Víkend plnej nekomfortní zóny

Von si každej myslí, že bejt úplně blbej, znamená nemít žádný starosti, ani stres, všechno tak nějak pozvolna plyne kolem blbce a vesměs pro dotyčnýho existuje jenom flegmatická pohodička. Ale kdepak, takhle to vůbec neni. Když je totiž někdo blbej jako nafukovací mravenečník po lobotomii, nebo nedejbože jako já, má taky blbý nápady. A co je nejhorší, ty blbý nápady pak realizuje. No a ausgerechnet tůdlencten víkend, vo kterym Vam tady budu zase plkat, byl jedna superobří nálož kreténismu.

Komfortní zóna je moc fajnová věc, co si budeme nalhávat, ale dostatečně vocenit jí člověk může teprve potom, co z ní vystoupí, jináč je to dost zmar. Něco jako vysvětlovat hluchýmu krásy zvuků tekoucí lesní říčky, slepci západ slunce v červánkach a tak.

Osobně z týdlenctý komfortní zóny čas vod času rád vystoupim na nějakým závodě, kde podam výkon na hranici možností a je úplně jedno, jestli to je pětka, nebo půlmaraton, nebo maraton. Vyzvracet se dá i po čtyřstovce. Takže se v mym závodním deníčku objevil Forestí duatlon, kterej mam hrozně rád, skrzevá obdržení diplomu i za poslední místo a kde sem hodlal podat v rámci tréninku na železnýho půlmuže (ten název půlmuž se mi moc líbí, díky za něj, Lišáku) plnohodnotnej výkon na hranici kolapsu.

No ale protože sem úplně vymaštěnej, na poslední chvíli sem se taky přihlásil na půlmaraton v Praze, protože tam zase rozdávali moc pěkný medaile s tématikou Smetanovo Vltavy, kterážto se mi hrozně líbí a přišlo mi strašně fajn jí mít ve sbírce. Jasně, moch bych běžet třeba půlku v Budějkach, kde tu medaili rozdávají taky, ale to bych se nejdřív musel chytře podívat do kalendáře a zjistit, že půlmaraton fpraze se běží fsobotu před Forestím duatlonem, vyděsit se xmrti, že todle nemůžu nikdy zvládnout a registrovat se jinam.

Jenže k tak složitej věci jako je plánování už je třeba využívat hlavu funkčně i na něco jinýho, krom toho, aby mi nenapršelo do krku. Zákonitě tedy časem musela přijít chvíle, kdy mi dojde že sem udělal někde chybičku. Přišla, zhruba tejden před kritickým víkendem, což je tak trochu voser a už toho člověk moc nenatrénuje, krom stavů deprese a hekání v nemohoucnosti.

Přípravy celej tejden probíhaly dost vodlišně od mejch i Plojhyho představ a to velmi jednotvárně se sbíječkou v ruce. V pátek už byly moje ruce vytahaný jako stydký pysky vysloužilý prostitutky a při močení jsem samovolně honil, což nejlepším víkendovým výkonům příliš nenasvědčovalo. Celej vyplandanej sem si vod Radka Švajcrů (díky za vyzvednutí, kamaráde) přebral startovní balíček z pražskýho půlmaratonu a vůbec netušil, co tam doprdele v sobotu budu předvádět.

Ráďa je naštěstí dobrá duše a poradil mi, že všichni sportovci regenerujou trochou alkoholu. Že i von má vod trenéra předepsaný červený víno na večer, aby se cévy na noc hezky roztáhly a tělo líp a rychlejc zregenerovalo.

Před závodem mam z chlastu docela strach, ale uklidňuje mě, že je to běžná praxe.

„Kdybys viděl H.Ř. tyvole, kalí jak hovado. Triatlonisti vůbec, to sou normální alkoholici, který provozujou sport. Řikam, P.V., to je takovej slušňák, legenda a vzor, ten přece neleje. Tak mu volam, jak je na tom a vono jo. Že prej normálně pět piv před závodem na lepší spaní.“

„A Plojhy? No to je úplný hovado.“ (To co mi Radek prozradil nemůžu ventilovat dál. Plojhy je totiž momentálně muj kouč, tak musim držet hubu, jinak se z tréninků poseru) 🙂
Tydle slova mě trochu uklidňujou, ale na pivo stejně radši v pátek nejdu, někdo do tý Prahy řídit musí, tak radši naberu trochu sil spánkem.

Ráno taková ta klasika, času dost, času dost, pohodička klídek, eště se v klidu vysypu. Mrk, kák, jaktože kurva nic nestíham, zase přídu pozdě a nestihnu registrace. Naštěstí dálnice průjezdná, takže po devátej parkuju auto na Kulaťáku, skočim do krtka a hurá do zázemí.

Tam všude šílený davy nadrženejch běžců. Když jdu směrem k šatnám vodložit bundu, nedaří se mi pod nohama nahmatat asfalt, páč furt šlapu někomu na nohy. Ale dav se pohybuje tam kam chci, tak se nechávam samovolně vláčet.

Jako zjevení se přede mnou objeví Krejčoch, tak se urveme z proudu směrem k potoku a deme prohodit pár slof. Během hovoru si Michal asi jako jedinej v tom desetitisícovým davu na výkon nadržených jedinců zapálí regenerační cigárko a já lituju, že sem fčera na to pivo nešel. Po retku se rozejdeme do koridorů a zkoušim eště hledat jejich veličenstva Císařů, ale nikde je nezahlídnu, stejně tak ani Bětku, která mi prodávala registraci.

Nu což, třeba mě někdo pozná na trati podle hekání.

Před startem se všichni urputně rozcvičujou a vo mě se pokouší chcaní a spánek. Hledat hajzly tři minuty před startem neni úplně šťastnej nápad, ale zase už je u tojtojek skoro prázdno. Honem rychle voklepat, ale zas ne moc rychle, ať to nevypadá divně a už prcham do koridoru.

Jakmile se rozezněly tóny Vltavy, atmoška mě fcucla a na běh sem se začal trochu i těšit. Než sem protnul startovní linii, uběhlo sedum minut, který sem moch věnovat rozjímání nad tim, jestli potupně zhynu, nebo budu mít kejdu a stihne mě kolaps vedle zkušených záchranářů.

Dav se konečně trochu rozběhnul a jedem. První, druhej, třetí kilometr jako nic a pocity kupodivu docela dobrý. Tepy ovšem nízký a tempo vysoký. To dycky značí průser, takovádle kombinace. Tělo je silně navyklý na vopačnej režim – vysoký tepy a pomalý tempo. Trochu teda zvolňuju a očekávam zradu. Pátej, sedmej, osmej kilák a furt nic, pohoda. Ve skupince, která už běží vo pár kilometrů předemnou, poznávam Radka Švajcrů, tak na sebe zamáváme, zařvem něco duchaplnýho (už nevim, ale asi to bylo něco jako „makej volepičo!“) a jede se dál. Půlku závodu už mam za sebou, tempo furt směřuje ke dvoum hodinám, ale tepy už vystoupaly na očekávaný hodnoty. Taky cejtim, jaxe mi hůř dejchá a pohybuje. Na šestnáctym mi začínají pozvolna tuhnout nohy, nicméně se furt přes drobný problémy držim na cílovým čase lehce pod dvě hoďky, což mě mile překvapuje. Rozhodnu se kousnout, pod ty dvě hodiny dokončit a udělat si radost. Co si budeme povídat, půlmaraton na Czechmanovi bude po těch devadesáti kilometrech na kole bolet mnohem víc. To budu mít na šestnáctym kilometru vyhřezlou kloaku, zánět vaječníků, porodní bolesti a nejspíš i prasečí chřipku.

S každým dalším metrem ale klesá tempo, zvětšuje se bolest nohou a hekání začíná nabírat na obrátkach. Divácí přestávají fandit a vyděšeně zírají, co se děje, jestli náhodou nepřemáham infarkt. Dvacátej kilometr už je hodně zoufalej, ale zvládnul sem ho. Možná hlavně díky fanynce, která držela v ruce motivační ceduli s nejvíc nejlepším nápisem na motivační ceduli: „MOTIVAČNÍ CEDULE“. To mě namotivovalo tak, až sem si smíchy ucvrnk do trentýrek. Jo, eště mi bylo do smíchu.

Značení s nápisem kilometr do cíle. Hurá. Už je slyšet hudba a moderátor.

Vedle mě někdo povzbuzuje svýho kámoše: „Teď už to narvi, neni na co čekat. Dej do toho všechny síly, veškerou svou energji!“

„Tykrávo, všechny síly a veškerou svou energiji sem do toho musel dát už vod začátku! Co mam teda doprdele dělat teďko?“ vmísim se do hovoru. Klučina se jenom zasměje, kámoš souhlasně hekne, ale přidaj a trhnou se mi.

Pár posledních zatáček na most, prodlužuju krok. Bude to fakt pod dvě hodiny, supiš! V tom zahlídnu, jak se předemnou k zemi kácí týpek. Druhej ho okamžitě podepře a snaží se ho udržet na nohou. Jenže má co dělat, tak se k nim přiseru, že mu pomůžu ho dotáhnout těch pár metrů do cíle. Vezmem vlající postavu za ruce, přehodíme si je přes ramena a pomalu deme. V hlavě se mi vybavila situace s Markem Svobodou na Ironmanu a eště sem se stihnul pousmát nad tim, že je vlastně super takhle někomu dopomoct do cíle. Než sem si ale stačil cokoli domyslet do konce, týpkovi upadla hlava a nohy bezvládně vláčel za sebou. Zvednul sem mu bradu a v ftom ve mě hrklo. Pěna u huby, voči v sloup a jenom divný chrčení.

„Dělej, polož ho!“ řvu na kolegu tahače.

„Neee, dojdeme to s nim do cíle, je to pár metrů.“ řiká von.

„Hovno vole, polož ho na záda, je úplně v prdeli, dělej!“

Pokládáme na zem bezvládný tělo, který vydává chropot. Tep mam asi na dvěstědevadesáti úderech a první co mě napadne je zařvat na dobrovolníka, ať volá doktora. Vnímam akorát voči v sloup, pěnu u huby, před vočima běží střípky ze školení první pomoci a kolem dusají nohy běžců, který do nás div nekopou.

Doprdele, kurvafix, jak to bylo, co mam udělat jako první? Před pár tejdnama nam to promítali na setkání kapitánů Vltava RUN. Dopíči! Nemůžu si vzpomenout vůbec na nic. Automaticky akorát týpkovi zvedneme nohy. Někdo mu chce dát napít, další točit na bok, třetí zastavit hodinky. Tyvole, ste se posrali ne?

Tep! Nahmatat tep! A dech! Dejchá vůbec? Vlastně ani pořádně nevim kde mam tep hledat, ale než stačim přiložit ruku na krk, slyšim po těch nekonečně dlouhejch fteřinach zmaru zázračný slova: „Ukažte, já sem doktor. Nemá zapadlej jazyk?“ Aniž by dotyčnej čekal na odpověď, otvírá mrtvole hubu, kontroluje dech, tep a řiká něco vo dehydrataci a vyčerpání. Naštěstí už u nás sou i záchranáři, takže moje role bezradnýho dementa skončila. Akorát se teda ujistim, že týpek dejchá a du dojít těch zhruba padesát nebo třicet metrů do cíle, kde zastavim hodinky na čase 2:00:13. Prcat dvě hodiny, čas je teď absolutně bezvýznamnej. Hlavou mi víří tolik myšlenek, že je ani nedokážu pořádně vstřebat. Někdo mi věší na krk medaili, vo kterou sem tak moc stál, gratuluje k dokončení, ale skoro to nevnímam. Du k vobčerstvovačce, žeru banán a furt nechápu.

„Tyvole, přece byl pár metrů vod cíle, to už se nemůže nic stát!“
„No může, viděls to? Viděl. Byls u toho? Byl. Tak neřikej, že se nemůže nic stát.“
„No ale..“
„Žádný ale kámo, dokud nejsi v cíli, nikdy neni nic jistýho. Připrav se na vopravdickou bolest na železnym půlmuži, ty sráči.“

Z tohodle soukromýho rozhovoru mezi mnou a mym já mě vytrhne zase Krejčoch.

„Taaag japa?“

Popisuju mu průběh událostí, výslednej čas a chvilku kecáme. pak se rozloučíme a jdeme zase každej po svým. Cestou domů přemejšlim vo tom, jak sem se v krizovej situaci choval jako vopravdovej negramot. Zapadlej jazyk. Tyvole, dyť je to nad slunce jasný ne? Zjistit jesi dejchá a tluče mu srdce. Co by měl člověk asi tak v takovej situaci zjišťovat jako první? Stav bodovýho konta na Runczechu? Obvod penisu?

Vono jedna věc je čumět na záchranářský plky na videu a druhá věc je čelit jim osobně. Pro příště se budu muset zachovat mnohem bystřejc a nedloubat se půl hodiny v nose s tim, jak sme to měli v te brožuře. Je co zlepšovat. Zejména na rychlosti.

Večer Radkovo slova vo regeneraci neberu na lehkou váhu a u Čápojc do sebe nahrnu metr piv, jen to fikne. Krabka cigár k tomu určitě cévy taky roztahne, takže druhej den budu na duatlonu svěží jako rypka. Ráďa mě po telefonickej konzultaci utvrzuje v tom, že postupuju naprosto správně, protože eště v půl jedný v noci taky žere jako kyselina. Tak super, čim víc piv, tim víc regenerace a vodpočinku. Hurá!

Jaký je moje překvapení, když se ráno místo zregenerovanosti cejtim normálně v kocovině jako kráva. Bych se posral. Možná sem regeneroval moc, nebo já nevim, jak to teda mam dělat. Každopádně mi nezbejvá nic jinýho, než utřít opileckou slinu do polštáře, vychrchlat pár briket a vyrazit na závod. Sem rád, že si dokážu pobalit věci a nezvracet u toho. No panečku, to bude luxusní nekomfortní zóna dneska.

Na louce v Záluží se vocitam překvapivě fčas, potácim se tam jak vítr v bedně a vůbec netušim, jak přežiju aspoň první dvoukilometrovej běh. Vodchytává mě Tea s Vlaďkou a chválej Trempichovo psaní, což mě popravdě úplně rozhodilo, protože sem čekal cokoli, třeba ránu pěstí, kopačku na epidermis, ale chválu rozhodně ne. Přestanu si krejt obličej a slabiny a překvapeně poděkuju. Sem z toho tak zmatenej, že se vysvlíkam do naha, ačkoli mam závodní dres už asi deset minut na sobě. (Tak a teď mi tu dršku zaručeně rozbíje Mára, nebo Pery, protože si to blbě vysvětlí)

Postupem času se ukazuje, že nejsem jedinej lobotom, kterej běžel včera půlku v Praze a dneska Forestí duatlon. Žel se nikdo neregeneroval tak kvalitně jako já. Radka chytly záda, takže nedorazil, Dana si dala jenom pár malejch piv, Kuba Kolomičenko nepije asi, Honza Císař neběží, takže jedinej kokot, kterej se v předešlej večer vylil jak váza sem tu já. Šůchin taky řiká, že kvalitně regeneroval, páč je to potřeba, ale vypadá podstatně svěžejš než já. Asi to bude tim, že neběžel tu skurvenou půlku. Bohajeho, já sem takovej debil.

S Víťou kecáme vo problematice nakupování kol na skřetí a kyklopí postavy, páč sme vobá v předchozích ročnících absolovovali duatlon na horskym kole, což neni žádnej šlágr a letos už máme silničky. S Císařojc rozebíráme včerejší zážitky a bolest těla. Na to konto se s Danou domlouváme, že na sebe někde počkáme, zapadneme do nejbližší knajpy takticky vyčkat na dojezd cyklistů a někam se vmísíme na konec startovního pole. Celá tadle záležitost ale bere za svý už na začátku, protože Danča má číslo vosum, kdežto mě je přidělená pětadvacítka, takže nás dělí velkej časovej úsek. Dokonce takovej, že eště než vůbec vystartuju, má už ta krůta vodběhnutej první úsek, aniž by jedinkrát hekla a mizí na kole v dálce.

Mam já todle zapotřebí? Vysral bych se na to. Přemejšlim, že nasimuluju náhlý zranění a přesunu se rovnou k sudu s pivem, ale prej je určený jenom pro závodníky. Tak holt si beru číslo a du na to.

Dvoukilometrový kolečko doslova přetrpim, protože se nemůžu rozpohybovat. Betonový nohy ze včerejška dávají jasný znamení, že dneska běhat nechtějí a po louce se doslova plahočim. Inu, krásná nekomfortní zóna. V depu mam kupodivu všechno pečlivě připravený, tak jenom přezuju křusky, nasadim helmu a už to pádim na silničce směrem k Lojze, nebo kam nás to zase tahlo přes horoucí prdele. Zruba po pěti kilometrech přišel zvrat a mě se najednou jelo dobře. Nohy měly jinej pohyb než běh, teoreticky sem sportoval v sedě, tepny byly po včerejšku krásně roztažený, takže kref proudila jedna báseň a počasí bylo až na ten protivítr celkem přívětivý. Ten byl tak trochu nepříjemnej a chvílema se dalo říct – protivítr buzerant. Ale vzhledem k tiomu, že se mi vodpařovala kocovina, stav se s přibejvajícím časem jenom zlepšoval a nikoli zhoršoval, jak by člověk čekal. Posledních deset kilometrů se mi dokonce jelo výtečně. Zalehnul sem do hrazdy, mejch 1,15 metráku živý váhy udělalo s těžištěm kola svoje a na rovinkách a sjezdech sem dokonce lidi předjížděl! Dobrým znamením všeho bylo, že mě nedojel Ciprouš, kterej mi vloni pomáhal někde v půlce trati do toho nejkokotštějšího kopce světa. To mi jako hodně polahodilo na duši.

Pamětliv vyčtenejch rad z knížky Petra Vabrouška – Jak na triatlon, sem před depem podřadil na menší převody a poslal nohy do větší kadence. Při nájezdu do depa sem zahlíd, jak na trať vybíhá dana Císařů a doprovod jí dělá Honza na kole.

„Ty sketo! Jaktože si nikde nepočkala?“

Teprve teď mi došlo, že sem během cyklistický části závodu minul jenom dvě restaurační zařízení a ke všemu byly vobě zavřený! Kudy to ten vůl Ciprojc vede trasu? Todle ne, takhle na sucho bez vobčerstvovačky se přece nedá závodit!

Chci vyrazit na brutální stíhací běh za Danou a sepsout jí za nedodržení slibu osobně, ale nějak se mi nedaří běžet. Po výkonu na kole se potácim jako raněnej tapír a vůbec nemůžu přendat jednu nohu před druhou. S velikou námahou se mi to daří, ale musim u toho hekat. Hekam tak, až se Dana votočí a přidá do kroku. Tak to ne, holka, já Tě doběhnu, i kdybych měl zhebnout. Vzdálenost mezi náma se chvilkama zkracuje. Vidim, jak jí na čele vyskočili krůpěje potu. Je vyděšená xmrti z mýho hekání, který je blíž a blíž a je hlasitější a hlasitější. Pod viaduktem Daně ovšem v běhu začal pomáhat Honza Císař, kterej jí švihal šlaufkem přes zadek, aby běžela rychlejc.

Do kopce si naplno užívam přímo ukázkovou nekomfortní zónu, hoří mi stehna, lejtka, píchá mě v boku, ke slovu se dostává pterodaktylí řev, kterej setřásá šišky ze stromů a láme větve.

„Píchej, píchej!“ haleká za mnou Jirka. (Nevim co řikal dovopravdy, to bych kecal. Možná řikal nepospíchej, ale já už měl halucinace a trochu sem blouznil.)

„Didovoleprdele! Mě píchá v boku, ve voku, fšude. I za předkožkou mě píchá tyvole!“ vodpovídam pro jistotu. Tůto všechno Honza natáčí a směje se nám.

U Johny doleva si ale vylepší karmu a podá mi ionťák, za což sem mu neskonale vděčnej. Mam ale takový tušení, že mi dal napít schválně, aby mi vlil něco málo života do žil, přiblížil sem se zase trochu Daně a on jí moch hecovat šviháním šlaufkem přes prdel.

Nicméně na louce Hořících lejtek mi zdrhla definitivně a už sem jí nedohnal. Hekal sem z plna hrdla jako na lesy, hecoval se, ale hovno platný. Danu sem potkal až za cílovou páskou. Eště než sem jí teda protnul, vybičovalo mě nějaký dokončivší a vyklusávající děvče ke sprintu, protože se smálo mejm běžeckejm pazvukům. A smálo se jim hrozně moc. Bylo mi dost trapně, tak sem přidal, protože přece když nemůžeš, hekej víc, taxi zakřič splnejch plic. Přidal sem vskutku akorát na intenzitě hekání, takže se děvče přestalo smát a začlo se spíš trochu bát.

Naštěstí už tu byl cíl, kde mi zacpali hubu pivem a bylo po hekání.

No, nakonec z toho byl sedmej flek mezi zkušenejma borcema a voproti loňsku zlepšení skoro vo 12 minut. Baví mě závodit mezi senilama. Je tam malá účast, tak se vejdu i s těma zoufalejma časama do první desítky, což je mnohem lepší, než bejt furt šestistejdevadesátejvosmej třebas. Ale kdybych nebyl úplně blbej a aktivně si neměnil ženskou kategorii, kam jsem byl omylem přiřazen podle velikosti pinďoura, moch sem klidně skončit druhej! To by teprve bylo terno. Jenže Olu by tim pádem byla čtvrtá a mě by trošičku mrzelo, že bych jí sesadil z bedny takovou sviňárnou, tak je vlastně dobře, že všechno dopadlo, jak dopadlo.

Ale ten sedmej flek byl jenom vo Liščí fous. První běh i následný kolo měl Lišák výrazně lepší a kdyby nevytuhnul na druhým běhu, namazal si mě jak chleba s máslem. Je dobrej ten kluk, de nahoru! Příště si budu muset vyfasovat startovní číslo hned za nim, abych mu dejchal na záda a nenechal ho uject.

Inu, proběhlo pivo, vyhlášení výsledků, rozdání diplomů a mohli sme ject domů. Mimochodem, ten diplom mě fakt hodně baví. To mam dycky takovou radost, když můžu stát vedle stupňů vítězů. Hodně prima pocit. Skoro jako kdybych byl dobrej 🙂 A hovno skoro jako bych byl. Já SEM dobrej! Absolovovat půlmaraton a pak duatlon bez zranění a s celkem obstojnejma časama neni prostě špatný. A když to neni špatný, tak to musí bejt dobrý, žejo, to dá rozum.

No nic, začíná to tady smrdět, radši to ukončim.

Taaag díky za parádní závod v Záluží (jako obvykle nadstandart), za utrpení v Praze a na F3 na viděnou!

No a kdyby se Vam chtělo, přiďte mrknout 25.5. na závod Seal´s RUN do Stoda. To zas pořádáme my a myslim, že to neni úplnej zmar.

Tak těpich