Dycky si dobře rozmyslete, než pudete někomu s něčim pomoct. Moc dobře si to rozmyslete. I kdyby prstíčkem škrábal, nenechte se zlomit a pošlete ho do prdele, jinak se vám jakákoli, byť drobná pomoc šeredně vymstí. Moch bych vam vo tom vyprávět. A taky že budu!
Kamarád, kterej se stěhoval celkem narychlo scháněl lidi, co by mu s tim stěhováním pomohli. Ne že by mě přímo nutil, abych mu pomoch, ale já blbec se ze slušnosti zeptal, jestli nepotřebuje helfnout, že bych se teda jako zúčastnil tak nějak spíš do počtu. Jako takovej poradce. Radila u stěhování má totiž každej rád. Je to ten typ, kterej si vyloženě svejma radama řiká vo přesdršku. No a takový břemeno já sem byl ochotnej na sebe vzít. Ale to von neee, to mi musel zapojit rovnou do fyzickejch aktivit.
Že jestli bych měl čas fpátek, že toho moc nebude a že se fšechno vejde do výtahu. Čáp je teda jeden z dacanů, který by mi bez keců kdykoli s čimkoli taky pomohli, tak sem teda kejvnul. Vod výtahu sou to k autu fšehofšudy dva schody, tak to snad nějak zvládnem a běžeckej trénink si dam večír. Po práci sem přijel rovnou k němu a začalo peklo. Krabic asi ziliarda po celým bytě asi tak metr čtvereční volnýho prostoru a navrch věta:
„Hele, Pichu, postele se do výtahu nevejdou, ty budeme muset snést po schodech.“
„Kuuuurvaaa!!!“
„To sem Ti neřek? Tyvole, já zapomněl.“
Dobrý no, to nebudu rozebírat, udělal bych to stejně. Nějak sme se s tim popasovali a postele nakonec dolů dostali. Nakonec byly postele to jediný, co se do výtahu nevešlo. Dostali sme dolů i pár krabic a něco dalšího vybavení, když se vobloha zatahla, že byla černá jako dehet.
„Asi bude chcát.“ řikam.
„V klidu, dyštak skončíme. Stejně musim ženský vodvézt do Praskoles, aby barák připravily na zejtřejší akci Kulovej plesk.“ řiká Vrána.
Než sjedem dolů s dalším nákladem, je venku takovej pofírung, že vítr trhá stromy, hraje házenou s popelnicema, blesky lítaj jeden za druhym a vůbec to nevypadá jako počasí, ve kterým chcete cokoli dělat, natož stěhovat, nebo dokonce běhat.
Ukončíme akci, rozloučíme se, skočim do auta a jedu domů. V půl vosmý to furt venku nevypadá na to, že bych měl jít běhat ty půlkilometrový sprintový kopce, co mi na dnešek Johny připravil. Ne že bych na ně byl kdovíjak nadrženej, počasí beru jako jasný znamení se jim vyhnout a zůstat doma v teple. Navíc mě další den čeká třicítka s Lišákem, tak co bych se honil. Do úterního rána všechno v pořádku, žádná katastrofa za pomoc se nekonala. Už sem na to skoro zapomněl, ale na společným tréningu mi Johny paměť ihned vosvěžil.
„Máš u mě vroubek za ten pátek! Měl si běžet sobotu v laktátu.“
Už jenom při slově laktát mi vyskakujou pupence, zvyšuje se mi tlak a polejvá mě studenej pot. Pokusim se neběžcům trochu přiblížit, co je laktát. To je to, stav, kdy se aktivitou zadejcháte tak, že máte smrt na jazyku, jazyk na vestě, srdce v krku a tak podobně. Prostě už nemůžete. No a to je právě laktát. A aby člověk posouval svoje výkony, musí todle překonat a běžet dál v tom stavu, kerýmu se řiká laktát. Hovno laktát, normální smrt je to. Agónie! Kapišto?
Takže s vědomím laktátu se mi v hlavě začnou rojit myšlenky: „Tyvole, tyvoleeeee, doprdele, kurva to je průseeer. Zhebnu tady bolestí dneska.“
Prostě todle nemůže dopadnout dobře. Rozhodně ne pro mě. Vroubek se dá totiž smazat jenom tim, že zažíju místo pekla trojnásobný peklo. Nemejlil sem se. Na pátek sem měl vyhlídnutej takovej moc krásnej táhlej kopeček se stejným stoupáním po celej půlkilometr, už sem tamtudy párkrát běžel a vim, jak to bolí, ale bolí to furt stejně. Celkem převýšení 32 metrů, ale vono je toho až do prdele.
Místo toho dneska poběžim stejně dlouhej kopec s mnohem, ale mnohem větším převýšením 51 metrů. Na Sylván, kdyby to někdo z vás chtěl vyzkoušet, tak z Vinic na Sylván je ten kopec. Můžu vam říct, že ze mě laktát stříkal i prdelí, jak sem jim byl napumpovanej.
Jestli něco z hloubi duše nenávidim, tak je to běh v laktátu. To bych se dycky nejrači na všechno vysral a zhebnul co nejrychlejc, aby ta bolest přestala. Takže až budete chtít někomu pomáhat, dobře si to rozmyslete, páč se vam všechno dobrý jednou, ideálně dvakrát ve zlým vrátí.
Já už se nebudu ptát ani ze slušnosti.
Jo a na fotce je tepovka letící nahoru zároveň s převýšením. To jenom tak, abyste si nemysleli, že tady melu hovna. Zelený je převýšení a červenej je tep.
Komentujte