Smrt v sedle, aneb Král Šumavy

Celý todle neštěstí začalo jako dycky strašně nevinně vyplněním přihlášky na závod, bez promyšlení následků, naplánování příprav a tak podobně. Neni nad to, bezhlavě se pouštět do nesmyslnejch akcí, žejo, kort když na to nemam fyzickou konvici. Ale co, hlavně že bude prdel a bude na co vzpomínat. No tyvole bude, protože na todle vživotě nezapomenu.

Pokoušim se ke spoluúčasti na závodu přemluvit Chrta, kterej Krále dokončil šestkrát, má potenciál mě vodtahnout, a Skleníka, kterej si ho chce moc zaject. Oba samozřejmě souhlasí, že super, pojedeme na pohodu, v laxním tepíčku, s cílem hlavně dokončit. To je rozumný, páč stejně nemam jinou možnost jak dokončit, než pojmout závod jako výlet s číslem. Časovej limit 10,5 hodiny chci ale stihnout. Smělej plán dokončení mam tak na deset hodin. To budu moc spokojenej.

Čim víc se ale blíží datum závodu, přestávaj oba dva na připomínky k přihlášení reagovat, až nakonec přestanou reagovat úplně. Chrt tvrdí, že mi nikdy nic takovýho určitě neslíbil, protože by už znova do toho šílenství nešel. Skleník klasicky nemá čas, natrénováno a staví plot. Podle mě staví velkou čínskou zeď, protože není možný, aby někdo stavěl plot kolem baráku dva roky. Přitom zrovna Luk má z nás tří na kole naježděno nejvíc, ale výmluvy holt nebolí.

Inu co už, můžu si za to utrpení sám, neměl sem si takovou chujovinu vymejšlet. Dal ses na vojnu, blbče, tak bojuj.

Příprava na závod probíhá systematicky ježděním do práce na kole. 7km tam, 7km zpátky. Skoro celej měsíc. Ale nepřehánim to, občas jedu autem. Nerad bych se přetrénoval a v den D nebyl ve výbornej fyzickej a psychickej pohodě. Na konci května mi hodinky ukazujou 197,9Km, což neni málo. Ke spokojenosti nahrává i fakt, že jsem jednou v rámci tréninku dojel dopoledne z Plzně do Stoda a večer zase zpátky. V těch nohách to prostě je, stačí jenom doladit hlavu.

To se ale ukáže jako nebetyčnej problém. Kort když mi kolega v práci, Míra Šimice, velkej cyklofanatik, říká, že sem úplněj debil, jestli sem se přihlásil na tu nejdelší trať a že to nepřežíju ve zdraví. Druhej kolega, pro změnu bejvalej triatlonista, se k němu přidává, že sám jezdil jenom Králíka, rozuměj tu kratší trať, a měl toho plný brejle. Oba se schodujou na tom, že nastoupat převýšení 3200 metrů bude moje jistá smrt a abych uvažoval o změně trasy. Ideálně na tu nejkratší.

No, sebevědomí mi to nezvedlo, co vam budu povídat. K tomu se přidává před startem i moje madr, abych si prej uvědomil, že už sem na takový kraviny starej. Podpora jak svině, vopravdu.

Ve středu, tři dny před závodem, si jedu koupit cyklokřusky s nášlapama, pedály, pumpičku, duši a nářadí. Taky sexy vobtaženej dres, abych moch dělat parádu a rukavice na brždění drškopádů.
Nášlapy jedu hned vyzkoušet kolem paneláku. Test dopad na výbornou a upad sem jenom jednou. Dokonce si myslim, že se mi podařilo seštelovat umístění nohy na pedálu celkem dobře. S pumpičkou zacházet umim a dres mi sluší. Závod nemůže skončit špatně.

Možná si teď některý z vás klepou na čelo a ptají se sami sebe, proč si ten lobotomickej pičus kupuje nášlapy tři dny před závodem, když v nich vživotě nejel? Snad vam jako vysvětlení postačí říct, že dřív je koupit prostě nešlo a ject v prestižích se mi nechtělo. Některý věci tak prostě sou a musíš je přijmout, nebo nechat bejt.

V pátek si jedu pro startovní číslo, abych nemusel vstávat v pět a cestou k registracím přemejšlim, jestli se vážně nepřeregistrovat. Aspoň na tu sedumdesátku. I tak toho budu mít až do prdele a určitě i na kratší trati prodělam slušný koma.

Když pak kolem sebe v depu vidim ty nabušený jezdce, co maj nohy samej sval, hladce voholený, kola z ultrapolykarbanátkovejch slintin, trochu se mi rozklepou kolena. Ale pak si rázně řeknu: „Hovno kurva Pichu, di se vysrat. Jesi máš něco ject, tak tu dlouhou trasu, protože po smrti na kratší si tu dlouhou nikdy nevyzkoušíš.“

Nu, s tim se nedá než souhlasit a tak je rozhodnuto. Třesoucím se hlasem vyzvednu číslo na trať vo dýlce 108Km s převýšením 3200metrů a jedu si domů poplakat. Samozřejmě taky voholit nohy, to dá rozum. Cestou ještě vezmu nějakej gel a proteinový tyčinky. To je taky nezbytný.

Ráno se celej říčnej budim před zazvoněním budíku a jdu si udělat kopu míchanejch vajíček. Prej mi sice bude chvilku blbě, ale do první občerstvovačky vydržim svěží a najezenej, říkal cyklofanatik a zkušenej jezdec Míra. Leze na mě nervozita a musim se jít dvakrát vysypat. Jsem minimálně o tři kila lehčí, což se určitě bude hodit v kopcích a poletim jak s větry o závod.

Auto nechávam zaparkovaný na Rybníčkach, abych to neměl daleko na start, smontuju kolo, vobleču dres, nazuju tretry a šinu si to na náměstí, kde už z ampliónů vyřvává hlasatel, jak je všechno super a máme se nač těšit. To se mu to kecá, volovi, když nikam nejede.

Dav závodníků se pomalu srocuje a zbejvaj dvě minuty do startu. Chci votočit kolo a prchnout z pelotonu domů, ale někoho jsem při tom praštil řídítkama do břicha, dalšímu borci tretrou šlápnul na achylovku, za což jsem nazván kreténem a hovadem, tak radši zůstávam v chumlu.

Zazněl startovní výstřel a už neni čas cokoli měnit, musim ject. Nacvaknu nohy do pedálů a pomalu se vydávam s davem vpřed. A hele, kamera! Nasazuju úsměv, chci ladně zamávat, když tu náhle narazim do závodníka předemnou. Dav závodníků se totiž z náměstí hrne do ouzký uličky, kam se všichni najednou samozřejmě nenacpou. Vlivem tohodle zúžení došlo k zácpě a dav se znova zastavil, čehož jsem si úplně nevšimnul skrzevá touhu zamávat do kamery. No, stalo se přesně to, co jsem nechtěl nikdy v životě a ani potom zažít. Místo zamávání do kamery narazim do závodníka předemnou, leknu se, úplně zbytečně hamstnu na brzdy, když už beztak stojim, žejo, a jdu k zemi jako pytel hoven, protože mam nohy zaseknutý v těch skurvenejch nášlapech! Rozbít si dršku před kamerou hned na startu, to je situace, kterou si prostě přeješ začít svůj první velkej cyklistickej závod v životě.

Takže odstartováno bysme měli. Vyjíždíme nahoru Plánickou ulicí. Hele, tady jsem kdysivá bydlel přece. Bohajeho, co tam se všechno dělo… To se nedá vyprávět ani po čtyřiadvacátej hodině. Ale, teď tudy kolem na kole Krále Šumavy jedu. Inu cesty Pichovy jsou nevyzpytatelné.

První ráznější stoupáček přijde zhruba někde u Kosmáčova asi. Tam si poprvý uvědomuju, jak důležitý je umět správně používat převodník a točit nohy. Zatimco všichni kolem mě točej téměř na nejlehčí převody a seděj v sedle, já hovado ve stoje bušim do pedálů v pomalým rytmu. Na kopci se všichni smějou, ze mě naopak cáká pot a jsem na zemdlení. Tudy cesta nepovede, hochu. Každej s kym sem mluvil, řikal hlavně nepřepálit začátek, nenechat se zbláznit, protože pak to bude strašlivě bolet. Ale doprdele, my sme na začátku a mě už to strašně bolí. (co je vopravdová bolest zjistim až za pár kilometrů – poznámka aurora).

V dalším stoupáku po kluzkých kamenech potkávam první úraz. Rozseknutá ruka, spousta krve, ale taky spousta ochotnejch lidí zraněnýmu pomoct. Na první vobčerstvovačce ve Zdebořicích se zbytečně nezdržuju, kopnu do sebe akorát ionťák, doleju vodu a jedu dál. Míříme na Čihaň a konečně Bukovák projíždim jinak než autem po hlavním tahu na Horažďovice. Úsek do Chlistova na druhou občerstvovačku si víceméně užívam. Bolí to, neřikam, že ne, ale je to bolest přijatelná a nikterak nečekaná. Trasy vedou po mírně kopcovitejch loukách, dá se kecat s kolemjedoucíma a vůbec vládne taková jakoby pohodička. Nějakej kolega výletník s číslem, povoláním kardiolog, nás ujišťuje, že kdyby něco, bude vědět co s náma. Ale marně doufá, že my budeme vědět co s nim.

Přes dvacet kiláků za mnou, tělo rozhejbaný a pocity obstojný. Dojíždim nějakýho člena Forest Gump Týmu, tímto ho zdravim, kterej tlačí kolo do strašnýho kopce. Tlačim s nim, kecáme co a jak, řiká, že jede už po několikátý a že se dycky během závodu tisíckrát prokleje do desátýho kolene, že už nikdy a přesto za rok jede zas. Taky přidává k dobru zkušenost, že teď teprve nastane peklo a už neskončí. Na další rovince ho necham za sebou a o malinko rychlejc než von ukrajuju další metry.

Zhruba od třicátýho kilometru kolem Malonic přišla nejtěžší část závodu. Teda pro mě. Na třetí občerstvovačku v Keplích vedla trasa přes asi sedumtisícosumsetšedesáttři kopců. Zapamatoval jsem si ale jenom ty největší z nich, který se menovali dost podobně. Kupříkladu Smrt, Smrt v sedle, Pomalá smrt, taky tam byl kopec Jistá smrt, nebo Bolestivá smrt, Smrt plačícího jezdce a tak podobně. Jo a na vrcholek Smrťák bych málem zapomněl.

Za zmínku ještě stojí průjezd brodem v Nemilkově, kde stál vodník s flaškou rumu a burcoval závodníky. Já blbec věděl hovno do čeho du, taxem tam vletěl po hlavě a brod projel, za což jsem se teda dočkal bouřlivýho potlesku, troubení trumpet a poplácání od vodníka, ale byl jsem poněkud vlhčí a v novejch tretrách mi čvachtalo.

Míjim vodbočku trasy na 72km a proklínam se, proč jsem se nepřehlásil na kratší trať. Ještě před vobčerstvovačkou mi došlo pití a dostal jsem hlad, přestože jsem zhltnul drobet gelu a proteinovou tyčinku s obalem. Nebejt nějakýho dobrodince, kterej na trase kousek vod svý lesní chajdy rozdával vodu a pivo, pošel jsem na ukrutnou žízeň. Prostě vopravdu poznávam, co je to krosovej horskej terén a drsnej závod. Na vobčerstvovačku Keple dorazim v mdlobách a padam k zemi jen tak, aniž bych natáhnul ruce, nebo se pádu jakkoli bránil. Do stánku s jídlem se plazim. Pojídam sekanou, slaný rohlíky, buchty s džemem a pokoušim se trochu sebrat. Přední stehna mi bolí strašně. Bolí asi tak, jako když hoří čurák. Nepopsatelná palčivá bolest. Přede mnou furt víc než polovina trati a já nemůžu ani stát na nohou. Regulerně je mi do breku, protože čim dýl stojim a netočim nohy v pedálech, tim je bolest větší. Někdo se ptá na cestu zpátky. Vzdal závod a chce jet po silnici do Klatov. Chci se k němu přidat, ale než se dopotácim ke kolu, je týpek fuč. Bezmoc, vztek, zoufalství, nasranost, všechny tydle pocity se mísej dohromady, až nakonec uzraje rozhodnutí pokračovat. Proč, to nevim.

Po pár stech metrech je mi na blití a nemam daleko k tomu, abych potupně vrhnul. „Hovno, seber se sráči, to dáš, i kdybys měl dokončit jako poslední!“ zní mi v hlavě. Koná se první velký zmrtvýchvstání. Jedu. Moc nevnímam okolí. Nohy přestaly bolet. Teda spíš mě bolí úplně všechno. Že dostanu při cyklistice křeče do tricepsů, jsem fakt nečekal. Sjezdy jsou brutální. Kořeny, kameny, výmoly a mě tyvole bolej ruce jako kráva a skoro neudržim řídítka a neumáčknu brzdu. Co já tady kurva dělam? Do kopců nemůžu, z kopců se bojim, neni něco špatně?

Trpim jako zvíře, zlo se mi směje do vočí, ale vzdát se furt nechci, počítam, že už mam za sebou zhruba tak 70km a dalších deset zvládnu. Metry přibejvaj čim dál tim pomalejš, gely a tyčinky ubejvají rychlejc než by bylo třeba, ale občerstvovačky jsou pořád skvěle zásobený. Ty čerstvý slaný rohlíky s pomazánkou jsou k nezaplacení. Na sloučení tras někde za 90 kilometrem postává skupinka fanoušků, hraje jim tam Ivan Mládek, mají svojí pípu a nacházej se evidentně v dobrým rozmaru. Nabízejí na posilněnou slivovičku, vodku a jiný ionťáky. Jo, hoši, to bych moc rád, ale až v cíli. Ještě si musim minimálně jednou prožít ukázkovou agonii.

Na Podolským Mlejně na občerstvovačce mi podává banán sám Lubor Tesař. Tyvole, cyklistická legenda mě plácá po ramenou a hecuje naší skupinku výletních jezdců, že sme borci, ať jedem a takový ty plky.

Posledních zhruba 12km do cíle a síly krutě docházej. Jestli byly nějaký rezervy a tělo vědělo kam sáhnout, tak teď už tápe a jede vyloženě na setrvačnost, gely a cukrovej pohon. Jiná energie neni. Ale doprdele, je to jenom deset kiláků, to už musim i dojít kurva! Tajming do limitu mam výbornej, moch bych teoreticky atakovat čas pod devět hodin, což je nečekaný.

Hodinky píply ujetou stovku, ale není síla se radovat. Sedum kilometrů bude ještě nekonečnejch. Přemlouvam se, že takhle daleko to je přece do práce a že to ujedu. Zkoušim se naladit pozitivně, přepnout hlavu, aby chtěla. Marně.

Hlava tvrdí něco jako „Seru na tebe kreténe, už prostě nemůžu. Jebu tebe i tvoje dementní nápady“.

Nejde mi už kolo ani tlačit. Nepomáhá ani lubrikační gel, ani tyčinka. V Soběticích prostě jen tak sedim jako troska na asfaltu a nevěřim tomu, že můžu ty dva kilometry dojet. Pomůže až hecování od jinýho závodníka, se kterým se často míjíme. On mě předjížděl do kopců a já jeho z kopců. Překonávam několikátou klinickou smrt a jedu. Tentokrát žádný dokážeš to, nebo tak něco. Prostě jenom tupě jedu. Týpka dokonce dojedu a předjedu, ale v Lubech těsně před cílem mi to oplácí. Po poli kolem lubskýho fotbalovýho hřiště jedu jako v jinej dimenzi. Vejmolům už se nevyhejbam, jenom jima projíždim a kolo se mnou hází ze strany na stranu. Cíl projedu bez nějakých zvláštních pocitů. Vypadávam z nášlapů, jenom pohladim kolo, který mě dovezlo bez jedinýho defektu, nebo zrady do cíle a padam na trávník.

8h:50minut sem se trápil na trati.

V tom mi bleskne hlavou: „Dopíči! Já mam auto na Rybníčkach! Jak se tam kurva dostanu??“

No asi na kole, žejo.

Nutno podotknout, že po asfaltu se jely ty tři kilometry celkem dobře. Nasoukal sem špinavý kolo do auta, vyzul boty a jel nejkratší cestou na klatovský pivní slavnosti, kde jsem po pěti měsících porušil abstinenci a pár škopků do sebe zaslouženě poslal. A pocity s odstupem času? Naprosto euforický, dokonalý a borcoidní. Pomalou a bolestivou smrt si vychutná jen zapálenej znalec. Hore palec, sekec mazec, tanec sranec, sem borec. Konec.

Pées: Už nikdy, NIKDY, N.I.K.D.Y. NIKDY!!!! v životě nepojedu nejdelší trasu Krále Šumavy. (edit po dvou letech – to si radši zajedu 1000Mil, je to mnohem, mnohem, ale mnohem větší utrpení)

S láskou
Pich