Moravia Divide 2022 > kapitola 1 – Předstartovní nervozita

Jak už to u takovejch náročnejch, ultrabajkerskejch závodů bejvá, člověk se vo nich dozví tak nějak náhodou a přihlásí se na ně víceméně pod tlakem neovlivnitelnejch a nepředvídatelnejch událostí. Třeba nám vo závodě vyprávěl Balda na jednej z pijatyk u Tondy ve Zruči. V podroušeným stavu se rozvášňuje a obšírně vypráví moc heskej příběch, kerej ve skratce vypadá asi takle:

„Si přectafte, že mi takle volá Číža a prej, Baldo, přijeď vyhrát. Potřebuju tady vítěznej typ, někoho, kdo potáhne závod. No a tak sem přijel a vyhrál, viď.“

Řveme smíchy tak, až nam tečou slzy, protože nic blbějšího si ten vůl vymyslet nemoch. Teda kromě vítězství, páč fakt nultej ročník vloni vyhrál. A co sem viděl z fotek, tak za dost krutejch povětrnostních podmínek, takže rozhodně Baldovi klobouček.

Přidává se Pavel Portů, že Čížovo závody jezdí, má je heský, za pár peněs a fšechno je pojatý takovým rodinným stylem. Ten večer u Tonyho padne eště mnoho pif a mnoho chvály na Čížu. Tim je základ neúspěchu a utrpení položen. 1500 vočí startovný neni nic, co bych nezvlád a tak se pod tíhou nepředvídatelně vypitejch pif přihlašuju na závod. Fpřípadě neúčasti pude aspoň částka na dobrou věc, to je taky supiš.

S tréningem to jako normálně nepřehánim, abych se zbytečně nevyčerpal už před závodem, nebo si nedejbože nepřivodil zranění. Na druhou stranu je pravda, že mi nějak to ježdění na kole chutná, krosim to venku i v mínusovejch teplotach a tak nějak pravidelně nepravidelně i s delšíma vyjížďkama, ale pod sto. Za období vod ledna do dubna mam naježděno asi nejvíc v životě. Kolo drží, tělesná schránka taky, vypadá to, že bych oproti předchozím pokusům nemusel bejt nepříjemně překvapenej hned po startu.

Číža nás postupem času zavaluje krásnejma fotkama z trasování. Taky slibuje, že trať bude víceméně jetelná a nepříjemných úseků, kde je třeba kolo tlačit, bude minimum. Žádný Míle, nebo Loudání. No hurá tyvole, konečně se svezeme na kole a nebudem tlačit i z kopce jak zvadlý čůrácí! Začínam se fakt těšit. Tejden před Moravia Divide si cvičně střihnu krásnej závod „Forestovo vrcholy“. Samozřejmě s tajnejma bonusama, který trať protáhnou na heských 80km i s cestou domů. Nohy fklidu, kolo fklidu, to by bylo, aby nebylo a letos sem konečně nedokončil ultrazávod. Plán je nikam se moc nehnat a s perfektním rozložením sil dokončit fsobotu. Při dokonalej konstalaci vesmíru, krásným počasí, bezproblémovej technice, pevným zdraví a hladkým průběhu už fpátek. Ale toe vlchkej sen.

Na společnej debatě závodníků se krom fotek z trati řeší i obsazení vlaků a kola. Z nějaký Řitky u Praskoles už je volný jenom jedno místo pro bicykl, jinak smůla a jedeš na start po vlastní ose. Kupuju teda vobratem lupen i s místenkou. Poprvý v životě pojedu pendolínem. Až do Homolouce. Čtyři hodiny jízdy se budou po noční hodit a hesky se před startem prospim.

Druhou práci mam předem rozvrženou tak, abych moch už tejden před fpoklidu začít s přípravama. Samozřejmě se fšechno zesere úplně do maximální možný míry, takže ještě dva dny před odjezdem řešíme nabídku pro zákazníka, co si fspomněl, že by fčera potřeboval provést práce. Tim pádem si kolo začnu ladit na poslední chvíli. Novej řetěz, destičky a tak podobně. Kazetu samozřejmě nikdo na poslední chvíli nemá… Nebudu ale řikat, že todle sem nepodcenil. Kolo mělo bejt v rychtyku dva tejdny před závodem a pak už na něm nikdo neměl sedět. No a taxe stane, že řetěz po výměně trochu cvrká, ale snad se podá a trochu se vytahá. Horší je, že destičky drhnou jak kráva a nemůžu je doladit. Po dvou hodinach povolování a utahování mam i přes rady Jardy Vacků tik ve voku, třas v jednej ruce a v druhej benzín se sirkama. Volam Peťovi Marků, jesi mi nemůže zachránit život a okamžitě situaci vyřešit.

Zavalenej prací srší nadšením a povydá:
„Tovížejo, přijeď, dyť já mam hovno co na práci takle před sezonou, taxem rád, když můžu něco někomu udělat na počkání.“ pousměje se do telefonu.

Během půl hodiny jsem u něj a za deset minut odjíždim. Inu, profesionál, to se pozná. Trochu mě eště zaskočí otázkou:
„Tyvole, copa ten zadek, nestřílí Ti to? Vepředu máš ten převodník taky pěkně nasračky.“
„Nee, fpohodě, trochu to cvrká, ale nic zlýho. Počítam, že po závodě proběhne kompletní výměna.“ uklidňuju Petra a hlavně sebe. Peťa pokrčí ramenama a nechává mě bejt. Beztak už nemá smysl cokoli řešit. Začínam mít špatnej pocit, že techniku sem moch připravit líp.

Ještě jdu bajk trochu provětrat a žádný zlověstný zvuky se vzduchem nelinou, což mě trochu uklidňuje. Neni nač dál čekat a můžu ho ověsit plnejma taškama. Bajkpeking nejedu poprvý, podle několika předpovědí větřim dobrý počasí. Beru minimum voblečení. Akorát suchý na noc, ať nespim ve spoceným. Toe zralý na nějakej zápal plitz. A fakt nechci kašlat jako Chrt na Majlích 2019, to bylo legendární 😀

Jediný co vezu navíc a vůbec nepoužiju jsou voděodolný návleky na boty. Jestli mě něco vyloženě sere, tak mokro v botech. Z toho sem dycky dost smutnej. Já voschnu, ale nohy ne. Jakmile sou mokrý, smrdí to puchejřema a konečnou. Tomu bych se rád vyhnul a návleky jsou skladný a uvezu je. Věci sem hesky vytetrisoval tak, že mi zbyla eště čtvrtina báglu na řídítkach volná na jídlo. Mam radost, páč minule sem to vozil v igelitce vomotaný kolem brašny. I ftom mam heskej systém. Veškerý spaní vzádu, zbytek v předním báglu, takže netřeba lovit ve vobou najednou, co sem kam dal, jako na prvních Majlích.

Den dé je tady. Jsem lechce nervózní. Musim to tyvole doject! Bylo by fakt trapný, ani na třetí pokus nedojet. Úplně vidim ty škodolibý xichty a kecy:
„Ty se na to vole vyser, dřeváku! Hahaha, buď přejedeš psa, nebo si marnej, nebo si něco uděláš.“ Ty hovada fpráci by se smáli tak, až by šli do záklonu a viděl bych jim na mandle. Nejenom že by se mi smáli kvůli Spartě, ale i kvůli nedokončení závodu a to se prostě nesmí stát. Musim za každou cenu doject. Pro klid duše. Fyzický selhání se nepřipouští a technický závady taky ne.

Po noční dorazim domů, zhltnu snídani, rozloučim se s rodinou a pomalu vyjedu na nádraží. Času dost, xvačině zakoupim dvě bagety, limonádu a jdu do na perón. Fšimněte si prosimpěkně, že piva sem nekoupil žádný! Jednak bych se fakt chtěl ty čytři hodiny prospat a druhak jedu sám, páč sem úmyslně vzal vlak ve vosum hodin a ne v devět jako Balda, Hajnej a Laňka. To bych se střízlivej nedožil ani Rokycan tykrávo. Chlastu se chci během závodu vyhnout, páč je známo, že nevim, kdy přestat. Notabene mi nohy tuhnou hned po jednom pivu a to je velký špatný. Prioritou je dojet a pak se zrychtovat jak hovado.

Vlak je tu, mrsknu kolo na hák, sednu do sedadla a zavíram voči.

„Uááááááááá!!! Neeeeeeeeeeee!!! Mamiiiiiiii!!! Ať mě nechá!“ řve tam nějakej smrad na celej vagón.

Máma vod čtyř dětí nestíhá, kterýho fakana pofackovat dříf a její starej radši dělá, že spí. No, todle na spánek nevypadá ani u něj, ani u mě. Zejména, když mi hlavu vopřenou vo vokýnko přetáhne roletkou vjetnamka sedící za mnou. Paráda. Radostí úplně topořim.

Přes veškerej nekomfort se mi nakonec skrzevá únavu daří klimbnout, ale průvodčí je úplně uprdele, že sem po noční a chce vidět jízdenku. No prosim, to sem si chrupnul. Vesmírku, díky. Dochází k nějakýmu nedorozumění, páč mam sice koupenou jízdenku, ale na kolo mam jenom rezervaci, nikoli lístek.

„Neny poroblem paný, zapalatym sotopadenást korun.“ řikam lámanou vjetnamštinou, abych jako udělal na oplátku humor, když mě ta vjetnamka za mnou jebla roletkou do lepky.
Poroblem to nakonec docela byl, páč průvodčí nějak nemohla načíst ze systému další vlak kerym sem měl ject a půl hodiny se prcala s tim, že nejde zadat kolo a nemůže mi prodat jízdenku. Nakonec mi prodala celodenní a bylo to. Eště že sem si nemusel koupit celej vagón pro sebe. Na společným pokecu plzeňskejch bajkerů už se množí dotazy typu kampa jedete a copatoje za akci

„No tyvole, na Moravia Divide, jaxme se o tom posledně bavili.“
„Já vo ničem nevim.“
„Tykrávo, Balda celej večer nemluvil vo ničem jiným, než jak mu Číža volal, že má závod přijet vyhrát. Hrozně se tomu fšichní smáli.“
„Hm, to je škoda, že to nevim, to bych jel taky.“

Nemam sil na todle jakkoli reagovat, páč takle je to téměř pokaždý. U piva se fšechno vodkejve a pak hovno hovno. Ale dělam to taky samozřejmě, nejsem jinej.
Než se naděju, sme v Homolouci a je čas vylézt hesky nevyspalej ven. Další spoj jede až za hodinu, tak mam čas se pokochat krásama homolouckýho nádraží. Je to tu samej divnej votrapa a tak jdu na jistotu sednout do nádražky na terasu.

„Dobrý den, pane, co si dáte?“
„He pyčo?“ odpovídam mu po jejich, abysme se snáz domluvili.
„Prosím?“ čumí na mě jak na debila a tak si radši normálně vobjednávam jednu břečku. Ačkoli sem se chtěl alkoholu vyvarovat, loknu tam dva Budvary a další dvě plzeňský kupuju do vlaku. Spát už fakt asi nebudu. Vlak má necelých půl hodiny spoždění a jakmile zabrzí, na perónu se vobjevujou další tři závodníci, zatimco jeden už kouká z kupé. Průvodčí se chytá za hlavu a polohlasem běduje:

„To se v Zábřehu poseru, to se v Zábřehu poseru.“

Kluci sou nějak zamlklí. Podle mě si je ten jeden borec povědomej z cesty do Sedlice 2019 moc dobře vědom, kdo jsem a obává se výtržností. Nic se ale samozřejmě neděje, neb po dvou Budvarech rozhodně nenastává situace „penisoutside“. Nejvýřečnější z kupé je jeden cizí pán bez kola, s pivem v ruce, kterej se zeptá, kam jedem a cotoe za závod. V Zábřehu se z perónu vozejvá veselej hlahol a známý hlasy.

„Uhni vole, strč si ten krám někam doprdele!“ poznávam Baldovo hlas.
„Kolobrndu tam eště musíme nacpat!“ poznam i Páju Portů.

Okamžitě za nima startuju ze ztichlýho kupíčka a řvu na celej vagón:

„Nazdar kokotí! Rád vás vidim, vy spuchlý vagíny!“
„Hele ho, blbečka.“ vejská vesele Balda a už natahuje pravici k pozdravu stejně jako Pavel.
„Todle je Hajnej a todle Laňka.“ seznamuje mě hned s kolegama a votvírá pivo. V prostoru pro šest kol se tísní asi padenáct bicyklů a šedenáct lidí.

Bez průvodčího, kterej venku šeptá:
„Já se poseru, já se poseru.“

Debata je i přes rozmačkaný koule vo řídítka velice plodná a veselá, a řekl bych, tak nějak mnohem intenzivnější, než v kupé. Hoši z kupé co chvíli vybíhají kontrolovat, jestli jim neničíme vozovej park nepřístojným chováním, ale vzhledem k tomu, že jsme museli zaujmout jednu polohu a ftej vydržet až do Lázní, nedalo se s ničim hejbat, natož cokoli ničit.

V Lipové Lázně vystupujem z vlaku a čekáme na příjezd osobáku. Na to, kolik je tu lidí, by měli přijet osobáky tak tři. Balda jde do lokálky přes mrtvoly. Cikánku i s kočárkem zahodí do kolejiště. Jiný dítě, co už nastupovalo na schůdky, strhne za límec se slovama: „Uhni mladej, starší mají přednost.“ a nastupuje do vlaku i s bajkem, přičemž eště stihne dát kopačku na žebra nějakýmu důchodci, kerej se mu omylem otřel vo fungl novýho bajka. Když vidim, jak se nasraná cikánka začala roščilovat a první to vodnes plešatej Pavel, protože asi skinhýd, nebo co, radši dobrovolně vopouštim kolejiště a jdu hledat hospodu.

„Na todle se můžu vysrat, jedu dalším.“ slyšim za sebou Páju.

Zatimco se zbytek souká do vlaku, nebo vydává po vlastní ose, my vyčekujem, že další spoj jede za hodinku a taxe posunem do nejbližší knajpy. Čas akorát na dva kusy a klobásu. Holba byla teda neuvěřitelně hnusná, až odporná, takže už se těšim, až dorazíme do Javorníka, kde má pro závodníky Číža připraveno sto pif.

Do dalšího spoje nastupujeme s Pavlem sami se strovůdcem, průvodčí a průvodčí v zácviku. Hlavně že se museli fšichni hrnout do prvního vlaku jak ofce.

Do Javorníka se dokodrcáme vo hodinu dýl než ostatní a hned míříme za nima do hospody. Přecejen stopif by nemuselo pro fšechny stačit a tak je dobrý si utvořit rezervu. Asi ste pochopili, že předsevzetí nepít už dávno vzalo za svý a se spánkem si to taky nějak pořeší budoucí Pich, zatimco ten současnej trochu zapaří. Ke stolu eště přisedá Tomáš Zaplatílek, kterej dorazil po vlastní ose z Grenoblu. Tyvole, z Grenoblu, rozumíš?? Ten kluk má tělo samou šlachu a váží i s plně naloženým kolem pořád vo půlku míň než já bez kola a vysranej.

Laňka slaví krásných padenáct a tak hned vzduchem lítaj paňáčky. Pochází kousek vod Nepálu, Hajnej severně vod Plzně a tak je vo čem mluvit. Chřtány se pomalu a jistě plní pivama, účet čárkama všech druhů a velikostí, předstartovní nervozita je tentam a slunce pomalu zapadá. Spolustolovníci se rozprchaj na přednášku a my s Pavlem zůstali sami u stolu. Holt přijdem vo pár minut dýl. Ještě nějaký pivo na zakončení a že pomalu vyrazíme aspoň vyzvednout číslo. Jazyky už těžknou, ale při placení na baru jeden z nás eště horkotěško zamumlá něco vo posledním šláftruňku a že pak už fakt, ale fakt vyjedem.

Jestli mě paměť neklame, jakože je dost dobře možný, že klame, došlo i na votočení a pak teprve vodchod. Eště si velice mlžně pamatuju, jak jdu ke kolu, Pavel zmateně vyráží do Polska, já do městskýho parku a pak nic. Až ráno. A nedá se říct, že bylo dobrý, to vůbec. Vesmír mi opět připomněl, že jakýkoli moje opilecký estrády bude tvrdě trestat, jako na loňskejch Majlích. Velice tvrdě, nemilosrdně a nekompromisně.

Todle bude kurefsky bolet.