Propadák roku

Autor fotky: Venca Fialka

Hned na začátku je důležitý předeslat, že organizačně byly Brdy celkem dobře zvládnutý, trať nádherná, počasí famfárový, ale mě se takříkajíc hrubě nedařilo, den stál za pendrek, potažmo chvílema úplně za hovno. To abysme předešli nějakýmu nedorozumění.

Ondydoj sem se plácal do ramen, jakej sem borec a kterak trham vosobáky na počkání. Tak dneska si to dáme přesně z vopačnýho soudku, abyste si nemysleli, že je ausgerechnet dycinky posvícení a všehomírná něha. Vono to běhání taky vopčas pěkně nechutná.

Na Turuj Brdy sem měl z loňska výtečný vzpomínky a na závod se vyloženě těšil. Pěkná trať, hezká účastnická medaile (ta je důležitá pro honění ega a pinďoura), celkem solidní čas a hlavně tam k tanci a poslechu hlasitě vyhrávalo dramnbejzo.

Hurá takovým akcím!

Bohugel mě letos vod rána provázelo tušení, že se něco posere. Do Trokavce sem teda dojel bez nehody, ale kdybych tušil, jak budu trpět, propíchnul bych si radši všechny čtyři kola. A rezervu taky.
Po vyzvednutí registrace mi zbejvalo hafo času do startu. Voproti krásnýmu zvyku zbytečně se před závodem nevysilovat a schovat se někde v koutě až do startovního výstřelu, sem se šel já dement proběhnout. Co mě to napadlo za píčovinu dodneška nevim. Venku zima, na silnici tající sračky, vítr jako debil, no vůbec nechápu, proč sem lez z vytopený hospody ven.

Jak se tak v tomhle suprfrupr blizardu rozbíhávam, dostávam informaci, že se start vopozdí.

Doprdele, hoši, todle bylo i vloni. Akorát teda nebyla taková kosa nostra, takže čekání až tolik nevadilo a dalo se trávit tancem v rytmu už zmíněnýho dramnbejzu. Ale tyvole, jednou je start v deset, tak startuju v deset a fertig. Kdo si nevyzvedne registraci fčas, holt neběží a nazdar.

No a jak se nam ten start hezky vopožďuje, nabíham asi štri pitele kilometrů eště před závodem, což mi rozhodně neprospívá, neb mam v botach Balaton a u rypáku se mi dělají ze soplů rampouchy. Co je ale nejhorší, zbytečně se vysiluju před závodem.

Po čtvrthodině zdržení konečně start a vydáváme se na trať zatim po rovince haldou rozbředlýho sněhu. Následuje seběh z kopce. Tyvole, proč neběžim v bruslích? Dyť tady je povrch, že by i Sáblíková trhla svěťák. Copa z kopce, to se eště dá sklouznout i bez nožů na podrážce. Horší je to po tom samým povrchu do kopce. Dvacetsedum kroků na jeden metr je asi tak dvacetsedumkrát víc než obvykle na zdolání jednoho vzdálenostního metru potřebuju a kopec tim pádem vybíham vo něco dýl, než bych chtěl a ztrácim na něm spoustu sil. Ty mi navíc ubydou samovolně za každou zatáčkou, ve kterej doufam, že kopec končí, ale dycky se objeví eště delší a táhlejší část stoupání. Jímá mě neodbytnej pocit, že běžíme minimálně přes Weisshorn, jinak to kurva neni možný, takovýdle kopce tady. Copa sem Kilian Jornet?

Když už se vyškrábeme do míst, kde končí led, nastupuje ouzká vyšlapaná cestička ve sněhu, na kterej si okamžitě vzpomenu na trenérovo rady:

„Musíš si při běhu pomáhat rukama a zakopávat. Hrozně to ulehčuje běh a šetří síly.“

Sil už pravda nemam na rozdávání, takže vítam nastalou situaci. Pěšina je totiž tak ouzká, že v ní se svejma dvanáctkama haxnama zakopávam každej krok. Vo svoje kotníky, vo hrany pěšiny, vo díry, vo větve, prostě vo všechno. Samozřejmě si při tom zakopávání pomáham rukama jako větrná elektrárna při orkánu Kyrill, ale že bych cejtil, jak šetřim síly, to nikolivěk. Spíš navopak. Nejvíc mě vyčerpává to neustálý zvedání ze země, páč se mi i přes neustálý zakopávání a máchání rukama vopčas podaří sebou jebnout na zem.

Kolem mě pobíhá jeden rozesmátej dlouhovlasej týpek s číslem 248. Dycky zmizí dopředu, pak zase přiběhne zpátky, povzbudí skupinku děvčat kousek za mnou, zase zmizí vepředu, zase je přiběhne povzbudit a taklenc to dělá dokola furt celej závod. Jako ten bubnující králíček Azurit, co se mu nikdy nevybíjou baterky. Já tu tyvole trpim v bolestech, jako když hoří čurák a von si tady radostně poskakuje. Seknul bych mu háka nejradši, páč mě svym entuziasmem uvrhává do černočerný deeprese, ale je moc rychlej.

Sláva, konečně vidim vobčerstvovačku. Hrcnu do sebe nápoj, v domnění, že je to čaj, nebo teplej ionťák, ale moje nadšení zchladí váleček ledu v krku. Tyvoleeee, vážně v dnešní době nejde zajistit na občerstvovačku várnici? Ačkoli bylo nad nulou, pít ledovou tříšť během běhu neni úplně lavískový.

Po tomhle zážitku si dokonce velmi reálně pohrávam s myšlenkou, že bych závod vzdal a ukončil to trápení, ale jelikož vůbec netušim, kde se momentálně nacházim, je to blbost a budu muset po šipkách do cíle.

Na cestu nam chvilkama prosvitne sluníčko, což by jindy byl v tej zasněženej lesní atmosféře velkej nádherňajs, ale protože sem ze všeho v depresi, svítí mi ten žlutej buzerant nesnesitelně přímo do xichtu, ze stromů mi padá vyjebkanej sníh za krk a pravej kotník už mam asi dvacetsedumtisíckrát vyvrknutej. Vo tom, že mě škrábe v krku ani nemluvim. Posranej celej svět i s posraným běháním, tykrávo. Už aby byl cíl.

Koukam na hodinky a 12,5 km. Tyvole, tak kde je? Proč sem pořád v lese? WTkurvaF? Hekam jak Mika Häkkinen, dech se mi nedostává, lejtka hoří, padam do sněhu a hlasitě kleju na celý Brdy.
Ha, najednou poznávam výběh z lesa. Dohajzlu, to je eště tak kilák a půl do cíle. To nedam. Zase hlasitě kleju. Vlastně už kleju téměř nonstop. Někdo se ke mě přidává a kleje taky. Hurá, netrpim sám. Cizí neštěstí mě nabylo energií a s vědomím, že za pár metrů bude asfalt, do toho drobet šlápnu.

Silnice. Hurá! Najednou letim jako střela a než se naděju, prolítnu cílem v čase 1:36:50. Vo 20 minut horší než vloni. Si tu medaili ani nezasloužim za takovej tragickej výkon. Nasranej sám na sebe beru spolujezdce, ani nečekáme na vyhlášení a jedeme domů. Todle se mi fakt nepovedlo. Ale co už, mam to za sebou, doma mě čeká žena s teplým vobědem. Nejen během je člověk žif.

No, propadák roku bych teda měl za sebou.

Organizátorům patří dík i přes zdržení na startu a zmrzlinu na vobčerstvovačce. Trať byla zase parádní, značení dobrý, ale já holt nejsem běžec na ledovým podkladu, takže veškerý negativa ze závodu beru na svojí hlavu, páč běžet v hladkejch silničkach zimní sněžnou akci, to může vopravdu jenom debil.

Za rok přijedu zas, ale líp vybavenej.

Taag zatim Těpich