Jak to vlastně začalo

Víte jak se z profesionálního alkoholika stane amatérskej běžec? Vodloží rozpitej lahváč do lednice, vobuje kecky a rozběhne se.

Rozumim tomu, že ne všechny vypítka, potažmo lemry líný, to maj stejně jednoduchý, ale mě se celý to běhací šílenství přesně takhle stalo. Přesně takhle sem se 14.10.2014 asi po čtvrt století rozběhnul, aniž by u toho na mě někdo řval: „Chyťte zloděje!!“, nebo aniž bych musel zrychlovat krok na hajzl skrzevá hnědej vláček vyjíždějící z tunelu.

Hele, do hlavy sem se nejebnul, vidiny neměl a ani nedošel v delíriu k žádnýmu prozření, nebo tak něco. Prostě sem jen tak zevlácky sosal pivo,čuměl do počítače, brouzdal po netu a krom porna narazil zřejmě omylem rukou osudu na video ze Spartan Race. Tak mě napadá, že mě jako kovanýho Sparťana moch zaujmout název. Spartan Race. To dává smysl.
No a tak sem poprvý uviděl video z překážkovýho závodu. Jo, je to přesně ten závod, kde se spousta lidí válí v blátě, někam šplhá po zabláceným laně, podlejzá zablácený nástrahy, nosí zablácený břemena, skáče přes voheň a plazí se. Ideálně v blátě samozřejmě. Čim víc bláto, tim víc super závod.

Co mi na tejhle divnoestrádě přišlo nejvíc zvláštní bylo, že se skoro všichni přes to válení v blátě a překonávání nelehkejch až vobtížnejch překážek usmívali. Hovno usmívali, voni normálně ty lidi vypadali šťastně. A nejvíc ze všech se na tom videu usmíval Martin Maverick Zikmund, legenda překážkovejch závodů. Kluk, kterej přes svuj hendykep jede takový mordory, že mu je musí závidět leckterej zdravej jedinec. Čuměl sem na to jako vejvrat s votevřenou hubou a nechápal. „Kurva, dyť má berle! Dyť fakt blbě chodí! Dyť ty překážky zvládá, hobluje jak hovado a eště se usmívá!!“

V tu chvíli mi došlo, že jedinej hendykep je moje vlastní lenost a čůráctví. Nemusel sem už dál moc dlouho přemejšlet, stačilo toho lahvoně zašpuntovat, šoupnout do ledničky, voblíct kraťasy, zavázat křusky a vyběhnout. Nic víc, nic míň.
Jestli si ale myslíte, že sem z běhání hned ten den začak ejakulovat blahem, tak to ani omylem. Spíš navopak. Žádný smajlíky, žádná slast nebo něha. Kdepak, jenom tupá bolest, třas a pocit na blití.

„No tyvole, ale tak proč furt běháš?“ Úplně tu logicky nabízející se otázku vidim.

To je jednoduchý. Stejně jako po každej vymazlenej kalbě, povedeným mejdanu, následuje kocovina, potažmo téměř smrt, tak po téměř smrti při běhu následuje po doběhu a vydejchání se takovej příjemnej pocit, něco jako na tej pařbě. Záleží na kvalitě a dýlce umírání při běhu. Bohužel je to stejný jako s chlastem. První, druhá, ani třetí problitá párty moc příjemná neni, ale nakonec se ta euforie dostaví. Nu a to samý je s běháním. Poprvý, podruhý a dost možná ani podesátý ten dobrej pocit nezažíješ. Ten příde až v okamžiku, kdy pocejtíš sám na sobě byť jenom nepatrný zlepšení. No a pak už je to fprdeli, protože si běžec. A běžce nezajímá nic jinýho, než běh.

Víte co dělá maratonec Olda, když neběhá?