi cinkaly soply u nosu.
Bohugel zůstávalo jenom u přání, protože třeba Lenonovo zeď sme hledali asi půl hodiny, pročež trochu vychladla krom počasí i nálada. Nejen tim, že mamince se začlo chtít akutně čůrat. Fše se v dobrý vobrátilo v nedalekej restauraci, kterou majitel sice nemoch mít votevřenou jako restauraci, ale jako veřejný hajzly už jo. Za krásný štyry pětky sme se fšichni vychcali a šli hledat věhlasnou lavičku Venci Havla. Ta mě trochu rozčarovala, protože sem si jí představoval úplně jinak. Jako červenej sud s prknem, nebo tak něco a ne jako přiteplený židličky se srdíčkama, který vypadají spíš jako varlata rypouše sloního.

Náladu mi nečekaně spravil trdelník. Osobně tudlety předražený pouťový cukrblata ze stánků moc nemusim, ale zrovna u toho krámku, kde Valda potřebovala smrkat, vypadal nešizeně. Byl velkej jak noha vod cimbálu a měli ho i s bílou čekuládou. Tomu nešlo vodolat. Božeježíšinanebi, jak ten se rozplýval na jazyku. A to těsto, no jedna dáseň! Hele, skoro se mi udělal vlchkej flíček na kalhotech, jak moc byl ten trdelník dobrej.

Pak už sme to vzali trochu kvapem, protože se blížila hodina vyzvednutí chujek z IKEY. Vono se tam totiž nesmí přiject kdykoli a vyzvednout si vobjednaný zboží. Tam se musíte dostavit v předem stanovenou hodinu, kterou ani nemůžete ovlivnit. Takže kdyby na nás nedejbože vyšla řada v pondělí dopoledne, museli bysme po Praze chodit do rána i přes zákaz vycházení, žejo.
Takhle si Malina akorát na Kadlovo mostě flusla do Vltavy, nakrmila dalšího racka zbytkem housky a pelášili sme dál k Volroji. Cestou byl eště jeden výbornej zážitek.

„Mamiiii, hele, bezďák!“
„Miláčku, to neni bezďák.“
„Ale dyť nemá botyyy!“
„No, nemá, ale neni to bezďák. Je to sluníčkář.
„A co je sluníčkář?“
„To je člověk, co nenosí boty a svačí pránu.“
„Co je prána?“
„Jitrnice, kterou svět neviděl.“

U Vorloje se rozzářila, protože Kozí příběh nelhal a mistr Hanuš vopravdu postavil tak parádní hodiny. Vo Mikulášovi z Kadaně sem se nezmiňoval, protože Kadaň – Kakaň a tak dál. Dětskej humor by se rozjel a z Vorloje by zase nebylo nic. Bohugel sme nemohli čekat 20 minut na liduprázdným Staromáku, jesi vylezou apoštolové, nebo umrzli ve strojovně a tak sme nebohej dcerušce nalhali, že maj kovid a pádili sme k autu. Hodina H se blížila rychlejc než Pogačar do cíle časofky Tour de France.

Když začala dceruška zvědavě skoumat plápolající vohýnek tepelnýho zářiče před jednou z restaurací, malinko sem znervózněl. V živejch barvach už sem viděl, jak přijedem k výdejnímu vokýnku pozdě, dostanu bičem přes hrb, znehodnotí nam věrnostní kartičku, nákup budeme muset znovu vobjednat a zaplatit a přijet si ho vyzvednout až někdy na podzim za pět let. Žena přešla s kočárkem do polosprintu a jenom zahalekala, že znova už sem v tej skurvenej zimě nejede. Poslední kilák sme tak vzali poklusem, na parkovišti naházeli děti do auta a smykem vystřelili k IKEE. Provoz v cajku, takže sme deset minut před limitem vyzvednutí stáli u výdejního vokýnka.

„Dobrý den, vaše číslo objednávky, prosím.“ pravila s úsměvem pani.
„Dobrý den, nevim.“ pravila žena.
„Bez něj vám ale objednávku nemůžeme vydat.“ pravila stále s úsměvem ta pani.
„No ale já ho nevim.“ opakovala nervózněji žena. Vosum minut do limitu.
„Nestačila by věrnostní kartička? Tu máme.“ pravil jsem v naději, že celou situaci zachránim a budu za hrdinu.
„Ne, potřebuju číslo objednávky. Podívejte se do mejlu, tam by měla bejt.“
„Nejde mi internet.“ vypadlo ze Zusky.

Šest minut do limitu.

„Doprdele, proč Ti zrovna teď nejde internet?? Jak je to možný?? Rozbila si telefon nebo co?? To se fakt může stát jenom Tobě!! To ví přece každej blbec, že si má před vyzvednutím připravit číslo vobjednáfky!!“ začal sem hystericky vejskat a začal se svlíkat, abych obnažil záda a paní ve vokýnku mě mohla zbičovat.

Čtyři minuty do limitu a za náma se utěšeně zvětšuje fronta nervózních zákazníků, který určitě kvůli nám taky přijdou vo vobjednáfku a budou si na mě vybíjet fstek heverem a rezavejma hákama.
Dobrovolně střiham věrnostní kartičku a pláču. Už nikdy si v IKEE nekoupim párek v rohlíku se slevou.

„Puč mi tvuj telefon, přihlásim se do mejlu na něm.“ vyhrkne Zůza.

Dvě minuty do limitu.

Snažim se vodhlásit, ale třesou se mi ruce a spustil sem si poslední votevřený stránky. Pornhub taky číslo naší vobjednáfky nevěděl. Konečně jsem vodhlášenej.

Minuta do limitu.

„Maaaam!“ vítězoslavně vykřikla žena a začala diktovat numera.
„Můžete si zajet tady na místo 23B a tam vám zboží přivezou. Naschledanou.“ rozloučila se stále s úsměvem na tváři paní výdejčí.

Já měl do úsměvu kurefsky daleko. S voroseným čelem, neustávajícím tikem ve voku a škubáním v rameni sem zaparkoval na 23B a čekal na meteorit, kterej dokončí dílo zmaru. Místo hořícího meteoritu přišel týpek s vozejkem a žvárem v hubě, něco zamumlal a mazal pryč. Naházel sem skleněný dózy do přepravního prostoru a beze slov vyrazil k domovu.

Tyvole, dítě se nejvíc bavilo u gorily z pastelek, reklamy na Mekáč, krmením racků a pánem co šel bez klobouku boss. Maminka měla nejlepší zážitek z veřejnýho hajzlu a trdelníku. Matěj furt spal, tomu by bylo jedno, i kdyby sme stáli v základním táboře K2.

To byla kultura panečku.

Už teď se těšim na další rodinnej vejlet. Asi pojedeme do Ostravy. Tam je to tak hnusný, že se nemůže nic posrat.

Bambuch svámi a kovit pryč!