Náznaky únavy a touhu po spánku spolehlivě zažehná pach spálenýho plastu a cedule Chánov. Je zajímavý, jak je ftutom kraji komplexně špatně udělaná elektrika. Furt tu někde hoří kabely. Chudácí místní obyvatelé sou stoho hoření takový snědší mi přijde.
Mnohem výživnější než Chánov byla večerní náfštěva Mostecký benzínky Fill. Krom ní už nebylo mnoho možností, kde se občerstvit do temný noci. Jakmile sem zastavil, měl sem kolem sebe dva kamarády váguse a tři kamarády romy. Pro jistotu sem si kolo přilepil zbytkem izolepy k ruce a vešel na benzínku.
Ček nikdy neví. Obsluha mi dovolila krom nákupu dvou baget, jednoho piva a kofoly nabít hodinky, na který sem zaznamenával trasu. Počítal sem, že tady oslavim nejdelší vzdálenost zdolanou na kole na jeden zátah. 160km už je na tlustokožce celkem slušná porce a teoreticky se tu lámal chleba. Teď už by mělo do cíle zbejvat míň, než mam za sebou, což je dycky veliká fspruha pro hlavu a její matematický hrátky.
Naneštěstí mě vopsluha nenápadným pohazováním si vystřelovákem a pokejváním hlavou ke dveřím vykázala ven na čerstvej vzduch. Během pichosekundy sem měl za zády nechtěný přátele váguse a romy. Vágusové byli mnohem milejší. Ptali se kam jedu a proč a že sem teda jakoby dobrej, ba i šťastnou cestu mi nakonec popřáli. To bylo vlastně fajn setkání, kromě toho příšernýho smradu.
Přátelé romové už si tak přátelsky nepovídali.
„Pane, kolik stojí to kolo?“ znervózněla mě hned první otázka, ale nedávam nic najevo a zachovávam poukrfejs.
„Nevim, mam ho pučený vod kamaráda.“
„To je moc pěkný kolo, pane. Asi bude drahý.“
„Za hliník dneska moc nedostanete klucí.“ chci nahodit humor, ale naštěstí větu polknu hned v zárodku, protože romů s cikánskou krví už je tu pět a stojej kolem mě v půlkruhu.
„Most je nebezpečný město, pane.“
„Díky za upozornění, to je dobrý vědět.“ nehnu ani brvou a dál sebejistě ukusuju bagetu, ačkoli mi v hlavě houká výstražná kontrolka a řve: HNĚDEJ POPLACH!! HNĚDEJ POPLACH!!
(Rasistickej dvojsmysl týdle hlášky mi došel až teď při psaní a směju se vlastnímu ostroftipu jako hovado, kdybyste to chtěli vědět 😀 Kdo má rád černej humor, může se smát taky, já to neřeknu.)
„Moc nebezpečný město.“
„Kurva, už vynechal i pane.“ Kontrolka v hlavě ječí jako pominutá.
Pomoc zhůry číslo padenáct. Přijíždí policejní auto, zastavuje u benzínky a muži zákona jdou lustrovat přítomný bezdéčka.
Paráda, teď ty snědý klucí eště chvilku nechaj kudly fkapcách. Využívam situace, svlíkam se do půl těla a voblíkam k dresu termotriko a bundu. Možná cikány vyděsil muj tukovej prstenec, když pohledem na něj zjistili, že jejich žabikuch tolik sádla nepropíchne, nebo pochopili, že kromě kola, energetickejch tyčinek a jesenek fkapce mam fakt hovno, nebo je vodradila přítomnost uniforem, to nevim, ale každopádně se sebrali a šli kvapem do hajzlu.
Nabíječku s hodinkama vytrhnu ze zásufky i s kusem vomítky, nevotevřený pivo nechávam na parapetu kamarádům vágusům, sedam na kolo a mizim pryč, dokud mam na čem.
Vůbec mi ftom romským kvapíku nedojde, že se motam kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a komína bejvalý porcelánkly Carl Spitz, takže sem ochuzen vo další z kochacích zážitků. Ale popravdě – i kdyby mi nezvedly adrenalín místní indijání, nekochal bych se ani náhodou. Byl sem rád, že sem rád a jenom tupě ukrajoval metry, potažmo kilometry.
V noci má člověk spát a ne čumět do navigace a potácet se kamsi nazdařbůch na kole. S mojí šeroslepostí sem rád, že zaregistruju 180m vysokej komín Teplárny Komořany. Kdyby nebyl tak debilně vysokej a nebilkal, určitě bych do něj vrazil napřímo rypákem, tak velký hovno vidim v noci na kole.
Todle by Vam mohlo pomoct v představování si situace, jak moc sem byl fprdeli za Ervěnickým koridorem Bíliny. Tam sme nejdřív jeli podýl kolejí, rovinka a dlouho asfalt. Nic zákeřnýho. Jenže podjedem koleje a vlítnem rovnou do křovin. Přechod z asfaltu na pěšinu sotva pro srnky, spíš pro zajíce, nebo jiný hraboše mej orijentaci způsobuje nemalý potíže. Ve chvíli, kdy pěšina scela zmizí a navigace odmítá i náznaky spolupráce, upadam do deprese. Někde tu přece musí bejt cyklostezka, která mě navede na tunel pod kolejema.
Jenže vidim akorát kmeny stromů, stíny a tmu. Zhruba deset minut se marně snažim najít tunel s cyklostezkou. Nakonec kolo vytahnu křovím na kolejiště nad tunelem a snažim se dostat na trasu na druhej straně. Během úprku před lokomotivou a za nehoráznýho klení se skoro zřítim z toho zasranýho tunelu, kterej sem nemoch najít. Todle kurva nebude dobrý, todle fakt nebude dobrý. Poprvý mě vážně jímá myšlenka, že na tydle noční taškařice prostě nejsem stavěnej a budu muset vzdát. 180km za mnou a 140km do cíle.
Čelovku už lepší neseženu, Fénix svítí tak, že protijedoucí auta na mě zběsile blikaj dálkovejma a troubí. V ovětlení chyba neni a přesto sem tu málem přišel k úhoně. Potřeboval bych cigáro. Vydejchávam šok a zvažuju pro a proti. Noční jízda neni pro mě, to je jasný. Na druhou stranu, někdy se musí rozednít a pokud urazim v noci aspoň 40km, v neděli kilo doklepnu.
„Přece se nevzdáš tak snadno, dyť seš fyzicky v pohodě.“ jako bych slyšel tátovo vlídnej hlas. Vyhrknou mi slzy z vočí. Jako jo, fyzicky sem to čekal mnohem horší. Podle předpokladů sem měl bejt dávno mrtvej. Nohy sice bolej jako kráva, únava brutální, ale křeče žádný, technika funguje, tak proč bych měl vzdávat? Nene, nevyseru se na to.
„Jo, to dam!“
„Jo, kurva, dam to!“ hecuju se nahlas. Téměř hmatatelně cejtim, že je tu táta se mnou a usmívá se. Přes slzy hovno vidim, ale to je fuk, stejně je tma. Nasedam na kolo a jedem dál. My dva.
Koryto Vesnickýho potoka je docela přívětivý a k vyhlídce na důl Šverma se dopotácim tak nějak v klidu. Pak ale vypukne zlý zlo. Stoupání jak kráva, navigace mě tahne úplně jinam, a svěřepě ukazuje špatnej směr eště víc do kopce někam na Jezeří, nebo Jánskej vrch. Jaxi tak zoufale tlačim kolo napříč vrstevnicema, pár metrů přede mnou vyskočí z křovin obří zvíře s kurefskejma rohama. Hnědej poplach se nekoná, protože sem se stihnul posrat. Zmrdskej muflon! Doufam, že ho přejede rypadlo, kokota!
Vyhlídka na zámek Jezeří by nejspíš byla za dne moc krásná, ale je noc, vidim hovno a sem vyčerpanej jak senkrovna. Stav začíná bejt víc než kritickej, kokainový bombónky Bloks už nepomáhaj a myšlenky na ukončení závodu se opět derou na povrch. Za hodinu a půl necelejch deset kilometrů, to neni závratný tempo. Plánuju dojet do nejbližší civilizace, tam najít lavičku a ulehnout na ní.
Doplácam to z posledních sil do Černic, kde bůchvíproč ulehnu na tamním hřišti místo na lavičku na betonovej chodník vedle dřevěný hradby, pod hlavu hodim helmu a přikreju se termofólií. Fakt sem byl vyřízenej, takže mi víčka zaklaply hned, ačkoli byla ukrutná kosa. Jesi sem dovopravdy spal, nedokážu posoudit, protože sem vnímal jenom to, jakej hluk dělá termofolie, pod kterou vibruje zmrzlej člověk.
Vod jistý smrti smrťoucí mě po hodině a kousek zachránil zvuk cvrčka. Šacoval bych to na Martinu Hulešů, která byla ftěsnym závěsu za mnou. Fstávam a furt se ukrutně třesu zimou i s termofólijí. Kdybych se teď šel vychcat, třikrát si ho vyhonim, aniž by se mi postavil. „Snídam“ housku se špekem, na kterou vymačkam zbytek jesenky. Mňam dopíči!
Nevěřili byste, jak moc to bylo dobrý. Špek s jesenkou. To doma nevymyslíš. Doplnim to dvouma kokainovejma bombonama, zapíju ledovou matonkou a nasedam na kolo. Po padesáti metrech skoro dostanu infark, protože na náfsi je hospoda plná lidí. No tyvole… Chci vydat příšerně tesknej hrdelní zvuk, ale tatův hlas mě uklidňuje.
„Dyť by ses tu tyvole vožral a ráno jel leda doprdele.“
Na to nemam co říct, páč je to samozřejmě pravda. Teď už se tam vohřát nepudu. V duchu poděkuju a jedu fstříc tmě. 130km je hratelnejch a pokud je dokážu zdolat za 13 hodin, sem v Kovanci kolem čtvrtý votpůlne. Předemnou je Litvínof, Duchcof a Teplice. Tři města, který bych moch i za tmy projet. Dyť se přes města nemůžem jebat nějakejma mílařskejma chujkama. Do Jiřetína hned hesky asfalt, pak zpevněný cesty po loukach, v Záluží zas na asfalt a hurá pod městský osvětlení. Po pravej ruce dýmá a chrčí industrijální Chemopeklor. Takhle by to šlo, to Zendu ba i v noci.
Klasicky ale nemůže bejt furt jenom něha, takže jedna věc je radost z jízdy a druhá věc problém s navigací na exponovanejch místech, kde trasa vede nějakejma zkratkama. V Loučnej za garážema opět zběsile hledam cestu křovinama a navigace mi vůbec nechce pomoct. Mam sto chutí jí poflusat. Sem hodně smutnej páč mě todle bloumání dokáže vyčerpat eště víc než následnej kopec na Salesiovu výšinu. To se prostě myšlenky na ukončení fkrádaj ať chceš nebo ne.
Měl bych se blížit k Oseku, kterej sem chtěl míjet v době, kdy bude mít Klášterní pivovar votevřeno a odměnit se tam. Jenže na to sem moc pomalej jezdec. Nebo moc rychlej. Záleží na úhlu pohledu.
Nakonec z Oseka nevidim ani ceduli a místníma lesama se propletu až do Duchcova. Penny má ve čtyři ráno samozřejmě zavřeno, stejně jako benzínka hned vedle. Do Zabrušan to docela vodsejpalo a nějakej kilometřík se podařilo ukrojit. Jakmile projedu Štěrbinu, začne bejt vlchko. Nebe skrápí deštěm nejen cestu, ale i mojí zmrzlou tělesnou schránku. Fakin! Na neděli hlásili celodení přeháňky, takže se s deštěm dalo počítat, ale doufal sem potají, že začne chcát třeba až ve vosum, případně eště dýl.
Vdechnu poslední houstku se sušenkou a za houstnoucích kapek ftrhnu do Teplic. Ty se daj projet poklidně. Krom zámecký zahrady, kde je víc cestiček a navigace mě opět přesvědčuje, že si mam koupit lepší model. U Botanický zahrady se spustí brutální chcavec. Tahnu se jak smrad kolem Doubravský hory až k Drahkovu, kde do provazů deště začnou jiskřit první denní paprsky nad obzorem. Po tváři se mi kutálí kapky deště i slz. Cejtim obrovskou úlevu. Déšť je to poslední co by mi vadilo. Do cíle zbejvá 90kilometrů a hutných 230 už mam za sebou. Přichází další pomoc zhůry a zničeho nic přestává pršet. Nad obzor se derou další a další paprsky rozjasňující mojí tvář.
Kolem jezera Milada to frčí krásně a než se ček naděje, čumí na elektrárnu Trmice. Tyvole, kolik komínů a chladících věží už sme minuly? Nemůžu si pomoct, ale tudle trasu vymejšlel fanoušek industijálu, čemuž jsem ohromě rád. Naproti hlavní bráně elektrárny stojí parta profesijonálních hasičů a kouří.
„Dobrý ráno pánové, vidim, že sem na správnej adrese. Vy budete mít jistojistě vody dostatek. Nemohli byste mi trochu načepovat do flašky?“
„Toe jasný, kampa jedete?“ ptaj se s úsměvem borci.
Popíšu jim anabázi, uznale kejvaj hlavama a k plnej petce přidaj přání šťastný cesty.
Na konci Trmic čeká několik vrstevnic. Je mi z nich nanic. Ulice se příznačně jmenuje Horská a příjezd do Ústí značně znepříjemňuje. Matně se mi vybavuje vejškovej profil trasy s tim, že před Ústím byl malej hupaneček a za Ústím vod Labe to bude nejspíš pěknej kopec buzerant. Radost vystřídá ponurá nálada, kterej nepřidá ani teréní sjezd na Větruši. Přestávam cejtit prsty. Psychickej staf se trochu zlepčí na benzínce MOL, která je hned vedle trasy. Nikde žádnej bezďák, ani snědej rom toužící se dozvědět cenu kola. Dokonce ho můžu nechat před dveřma nezamčený.
Nasoukam do sebe kofolu, čaj, dvě bagety, nabiju hodinky, votpočnu noham a pln odhodlání se kolem půl vosmý ráno pouštim do zbylejch pětasedumdesáti kilometrů. Do Velkýho Března to celkem jde. Za nim následuje desetikilometrový jebání až do Hlupic zvlněnym terénem víceméně furt do kopce.
Zaplaťpandu, že co vede do kopce, vede i skopce. Následujících 15km za Úštěk tak bylo z těch snazších. V Úštěku mě lechce vyděsila směrová cedule na Českou Lípu a děsila mě až do Dubé. Tam pro změnu začala děsit cedule na Doxy. Mozek vůbec nechápal, co dělam u Český Lípy a Máchovo jezera, když mam bejt u Boleslavi. Dokonce si usmyslel, že mam ject kolem elektrárny v Mělníku, takže mě pastil hroznejma schýzama vo tom, že sem určitě jako jedinej dostal nějakou nesprávnou trasu a do cíle se nikdy nedostanu. Umřu u Máchovo jezera, místo v Mělníce. Toe konec.
Z tutěch zmatenejch myšlenek mě naštěstí vytrhla krásná tlačící vložka kolem Helfenburku. Tykrávo, potácet se rychlostí dva kilometry hodinu, čtyřicet kiláků před cílem, to mou psychiku doslova rozsápalo na kusy. Když už sem si naivně myslel, že je zlý zlo překonáno, přišlo něco, čemu se dá s klidem říct podpásofka. Před Domašicema cesta vedla úsekem, kudy projel naposledy lesácekj lakatoš zhruba před šedesáti lety. Navíc byl plnej popadanejch stromů, takže mílařská jebanice non plus ultra a neseš kolo na zádech i skopce.
Sem úplně zlomenej, zničenej, vyřízenej, objevil sem dno pod dnem, hroutim se a fsteky bych řval, ale nemam sil. Musim si na chvilku lechnout, abych ty síly načerpal. Uvnitř to brutálně vře, bublá a kyne. Pak následuje výbuch sopky.
Kurev, čuráků, hovad a zasranců je ftuchvíli plnej les. Možná sem vymyslel i úplně nový vulgarizmy, který nikdo nikdy eště neslyšel.
„Prooooč kurvaaaa?? Proooč musí každej čurák cyklozávod prznit nošením kol na zádech??“ řvu na lesy jak smyslů zbavenej.
„Do syflácký píči spařený, to je fakt nutný zazmrdit 320 kilometrů dlouhej závod tim, že tady budem někde tlačit kola skopce jako kokotí?? Na cyklozávodě??“ přeskakuje mi hlas a žíla na čele dosahuje průměru ropovodu.
„Kousek před cílem takle zesrat nádhernej závod!!!“ sípu vyčerpaně.
Po vypuštění páry sedim na pařezu s hlavou v dlaních a brečim. Je konec. Nemam kde brát. 285km v nohách, nula spánku a fyzický vyčerpání je dál neúnosný. Teď i psychický. Jel sem z posledních rezerf a defakto se kupředu tlačil jenom matematickejma počtama a chlácholením, jak kilometry ubejvaj.
To se teď dvě hodiny neděje, protože mam za dvě hodiny zdolaný pouhopouhý tři kilometry. Do cíle zbejvá pětatřicet plus něco navíc za vodbočky a bloudění. Nedokážu se přemoct k pohybu. Sem pevně rozhodnutej se na závod vysrat a vzdát. Todle mi za nervy nestojí. Nechápu, proč má každej potřebu dělat z cyklozávodu mistrovství světa v nošení horských kol na zádech. Proklestim si cestu někam na silnici a dojedu do Kovance po vlastní ose. Eště si jen tak chvilku posedim a vedu vnitřní dialog s tatínkem. Kolikátej už dneska? Nebo je to jeden souvislej rozhovor? Jeblo mi už definitivně?
Se spoustou otazníků v hlavě sem se vydal hledat nějakou cestu. Metrový koleje vod hardvestoru úplně mojí představu vo cestě nenaplňujou, ale budiž. Todle musí vést někam do civilizace, kde se na závod můžu vysrat. Nevim, jestli bohudík, nebo bohugel se za chvíli zase trasa stala jetelnou.
Za Domašicema už se line po spevněnejch cyklostezkach a asfaltu, tak tupě šlapu do pedálů. Je mi fšechno jedno. Začíná chcát. Až teď. Nevěřim, dyť mělo chcát celou neděli. Necejtim ani radost, ani fstek, ani bolest, jenom únavu a odevzdání. Tlačim i sebemenší vlnku, protože nohy prostě odmítají do kopce spolupracovat. Chčije čim dál víc. Je mi to jedno. Překlenu 300 ujetejch kilometrů. Trochu mě to vrátí do reality.
Nejsem zas tak marnej tlustokožec. S timhle vědomím se mi jede malinko líp. Vočima tlačim každej ujetej kilometr. Mam dojem, že před Březovicema čekali nějaký cyklistí a povzbuzovali.
„Už to máš za pár, seš dobrej!“
Tyvole nojo! Eště pět kilometrů a mam 320! Plus nějakejch dalších pět a sem fcíli! Krize je frdeli a jedu. Zase řvu jak pičus. Tentokrát dojetím. Já to dokázal.
„Tyvole, táto, kurva já to dokázal!!!“ směju se a děkuju mu za pomocnou ruku. Přes slzy skoro nevidim na cestu a je mi to jedno. Směju se fšemu jak magor, protože je nad slunce jasný, že teď to kolo klidně do cíle donesu na zádech i přes polomy a skály a hovna.
Před Kovancem se hodim trochu do klidu, přece nepřijedu do cíle uřvanej. Dvoumetrovej chlap vole aby brečel, dopa to kdy viděl. To se nesmí nigdo nigdy dozvědět.
V cíli, kterej protnu ve 13:18, mě vítaj organizátoří.
„Jaký to bylo? Co bylo na trase nejhorší?“ ptá se Tomáš.
„Ty hovado, co to bylo ftom lese za polom? Tos chtěl mermomocí skurvit tak heskej závod?“ řítim se na něj s napřaženou rukou, že mu vetnu políček.
„To bylo omylem! To bylo omylem! Vopravdu!“ dušuje se Tomáš a couvá před napřeženou pravicí.
„Tyvole, von už je tady.“ haleká Vrána.
„My přijeli tak před půl hodinou, to sem na tebe moch počkat.“ směje se, jak jinak než s pivem v ruce.
Neřikam na to radši nic a mířim qýčepu. Přecejen bych si to jedno za vodměnu moch dát. Podle trenéra bych se sice teď měl čtvrthodinku leche vyklusat, ale tykrávo, sory, to fakt dělat nebudu, protože bych zemřel a fšichni vůkol taky. Smíchy.
Jakmile pošlu do žaludku skvělýho langoše a půl piva, sedne na mě brutální únava. Původně sme chtěli v Kovanci s Vránou přespat a vožrat si dršky, ale je mi zima a spánek se neúprosně hlásí vo slovo. Rozloučíme se a jedem domů.
Jakmile se vřítíme za Benátkama na dálnici, nedokážu udržet voči votevřený a musim zajet na benzínku. Hodinu tam pořežu na sklopenej sedačce pár polínek. Za pomoci redbulu a votevřenýho vokýnka se můžem dál sunout domů.
Vyhodim Vránu na Vinicích a těšim se na domácí teplou sprchu a postel. Jenže co čert nechtěl, klucí šli akorát z nohejbalu, taxem musel s nima do Saloonu na dvě. To by bylo, abych ten úspěch nespláchnul. Tak na zdraví tam nahoru!
Nu, a co dodat závěrem? Snad jen s vodstupem času hodnocení závodu.
Zážitek to byl teda hrubej a z paměti ho jen tak nevymažu. Krom vymrdanýho lesního úseku za Helfenburkem to vopradu jelo, takže tleskam a dávam voba palce nahoru za to, že konečně někdo zbořil mýty a dokázal udělat těžkej cyklistickej závod bez nutnosti brodit řeku, nést kolo čtvrtinu závodu na zádech, nebo vést trasu výlučně po kamenech a kořenech s převýšením šest tisíc metrů na padesáti kilometrech. Za mě skvělý svezení nádhernou krajinou a jako bonus fšudypřítomnej industrijál.
Jestli budu příští rok uvažovat vo nějakým cyklozávodě, tak Vabank je žhavej kandidát na vopakovačku. Pokud bych měl lepší navigaci, nepokoušel se spát, měl trochu víc zimních kilometrů v nohách, moch bych atakovat příjezd na voběd, neřku-li troufale stlačit závodní čas na trati pod 24 hodin. Ačkoli je čas relativní pojem, furt mam někde fkoutku duše touhu s nim měřit síly.
Ne každýmu by se tolik asfaltu a zpevněnejch cest vhodných i pro grevla mohlo zamlouvat, ale za mě to byl nejlepší ultra závod, kterej sem jel, protože se dovopravdy jel. Organizátorům děkuju scelýho srce a fandim jim, ať z nastolenýho trendu neuhnou ani vo píď. Závodů v nošení horských kol je na výběr spousta, ale jezditelný MTB ultra závody aby člověk lupou pohledal.
Vítězové Tomáš Fabián a Tomáš Hadámek by mohli namítnout, že patnáctihodinová projížďka neni žádnej ultrazávod, ale na to sere pes. Pro mě má Vabank punc ultra a fertig.
Pokud si nějakej profesijonální amatér výkonostní třídy Trempich, nebo invalida, chce vyzkoušet dlouhej cyklozávod, můžu Vabank vřele doporučit. Na svý si ale přijdou i sprinteři. Vono ject 320 kiláků plnou kudlu, to chce mít trochu naježděno, bych tipnul.
Celkově dávam 9 z 10 bodů. To aby měli organizátoři co zlepšovat a příště nebylo na trati žádný Domašický přeqapení 🙂 Nebo aby ještě víc osekali výbavu a člověk byl fakt odkázanej na náhodu, osud, karmu, nebo pomoc náhodných kolemjdoucích. Je otázka, jak moc se dá podvádět s knotama, nebo duší fkapce, když některejm nebylo blbý podvádět s výbavou už teď
Jediná kaňka tak zůstává bizoní kovid, kterým sem vodsral pokus vo spánek. Deset dní fposteli s teplotama mě moc nebavilo.
Díky moc Fandovi Zvonečků za pučení kola, Kubovi za tréninky a trpělivost a Peťovi za stálej servis.
A taky díky fšem, co dočetli až sem. Nebujte se, teď zas dlouho nic podnikat nebudu.
Posílam lásku.
Pich
Komentujte