„Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser!“ pravil, a většinou následovala facka, až sem druhou chytnul vo zem.
Nebylo radno se v otcově přítomnosti věnovat jakejkoli činnosti jenom napůl. Ať už šlo vo mytí nádobí, plení záhonu, fotbalovej trénink, nebo pinkání bedbintonu. Nesnášel šlendrijánství a vodbytou práci. Mochs umět hovno, ale pokud ses snažil, cenil to.
Jako dítě sem tu větu nenáviděl a její smysl pochopil až ve chvíli, kdy mi zněla v hlavě sama vod sebe. Až tehdy mi došlo, že věnovat se čemukoli napůl, je bohapustý plejtvání krátkodobě přiděleným pozemským časem.
A jak to souvisí s dnešním vyprávěním? Bohugel, víc než si myslíš….
Když na mě jednoho dne fejzbuk vyflusnul informaci, že Klára Holásková s Tomášem Novotným a Petrem Tichým pořádaj cyklozávod, pozdvihnul sem vobočí a zbejstřil, nejen kvůli parádnímu industrijálnímu logu závodu. Tadle trojice šílenců totiž nepatří mezi úplně standartní uživatele bicyklu, ale spíš mezi magory. Snad mi prominou. Ihned rád vysvětlim, jak sem k tomudle názoru došel.
Moc heskou projížďku jménem Bikehero jezdí kvůli pohodlnějšímu dosažení cíle většina normálních účastníků v létě, kdy je den dlouhej a na kole se dá sedět vod rána do večera. Stejně tak si většina normálních účastníků trasu rozloží do dvou dnů. Počin Bikehero s nemalou porcí kilometrů a eště větším převýšením sem absolovoval, samozřejmě v létě, jako běžnej smrtelník, tak vim, co vobnáší. Jenže Klára s Petrem a Tomášem se jí vydaly zdolat v zimě. V lednu. V mínusovejch teplotách.
Když bylo fšude 20cm sněhu a světlo zhruba čtyři hodiny vod deseti do půl druhý a pět minut votpoledne. Stihli jí absolovovat za den! Za jeden mrazivej den tyvole!! Prostě úplný magoří, jinak tendle druh cyklistů nejde nazvat. K tomu je Tomáš vítěz loňskýho ročníku 1000 Miles Adventure, jen tak pro pořádek, abysme si rozuměli. No a pokud takový magoří pařádaj závody, bejvá to většinou veliká legrace (rozuměj strašlivý utrpení).
Naneštěstí pro mě sem hrozně dlouho prokrastinoval a potřeboval si nějakým počinem pomasírovat ego, takže s přihlášením nebyl důvot votálet. Zejména, kdyš na webovejch stránkach proklamovali, že se jedná vo jezdivej závod. Bez podpory a jakýkoli výbavy, jen se třema nejnutnějšíma věcma. Vabank. Buď vybereš batožinu, spacák a karimatku, nebo montpáky, duši a pumpičku. Šťastnou ruku při výběru přeju.
Tadle pankáčská filozofije se mi moc zamlouvala a nutila mě velice vážně přemejšlet nad tim, že závod střihnu na jeden zátah, což pravděpodobně byla i myšlenka organizátorů. Místo kochačky ve dne, spánku v noci, nonstop ryzí brutalita na dřeň.
Ihned sem začal s intenzivní přípravou na poloprofesionální úrovni. Jak někde pravil legenda Souky – profesionál půlku času trénuje a půlku regeneruje. Já jakožto poloprofesijonál sem vynechal trénink a jenom intenzivně regeneroval. Ostatně jako obvykle. Už je to zažitá rutina, tak co bych teď měnil, viď. Tělo je třeba překvapit.
Po zveřejnění trasy mi normálně ťuklo v buřtíku. Tyvole, Český středohoří! Toe něco jako moje milenka, jesi mi rozumíš. Šumava paní manželka, krásná, jasnozřivá, hebká, nádherná, něžná, fševědoucí a s dokonale ladnýma tvarama. Ale sopečný středohoří? Toe prostě rajcovní jak milenka. Jiný, lascivnější tvary, vlídnější tvář, ale přitom jakoby drsnější. No když už se ocitneš vnu, je to intenzivní zážitek.*
Mam pro ten kraj velikánskou slabost. Velikánskou. A kdy jindy se asi tak dostatečně vykochat středohořím, než na „pohodovým“ cyklozávodě, kterej bude jetelnej. *(Žádný milenky samozřejmě nemam a ten počet taky nesouhlasí!)
Jenže jak to tak bejvá, svět potřebuje bejt v neustálej rovnováze, takže neni zasypanej jenom fšeobjímající něhou a láskou, alébrž taky pěkně hutnejma sračkama.
Ve chvíli, kdy sem měl sypat objemy z rukávu jak na běžícím páse, sypal sem půllitry do chřtánu jak na třech běžících pásech. Tata si totiž usmyslel, že ho poprvý v životě něco dovopravdy bolí a po převozu do nemocnice šlo tak nějak fšechno bleskurychle doprdele, potažmo velice, převelice hlouběji. Dva tejdny nadějí a pak bolest. V lepce kromě několika stálejch promilí úplně vymetýno. Ufffff….
Odhodlání dostane vzápětí pěknej hájkik na vohryzek, páč definitivně dojezdil růžovej panter. Co teď tykrávo? Bez kola těžko absolvuju cyklistickej závod. Jindy by se tadle situace hodila jako dokonalá výmluva před táhlou smrtí na trati, ale tentokrát myšlenky na výspuch nemam. Buď to dělej pořádně, nebo se na to vyser. Je třeba okamžitě vyřešit plán B – nový kolo.
Anabázi s koupí novýho kola velikosti XXL, který sem scháněl asi rok a půl a nakonec to dopadlo katastrofou obřích rozměrů, ze který se budu eště dlooouho voklepávat, jenom ve skratce nastínim – rám velikosti XXL neni pro dvoumetrový lidi, i když vam to budou tvrdit nějaký skurvený velikostní tabulky!
Poslední dva tréninky tak absolvuju na pučenym bajku vod Fandy Zvonečka. Ten kluk je eště mužnějšího vzrůstu než já a kolo má vyrobený na míru. Poprvý vživotě nemam sedlovku vystrčenou na maximum a na kole se cejtim pohodlně. Kdyby ale Fanouš věděl, co s bajkem budu provádět, zlámal by mi pazoury a kolo zamknul do sklepa. A mě možná taky. I s partou sfetovanejch negrů s letlampama. Tímto se Fandovi ještě jednou velice převelice omlouvam za újmy na jeho oři.
Dva dny před závodem volá Vrána, jesi ho adoptuju a může se se mnou svézt na start. Toe jasný, že ho nepošlu doprdele, ačkoli vim, že to znamená vožíračku už před startem. Naštěstí fpátek dostanu nebeský znamení, kerejch mam poslední dobou požehnaně, Vránovi navrhnu, že pojedem na start fsobotu ráno vodpočatý a střízlivý. Je stoho trochu smutnej, ale moc nevodporuje. Bestak to hovado za závod vykalí sud a sežere půl krávy.
Fsobotu ráno dorazíme do vesničky Kovanec, kde je start i cíl závodu. Fšichni pijou kávu a snídají. Vrána prolamuje ledy a snídá pivo. Jelikož je vysoce qalifikovanej alkoholik, strhne sebou minimálně třičtvrtě startovního pole. Nutno podotknout, že bez nějakýho velkýho přemlouvání.
Podlou lží se mi daří odolávat a neustále první hlt voddaluju. Chci jet na sucho, jinak bych totiž tendle závod nemoch pojmout pořádně a zdechnul vykropenej ve škarpě.
U organizátorů si nechávam skontrolovat výbavu a jsem nemile překvapen. Minibrašnička pod sedlo na montpáky a duši se taky počítá jako jeden díl vybavení, takže bych musel voželet pumpičku. Výbava jde ven a ke slovu přichází izolepenka. Duše a montpáky sou během pár fteřin navždy spojený s rámem. Bože, eště že to nevidí Fanda. Jakmile třímam lepenku v ruce, zmocní se mě amok a lepim k rámu i trekr a bundu narvanou žrádlem, ke kterýmu se budu dostávat skrz rukáv vomotanej kolem řídítek. Sem to ale filuta!
Moje kompletní výbava se skládá z tůtěch věcí: kolo, helma, čelofka, zadní světlo, navigace, hodinky, telefon, nabíječka, bidon, duše, montpáky, pumpička, brejle, boty, fusekle, dlouhý cyklokalhoty, termotriko, dres, bunda, nákrčník a rukavice. Nic víc, nic míň. V rámci lékárničky eště volim termofolii, která, jak se pozdějc ukáže, byla naprosto k hovnu a kdybych jí nebral, udělal bych líp. Když tak nad výbavou přemejšlim, furt sem toho vez nějak moc 🙂
Před desátou se řadíme na startovní čáře. Koukam kolem sebe a nestačim zírat. Tyvole, fakt jako někdo potřebuje tři batohy? Jeden na řídítka, jeden do rámu a jeden na záda? Co v nich veze, když už všechny tři možnosti volby vyčerpal? A jakto, že sebou kurva veze karimatku, evidentně lepení, pumpičku, kemlbeg a podobný píčoviny?? Ale co, každýho svědomí, jak vojebává pravidla. Já tu nejsem vod moralizování, ale vod umírání. A to teprve přijde.
Chvilku po desátej zazní startovní výstřel a vyrážíme na trať.
„Gdepa se budem pohybovat?“ zaslechnu Vránu.
„Gdepa asi tyvole, na chvostu přece, jako dycky!“ plácam si rukou do helmy.
„Tak já jenom pozdravim…“ nevim koho jel pozdravit, ale vod tý doby sem to hovado Havránkojc neviděl.
Ale mělo to tak bejt. Plánoval sem cestu do hlubin duše a ve dvojici by to těžko klaplo.
Startovní pole chrtů mi po pár stech metrech zmizelo v nedohlednu, ale nikterak mi to žíly netrhá. Cesta bude dlouhá, neni kam spěchat.
Už před Všelisama byla možnost míjet první sprintery, který na louce postráceli věci a vraceli se spátky. Jo, tovíš, kdybyste vezli hovno jako já…
Polňačky střídal asfalt a vopravdu to jelo. Jenže hodnotit ultra závod po pár kilometrech je blbost a tak se nenechávam zbytečně unášet pozitivníma myšlenkama. Nicméně vyhlídka Hradišť je pěkná a doufam, že takovejch nebolestivě vystoupanejch metrů eště pár bude.
Pískovcový skály u Mšena už tak jednoduchý nejsou, ale zato víc lahodí voku. Při sjezdech, kde se závodnící ve smyku řítili ouskou pěšinou vysokým skalním korytem sem si radostí přetahoval bovden. Za mě Mšeno jeden z nejerotičtějších úseků, co sem kdy na bajkpekingu jel.
Skrzevá oldskůl navigaci pak v lesích následovalo chvilku pojebávání do různých cest sem a tam. Ve chvíli, kdy navigace stratí signál a začne jí na křižovatce šipka rotovat jak zběsilá, je zaděláno na problém. Nezbejvá nic jinýho, než trefovat cesty podle vyjetých kolejí předchozích závodníků a zpestřit si jízdu stopováním.
Před Jestřebicema dojedu Petra Höhna. Teda mam dojem, že to byl von, kdo zvolil výbavu špatně. Měl sebou spacoš a karimatku, nicméně tlačil prázdný kolo. Pfůůůůůů, takle na začátku fprůseru? Velice nerad mu nabízim svojí duši, vědom si toho, že z Vabanku se tim stává Bezvýbavy. Naštěstí pro voba byla v Jestřebicích plná hospoda cyklistů ochotnejch pomoct a tak sem si duši moch eště chvilku ponechat. Věřim tomu, že todle byla první pomoc zhora, páč hodit defekt pár desítek metrů vod cyklohospody, to se často nestává. Nechávam Petra napospas osudu v hospodě a frčim dál.
Ve Vidimi koukam a vidim zase parádní výhledy. A dvě cykloženy. Hedvika a Martina. S Hedvikou Reichlovou a Martinou Hulešovou se chvilku vezem společně a docela nam to de vod pedálu. Za Želízama sou zase nějaký skalní reliéfy. Pro tydle krásy se člověk na kole lopotí jak hovado a chca nechca se usmívá i na duši. Holky si to chtěj vychutnat trochu víc a rozhodly se tu poobědvat. Toho využívam k trháku a posunuju se celkovým pořadím z předposledního místa na předpředposlední.
Za relijéfama následuje chvíli trošku taková jebárna, ale nic, co by stálo za nadáfky, nebo pozdvihnutý vobočí. Spíš sem měl nějakou krizičku, ze který mě dostala Papírna Štětí. Industrijální fandové už vědí. Vyhlídka pod letištěm, přímo nad papírnou, v pozadí Počáply, to musí zahřát u kouřovodu nejen milovníka vertikálních objektů.
V Lounkách se najelo na cyklostezke podýl Labe a kilometre naskakovale zběsile. Než sem se nadál, ukrajoval sem 74 kilometr závodu, kde Vrána hlásil zastáfku na pivo. Ať sonduju lokály sebevíc, nezahlídnu ani jednoho závodníka. Fakin! Slinu mam jak baset, jedno bych polknul, vo tom žádná, ale copa můžu? Buď to dělej pořádně….
V Klitoměřicích zase potkam holky. Jedou na pivo. Achjo. Rači hodim voko na další komín, vodhadnu vejšku a pustim to prudce vlevo, přes most, rovnou k Ohři a do Terezína, kde mě upoutala mramorová deska s fšeříkajícím nápisem:
Občané, nezapomeňte na zločiny spáchané komunistickým režimem na našich spoluobčanech v letech 1948-1989. My nezapomínáme! Konfederace politických vězňů ČR.
Úplně mě zamrazilo, jak někdo může dneska tvrdit, že za komoušskejch sviní bylo líp. Chtěl bych vidět ty, co nejvíc plačou třeba nad cenzurou internetu, kdyby jejich názory cenzurovali třeba v Bartolomějský.
Naštěstí se myšlenky hned vodebraly jiným, lepším směrem, páč sem vjel do Bohušovic, kde stál pro změnu komín. A helemese, dopa ho tak pěkně vopravil? To mušeli bejt nějaký móc šikovný klucí! Že by vysoke-kominy.cz ? (neskrytá reklama)
Jedem dál, neni čas strácet čas. První kilo se blíží kvapem, stejně jako vertikály cementárny Čížkovice. A to mi dělá dobře na čuráka! Na dohled Lovosice, jde to hladce, komínů tisíce, je mi sladce, přede mnou Radostice, to bude ejakulace fkapce. Nojo kamaráde, jenže takový šprýmový rýmy byly na delší dobu poslední. Jednak do Radostic to byl kopec buzerant a něco mi řikalo, že to je teprve začátek utrpení. Druhak se mi urval držák na bidon.
Tykrávo, hliníkovej držák na bidon si prostě jen tak řek „ten Pich je ale zmrd, už mu dál nebudu sloužit.“ a biiiim, ulomil se ve vobou podýlnejch svárech najednou. Normálně bych se zhroutil, protože kolo bez bidonu je kolo bez pití a na takovým závodě bejt bez pití necheš. Deeprese ale netřeba, když máš pomoc zhůry…. lepenka v kapce přece! A tak sem se jal držák přilepenkovat k rámu kola.
Naneštěstí sem ho přilepenkoval bezmyšlenkovitě i s lahví, což sice znamenalo, že bude v držáku láhef držet, ale když se budu chtít napít, musim zvednout bicykl nad hlavu a naklonit rám pod takovým úhlem, aby z petky vyteklo dostatečný množství tekutin na napití a nebylo ho převeliký množství na mý hrudi, potažmo sixšpeku.
Hele, po prvním pokusu sem zalitoval, že nevezu čistou vodu, ale sladkou matonku. Ulepenej sem byl jak šlapka po bukkake karaokke a mušky začly dotírat.
Jistě, moch sem urvat lepenku a napít se normálně, ale když nemáš nekonečný množství lepenky, abys přidělal láhef spátky k rámu a kapsy cyklodresu máš narvaný jesenkou protože přece i Milan Hanyk jezdí na jesenku a ty se mu chceš vyrovnat aspoň konzumací cukru, musíš prostě požívat tekutiny s kolem nad hlavou.
Situace kolem pití nebyl ale jedinej problém. Další důvod k tuhnutí úsměvu na rtech a svalstva v nohách bylo překonávání nejvyššího bodu na trase. Vod Mrskles už to bylo silně hrubé a kopec buzerant se změnil na kopec skurvenej buzerant. Ne, že by to nešlo jet, asi jo, ale ne s tim ozdobným tukovým prstencem kolem pasu a absencí svalů.
Nebejt Martiny Hulešů, která mě dojela, možná bych si tam někde tiše poplakal bolestí, ale bylo mi to před ní blbý, taxem jenom dělal, že mě jakoby trochu tahá sval a musim radši tlačit. Snažil sem se přitom i trochu usmívat, ale spíš to vypadalo, jako bych ze fšech sil zadržoval řídkou stolici.
Naštěstí i ta nejskurvenější vrstevnice se jednou zlomí a začne směřovat dolů. Blbý je, že co deš nahoru dvě hodiny, sjedeš za pět minut a tak sem za chvilku zase tlačil kolo za Měrunicema v lese. Skrzevá stáfkující navigaci sem si tlačení protáhnul zhruba vo čtvrthodinu pobíháním skopce do kopce a marný hledání stop několika bicyklů, pročež zapracovaly nervíčky.
Bejval bych fší silou jebnul kolem vo zem a kopnul do něj, ale jesi si fspomínáš, mam bajk pučenej vod chlapa, kterej je větší vo půl hlavy, má vo několik kilo svalů víc než já a pouhym máchnutím ruky láme železo, takže sem se trochu uklidnil jesenkou, vydal hrdelní řev do hlubin lesa pak našel správnej směr.
Na louce nad Lahovicema je nádhernej výhled do Středohoří. Po krušnějších chvilkach zase něha a láska ftopu. V dálce vidim, jak se kolem Raný vznáší hejno paraglajdystů. Ten kopec úplně trčí z údolí. Doufam že na něj, nebo na jinej podobnej nepojedem. Následuje sešup dolů, kde je v Lahovicíh improvizovaný depo pro závodníky vod nějakýho místního chataře. Měl fšechno, kromě bindrů nebo lepenky. Nebo novýho držáku na bidon. No nic, jedu dál. Těsně před Libčevsí na mě pod višňovou alejí číhaj kluci s foťákem. Místo nějakýho plkání jim akorát zamávam a počekuju večerku.
Mam to za minutu vosum. Pan prodavač už uklízí květináče před krámem a sotva vypadnu z kvelbu se žrádlem a kotoučem lepenky, zacvaknou za mnou železný mříže. No kurva, to bylo fakt vo fous. Další pomoc zhůry? Díky! Tadle byla velice zásadní. Bez ní bych totiž pár dalších kilometrů neměl co jíst ani pít. A už vůbec bych neměl lepenku. Děkuju tam nahoru, usmívam se a žeru bagetu. Během její konzumace předělávam uchycení držáku na pití. Vymotávam téměř celej kotouč průhledný lepenky, ale držák drží jako přivařenej a petka v něm taky. Pichu, si génijus!
Najezenej, napitej a s fungl novým držákem, kterej Fanda nesmí vidět, vyrážim ukrajovat další kilometre. Sem zhruba na stotřiceti, takže mě eště čekaj necelý dvě kila. Při tej představě na mě dou mdloby. Chmurný myšlenky se snažim zahnat matematickejma počtama.
„Na zbejvajících kilometrech do cíle už je jednička. Raduj se, Zendo, jupí.“ přesvědčuju se trochu marně a vrham se lechce zasmušile do podvečerní náruče Středohoří s Martinou Hulešů v zádech. Fšude vůkol trčí různě velký kopce a kopečky jako cecavy.
Stálá erekce něhomíra povadne ve chvíli, kdy zjistim, že se nevyhnu paravrchu Raná. Jesi sem něco dneska vážně nechtěl, tak plést se glajdystům pod šňůry.
Ve chvíli, kdy tlačim bajk do krpálu a sotva lapam po dechu, volá trenér. Jak prej mi to de. Řve smíchy, když slyší moje sípání. Co asi může tyvole vydávat za zvuky vepřoid, táhnoucí se po 140km do brutálního kopce? Hovado! Taky se úplně plácam do stehen. Ale jenom v duchu, aby mi neupadly nohy, eště je asi budu potřebovat. Na vrchol se dostanu až v pozdní hodinu a výhled na Počerady se tim pádem utápí fšeru. Sjezd k letišti eště stihnu bez čelofky, ale dál už jí musim roužnout.
Zejména úsek u Břvan vyžaduje dostatek svitu, trpělivosti s rotující navigací, motorovou pilu a lano ke spuštění bicyklu z útesu.
Pro mě, šeroslepce nastala nejdivočejší část závodu. Za tmy sem do týdle doby jel akorát z práce cestou, kterou znam naspaměť, nebo z hospody ve stavu, kdy sem stejně nevěděl, jesi je den, nebo noc. Na časovej plán 30h mam pár hodin polštář. Prostě pojedu a až bude krize, budu jí řešit operativně a budu flexibilní.
Tma je čim dál hutnější a přede mnou Chánov…
Začíná noc!
Drž hubu!
Komentujte