Jaxem si koupil chytrej trenažér

Jak fšichni dobře víme, dneska se žádnej vopravdovej trijatlonista nevobejde bez chytrýho trenažéru, protože by si jinak nemoch poměřovat bovden s jinejma vopravdovejma trijatlonistama. Dámy trijatlonistky prominou, nevim, jak to chodí u nich, jesi si třeba poměřujou brzdový destičky, nebo vomotáfky, tak nemůžu soudit. Ale klidně mě poučte.

Mlácení prázdný slámy v tomhle příspěfku by Vam mohlo dost pomoct usnadnit výběr zařízení. Buď si trenažér koupíte, nebo radši ne.

Přestože výkonostně patřim do kategorie předškoláků a moch bych si poměřovat leda ventilek, nebo maximálně ráfek, chytrej trenažér sem si pořídil.

Takhlenc, já si ho pořídil hlavně kvůli tomu, že sem za mladejch let dost pařil hry a přišlo mi, že chytrej trenažér bude taková jakoby trochu interaktivní hra, kterou nebudu manželku moc srát a eště si u hraní užiju spoustu zábavy a legrace a trochu si zlepšim fyzickou konvici. A samozřejmě v neposlední řadě taky proto, abych si moch poměřovat bovden, toe jasný.

Kdybych já hlupák býval byl tušil… Ale začněme pěkně popořátku.

Trenažér sem doma už měl, takže indoor aktivita na kole mi cizí rozhodně nebyla. Žel, stávající trenažér bylo možno používat jenom za určitých podmínek. Po odchodu manželky s dětma na procházku, po vyvěšení informační cedulky na nástěnce, že v bytě číslo padenáct bude dne toho a toho, v tolik a tolik hodin probíhat trénink na trenažéru a že se vomlouvam za zvýšenej hluk, chvění okeních tabulí a samovolný cestování nábytku. Echo sem musel pravidelně dát i na Geofyzikální ústav, aby si nelámaly hlavu s prapodivnejma výkyvama seismografu. Jednou jsem ve schránce objevil lístek s anonymním přáním vod paní Jarmily, abych zhruba po dvaceti minutách rozhodně nezvolňoval, ba naopak, jestli bych nemoch začít spurtovat. Vůbec nevim, co to mělo znamenat, ale po jednom tréninku intenzivních intervalů mi poslala čekuládu, že to bylo přesně vono.

Takže jezdit se na tom dalo, ale žádná sláva, to si asi dokážete představit. S narozením Matesaura sem si umanul, že dál nebudu trápit zvukama startujícího Antonova AN 225 ani jeho, sebe, rodinu, sousedy a ani nikoho jinýho a pořídim si tišší model. A když už si budu pořizovat tišší model, pořídim si takovej, co umí ty internety ftelevizi a já budu moct onlajn závodit s vopravdovejma trijatlonistama a třeba si vyzkoušet stoupání na legendární Alpe d’Huez, nebo Tourmalet.

Začal sem skoumat, kerej ten trenažér by moch bejt nejlepší, nejchytřejší a proč. Článků sem přečet moc, recenzí eště víc a čim víc sem toho čet, tim víc sem byl zmatenej. Vůbec sem nepřišel na to, kterej je lepší a proč, nicméně mě upoutal Tacx flux neo 2T. Čim, to vůbec netušim. Asi tim, že ho proklamujou jako nejstišší na trhu, což byla priorita. Jesi do něj můžu bušit 2000wattů nebo 5000wattů mi bylo upřímně úplně jedno, protože ze mě chčíje pot po litrech jenom si na kolo sednu. Jo a taky se mi líbilo, že u Neo 2T se při jízdě z kopce nemusí šlapat. No tyvole, eště abych při jízdě z kopce šlapal! Když virtuální realita, tak co nejvěrnější. Co se mi teda vůbec nelíbilo byla jeho cena. Tykrávo, za tolik Palackejch už by to mohlo dělat třeba kapučíno a během tréninku i trochu polaskat pimpilimpyho. Abych ušetřil nějakou pětku, vyčkával sem vod léta trpělivě na nějakej výhodnej inzerát.

Moje chvíle přišla koncem září a pln radosti sem si pro něj u příležitosti pracovní cesty svištěl až do Olomouce k Vaškovi Klakurkovi. Osobní předání proběhlo fantasticky k voboustranej spokojenosti. Nejenom že sem si trenažér v záruce moch vyzkoušet, ale Vašek byl tak hodnej, že mi eště vytvořil účet na Rouvy a nastavil veškerý potřebný údaje tak, abych po příjezdu domů Nea jenom osadil Hatatitlou a moch se vydat na projížďku. Na cestu eště s úsměvem přibalil kazetu, páč si myslel, že osoba vystupující na FB pod nickem Negramot, je určitě fejk a akorát ho někdo pěkně vysírá. Prostě kauf jak prase, líp to dopadnout nemohlo.

Vo Rouvy bylo rozhodnuto dávno dopředu, to sem měl vykoukaný z jůtubů. A taky produkt českejch ručiček viď, to se cení a je potřeba kluky Vimperský podpořit.
První vyjížďku sem si zvolil třicet kilometrů po rovince, jenom abych vychytal mouchy, sladil převody a tak podobně. Krása krásoucí, novej řetěz lechce ševelil a na televizi běžel obraz z pohledu závodníka. Ukazatele ukazovaly trasu, převýšení, ujetou vzdálenost, měřáky měřily kadenci, tep, výkon a pravděpodobně i čas od posledního koitu. Nic nemohlo pokazit radost z právě pořízený hračky.

Druhá vyjížďka už tak radostná nebyla. Dokonce se dá říct, že byla předzvěstí zla. Vybral jsem 25km trasu někde v Rumunsku, protože ho mam rád. Národní park sliboval hezký výhledy a začínalo se z kopce. Fakt sem nemusel šlapat a první polovinu trasy si užil. Jenže pak přišlo stoupání a tyvole, to sem poprvý zjistil, co znamená oranžová barva na ukazateli trati. Zelená fajn, jedeš z kopce, žlutá rovina a oranžová kopce. Aha, jenže já to netušil, žejo. Tichý ševelení řetězu rázem přehlušily decibely hekotu a řevu, který sem vyluzoval při zdolávání kopce. Zapotil sem se nelidsky, ale fcíli sem na sebe byl hrdej, že mě nepoložil ani brutální stoupák.

„Jo, vole, dal si to, seš mistr krutor, drsnější než Smirek Dušín.“ ukájel sem svoje ego a bovden mi skoro štrejchal vo kolena.

Třetí vyjížďka mi ale totálně vzala vítr z plachet, chuť žít a dál jezdit. Nevim co to bylo za trať, snažim se celou tudle fspomínku na zlý zlo vytěsnit z hlavy, ale tik ve voku mam dodneška. Tušil někdo z Vás při prvních vyjížďkách, že na Rouvy existuje i ukazatel průměrnýho náklonu trati? A taky ukazatel maximálního náklonu? A že oranžová má mnoho odstínů? Já už jo.
Naklikal sem si nějakou trať, s tim, že kopce vyšlápnu na pohodu. Nebudu to drtit, pojedu hlavně na pocit, ale tak, abych nohy drobet unavil.

Začátek rovina, sem tam vlnka a pak oranžová. Hodně oranžový. Tmavě oranžový. A taky červený. Sklon 11% se ukázal jako naprostej Mordor, se kterým budu mít problém. Pak přišlo 13% v agónii. To už mě problémy postupně přešly, jelikož sem přestal cítit bolest. Přestal sem asi i slyšet, páč utichlo moje hekání, přestože se mi Zuska snažila zběsilou gestikulací naznačit, abych přestal řvát, že právě uspala Matesaura. Taky ve dveřích stál nějakej týpek s živým jehňátkem, mačetou a pentagramem, že prej by se rád přidal k probíhajícímu satanskýmu rituálu, ale když viděl, že jedu na trenažéru, sklamaně vodešel. Pak si pamatuju to, že sem sesednul a začal trenažér do kopce tlačit. Apropos, věděli ste, že trenažér nejde do kopce tlačit, byť se sebevíc snažíte? Já snahu ukončil v předsíni. Dál mě nepustil kabel. Holt ten skurvenej krpál musíte prostě vyject, nebo můžete jízdu ukončit. A já se strašně nerad vzdávam, fakt strašně nerad. Nased sem znova a vydal se vstříc na 16% očistce a nakonec i 17% zenu, nebo co to bylo. Vůbec netušim, ale nikdy sem podobnej nepřirozenej staf nezažil.

Po dojezdu sem se cejtil jak na dojezdu, upad z kola a půl hodiny se třás jak sulc. Bovden sem neměl vůbec žádnej a dva tejdny sem pak ze strachu vo svoje zdraví vůbec nechodil do obejváku, kde je trenažér.

„To je zábava tykrávo, to je humoru s jakoby trochu interaktivní hrou. Že sem se na celej trenažér nevysral.“ honilo se mi hlavou. Eště další tejden, než sem se odvážil na něj sáhnout sem na Nea jenom plival a ukazoval mu fakáče, aby věděl, kdo je tady pánem a že se mnou nebude takle vyjebávat. Asi to pomohlo, protože při dalším setkání už sme se domluvili, že tmafší oranžovej se budeme vyhejbat. Vod tý doby sou vyjížďky dokončitelný i bez slejzání a tlačení.

Tak nějak doufam, že máme svoje nepřátelský období za sebou a teď už budem jenom kamarádi. I když eště mam jednu krátkou historku z už přátelskýho období.

Že závody dokončuju na posledním místě jako profesionální uzavírač startovního pole, to už je tradice a nijak mě to nazaskočí. Ale jednou se mi naskytla životní šance v onlajn závodě dokončit na předposledním místě a to přestože sem naskočil do závodu o pár minut dýl. Viděl sem, že soupeře dohánim a zkracuju vzdálenost mezi náma. Ta na startu dělala čtyři kiláky. Ten borec byl v kopcích eště víc marnej než já, což už snad ani nejde, ale evidentně mu nechutnaly. Celej závod sem koukal na to, jak ukrajuju metry z jeho náskoku. Formu sem měl ten den fantastickou a věřil, že ho doženu. Pět kilometrů před cílem mi chybělo dohnat zhruba 400 metrů. Vzal sem za to a začal hoblovat ze všech sil. Úplně sem viděl v hlavě, jak ho v posledním stoupáku před cílem dojedu, trhnu se mu, jdu na předposlední flek a s vítězoslavnym gestem s rukama nad hlavou protínam cílovou pásku. Fšechno vycházelo podle plánu a když sem s posledníma zbytkama sil měl doklepnout rychle se zkracující vzdálenost 20m a jít do trháku, přehodil sem a tyvole…… spad mi řetěz. Týpek samozřejmě zmizel v dáli a já dojel opět jako poslední. To je muj úděl, bejt poslední. Kdyby bylo mistrovství světa v končení na posledním místě, budu poslední i tam.

Tak kdybyste si někdy chtěli na Rouvy zvednout sebevědomí a poměřit bovden, pozvěte mě do závodu. Zaručeně skončim poslední, to Vam slibuju. Platí i pro dámy a děti. Končim poslední ve fšech kategoriích. Najdete mě jako Trempich.

No a to je tak fšechno k tématu trenažér a já.
Buďte zdrávi a třeba někdy někde nejen ve virtuálním závodě na viděnou.

Těpich