Po strašně dlouhej době přišla možnost stanout na startovní čáře a poměřit síly s jinejma borkyněma a borcema. Vono těch příležitostí bylo už několik, ale úspěšně sem je ignoroval, neb se mi během pandemický pandemije podařilo vypěstovat krásnej zvyk nepoměřování výkonů. A měl sem zvostat u toho nepoměřování, i když se jednalo vo legendární Forestovo šestku, nejlepším závodě široko daleko. Samozřejmě hned po Seal´s Run, kterej má níčkonc kovidovou vodmlku.
Vzhledem k netrénovanosti, lenosti, přepracovanosti, stále přibejvající nadváze a ubejvajícím silám, sem měl říct startu rezolutní NE! Jenomže rozum sem nikdy neměl a na starý kolena to nebude jiný, takž sme se s celou famílijí v hnědeli ráno vobjevili v Záluží. Jako taklenc – snažim se hubnout, dokonce sem si vloni fprosinci předsevzal, že nebudu kropit jak kráva. A protože už neliju třetím dnem, čekuládu žeru jenom vobden a bůček nebo škvarky si dopřeju sotva dvakrát tejdně, aby se neřeklo, nevim, kde je problém. Navíc se vůbec nehejbu, tak fakt nevim, proč doprdele nehubnu třeba jako Pepa Hasl. Ten teda tvrdí, že zhubnul díky rozvodu, páč mu jaxi zhořklo v ústech.
Nicméně v Záluží atmoška jako obvykle parádní, spousta známejch tváří, ftípky, nulová předstartovní nervozita. Smála se žena, smála se Malina, smál se dokonce i Mates, kterýmu vzhledem k rozměrům necelej metr deset a k tomu dvaadvacet kilo živý váhy, nikdo nevěřil věk pouhejch vosum měsíců. Smál sem se dokonce i já, přestože sem fkoutku duše cejtil, že smrt je velmi blízko. I když mě desátej člověk uklidňoval, že má taky za květen naběháno jenom pade, furt sem byl klidnej, přestože mam pade naběháno za celej letošní rok. Inu, nemá to ten Plojhy se mnou jednoduchý. Abych zvostal fklídku, šel sem na Foresta mazaně vod lesa (Forest – les, anglo český humor, plácání do stehen atd) a vsugeroval si, že fšechno je v hlavě, poběžim na pohodu, budu se řídit vlastníma pocitama a čas protentokrát necham plynout jaxe mu líbí. Trošičku mi hlavou vířila myšlenka, že bych se moch držet Lišáka, kterej chtěl po kovidu a pomalým návratu do formy atakovat hranici 40 minut, což by mi vyhovovalo, ale uvidíme podle situace na trati.
Před startem eště probíham s Malinou trať na sto metrů, aby nezabloudila. Ten malej smrad mě zesměšní před spoustou lidí, páč mi uteče vo zhruba třicet metrů. Má hroznou radost, že vyhrála. Ani minijaturní náznak obřího neštěstí, kerý vypukne, až se postaví na start dětskýho závodu. Zato u mě trochu propuká panika, protože i když chci běžet na pocit, neměl bych mít po sto metrech bušení ve spáncích, tepovku na hranici kolapsu a problém s dechem.
Už se blíží jebenáctá holina a Ciprouš pronáší slavnostně motivační řeč. Nebo báseň, nebo čte ňákej manuál z IKEY, to si nejsem jistej, páč ho vzadu vůbec neslyšim. Startovní výstřel už sem slyšel. Slyšel sem ho tak, že mě píchlo u srce, jaxem se lek. Daf se začal hrnout kupředu, zvířil prach a zmizel v dáli, zatimco já pořád postával u rodinky a nervózně přešlapoval.
„Neměl bys už běžet?“ nabádala mě Zuska.
„Hm.“ nezmoch sem se na delší votpověď, smutně si povzdech a vydal se dohánět minutový manko.
„Hlavně poslouchej pocity a vyser se na čas.“ vopakuju si dokola.
„Na pohodu do cíle, rozumíš?“
Eště před mostkem začnu lapat po dechu, píchá mě v boku a chci umřít.
„Tyvole, vyser se na běch, votočto a di do cíle, jinak dneska chcípneš.“
Dohajzlu! Tak pocitama se asi řídit nebudu.
„Varuju tě, měsíc ses ani nehnul, dnešní závod bude kurefsky bolet, vzdej to!“
Fajn, seru na pocity. Poběžim tak, co mi tělo dovolí. Na pohodu.
Bodanec u srce, dejchavičnost a píchání v boku naznačujou, že ani tělo toho dneska moc nedovolí a pohoda zmizela přibližně se startovním výstřelem, stejně jako dobrej pocit z běhu. Nastala fáze pterodaktyl – řef, utrpení, bolest a trápení. Míjim Chrta. Má koleno v fprdeli. Ten hajzl, jak já mu závidim! U chatek dobíham Naty, Lišáka a Vlaďku. Lišákovi to heká vo něco míň než mě a jede si strojově. Natálka si cupitá a ani se nepotí a Vlaďka si chce povídat. Jenom posloucham jako dycky a vopčas heknu eště víc nahlas. Nicméně si fšichni drží dostatečnej vodstup, abych na ně náhodou neupad, kdyby došly síly. (Chacha, vůbec netušej, že už mi dááávno došly.) V kopci Lišák přechází do rychlochůze, aby nepřepálil koučem stanovenou tepovku. Běžim za nim, co mi síly stačí a tepofku mam přepálenou jak volej na langoše ve stánku u světskejch.
„Tyvole, Pichu, vedle tebe se dá jít.“ povzbuzuje mě se smíchem.
Gdybych měl sílu, dam mu flákanec, za todle zesměšňování soupeře chůzí.
Nesnášim ty skurvený kopce. Prej „Vítej fpekle“. Hovno! I fpekle se mají líp. Určitě. Čerti přece neběhaj v dusnu do kopců buzerant. Nejsou vypatlaný. Kurva, fakt to nesnášim. Prej dobrej pocit z běhu. Nasrat a rozmazat! Mrdam na to, budu hrát pišqorky tyvole. Koupim si na ně barevnou propisku. Nekonečný stoupání. Proč??? Debílek sem, debílek debilní!
Na kopci už zase fšem třem čumim na záda a vzdalujou se mi. Nemůžu ani nasraně myslet, jaxem vyřízenej, jenom tupě běžim. Nohy přestaly hořet a hořim celej. Johny doleva. Co tady dělá Cipřiš? Von neběží? Aha, toe mladej..
V lese Vladi povzbuzuje Lišáka, ale táhne spíš mě, páč sem se za ní nějakým záhadným spůsobem pověsil. Prej se jí po tom mym řevu stejskalo. Konečně u vysírače. Začíná seběch. Měl bych si teoreticky votpočnout. I Vlaďka Lišákovi řikala, že tady si votpočne. Na konci seběhu nevim, kdo si votpoč, ale já rozhodně ne, protože sem furt běžel jak kretén a měl infarktový tepy a mžitky před vočmama.
Viadukt, vostrá levá a mírně vlnitej terén. Vybavuju si, jaxem tu byl při osobáku vyndanej domrtě, ale měl radost a chuť se hrozně hecnout a tempo v závěru dokázal nabombit pod pět minut na kilák. Jasně, neni to výkon hodnej plácání po zádech, ale lenochod velikosti dinosaura se prostě nedokáže pohybovat rychlostí světla. Teď kromě vnímání ukrutný bolesti nedokážu nic. Vlaďka jede hrozný masakry. Hořim, pláču, ale držim se jí jako klíště. Vyběhneme z lesa na palouk smrti a zatimco stále hořim a pláču, vrací se Vladi pro Lišáka, kterej přešel do rychlochůze a sráží tepy. Přede mnou je jiná oběť. Neúspěšně zvyšuje tempo a snaží se prchnout před mým hekáním a brekem. Máš smůlu, děfče, popad sem druhej dech. Spíš čtrnáctej a jenom na tři sklípky, ale něco sem popad. Po tváři mi stále kanou slzy utrpení, přesto natahuju krok. Chatky, tady už jenom skopce.
„Vole, s tebou to de skopce už pěkně dlouho.“ bleskne mi hlavou.
Vida, třeskutý tumor. Tak to se mnou nebude tak zlý.
Míjim nebohý vyděšený děfče, kterýmu už došly síly a rači skočila do trní, než aby dál poslouchala ty výkřiky bolesti. Míjim eště někoho, myslim, že Vencu Palackejch, ale jistej si nejsem, vidim rozmazaně, a hrnu to kolem povzbuzujících krůt dlouhým krokem k cíli. Odbočka na trávu, rantl, pád. Chvíle válení v trávě a hlasy z davu.
„Neni mu nic?“
„No to mi je. Je mi hodně!“ mumlam do trávy a nehodlam se zvednout.
„Ty kryple, ten má dost.“
„Zastřelte ho, ať se netrápí.“ pokračujou anonymní výkřiky z davu diváků a doběhnufších závodníků.
„Uhněte, jsem nimrod.“
Po těchdle slovech se radši zvedam a dopotácim se do cíle.
„Na, tady máš dítě, já už ho neunesu.“ vrazí mi Zuska do náruče našeho obříka. Pod tíhou břemene se opět válim ftrávě, ale je mi to jedno, protože už nikam nemusim běžet. Nojo, tyvole! Já už nemusim nikam běžet!
Ftu chvíli mě zalil neuvěřitelnej pocit štěstí a úlevy a sem úplně dojatej vesmírnou něhou. Aha, tak to asi bude ten dobrej pocit z běhu. No vida, nakonec se dostavil. Stejně jako dobrej pocit, že sem se na to v první zatáčce nevysral a do cíle se poctivě protrápil a hlavně bez zranění. A před Lišákem, kterej prachsprostě lhal a tlačil čas pod 35minut. Hajzl! To si s nim eště vyřídim.
Za chvilku už se hlásí vo slovo dětský běhy a naše hvězda jde na start. Doprovázíme jí fšichni a pořád je fšechno fpohodě. Pak se ofšem zašnou paňáři štosovat na lajně a začíná nefalšovaná předstartovní řež vo nejlepší pozici. To bylo na naší madam trochu moc a začala natahovat pysk. Nesnáší, když do ní někdo jen tak pro nic za nic strká. Nebo si jako já uvědomila, že nemá dostatečně natrénováno. Vo tom ale silně pochybuju, protože běhá i u jídla. Naštěstí jí začala ňáká cizí paní utěšovat, což Malina taky nesnáší, takže vypuknul řef. Vzal sem jí okamžitě stranou, dal jí pár facek a pohrozil, že jesi nevyhraje, pude domů pěšky. Spartanská výchova a plnění vlastních snů na dětech je důležitý. Bez toho by nebyl svět fpořátku. Zuska jí taky asi dala dělo, páč se konečně uklidnila a stoupla si na start. Jakmile bylo vodstartováno, vyhrkly jí opět slzy do vočí. Bylo mi jí trochu líto, protože sem chvilku předtim taky během závodu brečel, ale lítost nesmí dát rodič najevo. Mrštil sem po ní kamen, aby přidala. Slzy tekly proudem tak, že neviděla vodbočku do cíle a běžela furt rovně. V cíli chtěla běžet pořád dál, někam do potoka a podle vodhadovanýho koeficijentu stresu pak korytem až na Doubrafku, ale asi Honza Císař jí chytil za rameno a nutil jí medaili. Pro samý vzlykání se nemohla rozhodnout, jesi chce červenou, nebo zlatou stuhu. Brečet při závodě a eště čtvrt hodiny po něm je asi úděl Pichojc rodiny, nebo nevim. Někdo běhá pro radost z běhu, my pro radost, když už je po fšem a nikam běžet nemusíme.
Nu, pěkně sme si ten závod neužili, jen co je pravda. Ale dobře nám tak, aspoň se na tu podzimní šestku líp připravíme. Teda já určitě. Nebudu kropit jak fekál, zhubnu, přestanu žrát čekuládu, místo bůčku zařadim do jídelníčku zeleninu, taky začnu běh…… Nebo si rači pořídim tu barevnou propisku na pišqorky a přestanu si nalhávat, že sem sportovec amatér a přiznam si, že sem profesijonální prokrastinátor. To mi de. V lenosti vynikam. Já sem totiž línej i prokrastinovat.
A dítě? To holt bude furt běhat nejrychlejc v západních čechách, ale jenom kolem paneláku, kde do něj nevráží jiný děti a neutěšujou ho cizí paní. Budu mu stopovat časy na Garminech, který nepoužívam a zapisovat je tuškou na pišqorky. A udělam z ní druhou Nývltovou, nebo Moiru. To by bylo, abych si na ní nevybil zlost, že sem promrdal sportovní život.
No nic, budu končit rači. Tag zas na podzim na viděnou holoto, rád sem vás tam fšechny viděl!
A gdybysme se viděli dříf, tak tim líp.
Běhu zmar! Teda zdar.
Lemplich
😀 jedním dechem přečteno.