Moravia Divide 2022 > kapitola 2 – Zlý ráno vespolek

Místnost protne zvuk budíku takovou silou, že mi v hlavě rozbije skleněný bludiště na zilijardu malinkých kousíčků.

„No tak dem na to.“ ozve se vedle mě.
„Kurva, jakto, že nespim na pokoji sám?“ ozve se v lepce do zvuků tříštícího se skla.

Votočim hlavu a s úlevou zjišťuju, že je to Pavel. Tyvole, ale proč sme voba v jednom pokoji?
Záblesk, hospoda, hektolitry pif….. záblesk, paňáky na baru….. záblesk, tma, noc….. záblesk, telefon, navigace, Balda….. záblesk, ležim na silnici….. záblesk, recepce a vyděšenej Tomáš Zaplatílek….. záblesk, lomcování dveřma….. „Sis splet pokoj blbečku“….. záblesk, spásná myšlenka – tam kde se bude strašlivě chrápat, tam spí Pavel. Domněnka se teda potvrdila a asi ani neměl zamčeno, když sem se vzbudil u něj na pokoji a ne před dveřma.

„Dobrý ráno, kamaráde.“ srší Pavel elánem.
„Di do vole prdele.“ popřeju mu taky dobrý ráno.

Hele, já nechápu, jak si někdo může přát dobrý ráno, když to ráno evidentně stojí za úplný hovno. Si vem třeba fpondělí fpráci. Šestá ranní, Kolbenka, stojíš u soustruhu, máš zalepený voči, pět dní šichty před sebou a kolege vodvedle z mašiny ti popřeje dobrý ráno. No typíčo, toe rekulerní provokace, za kterou by zasloužil pár přes dršku!

Nebo když máš kocovinu jako kráva, čeká tě několik stovek kilometrů na kole pojebaným terénem a ty vlastně ani nevíš kde si, kde je tvý kolo a kde je start. Tak ani todle prostě neni, byť minimálnim náznakem, dobrý ráno.

Nicméně Pavel hodí sprchu a je pryč, než bys řek platim dvacetsedum pif a padenáct paňáků. Chci se zvednout z postele a najít věci. Bod u srdce! AAAAAUUUUU KURVAAAAA!!! S bolestivou grimasou se hroutim z pelesti na zem. Mam podezření, že mě klátí infarkt eště před startem. No doprdele, nemůžu se pořádně nadechnout a bolí mě pravá ruka! Já mam fakt buď infarkt, nebo zlomený žebro a ruku! Dopíči! Kurva! Já sem takovej čůrák! Mamrdů král! Takle to posrat už před startem…

V kleče se rozhlížim po pokoji a skoumam, kde sem co fčera způsobil za skázu. Hele, mam tu i startovní číslo a trekr. No to muselo bejt ántré jak kráva. Vůbec nevim, kde sem k tůtěm věcem přišel.

Co se týká voblečení – kraťasy, dres, fusekle, boty… fšechno bych měl a téměř celistvý. Sahnu do zatahovacího batohu s civilem do cíle, kerej sem měl celou dobu na zádech a tam je něco vlchkýho. Bezva, asi se mi rozkydla bageta s majonézou. Votevřu bágl a tam hmota, která připomíná blitky. No tykrávo… Gde fšude je eště nablito? S hrůzou se rozhlížim po pokoji. Nikde nic neni, ani fposteli, jenom ftom posraným báglu tyvole. Jak se tam ta šavle dostala? Jak? Dyť ho mam problémy votevřít střízlivej. Okamžitě věci peru a mokrý narvu do igelitky a zase do báglu. Jak můžu mít doprdele nablito v zatahovacím batohu, kterej se neskutečně nahovno votvírá a eště sem ho měl na zádech? Nerozumim ničemu. Vlastně rozumim. Vesmír a jeho alkokarma. Čas neuvěřitelně kvapí a tak s vířícíma myšlenkama čistim rypák, přičemž zjistim, že mam dršku rozedřenou na sračky. Akurva! Že bych se v noci holil tupou žiletkou? Spíš to vidim na hrubý struhadlo. A to je dost nepravděpodobný. I když…

Hodim eště rychlou sprchu a jdu hledat kolo. Naštěstí stojí hned u hlavních dveří. Na recepci Ekocentra na mě čumí jak na vraha. Nepamatuju si, že bych někde něco nepřístojnýho vyváděl, ale tyvole fakt za to ruku do hovně nedam. Nasedam na kolo i s báglem poblitých věcí, vodřenou drškou, naraženým žebrem a jedu na start. Nevim kam, ale jedu. Zaplaťpandu, že před sebou vidim taky jednoho vopozdilce. Ten mi ale mizí, když zapluju do večerky pro redbula. Nutně potřebuju nakopnout, abych nezdechnul aspoň na startu. Pak v lese už to bude jedno, fšichni ujedou a já uhynu jak raněný prase. Beru i tři rohlíky a paštiku, abych nechcíp hladovej. Zase vidim někoho s batohama, taxe mu nalepim na zadní kolo a jedem. Na start dorazim úplně vyřízenej asi dvě minuty před výstřelem a hned mě vítá Balda s rozesmátým xichtem a slovama:

„Tykrávo, jak mam vodnavigovat na pokoj někoho, kdo ani neni schopnej artikulovat a říct mi kde je? Jeden blbec jede do Polska a druhej se válí v parku jako raněná svině. Tyvole, vy ste dvojka. Ses fčera holil afaltem?“ uzavírá monolog, bere do ruky telefon a dokumetuje situaci. Video přikládam pod článkem, ať z toho něco máte.

Hajnej se usmívá a ptá se:
„Gdypa ste končili?“
„Tak to právě vůbec netušim.“ vodpovídam popravdě.

Pavel se taky jenom tak hořce usměje, že si vůbec nepamatuje cestu a neví, jak se dostal na pokoj. Verča Gondžálů jenom nevěřícně kroutí hlavou a je třeskutě vidět, že jí je stydno i za mě. No, taky je mi stydno, to jako vopravdu. Je mi hodně stydno a eště víc na zdechnutí, ale dělam samozřejmě jako že nic. Žebro bolí jak zmrd, hlava třeští, na zádech zeblitý věci v báglu ale nedávam nic znát, žejo. Nemůžu bejt za eště většího kokota, než sem už taklenc.

Pixlu vod vypitýho redbula bych nejrači někam zahodil do trávy, ale to by mě Vesmír sejmul naříznutou tepnou, nebo tak něco. Tajně doufam, že u Číži v autě bude nějakej pytlík na vodpadky, ale než se stačim probrat a setřídit myšlenky k otázce, pošle mě do kempu do koše. Holt se jdu provětrat a jakoby tak trochu možná se dát dohromady, ať tyvole fakt přečkam aspoň startovní výstřel.

Konečně je vodstartováno a magoří se dávají ihned do trháku. Tak určitě. Na takovým dlouhým závodě je třeba nastoupit hned na startu a vydobít si svojí pozici ve startovním poli. Proto se schovávam na chvostu a s povzdechem vyrážim, až když mě pobízí organizátoří, který už chtěj zabalit startovní koridor.

Každej závod začíná nějak zvláštně a Moravia Divide začíná přímo na Konci Světa. Jo, přesně takovou ceduli maj umístěnou před startem v Račím údolí. Konec světa. Tak to sem fakt zvědavej, kam trasa povede. Po pár prvních metrech nenasvědčuje nic tomu, že by měla vést do pekla. Samozřejmě se kolem zříceniny hradu Rychleby jede dle očekávání do kopce, ale nic šílenýho. Jenom doprdele netušim, proč sem nevodevzdal baťoch s civilem do pořadatelskýho auta a tahnu ho sebou.

Sjízdná cesta, pomalu stoupající se stává mým chlebem a přítelem. Na to, v jakým sem stavu a že mam naklepaný žebro, se mi jede dobře. Stoupání neni prudký a tak se z 330 do 570m.n.m. dá šlapat i na lechčí převody.

Míjim Hajnýho s Laňkou. Hajnej urval patku. No ale fuj, toe začátek. Je mi ho líto, kluka, ten měl na dobrej výsledek do první patnáctky a takovou karmu si nezasloužil. No ale moje zadní přehazka taky vydává podivný zvuky. Narozdíl od tý Pepovo furt funguje, tak tomu nevěnuju moc pozornosti a hobluju dál. K Jesenickej Oboře je to vlastně taková poklidná jízda střídavě nahoru dolů. Na Dřinový vrch už je to trochu dřina, nebudu řikat, že ne, páč se sjelo spátky na 330 vejškovejch a lezlo znova kolmo vzhůru. Ve stoupání se pokračovalo až k polskejm hranicím. Přehazovačka začínala vyloženě skučet a převody začínaly střílet jako divý. Super! U hraničního kamene vdechnu paštiku s rohlykem a pak pokračuju na Borůvkovou horu (899m). Tam první spásná kofola a po ní nádhernej táhlej sjezd. Jupipí, na todle sem čekal! Až se svezem po dobrej cestě, kde nebudou přes cestu vyvrácený kořeny, metrový balvany a nebudeš se bát pustit brzdy. Úplně zapomínam na bolesti fšeho a užívam si jízdu. Takle se to v menších a delších úsekach střídalo nahoru a dolů až k Zálesí, kde se mi přehazovačka totálně rozesrala. Úplně na mrtki. Pružinka přestala napínat řetěz a ten se mi motal do drátů zadního kola. Musel sem tam mrsknout jeden převod a přehazovat maximálně velkej a malej tác vepředu, přičemž z velkýho na malej sem musel pokaždý zastavit a řetěz ručně dopnout. Takovou jebaninu v houpavým terénu vyloženě chceš. Kort když mi při každým slejzání z kola velice příjemně bodne v tom skurveným žebru a do hlavy mi jebne baťoch s vypranejma blitkama, kterej sem zapomněl poslat po Čížovi do cíle. Vesmírná alkokarma pokračuje. Díky moc, minulej Pichu, ty zasranej kreténe vylitej! Ne, prostě nesmim vzdát a jedu dál. To se nějak poddá a budoucí Pich problémy určitě vyřeší.

Do Nových Vilémovic by to za normálních okolností svištělo, ale tyvole, když si prostě nemůžeš přehodit, je to fakt jízda úplně napíču. Jsem psychicky rozloženej na prvočástice a těžko se dávam dohromady. Dojíždí mě Pavel a vypadá fpohodě. Bodejť by ne, když nemá alkokarmu.

Pokoušim se ho držet, ale moc mi to nejde. Buď šlapu po rovině jak kašpárek a stojim na místě, nebo musim pod každým kopečkem zastavit, přehodit na skoro nejlechčí převod a zase šlapu jak kašpárek, nebo jedu z kopce, ale nemůžu se do toho vopřít a trochu to rozjet, protože šlapu jako kašpárek. Nebo spíš jako čurák.

Ke slovu přichází pomalý psychický umírání, kdy bych si nejradši sednul někam na pařez a brečel fsteky. Já sem takovej kokot. Píčusů král! Zmrd vypitej! Jako kdybych nevěděl, jaký mi pak Vesmírek dělá srandy. Dobře mi tak. Cestou přemítam, jestli mi zničený utahování BOA na levej botě, ztracený rukavice s gelovejma vložkama, naražený žebro, skurvená přehazovačka, roztrženej dres, vodřenej rypák, poblitý věci v batohu a vostuda, kterou svět neviděl, stály za to. Nevim no. Každopádně teď už s tim nic neudělam. Teď se maximálně ze fšech nastalejch okolností vyseru čůrákem a vychčíju prdelí.

Pavla asi taky dostihla alkokarma, páč zase kuchnul plášť ve sjezdu na kamenech jako 2019 v Tatrach. Tim pádem sem ho zase dohnal, jinak už bych ho dneska nepotkal.

Pomalu mi dochází pití, ale za pár kilometrů by měl bejt pramen s krásnym jménem Peklo. Takže nakonec se z Konce světa do Pekla jede. Aby toho nebylo málo, pramen je vyschlej a v bidonu už nemam ani slzu. Naštěstí je to vod pramene až do Skorošic téměř z kopce a jedinou zastávku tak podniknu jenom u Nýznerovských vodopádů skrzevá fotku. Ve Skorošicích sme chtěli s Pavlem zavítat do hospody kousek vod trasy, protože hlad už byl neuvěřitelnej. Nakonec tam byly hospody dvě, ale ani jedna neměla votevřeno. Fakin! S vodou mě zachránila taková sympatická slečna, kterou neděsil muj zjev a zápach. Chvilku sme s Pájou rozmejšleli, že bysme to střihli rovně dva kiláky po asfaltce do Žulový, kam trať voklikou míří, a pak se zase vrátili do Skorošic, abysme se znova vydali po trase opět do Žulový. Naštěstí se mi na chvilku vzpamatovala přehazovačka a tak sme se rozhodli, že tu dvacku voklikou po trati eště cvaknem a najíme se tam až pak, abysme se nemuseli vracet.

Pod Lánským vrchem potkáváme Aleše Melichaříka, kterej pro chvost startovního pole nechal na kopci pivo za odměnu. Je to pašák. Podle Pavlovo výrazu po napití to ale bylo pivo spíš za trest, neb bylo teplý jak chcanky. Já nevim, nepiju, mě ta alkokarma stačí. Bojim se votevřený zlomeniny klíční kosti a varlete zamotanýho do řetězu. Výhledy z vrchu jsou fantastický a obdivuju takovej dřevěnej kostel v dálce. Eště se pokocháme obříma židlema a stolem a pádíme dál.

Na rovinkach a s funkční přehazkou to sviští jedna dáseň. Lobotomíkovicema prolítnu jak vítr a než se nadějem, vopíram kolo před hospodou U Potoka. To, že v názvu popletli jedno písmeno a hospoda se měla jmenovat U Patoka, sme zjistili až po objednání občerstvení. Teplýho neměli krmě cikána u automatů, kam poctivě sypal dáfky, vůbec nic. Ve snaze naplnit žaludek aspoň nějakou hmotou, vobjednáváme si každej dva utopence a kofolu. Vyndat ty štyry spuchlý buřty ze sklenice trvá postarší servírce skoro třičtvrtě hodiny. To jenom stojíš u toho báru a žasneš. Za tu dobu už sem si moch u vjetnamce v nedalekej večerce koupit věci na guláš i s kastrolem a uvařit ho na plynovej kartuši. Utopencí sou navíc vodporný a nedaj se pozřít. Jenže hlad je hlad a gdovígde se zas něčim nacpu. Než opustíme nevlídný pohostinství, stačim na něj během ohnědávání mísy napsat negativní recenzi.

Zmar Žulový podtrhuje křížová cesta na Boží horu ke kostelu Panny Marie Bolestné. Číža vyhrožoval, že na trase bude pár úseků, kdy bude třeba kolo tlačit a todle je jeden z nich. Ačkoli dobře vim, že sem vede i mnohem schůdnější cesta, jsem na úsek psychicky připraven a nehodlam tu bědovat, i kdyř přehazovačka zase vypověděla službu. Úsek je nekonečnej a přes veškerou připravenost na jepky si párkrát zakleju. Na alkohol, na slabou vůli, na karmu, na kameny….. a nakonec teda i na Čížu. To by bylo, aby za moje problémy nemoch i organizátor.

Z blízka ta blbá dřevěná stavba vůbec nevypadá tak skvěle, jako před dvěma hodinama z dálky. Potim se jak vrata vod chlíva a vůbec mě nezajímá, kdo to tu kdy postavil a proč. Sedam na kolo a jedu dál. Zase se to tak hezky mírně houpe po krásnejch cestach a nebejt tý vymrdaný přehazovačky, jelo by se mi fakt kurva dost dobře, ale takle sem nasranej jak senkrovna, páč sem celej zamrdanej vod šmíru, žebro mi hoří a zátylek mam vod baťohu vomlácenej jak dostihová kobyla. Přehazovat ručně celej závod fakt nebude úplně topofka. Chuť kolo zapálit, popel zaméct na hromádku a tu pak znovu zapálit, se zvětšuje do obřích rozměrů. Ale vidina těch kokotů fpráci, jaxe mi smějou, funguje jako kvalitní hasičák.

„Vydrž, Pichu, vydrž, hůř už nebude.“ uklidňuje mě Vesmír. Snad má ten parchant pravdu.

V podvečer dorazim do Horní Lipové, kde Pavel doporučoval restauraci Kovárna, že prej už jí má vyzkoušenou. Nekecal. Jídlo bylo fantastický, akorát to obsluze dýl trvalo, páč měli uvnitř nějaký hromadný mecheche, ale byl jsem na toto ihned upozorněn, takže nema problema.

Pavel nakonec zamířil rovnou do Lesního baru nad vesnicí, kde si hodlal vopýct buřta. Na ty já ale spolejhat nechtěl a tak sem počkal na Verču a s tou pak poklidně povečeřel. Během konzumace se mi podařilo Jardovi Vacků nastínit, co mam s přehazovačkou a jestli to pude spravit. Jarda je takovej muj vrchní onlajn servismen. Bambuch žehne takovim milim lydem! Něco se nam podařilo dokomunikovat, ale už nebyl moc čas to zkoušet, neb se stmívalo a taky se solidně vochladilo. Verču jsem nechal na pospas osudu a vyrazil za Pablem do Lesního baru, abych se cestou do kopce zahřál.

Inu, zahřál. A ne málo. Dorazil jsem schvácenej jako kráva, rozbalil spaní, přiložil do vohně, vlil do chřtánu dvě limonády a skočil do spacáku. Jaxe řiká, ráno modřejší večera. Usínam s myšlenkama nad tim, jestli tu zamrdanou přehazovačku zvládnu rozebrat tak, aby mi pružina nevystřelila voko a jestli se dá zapálit ta hučící řeka, co dělá neskutečnej kravál.

Schoř fpekle, ty mokrá čupko, já chci spát!