Mistrovství světa v píchání

Pozor, tento příspěvek obsahuje cizí neštěstí! Pozor, cizí neštěstí! Věrtele cizího neštěstí.

Jednou z mejch voblíbenejch triatlonovejch disciplín je kolo. Po Mílích sem se definitivně vyhranil ryze na silniční závody, takže horáka mam tak akorát na cestu do práce, nebo na nákup. Když se chci hezky povozit, sundam z držáku karbonovýho Spešla, nazuju tretry a jedu svižně tak, až mi vítr ovívá kouty.

Do dnešního dne se mi nepříjemnosti na silničce vyhejbaly vobloukem (zdravim Voblouka!). Žádný zrady počasí, kolize, pády, debilní řídičí, bodavej hmyz v dršce a hlavně ani žádný defekty. Prostě totální Zen a absolutní něha. Do dneška.

Teda spíš do minulýho čtvrtka, kdy mě potkal první černej mráček. Hele, nebudem z jedný díry v duši dělat vědu. Sada lepení prostě k cyklistice patří stejně nevodmyslytelně, jako k Babišovi křišťálově čistý dotace. Jasně, na konci tréninku, pár kiláčků před domovem, taková dirka dokáže nasrat, ale copa se dá dělat. Jednou za čas lepení člověka z míry nevyvede, ba navopak si vosvěží rutinu.

Dneska, se ale rutina zvrhla v totální lepící bukkakekaraoke orgie.

To bylo tak. Dostal sem vod manželky důvěru vyzvednout dítě že školky.

Mimochodem, už jenom tadle událost stojí za zmínku, ba téměř za bujarou voslavu. Můžu sám vyzvednout dítě ze školky. Zlomovej okamžik v životě každýho chlapa. To je přesně situace, kdy mladej jinoch dospěje ve vopravdovýho muže. Žena vam svěřuje do péče věc, která je pro ní všim. A dokonce věří, že po dobu vosmi hodin, než přijde z práce, tomu stvoření svejma nápadama neublížíte.

Původně sem teda měl v plánu zkusit Valinu třeba vyprat na šedesát, protože mi na tříletý dítě přijde nějaká velká, tak aby se srazila dejme tomu na dva a čtvrt roku. Tendle plán mi ale Zůza zatrhla a při vodchodu pošeptala Valince:

„Postarej se o tatínka.“ a dala jí peníze na nákup.

To ale pořád nic neměnilo na tom, že bez toho, aniž bych osobně přišel po vobědě do školky, zaklepal a požádal pančelku vo vydání Valerie Pichojc, dítě by si muselo ve školce hrát třeba až do zimy, než bych se milostivě dostavil. Takovej sem byl pán situace.

Ale nechtěl sem důvěru manželky zklamat hned napoprvý a hodlal vyzvednout potomka podle úmluvy hned po vobědě. Dostavit se pro dítě jakoby omylem až na Vánoce sem plánoval zhruba za tejden.

Nicméně do doby po o bylo spoustu času, zhruba hodina a třičtvrtě, doma krom kocoura Ibry nikdo, venku slunce, tréninkovej rozpis jasně danej a tak sem popad Spešla, voblík upnutej overal, ve kterým nádherně vynikaj moje břišní svaly vobalený sádlem, a vyrazil podle rozpisu na 80 minut ševelit galuskama po asfaltu.

Už když sem vyjížděl, táhla mě intuice na ovál na Lopatárnu. Kdyby se něco posralo, abych byl fčas doma.

„Důvěra je důvěra, měl bys bejt vobezřetnej.“ našeptával mi hlas v hlavě.

„Dvacetiminutová rezerva na návrat a sprchu neni pravda nikterak luxusní, ale přece nebudu kroužit po oválu jak vemeno, když je takhle hezky.“ odvětil sem tomu vesmírnýmu kojotovi, nebo kdo to na mě vopčas taklenc mluví a napálil to směr Touškov.

Fšechno pohodička jako obvykle, vobčas i do zad fouklo a tak se jelo moc pěkně. Velkej nádherňajs skončil u Chotíkovský spalovny, když sem zjistil, že mi zadní kolo uchází. Inu, podsedlová kapsička s náhradní duší přišla ke slovu. Náhradní duše byla eště minulej tejden v cajku, neb sem si jí skrzevá defekt měnil a doma pečlivě zalepil. Teď, když sem jí vytahnul z podsedlovky už tak v cajku nebyla, protože jí chyběl ventilek. Teda část ventilku. Takovej ten malej zmrd uvnitř, kterej při zmáčknutí vzduch upustí a při nafukování způsobuje, že se vzduch dostane dovnitř a ven už ne. No tyvole, jak todle se dá dokázat, to nevim. Ulomit takovou věc dokáže jenom trpaslík, nebo karma.

Skrzevá časovou tíseň proběhlo pár kurev, během kterých sem bleskově strhnul plášť a píchlou duši zalepil. Nebyl čas ztrácet čas a tak sem jí bez vyzkoušení nasadil, nahodil plášť, zapumpoval a……….. a kolo ucházelo.

Kurev proběhlo vo trochu víc, přidala se i nějaká mrdka a hlavou se honily černý myšlenky vo zklamanej důvěře. Mezitim se vopakoval proces sundávání, lepení a kontroly pláště. Druhá dirka byla centimetr hned vedle první zalepený. Mohlo se stát, že sem něco přehlíd v plášti, je tam bodnutej trn, nebo tak něco, takže si spílam do hovad a kontroluju důkladně. Nikde nic ale. Ani smítko nečistoty.

Zastavuje u mě postarší žena v osobáku a ptá se, jestli nechci pomoct a jestli nejsem zraněnej, když tu sedim zkroucenej u škarpy a bicykl na boku. Vokolo už projelo asi třicet čumilů, někdo i zpomalil aby se mi vysmál, takže todle působilo jako takový světýlko na konci hněddýho tunelu. Do osobáku by se kolo blbě skládalo, navíc pevně věřim tomu, že je duše dobře zalepená a mam definitivně po problémech. S úsměvem paní poděkuju a popřeju pěknej den.

Nahodim duši, plášť a nafouknu. Kolo drží, tak můžu směle vyrazit. Posbíram nářadí, mrknu na hodinky a počítam minuty. Při troše dobrý vůle bych moch pořád potomka vyzvednout fčas. Sice vletim na kole až do třídy mezi usínající dítka, ale je šance, že půl jednou stihnu a manželčinu důvěru tak nezklamu.

Roztočim nohy do vobrátek a po zhruba dvěstě, třista metrech cejtim, že zadní kolo znovu měkne. Kurev je v tu chvíli plná silnice vod Chotíkova až po Nové Mesto nad Váhom, přidali se i zasraný čůrácí, mrtki, filcky a já nevim co eště fšechno za genitálie, vředy a ohnědoje. Slyšet sem byl taky minimálně do Karlovejch Varů.

Znova usedam do škarpy k rozebranýmu kolu, Zůze telefonuju do práce, že sem zklamal její bezmeznou důvěru, nezasloužim si večeři a možná ani žít, a aby pokudmožno zavolala do školky, kam samozřejmě nemam číslo, aby tam děťátko mohlo spát, že ho vyzvednu až zejtra za soumraku pravděpodobně.

Opět si osvěžuju rutinu s lepením duše, kontrolou pláště, kolo vobuju, nasadim, nafouknu a……… a dopíčikurvafixtyvoletunyhovensračekmrtkivyjebanýfilckyskrámamaajánevimcoeště, vono je hned prázdný!

Ve spěchu sem totiž nečekal dostatečně dlouho než lepidlo zaschne, duši do pláště nasraně doslova našlapal, čimž se stalo, že se flastr vodchlípnul, v jednom místě nedržel dobře a unikal tudy vzduch.

Karma buzerant tyvole! To mam za to, že sem před dvěma tejdny našel peněženku a místo abych vyndal prachy, zbytek zahodil do popelnice, vrátil sem všechno i s kompletním vobnosem majitelce. Samozřejmě bez náleznýho, jak se tak v Čechách sluší a patří. Dobře mi tak, kreténovi. Příště se na dobrý skutky zvysoka vyseru!

Počtvrtý tedy sundavam plášť a vzteky už na to nevidim. Doslova ho z ráfku servu a mrsknu do pole. Pár sekund na to letí duše. Hlasitá produkce vulgarismů pokračuje zhruba pět minut. Pak trochu vychladnu, vytáhnu z krabičky poslední záplatu, takovou tu největší, se kterou zalepíte půlku duše vod traktoru a dvacet minut čekam, než lepidlo zaschne. Ruce mam volepený jak po onanypárty bez kapesníčků, spocenej sem zrovna tak, ale duše drží i po nafouknutí. A dokonce i po nafouknutí v plášti!

Vítězoslavně nasazuju kolo, nasedam a frčim to na Plzeň.

První kilometr, druhej, už sem u Globusu, najíždim na dva roky rozkopanou Studentskou s tim, že chodníků se ti lumpové nedotkli. Dotkli, kreténi zasraný, musel sem vobject asi padesát metrů po štěrku. Doufal sem, že všechny ty vymrdaný kameny budou mít kulatý hrany a nekuchnu popátý. Dole na Plaskej už sem zase cejtil, že zadek jede jakoby blátem a rozhulákal to k Boleváku. Stezka nestezka, po dlažbě teď nepojedu. Valim to po silnici pade, za mnou trobí auta jak magoři, v duchu se jim vomlouvam, ale uhnout z asfaltu nehodlam. U zastávky třicítky už jedu skoro po prázdným, tak zastavuju, vyslechnu si něco čuráků a posadim se s nechápavým výrazem na vobrubník.

Tykrávo, pátej defekt. Jeden urvanej ventilek a pátej defekt za jednu vyjížďku. Jestli se bude někdy konat mistrovství světa v píchání, sem žhavej adept na vítězství. Už nemam ani lepení. Podle mě je hodně málo pumpičkářů. který sebou vozí na třicetikilometrovej švih dvě sady lepení, tři ventilky a jeden plášť. Neznam nikoho takovýho.

No nebudu to protahovat, kolo sem domů ty dva kilometry dotlačil. Potkal sem Bruno Pánka, mířícího na vodpolední, kterej se mym utrpením vyloženě škodolibě bavil a hned tu veselou historku poslal k dobru dalším kolegům. Poznal sem to podle toho, že mi během půl hodiny psal Jarmil, jestli si s nim nevyjedu na kole na pivo. Kretén.

Dítě sem samozřejmě vyzvednul až po spaní a eště sem měl co dělat, abych to s koupelí stihnul před zavíračkou.

Druhej den sem prohlíd plášť a vobjevil v něm trhlinku, který sem si nefšim. Vona se totiž, pizda jedna zasraná, ukázala až při nafouknutí duše. No a teď čekam na ňákej celokovovej vod Jarouše Vacků, nejlepšího servismana široko daleko.

Takže kdybyste se se mnou někdo chtěl dát krátkej švih na tři, čtyři hoďky i s lepením, můžu až příští tejden.

S úctou Váš Lepich