Poslední závod

Prosimvás, jestli si někdo chtěl voddychnout, že jako píšu report z posledního závodu v životě a už nikdy víc nebudu uzavírat startovní pole a votravovat tim vokolí zbytečnejma kydama, mušim ho sklamat. Popíču vam totiž pocity z posledního závodu letošního roku a tak trochu zabilancuju nad uzavřením jedný jakoby podařený sezóny.

Už druhym rokem sezónu uzavírá Forestí závod Nočník a je to dycinky velká událost. Spousta známejch, skoro permanentně rozesmátejch xichtů, uvolněná a pohodová atmosféra, kterej možná trochu napomáhá čaj s rumem konzumovanej po hektolitrech, ale to je fuk, hlavně že je veselo. Vlastně když tak nad tim teď přemejšlim, nemůžu si všeobecně moc vzpomenout na žádnýho nasranýho běžce. Krom těch, co bloudili skrzevá blbý značení, ale to je jiná kapitola. Teda eště vobčas Zůza řiká něco jako „Běhání buzerant!“, ale to jenom když je moc kopců. Nicméně Nočník je prostě skvělá tečka za sezónou.

Letos vyšel zrovna do období, kdy se po měsíční kalící pauze vracim zpátky do tréninku a tak sem ho hodlal pojmout jako takovej vstupní test, jak na tom fyzicky vopravdu jsem. Po příjezdu vyfasujem se Zůzou čísla a mě připadne symbolická 79ka. Symbolická proto, že se vod příštího roku budu protácet a trápit mezi zkušenejma borcema a juniorská kategorie se mi Nočníkem navždy uzavře.

Sou to jenom čísla, já vim, navíc podle výsledkový listiny mě furt předbíhají i šedesátiletý borcí, ale prostě se jakoby uzavírá jedna kapitola. Tak to vnímam. Venku je plískanice, až to neni hezký a tak se odebíráme rozcvičit do restauračního zařízení. Frkneme do sebe čaj, buchtu a plkáme s vostatníma běžcema.

Než se ček naděje, je tu předzávodní rozprava, šestá hodina a už vybíhají první borcí na trať. No, asi sem tu rozcvičku podcenil. Má se vybíhat ve dvacetivteřinovejch intervalech, tak snad se stihnu eště trochu protáhnout. Někdo ale usoudil, že pětivteřinový intervaly postačí, takže než se vysleču z bundy, nasadim čelovku a rukavice, je Zůza na trati. Sotva si stačim s Bagetou popřát ať to běží a už sem na řadě.

Startuje se do kopce, což je naprosto skvěly. Mam totiž strašně rád, když mi tepy vystřelí hned na začátku do červených čísel, zahltim se a nemůžu popadnout dech. Já bych se teda dneska zahltil i při běhu z kopce, protože sem za vodpočinkovej měsíc vypil zhruba čtyři kamiony alkoholu a vykouřil přibližně dvacetsedum kartonů cigaret. Po pětistech metrech se mi tim pádem chce plakat, ale skrzevá zahlcení se nemůžu k breku ani nadechnout, tak jenom podivně sténam a sípu. Nejradši bych závod vzdal a šel se vožrat do restaurace. V tom sem totiž fakt hrozně dobrej a určitě bych se umístil na stupních vítězů.

Ale Ironpůlman se ptát nebude, až budu v červnu chcípat na trati, takže nezbejvá nic jinýho, než zatnout zuby, překonat silně vyvinutou slabou vůli a kopnout do vrtule. Nebo se aspoň pokusit vo běh a dostat se do cíle.

Samozřejmě mě předbíhají všichni, co startovali za mnou, krom Dana Košináre, kterej běží ve vojenským mundůru a s plembákem na hlavě. Po kilometru mi srdce buší jako splašený, spocenej sem jako prase i v tej zimě a nohy si zaboha nechtějí vzpomenout, cože je to ten běh. Proklínam se za zhýralou životosprávu a slibuju si, že budu tělo líp vopečovávat. Samozřejmě je to lež jako kráva, ale se smrtí na jazyku se člověk upíná i k nemožnýmu. Trať je moc krásná, pestrá, nahoru dolů, furt samý zatáčky, supr lesní cesty, ale nedokážu se jí poddat. Koukam na hodinky a úplně se děsim.

„Dokundy, teprve dva kilometry. To mě čeká eště tři a pů kiláku! Kurva, jak sem moch uběhnout maraton?“

Trápim se strašně a kopečky mě úplně decimujou. Po třech kilometrech se dostavuje smrtelný hekání a tepovka je stabilně na číslech značících infarkt, nebo minimálně pád do kómatu. Na čtvrtým kiláku míjim Zůzu, taxe trochu povzbudíme společným klením, že je celej svět úplně na hovno a cíl strašně daleko. Na pátej to nějak doklepu, dokonce se mi daří dotáhnout se na dvojici čelovek předemnou a už naštěstí vybíháme z lesa zpátky do vsi. Posledních čtyřista metrů je z kopce, tak se snažim natáhnout krok, dohnat ty dva borce, ale sem tak fprdeli, že místo dlouhýho kroku jenom klopýtam a vlastně sem rád, že nepadnu na dršku. Zaplať pandu za cíl. Jebat takovýdle stavy tragičnosti. Chvěju se jak panic při filmu Základní instinkt a hekam tak, že uvažuju nad změnou jména na Hektor. Než se vzpamatuju, dobíhá Zůza a jdeme na čaj. Bez rumu, protože na chlast vážně nemam chuť a ani si ho po tej bídě nezasloužim.

Před vyhlášením vítězů se měli promítat nějaký videa, ale zodpovědnost s chodem programu na svoje bedra vzal Bageta, kterej se začal celkem rychle zvětšovat, nafukovat a různě měnit barvy, což na voko nezaujatýho diváka mohlo působit legračně, protože měl hlavu jako medicimbal, ale prdel to teda vůbec nebyla. Naštěstí je Honza ocelovej muž a zvládnul situaci relativně dobře. Timto mu přeju do novýho roku hlavně mnoho zdraví a méně zlých slunečnicových semínek 😉

Pak už následovalo vyhlášení vítězů Nočníku, šneka, královen a králů letošního seriálu božáckejch Forestích závodů a mohly jsme ject domů.

No a co se tejká letošní sezóny, tak ta byla moje životní. Nejednou sem slyšel, že už sem prej starej zmrd, blbě se vyrovnávam s přechodem a takový ty sračky. Hovno, věk je číslo, já zraju jako to nejkvalitnější víno a běham proto, aby ta nejlepší ženská světa neměla doma prototyp českýho fotra, co akorát doma u televize závodně klopí lahvoně, motá brka a při chcaní si nevidí na palce u nohou, natož na scvrklýho klabana. Díky tyvole, pár let eště nemam zájem. Mládí fpřet!

Hele, v lepší kondici sem se nikdy necejtil. Ani na kole sem za celej život nenajezdil tolik kilometrů, co mam letos naběháno. A přineslo to vovoce, což je hlavní.

• splnil sem si tajnej sen zaběhnout půlmaraton pod dvě hodiny. Dokonce dvakrát a jednou z toho za (pro mě neskutečných) 1:49:40.
• přežil sem Krále Šumavy bez jakýhokoli cyklotréninku a dojel ho na vůli
• skončil sem díky nejlepšímu týmu světa na třetím fleku kategorie hardcore mix v závodě Sněžka – Praha (moje druhá bedna v životě a první mezi dospělejma)
• dokončil sem maraton za 4,5 hodiny bez újmy na zdraví a psychice a kurevsky si ho užil

Ale co je z letošních kilometrů nejvíc nejlepčí je radost z běhu samotnýho. Naučil sem se, nebo to prostě tak nějak samo přišlo, že mi běhání začalo vopravdicky bavit. Jak se to pozná? No to třeba s prvníma paprskama ráno, nebo těma posledníma večer, nebo za huztáho deště, nebo na vyhlídce, nebo prostě co já vim jen tak v lese přijde úplná euforie, kdy se člověku chce samou radostí úplně zplna hrdla zařvat něco jako třeba: „Sem král světaaaaaaaaaaaaa!!“ nebo „Prcaaaaaaaaaat!!“, či trochu odvážnější: „Píííííííííííčoooooooooo!!“ Něco čim vypustíte ten přetlak radostný energie, kterou ve vás běh nahromadí. No a to teď dělam a hrozně mě to baví. Akorát to teda dělam potichu, páč sem jednou takle zařval v lese, po pár krocích zakop vo kořen a luxusně si rozbil dršku. Jasně že karma. V lese se přece neřve, to dá rozum.

Hodně mi k tomu dopomoch Honza Bielik alias Johny Alaskan, kterej je neskutečnej trenér, kterýho můžu jenom chválit. A taky rodina, která mi umožňuje tendle muj koníček, respektive kobylu provozovat a občas se i přidá.

Taaagže spánembohem mládežnický kategorie, byla to něha a teď vzhůru do zkušenejch mužů pokusit se splnit další sny. Ironpůlman volá, stejně jako další šílený výzvy, který se leckomu zdají jako nesmysl, ale já si v nich budu libovat. Samozřejmě Vás bohužel ani v příštím roce neušetřim reportů z akcí.

A na úplnej závěr několik čísel pro úchyly. (Vlastně to sem dávam, abych si moch nejen v důchodu honit ego, ačkoli je to trapný)

Běh:
celkem – 1147km
nejrychlejší kilometr 4:09
(ale to bylo z kopce)

Cyklistika:
celkem – 950km
(tyvole, já fakt víc naběhal, než najezdil na kole!)

Plavání:
celkem 46,7km

Zatim teda čusíčeeek na některym ze závodů v příštím roce.