Moje první třicítka

Prosimvás, nehledejte v tom nějakej sexuální podtext. Jedná se vo počet kilometrů, nikoli vo věk ženy, kerou sem celý dvě minuty brutálně klátil. Včetně předehry. To aby bylo jasno hnedka ze začátku.

Von totiž na dnešek Lišák naplánoval běhopivovou akci ze Sulislavi, kolem Hracholuský přehrady, přes zříceninu Buben, Touškov až do Plzně. Ráno tam vlakem, zpátky popoběhem. Vzdálenost kolem třiceti kiláků. Naprosto skvěle tadle akce zapadala do mýho tréninkovýho plánu, kdy sem měl na víkend naplánováno 28km výběh maratonským tempem (rozuměj rychlou chůzí). Ráno v sedum se tedy scházíme na Jižním, kde naskočíme do vlaku, vzájemně se ujišťujem, že zvolíme tempo tak, abysme se dožili návratu do Plzně. Naštěstí jsme na tom s Lišákem hodně podobně, takže neni čeho se bát. Stoprocentně ani jeden z nás nebude chrtit.

V půl vosmý vyskočíme v Sulislavi z vlaku, vodhodíme přebytečnou hnědou zátěž a vyrážíme. Trať krásná, parádní, tempo máme pohodový, stíháme si povídat a přesně tak by to mělo vypadat.
Někde na vosumnáctým kilometru mi dochází tekutiny, ale podaří se mi natankovat pitnou vodu z nějaký studny u chatky, takže pohoda. V Bdeněvsi stavíme v deset ráno u večerky, Lišák polkne lahvoně, dá vodpočnout bolavýmu kolenu, já fcucnu gel a po chvilkovým vodpočinku frčíme dál na Plzeň.

Žel, někde na pětadvacátym nam voběma, jaxe mezi námi sportovci žertovně řiká „dojde“ a vod tý doby vypadáme jak ploužící se trosky a ne běžci. Řiká se, že padesát procent dělá hlava. No tak to potěšpandu, protože se mi chtělo umřít vyčerpáním a nevzdal sem jenom proto, aby si Lišák nemyslel, že sem úplnej břídil. Před Plzní už náš běh připomíná chůzi dvou připosraných starců, který mají křeče po celým těle, ale nakonec se na Jíkalku nějak doškrábeme. 30 kiláků. Kurva, to je darda jako debil. Kdysivá bych todle neujel ani na kole tykrávo a helemese jak sem to dneska jakoby uběhnul.

Než se doploužim na Jižák, kde mam auto, potkam cestou večerku, kam zapluju pro pití, páč už zase nemam ani hlt. Co mi nedošlo bylo, že ty tři schody, který sem při vstupu sešel, budu muset taky vylézt. No, nebudu lhát, po nákupu sem si stoupnul ke schodům, pokusil se zvednout nohu, ale neúspěšně. Chvilku sem tam visel na zábradlí a jakoby se protahoval, znovu zkusil vyjít nahoru, ale zase nic. Poprosil jsem tedy paní pokladní, jestli by mi nemohla pomoct. Bohužel si malá vietnamka sotva polovičního vzrůstu a třetinový váhy co já mohla poradit s takovou godzilou. Zavolala na pomoc manžela, lehnul sem si na jeho rady jako hadr na zem a po schodech mě vytáhli nahoru na chodník, kde sem poděkoval za ochotu, vtisknul obchodníkovi do dlaně deset korun diškrece a plazil se dál k autu. Tam už byl svět v pořádku, protože jakmile sem sednul za volant, chytla mě křeč do pravý haxny a domů sem přes celou Plzeň doslova letěl s nohou na plynu.
No, začínam mít z toho maratonu v Řecku celkem respekt. Vzhledem k tomu, že na něm číhá celejch 42 kilometrovejch nástrah, bude to mazec.

Ale já se nedam!