Prosimvás, zanechte stendingovejšnu a výkřiků „bravo mistře“, dámy přestanou házet spodní prádlo na monitor s mojí fotkou, páč to vítězství bylo tak trochu Pyrrhovo. A mam dojem, že se možná do budoucna uchytí název Pichovo vítězství, páč Pyrrha dopad u Auscula mnohem líp a moch se v porovnání se mnou plácat po zádech. Uvedu Vás samozřejmě v obras, ačkoli čtením promarníte možnost dělat cokoli užitečnějšího, nebo legračnějšího, jako třeba sledování nehybný fteřinový ručičky na rozbitých hodinkach. Ale ti beznadějnější, kteří se i tak rozhodnou číst tendle blábol, si určitě nad obdivuhodnejma výkonama zatleskaj, to jim můžu slíbit. A slibovat já umim.
Kdysi dávno vloni na podzim sem se fsadil s jistým Lubošem K. (schvalně nebudu uvádět jeho celý jméno, aby neměl v Bdeněvsi vostudu, páč by se mu na Statku, potažmo u Tondy ve Zruči, fšichni vysmáli.) Řikejme mu třeba Koblížek. No a s Koblížkem sme se s pár promilema pod kůží fsadili, že když protne cílovou pásku Jablomanna, platim mu útratu na následnej afterparty. Když jí neprotne, platí logicky von mojí útratu.
Koblížek stejně jako já sportuje nejčastějš hubou, cyklodres mu taky šijou z plachty na šapitó, takže sme i podobná váhová kategorie a teoreticky stojíme na stejnej startovní čáře. Jenže jemu stačí dokončit, zatimco já musim doufat, že se zase na něco vymluví jako dycky.
Vymluvil se rovnou třikrát. Nejdříf se prej zapomněl přihlásit, pak prej zaplatit registraci a pak radši vodjel na dovolenou úplně vopačným směrem, než je Jablonný nad Orlicí. Moje první a poslední vítězství na letošním ročníku se zrodilo díky eště lenivějšímu tvorovi, než sem já. To už samo vo sobě devalvuje hodnotu vítězství někam k málo bolestivej prohře. A po sportovní stránce následoval i přes veškerej profesijonální a komfortní servis ze strany pořadatelů naprostej propadág.
Letošního Japkomana sem si chtěl užít v kompletním balení vod semínka až po sklizeň. Potřeboval sem si vynahradit loňskej ročník, kterej sem se slzama ve vočích vopouštěl hned po vyhlášení vítězů a místo vylití se na áftrpárky si jel domů vylejt fstek na ženě, která si musela ausgerechnet zlomit kotník pár dnů před závodem, takže se nemohla starat vo děti. Zmar a bída se nesměly vopakovat. Už začátkem června sem Zusku rači zavřel do klece a nepouštěl jí ani k plotně, aby jí kupříkladu klepetem neublížil agresivní humr, nebo aby se neřízla při krájení lanýžů. Nepřežil bych přijít vo další áftrošku.
Zavřel sem k ní pro jistotu i děti, aby se vo ně mohla nerušeně starat a měsíc před závodem začal ladit top formu. Trénink na párty sem měl vod začátku roku famózní a nejednou se stalo, že sem si dobrovolně tréninkový dáfky navyšoval. Vopčas se mi podařilo domů připlazit úplně vyčerpanej, poblitej a trošku připosranej, což naznačovalo jediný – sem schopnej se vydat za hranice vlastních možností. Na párty budu král!
Trénink na závod trochu pokulhával, ale jak praví legendární heslo – tělo je třeba překvapit. Překvapuju ho měsíc před závodem několika pokusama vo výkluz, šwihama na kole a pokaždý je překvapený eště víc než předtim. Nejvíc ho překvapim sprintama do kopce. Těma překvapim sebe, celou Doubravku a možná i obyvatele Chrástu, páč při sprintech probudim pár let dřímajícího pterodaktyla v mejch plicích. To znamená, že začnu ftotálním vyčerpání vyluzovat řev jako pterodaktyl, kterýmu na levý varle najela tramvaj. Pár závodníků by mohlo vyprávět, jak si díky tomuhle řevu dvoumetrovýho úchyláka klopýtajícího za jejich zády zlepšilo vosobáky.
Se tyvole nesměj! Viděl sem tunel na konci světla! Vono se neni ani čemu divit teda. Maximální tep se prej počítá 220 mínus věk a nad tydle hodnoty by se člověk neměl dostávat. Kort ne takovej krmnej vepř jako já. No a kurva, tři roky mi fakt už dávno nejsou, takže si přectaf, v jakym stavu sem se asi tak během tréningu nacházel. Život po životě, to Ti řikam.
Logicky ze sebe víc nevydam, tak považuju přípravu na závod ukončenou a Zusku s dětma pouštim z klece aspoň na záchod.
Na místo činu přijíždíme celá famílije už fpátek. Žena i paňáří sou z areálu koupaliště nadšený, ubytování máme díky mladej paní ředitelovej Heduš Stránskejch zajištěný a já si mnu ruce, páč tušim, že Koblížek fakt nedorazí. Je tedy na čase votevřít účet a záklopku. Sosání nahrává i pan ředitel Víťa Stránskejch, kterej korzuje po koupališti s pivem v ruce a co chvíli se zastaví moudře pohovořit.
Trochu na to koukam jako na zjevení, neb mam s organizací závodu úplně jinou skušenost a v době vrcholení přípraf sem byl fšechno, jenom ne fklidu a usměvavej.
„Já sem něco jako domestik na Tour de France. Rozjedu týmovej vláček do kopce a fšichni se za mnou vyvezou. Na vrcholu vodstoupim z čela, vodpadnu, rozumíš, a nastoupí spurteři, který závod dojedou.“ vysvětluje Stráňa s úsměvem na líci.
„Támdle je přesně ten lídr, kterej doveze do cíle celej peloton, Evka Prachařová.“ máchne rukou s půllitrem ke stánkům.
To, že Evka působí lechce nervózně, jako kdyby právě převzala týmovej vláček, kterej se z kopce řítí úplně nekontrolovaně, blikaj mu fšechny možný kontrolky červeně, parní kotel je těsně před výbuchem a hrozí vykolejení, Víťu nechává chladným. Nebo tak aspoň působí.
Běžnej smrtelník si Evky vytěkanýho voka ani nefšimne, protože drží po voba dny splašenou lokomotivu maximálním úsilím a bravurním stylem na kolejích hladce jako japonskej šimpansen. Smekam jak před ní, tak před fšema devadesátisedmi pořadatelema. Jo, čteš tu číslofku dobře. 97! To je na jednoho závodníka půl pořadatele. A věřte mi, že todle už je kurvavelká lokomotiva, kterou dovézt do cíle bez jedinýho škobrtnutí zaslouží velikej vobdif. (Teď můžete Evce tleskat fstoje.)
Z pozorování pořadatelskýho mraveniště, popíjení padenáctýho piva a fšemožnejch debat nás vytrhne až Heda, která přinese klíče vod votelu. Prchnem se ubytovat a pro jistotu ani neuvažuju nad tim, že bych se po uspání dětí vrátil na koupaliště. Teda samozřejmě uvažuju, protože sem vymletý hovado, ale vůbec se neodvažuju úvahu přetavit ve skutečnost, jelikož tušim, co by mi na to Zuska řekla. A nebudem si nic nalhávat, moc dobře věděla, že fsobotu po závodě pude uspat děti, zatimco Zenda popustí uzdu mrskacímu syndromu a vyndá se jak nákup stašky, dokud nepadne drškou na zem. Gde se poté bude vyndavat v leže.
Ráno krása střídala nádheru, na fšechno bylo díky odpolednímu startu dost času, registrace vodsejpaly, jenom Malina začala bejt nervózní. Ukápla i nějaká slzička, neb se chuděra bála, že určitě během duatlonu zabloudí. Nicméně otcova lež, že se bude během závodu pohybovat po jejím boku zabrala. Pak sem velice znervózněl já. Kola na závod měl totiž u sebe v dodáfce Fíďa Péro. Tomu se cestou do Jablonýho na dálnici rozsvítila červená kontrolka motoru, jenž za pár fteřin zdechnul. Nějakým zázrakem teda dodáfku rozchodil a pokračoval, ale nabral sekyru a dojezd měl jen pár minut před startem jablíček. Naštěstí fšechno dobře dopadlo, relativně suchym trikem sme přečkali přeháňku a kolo bylo možný uložit do depa i se spožděním. Pak už sme se přesunuli na start mezi vostatní duatlonistický Kubíky. Jednoho z nich tam tatínek s žílou na čele povzbuzoval řevem:
„Ludvíku, první kolo běhu napal co to de, rozumíš? Jestli nepřiběhneš do depa mezi prvníma, bude to nahovno a skončíš v tlačenici!“ lítají sliny na syna.
„Slyšíš mě doprdele??“ eště potomkem pro jistotu zalomcuje.
Ten čučí do země a pravděpodobně uvažuje nad tim, že u Fritzla ve sklepě to tak špatný vlastně nebylo.
Malině se po tůtej scéně rozklepe bradička a zase pláče. Asi bych jí měl dát loket do dršky a začít řvát něco ve stylu, že jesi kurva neurve bednu, bude za trest tejden vohladu a eště poběží minimálně tři maratony. Doprdele!
Místo toho jí vezmu hlavu do dlaní, políbim a votřu slzičky řka:
„Miláčku, prosimtě, nikam nechvátej, počkej až se v depu poperou, vem si svoje kolo a užij si závod. Hlavně bacha, ať se s nikym nesrazíš. Radši pomalu a fklidu, ju?“
Motivační řečník a kouč olympijskejch vítězů ze mě asi nikdy nebude. Každopádně teď vim, že chci vopravdu běžet vedle ní a vošéfoval depo, aby jí nějaký zmagořelý dítě neprokoplo krkavici nabroušenou tretrou.
Se startovním výstřelem slzy zmizely a děti se vyřítily na trať. Malina mezi posledníma. Ne, že by měla dlouhý vedení, ale nemá ráda strkanice a je vyloženě nekontaktní typ. Bejt poslední jí prostě vyhovuje a dokonce se na mě usmívá. No hurá!
Depo dětí je masakr a do dalších ročníků bych doporučoval voddělit vběh a výběh z depa, jako u dopělých. Ambicijózní rodiče jednak vlastnímu potomstvu usnadňovali depo tim, že popadly kolo a běžely ho předat dětem ke vratům na koupaliště, a druhak během toho moc nedbaly na bezpečnost vostatních Kubíkozávodníků. Vzknikla tak celkem brutální vřava hystericky řvoucích rodičů a zmagořelejch dětí, bojících se trestu za špatný umístění. Možná že u starších ročníků, který i plavaly už bylo fšechno fpohodě, ale Kubíci si užili.
Malině, ačkoli přiběhla mezi posledníma, trvalo notnou dobu, než se promotala mezi dospělejma až ke svýmu kolu, který měla vopřený úplně vzádu, aby nepřekáželo. Nikdo jí ho nepodal, protože tyvole přece závodí ona sama. Nikdo jí neuhnul, ani když chtěla na kolo nasednout a rozjet se na trať. Jí to nevadilo, ale já měl z těch bezohlednejch lobotomů trošinku tik ve vočíčku. Na cyklistickou trať sem teda radši vyběch s ní, ale po sto metrech mi lehounce došlo a upad sem s hlasitým hekáním a funěním jednej z divaček pod nohy. Ta se nejdřív polekala, že jí chci přinejmenším pokousat a sesmilnit a jebla mě několikrát deštníkem do lepky.
Až když sem z posledních sil natáhnul ruku směrem k Malině a zvolal: „Jeď miláčku, zvládneš to!“, pochopila, že sem obětavej otec a vomlouvala se. Druhý depo už bylo klidnější, protože nejrychlejší děti akorát vbíhaly do cíle. Malina tim pádem rovnou z depa s nima. Omylem dostala medaili a zastavila se. Musel sem jí sebrat placku a vyhnat jí ještě jednou na běh. Vůbec stoho neměla radost, páč už jí docházely síly, ale nedalo se nic dělat. Čipovou časomíru nevochčiješ. Po doběhu zářila nadšením a půl hodiny nam v euforii vyprávěla, jak závod probíhal a jakej to byl mazec. Nebylo divu, když zvládla svuj první duatlon v životě. Radost jí neskazilo ani to, že skončila třetí vod konce. Má prostě vynikající závodní geny po otci, kočička moje❣️
Pak přišlo pět fteřin slávy dua Pink boyz. Fíďa Péro je stejnej ujeťák a ekzibouš jako já, takže mu nedělalo problém se vystajlovat na závod do růžový a narozdíl vod Koblížka, Pašeráka a dalších is nemocnou dodáfkou dorazit. Já teda na sebe dokážu upozornit akorát trapárničkama, při kterejch žena nešťastně poulí vočima, ale Fíďa umí jezdit na jednokolce, žonglovat a další podobný cirkousky. Už jenom když ved do depa jednokolku, sklízel obdif.
Vyfasoval sem prominentní číslo tři, který letos somruju po každym organizátorovi. Neni to tak, že bych chtěl překážet nejlepším v první startovní lajně, ale je to uctění tatovo památky. Trojku nosil na fodbalovym drezu a tak má pro mě specijální motivační význam. Timto děkuju scelýho srce, že sem jí moch vyfasovat i na Jablomannovi, ačkoli to znamenalo nemalý organizační potíže. Ste zlaťácí, řikam to furt 💖
Díky trojce stojim v depu vedle šampijóna Soukyho, kterej má dvojku. Jedničku nosí ředitel Víťa. Filip Václavík se brilantní zprávou přihlásil místo jednoho z vypadnuvších závodníků, tak má vysoký číslo. Kdyby ne, asi bych dobrovolně vzdal a nepřekážel. Třeba Souky už ví, že sem vemeno a nemumim ani uložit kolo do depa, tak mi ho radši uložil sám. Filipa by moch ale takovej nemotornej dement trošku rozhodit, jesi mi rozumíš. A to bych nerat.
Žena mi kladla na srce, že jí musim se Soukym seznámit, páč chtěla na vlastní voči vidět nějakýho vysekanýho triatleta. Vyčkam, až si mistr natahne kombinézu, protože kdyby Zůza zjistila, že sixpek neni fáma, ale vopravdu existuje i v reálným životě, sem fprdeli úplně. Starej, tlustej, plešatej alkoholik s malym pinďourem a eště bez sixpeku – životní výhra fšech žen.
„Ahoj, moc mě těší! Obdivuju Tě, jak s tim hovadem můžeš vydržet.“ začíná Souky debatu a třese Zusce rukou.
Výborně, přesně takle sem si představoval začátek rozpadu manželství. Vidim, jaxe ženě chvějou kolena a dělá, že ty děti co se kolem ní motaj, sou úplně cizí. Fakin!! Příště jí vemu radši na soutěž jedlíků! Eště že je v dohledu Karča a Souky si de místo další diskuze, po kterej by na Zusku asi přišel orgasmus, rači s Filipem projet trať na kole.
Program závodu uhání fpřed a je nejvyšší čas na požehnání. Slova pana faráře ke mě dolehly z dálky, páč sem se šel rozklusat. Já tyvole. Rozklusat! Tak moc mě Souky znervózněl. Došlo mi, že je to blbost a že v elitní vlně startuje Fíďa, jehož starty sou jedny z nejlepších. To musim vidět.
Kačenky do bazénu, za nima domácí bójky Valča se Zuzkou, kterejm letos zdatně sekundovala Vendula Hopjáková a de se na věc. Divácí se tísní kolem bazénu a řvou už před startem. Atmosféra opět na výtečnou. Mam tyvole husí kůži jenom při fspomínce. V Jabloným podle mě trénujou fandění na Jablomanna rok dopředu, protože rozproudit tydle emoce umí málokdo.
Výstřel, vřava elitních borců fprvní lajně a vzadu na betonu Fíďa Péro nasazující si dětskou růžovou koupací čepici. Zatimco Filip Václavík obeplouvá první bójku, Fíďa skáče do vody ukázkovýho balíka. Řvu smíchy a se mnou divácí, který ho zaregistrovali. Jako jedinej z celýho závodního pole plave znak a kolem bójek na pána žongluje kačenkama. Je to mazák! Eště než stačí dokončit první kolo v bazénu, prožene se kolem něj podruhý Filip Václavík se Soukym v zádech. Z vobou borců je cejtit, že dneska si na trati nedarujou ani centimetr a svedou urputnej boj. Pro diváky jedině dobře.
Sotva se Fíďa dostatečně vycachtá a za aplauzu nasedne na jednokolku, jde do depa vlna zkušenějších borců. Odpočet, startovní výstřel, vřava v předních pozicích a já na břehu popíjim se ženou šampíčko. Je třeba zahájit slavnostní závod vopravdu slavnostně. No a protože bójky nesměj bejt na suchu, dostane každá taky lahvinku růžovýho sektu se skleničkou. Po výlezu z vody skončil čas exhibování a deme závodit. S trojkou nelze jinak, než do plnejch. Depo zvládam docela solidně, ale nazul sem si tretry jako profík na kolo, což se ukázalo jako chyba, neb sem se do nich nemoch dostat. Následovalo zastavení, vykopnutí z pedálů, vobouvání a pak teprve zase nasednutí na kolo. Dobrá minuta fprdeli. Vim co mě čeká, tak moc nešpekuluju a du do toho zhurta.
Tepy mam jak splašenej mustang, ale vybavujou se mi slova paní doktorky na fyzickym testu:
„Vy nemáte vůbec žádnej základ, ale umíte výborně dlouhodobě trpět v laktátu.“
Jasně že jo, protože neznam jinýho sportovce, kterej je v laktátu i když se de vysrat. Na laktát já sem machr.
Uzavřená cyklistická trať je luxusně připravená a na každej křižovatce povzbuzuje dobrovolník. Vejmoly poctivě voznačený, po štěrku ani památky… Uchcávam, fakt se jede parádně. Přesně na votočce v Orličkách potkam Fíďu na jednokolce. Huztý, ten blázen to fakt vyšláp, aniž by slez! Dolů z kopce to sypu ve velkym stylu. Nízkej úchop, vysokej převod a bomby. Vodbočka na Jamné nestala se osudnou jako vloni, kdy sem chtěl umřít. Samozřejmě, že stehna hoří, ale letos tak trochu jinak, líp, bojovnějš a tak to má kurva bejt. Paní s krafskym zvoncem letos chybí, ale nahradili jí motivační hesla na trati. Kterejpa kokod todle asi fčera vymejšlel? Každopádně nejnižší převod tentokrát nechávam ležet ladem a točim klikama jak parní lokomotiva. Zlom, sem nahoře a cejtim se parádně.
Sjezdy jdu díky perfektnímu značení zatáček a děr zase na hraně, předjíždim závodníky a vnitřní pocit z výkonu je víc než uspokojivej. Druhý depo na poměry tragéda „prolítnu“ za pětatřicet fteřin a de se do běhu. Ten bolí víc než bych chtěl a jakmile zmizim v lese, přecházim do chůze. Příprava na áftrpárty se projevila na bojleru, kterej nabral na vobjemu a teď na běhu parchant překáží. Fakin! Fakt se přesunu vod trijatlonu na soutěže jedlíků! Ale já sem takovej pičus, že bych skončil předposlední i tam.
V seběhach se snažim trochu rozhejbat tělesnou konstrukci. Marně . Zjevně už sem na konci sil a před zhoucením. Nicméně ze sebe díky legendary 3 a divákům dostávam úplný maximum a do chůze přejdu až zase při vběhu do lesa. Copa de přejít do chůze v cílovej rovince, kde na Tebe fšichni řvou, plácaj si a povzbuzujou? Ani hovno. U lesa se sice taky neúnavně povzbuzuje, ale je to pod kopcem a nejsem sto se pokoušet vo něco jako je běch do kopce. Ani s trojkou. Proploužim se kolem vopčerstvovačky s pivem, přičemž mě mine několik vitálních křížal
Prokleju Stráňu za ten kopec buzerant, nahoře placák s nejoblíbenějším dobrovolníkem a můžu se za zvuků pterodaktylího řevu zřítit na stadion, potažmo se vmátožit do cíle. Heduš mi navlíká medajli a gratuluje. Děkuju, letos sem na trati fakt nechal úplně fšechno. Srce, plíce, nohy a možná i nějaký tělesný tekutiny. Sám sebe pod dojmem osobního úspěchu plácam po zádech a věřim minimálně v pětiminutový zlepšení voproti loňsku.
Jenže pak sčeknu výsledky a nevěřim vlastním vočím. Konečnej čas mam vo minutu horší než vloni. Jakto kurva? Dyť sem na kole jel bomby, zatimco vloni fkopcích skoro tlačil a ve sjezdech se bál. Běch byl totožně tragickej jako loňskej, ne-li lehounce lepší. Sem fakt neuvěřitelně špatnej nejhorší triatlet. Dopíči!
Padam do deprese. Tyvole, mě fakt předbíhají důchodci, který startovali čtvrt hodiny po mě. Na spinttrijatlonu. Na krátkej trati. A co hůř. I Fíďa je lepší nejhorší triatlet, protože fakt skončil úplně poslední z celýho startovního pole. Jenže je jasný, že kdyby nejel na jednokolce, předjel by mě. No a tady přichází po dětským depu druhá malá chybka závodu. Poslední závodník měl obdržet láhef mešního vína, ale Fíďa rozhodně žádnou nevobdržel a posledním závodníkem bylo vyhlášený nějaký děfče. Vinu bych hledal na straně časomíry, která určitě zmanipulovala časy tak, abych byl přes pocitově lepší výkon horší než vloni a Fíďa byl poslední až po proběhnutí vyhlášení. Takže trváme na opakování ceremoniálu a opětovném vyhlášení posledního závodníka 🙂
Aby nedošlo k mejlce, že sem byl z výkonu nějak dlouho v depresi, to rozhodně ne. Teprve doběhnutím do cíle začala moje silná disciplína. Bylo třeba voslavit Fíďovo výkon. Ani jednou totiž neslez z jednokolky a fšechny ty kurefský kopce vyšláp. (ano, i tento výkon zaslouží stending ovejšn). Dali sme pár pif a šli se jako velký fanoušcí Párty Hárd vyfotit s Grundzou. Ten šulin na žádost vo fotku reagoval pár píčama, čurákama a poslal nás doprdele. Asi mu Michal nasral na stejdži, nebo si rozbil moždíš, nevim. Nebo měla Buška chvilku před náma efektnější ántré s nápojem z Fruitbajku a víc seksy nakřáplej hlas, než my dvě růžový buzny. Na ní se totiž usmál. Nicméně sem nevodbytnej zmrd a tak máme fotku s nasranym Grundzou bez moždíše. A to je důležitý.
S pivem a kačenkama v ruce a s parádní náladou sme s dětma korzovali kolem koupaliště. Malina furt votravovala s Fruitbajkem, taxme tam taky zašli. Toe hrozně super věc todle! Na kole přidělanej mixér, do kterýho najebeš vovoce a šlapáním do pedálů roztočíš mixér, kterej to vovoce rozmixuje na sračku. Jediný mínus bylo, že se do toho rozjebanýho vovoce nemoch oficijálně lejt chlast. Příští rok si sebou beru litránek finský vodku a po závodě skončim rovnou u Fruitbajku. Mě totiž nezajímá, co se nesmí. Mě zajímám jenom já a moje potřeby.
Jinak teda po vyhlášení dost závodníků zmizelo, fčetně Soukyho, kterej tejden předtim ladil alkoformu Gigatlonem a moch jí prodat, ale asi se zalek mýho náskoku deseti medvědů, kterej sem získal během hodiny vod protnutí cílový pásky. Závodníky naštěstí nahradilo domácí obecenstvo a obyvatelstvo, takže párty byla našlapaná. Evka se konečně smála, ačkoli nemohla mluvit a veškerý dobrovolnictvo slavilo zaslouženej úspěch. Pařilo se velice a díky DJ Massta konečně došlo na zlomený býty, který chválabohu vystřídaly diskotékový hity a pohladily mý sluchovody.
Je mi jasný, že nejsme na žádný dramsejšn, ale hudebně sem trochu náročnější a v mejch letech už se těško na pařbě necham vod DJe uchvátit kroucením čudlíků a plácáním rukama nad hlavou při rádiovym hitu vod jinak výbornýho uskupení N.O.H.A. To se rači vodeberu eště na jedno a počkam na znělku večerníčka. Ten pak na konci přectavení zazněl a zdálo se, že je konec. Jenže chyba láfky. To teprve děti ulehli ke spánku a dospělí polití mrazivě živou vodou z koupaliště se začli bavit, dokud den zase nezačal obepínat poslední zbytky temnoty.
A kdo teda vyhrál, když ne Egon Jaják?
Souky to letos taky nebyl, ačkoli dal osobák. To Filip Václavík utnul jeho šňůru v nejrychlejším Jablomenským čase. Letošní souboj dvou profiborců byl krásnou třešničkou na dortu.
Mym velkym přáním je, aby se voba příští rok vrátili a Peťa se vo tripple pokusil zase v kulervoucím souboji. Von by totiž profesijonálně zorganizovanej závod bez profesijonálů ve startovním poli byl poloviční. Dokážu si k těm dvěma eště přectavit Honzu Volára. To by voko diváka nezůstalo suchý a jak předvedla Zuska, tak dámský gaťky taky ne.
Vítězkou mezi ženama sice byla s nejrychlejším časem Jana Vorlíčková, ale pro mě je vítězka Dana Hyláková, která si do Jablonýho přijela ze 120 kiláků vzdálenýho Vyškova na kole, fpátek stihla u kafíčka zregenerovat, fsobotu brala zlato v kategorji Marmelád s příběhem a celkově mezi ženama čtvrtej flek. (stending ovejšn a bez debat!) Víc, víc nahlas tleskejte!
Mezi dětma vyhrála na celej čáře Malina, která prolomila svuj blok ze strkanice ve startovním poli a doběhla do cíle s úsměvem na tváři. Ftěsnym závěsu za ní byl Matesánek, kterej sfutroval asi 27 nanuků a dokázal nespadnout do koupaliště.
Zenda vyhrál sázku nad Koblížkem, ale účet si zaplatil sám. Taky vyhrál závod nad loňskym Zendou, ale jenom pocitově, protože časomíra stopro nefungovala jak měla, takže nevyhrál jako dycky vůbec nic. Pyrrhovo vítězsví je vedle mýho něco jako výhra Napoleona u Slavkova.
Fíďa vyhrál láhef mešního vína, kterou nakonec nedostal. To si eště vyřídíme 🙂
Ale nejvíc, nejvíc to vyhrál Jablomann jako takovej. To je prostě závod, kterej se doufam bude pořádat eště za třicet let. No, to přehánim, tak dlouho trijatlon dělat nebudu, ale každopádně bych na něj eště pár let jezdil, páč má obrofskou duši. Vyhráli to fšichni organizátoři, dobrovolníci, pořadatelé a samozřejmě divácí, díky kterejm sme si mohli my aktéři vychutnat jedinečnou atmosféru dokonalýho závodu.
Smekám a klaním se!
Tisíceré díky a síjů next jýr, holoto!
Ve veliké úctě a pokloně
Pich
Pées: Koblížek mi útratu chtěl zaplatit, to abych mu nekřivdil. Ale určitě moc dobře věděl, že vodmítnu 🙂
Pépées: Příští rok si rezervuju číslo 81, protože den po závodě zemřela babička. Tak tendle blábol věnuju jí tam nahoru do nebes. A už by to stačilo, ne?
Komentujte